NEZNÁMÁ ERITREA

Fotogalerie zde

PRAHA – DUBAJ – ASMARA | pátek 25. 10. 2019

Brzy ráno odlétáme do Dubaje. Čekání v Dubaji máme delší, ona ta Asmara zatím není žádnou světovou křižovatkou, a tak výběr letů není zrovna velký. Vyrážíme tedy do města, metrem s přestupem na stanici al-Fahímí a pak pěšky do starého města Búr Dubaj a na tamní folklórní súky až k zálivu Chúr Dubaj (Dubai Creek). Zde bývávalo před pár desetiletími skromné centrum chudého emirátu, pouhých pár vepřovicových budov, dnešní globalizovaný rozmach si tehdy málokterý beduín dovedl představit. Pouliční ruch na chodnících tady ale tvoří samí Indové a Pákistánci, takže to tu připomíná výjevy ze zažloutlých fotografií z dob Britského impéria někde v Indii, a to zvláště dnes, je svátek Dívalí a domy jsou nazdobeny girlandami světel a lokální hinduistický chrám je v obležení věřících. Tradiční dřevěnou loďkou 'abrá přejíždíme na přístaviště al-Sabchá ve čtvrti Dajrá. Procházíme súkem, v kořenářských obchodech převažují zase Peršané, kteří si zde udržují význačné postavení zvláště v obchodě se šafránem, íránský šafrán je ostatně nejlepší na světě. Docházíme do zlatnické uličky s vystaveným těžkotonážním obřím zlatým prstenem Nadžmat Tajbá o váze plných 64 kg, z koupě nebude tedy zřejmě nic. Vracíme se zpět do Búr Dubaje, povečeříme na terase v hospůdce Bajt al-Wakíl a pak si dáváme volno, zajít je možné ještě na pivo do pajzlovitého baru hotelu Astoria, kde je dnes mimořádně rušno, inu pátek, volný den. Setkáváme se o desáté na nábřeží a jedeme zpátky na letiště, z cesty se stává poněkud bojovka, jelikož nám letadlo odlétá z terminálu 2, který není zrovna tak dobře dostupný, jako terminály obvyklé. Nakonec se na letiště úspěšně dostáváme a nad ránem odlétáme do Asmary.

ASMARA | sobota 26. 10. 2019

Na asmarském letišti přistáváme krátce po rozednění. Prvý pohled z letadla napovídá, že jsme vskutku na jednom z konců světa. Několik vraků letadel v zažloutlé trávě, pár zrezlých migů a prázdná plocha s třemi letouny: dva se znaky národního dopravce Eritrean a jeden bílý s logem Spojených národů. Taktéž hala působí skromným dojmem, pár cestujících, hlavně domorodců, z poloprázdného letadla vystupuje a prochází rovnou pasovou kontrolou, my jediní zde vyřizujeme víza. Pravda, jiní cizinci tu též s námi přistáli, pár Němců, kteří ale mají víza z ambasády, jako občané země, kde má Eritrea velvyslanectví, na víza na letišti nemají nárok.

Čekáme, než se vyřídí formality v jediném počítači v kanceláři, chvíli to trvá, slunce mezitím rozehřívá ranní chladný vzduch. Konečně je hotovo, i s naším průvodcem, poměrně profesorsky vyhlížejícím Mehretábem, jenž si po italsku nechá říkat Salvatore, přicházíme k autobusu a jedeme kousek do hotelu. Jsme v nejlepším hotelu ve městě, takže se můžeme po obtížné noční cestě trochu zregenerovat. Vybírají se pasy k potvrzení cestovních povolení, pohyb po Eritreji není volný a byrokracie je dost, i když odbavení na letišti bylo překvapivě vstřícné. O jedenácté vyjíždíme do města. Asmara nesluje žádnými věkovitými pamětihodnostmi, založena byla prakticky až po vyhlášení italské kolonie v roce 1890, velký rozvoj nastal hlavně po nástupu Benita Mussoliniho, který zde hodlal zřídit jakýsi druhý africký Řím. Také se městu dodnes přezdívá Piccola Roma. Architekti měli volnou ruku a stavělo se o sto šest a došlo i na řadu architektonických experimentů.

Symbolem této asmarské architektonické avantgardy je stavba benzínové pumpy Fiat Tagliero. Málokde na světě se prohlídka města zahajuje na benzínce, zde tomu tak je, a po právu. Stavba má připomínat letadlo, snad ve snaze navodit dojem, že italská auta po silnicích prakticky létají. Však se také v Asmaře jezdívaly vyhlášené automobilové závody. Architekt Giuseppe Petazzi navrhl odvážná betonová křídla bez podpory, místní úřady prý považovaly návrh za technicky neproveditelný a přidaly nevzhledné podpěry, inženýr byl proti a tvrdohlavě si stál za svými výpočty, že křídla ve vzduchu vydrží. Prý dokonce prohlásil, že pokud by betonová odvážnost měla spadnout, prostřelí si hlavu (jiná, pravděpodobnější verze tvrdí, že hlavu nechtěl prostřelit sobě, ale investorovi, pokud dočasné podpěry neodstraní). Pohrůžka násilím zapůsobila, podpěry zmizely a ukázalo se, že měl inženýr pravdu, struktura byla stabilní a vydržela až dodnes, a to i přes války a komplikovanou historii, které byla pumpa svědkem. Popojíždíme kousek k budově Cinema Roma, jedné z nejhezčích ukázek art deco, vycházíme dovnitř, interiér je vskutku nadčasový. V sále panuje tma, není ale třeba se bát, že by návštěvník či divák škobrtl, schody tu žádné nejsou, architekt myslel i na to, že Ital obvykle chodí pozdě a tak je sál zcela bezbariérový. Ve stylové kavárničce ve foyer si dáváme excelentní macchiato, uměleckou atmosféru dokreslují dobové portréty hollywoodských, italských a eritrejských hvězd a několika ikonických filmů typu Prázdniny v Římě či Sladký život.

Vycházíme z kavárny a pěšky kráčíme po třídě mučedníků na roh, kde začíná hlavní asmarská ulice. Třída Harnet, třída Osvobození. Jak známe i od nás, díky překotnému historickému vývoji ulice vystřídala řadu jmen: Viale Italia, Viale Mussolini, třída královny Alžběty II., třída Haile Selassieho I., třída Revoluce (myšlena ta amharská komunistická) až konečně dnešní název, oslavující osvobození z etiopského jha, však ji také tu a tam dozdobují osvobozenecké výjevy. Zastavujeme před budovou Opery, právě končí filmové představení Dnů evropského filmu a vychází rozjívená školní mládež, asi se konalo o povinný italský film v rámci vyučování. Interiér je otevřen, můžeme tedy obdivovat i sofistikovanou kupoli v sále, pochopitelně bezbariérovém. Pokračujeme po bulváru a krátce zastavujeme na výměnu peněz na eritrejské nakfy. Kolem dalšího kina, Cinema Impero, přicházíme ke katolické katedrále Panny Marie Růžencové (Chiesa della Beata Vergine di Rosario) v pěkném románském stylu. Přes italské tržiště Mercato s výběrem zeleniny a pěkných nezvykle vroubkovaných lilků docházíme k mešitě al-Chuláfa ar-Rašídín, postavené taktéž Italy na přímý popud samotného Benita Mussoliniho. Duce na mešitě rozhodně nešetřil a mramor se dovážel až z Carrary.

O kus dál se pak nachází klenot asmarské architektury, katedrála Enda Mariem, v nadčasovém modernistickém stylu, který ovšem pěkně odráží aksumský styl náboženských staveb se střídáním dřevěných a kamenných vrstev, zde ale v podobě kamenné a cihlové. Postaveno bylo také za Italů, fašisté na náboženskou příslušnost očividně tolik nehleděli a stavěli pro každého. Máme štěstí, katedrála se otevírá a můžeme tedy vkročit dovnitř a zhlédnout interiér typického eritrejského ortodoxního tewahedo kostela se třemi částmi: částí obřadní kine mahlet, kam mají přístup věřící bez výjimky, částí posvátnou kiddist, kam vstupují věřící až po náležitém očištění jen pro svaté přijímání, a částí nejsvětější kidduse kiddusan, kde je uložena replika Archy úmluvy, zvaná tabot, a kam může vstoupit pouze kněz. Vinteriéru zrovna probíhají lakovací práce a prostor je zamořen mimořádně intenzivními výpary ředidel, ona tu bohoslužba dnes nebude asi nejzdravější, tím spíše, že obvykle trvá celé dlouhé hodiny. Za daných okolností bude jistě lepší a pro zdraví prospěšnější zajít si pro kovový křížek na nedaleký recyklační trh Medebar. Z kovových odpadů tu jsou schopni vytvořit vskutku cokoliv, je to vskutku mimořádná záležitost a oslava tvořivé improvizace eritrejských řemeslníků a kutilů. Lokální atmosféru nejlépe dokresluje svářecí maska z papírového kartonu. Zážitkově náročný den končíme v restauraci Ghibabo na třídě Harnet s výběrem tigriňských a italských dobrůtek.

ASMARA - ARBAROBA - KEREN | neděle 27. 10. 2019

Vyjíždíme z hotelu již o sedmé. Vlak má jet na čas o půl osmé, takže snídaně bude dnes poněkud rychlá. Dojíždíme na nádraží a skoro není ani chvilka na nádražní poflakování, vlak vskutku houká a odjíždí přesně na čas. V jediném vagónu s námi jede skupina Švédů; několik německých vlakových nadšenců si odjíždějící parní soupravu fotí, po trase nás doženou stylovým motoráčkem značky Fiat. Eritrejské železnice jsou dnes už jenom muzeální drahou, on ten terén eritrejských hor kolejov dopravě zrovna nesvědčí. Lokomotiva malletka janovského výrobce Ansaldo výrobní řady 442.56 supí do kopce, kolem předměstských ohrad, sestavených z vraků automobilů, a zanedlouho se přehupujeme přes sedlo a začínáme klesat tunely a zatáčkami směr k Nefasitu. Nejtěžší práci tu z celého železničního osazenstva má zaručeně brzdař na přední plošině.

Dojíždíme do horské stanice Arbaroba, kde jízda končí, skandinávská parta vlak opouští a vrací se do Asmary autobusem, my vyčkáme obrácení soupravy, doplnění vody do kotle, naolejování čepů a po vychutnání dobré tradiční eritrejské kávy od slečny Ruty začínáme za vydatného funění lokomotivy stoupat zpátky a vzhůru k Asmaře. Na výhybce nás míjí onen motoráček s německými vlakofily, chvíli zde postojíme, než dojede. Dojíždíme zpátky na asmarské nádraží, vystupujeme, musíme počkat, než nám zřízenec nádraží odemkne a vypustí nás ven, o veřejné dráze se tedy nedá hovořit. Jízda to byla ale parádní, škoda, že další technickou atrakci, onu více jak sedmdesát kilometrů dlouhou lanovku, která do Asmary vedla z pobřežní Massawy, rozmontovali za druhé světové války Britové, to by byla jízda ještě o třídu výše než vlakem. O odvážné dopravní inženýrství nebyla za Italů v Eritreji nouze. Projíždíme Asmarou směr Keren, silnice je prázdná, stavíme u pomníku bojovníků eritrejské fronty s bojovými malbami. Další připomínka bojů čeká za vesnicí Adi Tekelezan, kde zarůstají plevelem u silnice trosky sovětských tanků, opodál pak zastavujeme u scénického háje pryšců (Euphorbia) a v brzkém odpoledni dojíždíme do Kerenu.

Ubytováváme se v hotelu, krátce zde též pojíme a pak jedeme na obhlídku města. Začínáme na scénickém britském vojenském hřbitově, u Kerenu se odehrála zásadní bitva druhé světové války v Africe, kdy se Britům po vítězství otevřela cesta na Asmaru a tím pádem bylo zpečetěno vyhnání Italů z Eritreje. Zaujme, kolik Indů bojovalo v britských řadách, hřbitov má tedy i islámskou a hinduistickou sekci. Přesouváme se ke katolickému kostelu, uvnitř zrovna probíhá mše, takže krátce nakoukneme dovnitř, věru impresivní bojovné výjevy na murálu na kruhovém objezdu si necháme na zítra, až bude lepší osvětlení. Zastavujeme ještě u rozpadlého starého italského nádraží, koleje tu nenacházíme, vytrhali je eritrejští bojovníci, kteří z nich za války proti Dergu zhotovovali protitankové zátarasy. A prohlídku města končíme na vyhlídkové terase hotelu Keren s podezřele vyhlížející nakloněnou věží. Necháváme si čas na individuální prohlídku městských tržišť a scházíme se na dobré kávě v kavárně pana abú Sámira. A nejen na kávě, lokální čaj se směsí skořice, kardamomu a hřebíčku je také osvěžující. Takže není kam spěchat, trochu zde posedíme, oblíbené mediteránní hřadování a pozorování ulice je tu ale poněkud ztíženo nepřítomností pouličního osvětlení. Den pak ukončíme v hotelovém baru s hlasitou televizí, halasně oznamující zabití Abú Bakra al-Bagdádího.

KEREN - ASMARA | pondělí 28. 10. 2019

O osmé ráno jsme měli vyjíždět, servírovaná snídaně se však poněkud zpožďuje, očividně se na eritrejském maloměstě nespěchá. Jedeme tedy o něco později, snad to nebude vadit, na tradičním pondělním trhu nám dobytek jistě nevyprodají. Před návštěvou libovolného trhu bývá vždy vhodné se předem seznámit s obvyklými cenami nabízených komodit, i zde to tedy provedeme: velbloud stojí kolem 15 000 nakfa, přesně tisíc dolarů, kozička je levnější, kolem 700 až 1000 nakfa a ovce jsou po 1 500 nakfa. Kdo by čekal levné ceny, je zklamán. Vcházíme do velbloudího trhu, jsou tu věru pěkné kousky, to by se to sestavovala karavana na výpravu za kadidlem! Na přilehlém dobytčím trhu jsou zase mimořádně povedené kousky dobytčat, a i ty kozénky nejsou k zahození. Okolí Kerenu je obydleno Tigrejci, jejichž oblečení i styl se moc neliší od sousedního Súdánu, však je to také do Kassaly, střediska tamních nomádských Tigrejců, kousek, jen co by velbloudím bobkem dohodil. Byť je nabídka kopytníků lákává a zvláště některá telátka jsou rozkošná, odjíždíme s prázdnýma rukama, nákup se od nás ale asi neočekával, peněžité nabídky byly činěny pouze znalcům v turbanech.

Přejíždíme ke svatyni Mariam Dearit, asi není na světě mnoho římsko-katolických kaplí, vytesaných do nitra věkovitého baobabu. Neobvyklý svatostánek mají na svědomí francouzské milosrdné sestry, které jej vydlabaly kolem roku 1869 pro potřeby jimi vedeného sirotčince, do nitra stromu byla umístěna bronzová socha Panny Marie, dar francouzských lazaritů. Dnes je za mříží, prý aby ji horliví věřící nepoškodili, už prý byla dokonce v náboženském vytržení soše ulomena ruka. Každý rok se zde na 29. května koná velké procesí, betonová otevřená kaple je zdobena až impresionistickými výjevy ze života Ježíše Krista, výjevy jsou tu zasazeny do aksumské krajiny s pohanskými obelisky v pozadí. Zajímavá je i díra po bombě v kmeni baobabu, anglická munice prý nevybuchla a životy italských vojáků, kteří se před bombardováním v kmeni skryli, byly zázrakem, přisuzovaným Panně Marii, ušetřeny. Ti, které žádný zázrak Panny Marie neochránil, pak leží na blízkém italském vojenském hřbitově, kde se stavujeme vzápětí. Poté dojíždíme na trh v suchém wádí, dáváme si hodinu rozchod, a scházíme se v kavárně abú Sámira, kde jsme vynikajíci espresso okusili již včera.

Než se sejdeme, zaskočíme také na protější poštu, z Eritreje se k nám moc nepíše, tak to napravíme. Návštěva pošty je zajímavá, tím spíše, že za přepážkou je milá úřednice, která by se určitě mohla ucházet o nějaký ten světový titul miss poštovního razítka. A pak již odjíždíme, u katolické katedrály se ještě zastavujeme na kruhovém objezdu, který zdobí kromě obvyklé benzínové pumpy (zřejmě odkaz pana Tagliera, eritrejského zástupce Fiatu, který nakázal, že na každém kruháči má být pumpa) také impresivní murál, pojednávající o boji Eritrejců za svobodu, v němž vyniká sekce zlými císařskými vojsky pověšených mučedníků. Kousek od Kerenu zastavujeme ve vesnici Halib Mentel, stojí zde řada scénických tukulů, kruhových chýší národa Bilen. Slečna Yohanna nás zve k nakouknutí do jedné z domácnosti, je to studijní typ, který to jistě dotáhne až na profesorku, interiér je jako klícka a dle obřích svatých obrázků na stěně se jistě jedná o bohabojnou rodinu, Překvapivě, jsou to katolíci. Pokračujeme dále směrem na Asmaru, zastavujeme u zrezivělých zbytků sovětského tanku a jakéhosi ótéčka, dětičky tu nabízejí pěkná vařená vajíčka. Pokračujeme zpátky na náhorní plošinu, v městečku Adi Tekelezan objednáváme asmarské pivo a do Asmary dojíždíme až se soumrakem. Oběd se pozvolna přehoupl do večeře, která bude dnes výhradně v italském stylu, na bývalém Mussoliniho bulváru se to zcela hodí.

ASMARA – QOHAITO - ASMARA | úterý 29. 10. 2019

Dnes nos čeká cesta k etiopské hranici, cílem jsou scenérie a trocha té kultury. Jedeme s námi dnes doktor Mengist, který má pohovořit o životě v Eritreji, uvidíme tedy, co se na zpáteční cestě dozvíme. Vyjíždíme již krátce po sedmé, ještě, že se v Asmaře rozhodně nemusíme znepokojovat dopravní zácpou. Jedeme po hlavní výpadovce, která spojovala a spojuje Asmaru s Addis Abebou, po loňském usmíření se opět začíná blýskat na lepší časy, byť hranice je prý zatím otevřena jen sporadicky. Míjíme školáky, pochodující podél silnice, v Eritreji se do školy chodí zásadně po svých, byť to může být i deset kilometrů.

Děti se utuží, jak fyzicky, tak sociálně, ono to vytváření aliancí, kdo s kým půjde a podobně pomáhá k formování mezilidských vztahů. Dětem v civilizovaných krajích, jež jsou do školy voženy po vzoru papalášů, to jistě chybí. Dojíždíme do posádkového města Dekemhare, bývala tu umístěna italská koloniální posádka, která si brousila zuby na sousední Etiopii, prvé tažení tenkrát skončilo fatální porážkou a italským národním traumatem u Adwy roku 1896. Odehrál se tenkrát na bojišti zajímavý psychologický úkaz, kdy po porážce hlavních italských vojů usedli Habešané k obědu, a to hned poblíž padlých italských vojáků. Po svém zvyku vytáhli kusy krvavého syrového masa, které začali s chutí přežvykovat. Tento výjev vdalekohledu přesvědčil zbývající Italy, že jsou svědky pravých kanibalských hodů, a donutil je k překotnému ústupu v panice. Příhoda v italském podání vešla v obecnou známost, a afričtí černí vojáci poté budili mezi evropskými armádami velký strach, takový, že i velitel divize československých legií generál Šnejdárek použil při obsazování jižního Slovenska ve válce proti Maďarské republice rad triku se stovkou vojáků, namazaných krémem na boty. Tím vyvolal u nepřítele strach, že v československých jednotkách bojují obávaní afričtí lidožrouti. To napomohlo k demoralizaci a porážce Maďarů, jak hezky uvádí generál ve svých pamětech výpověď zajatého maďarského vojáka-neplavce, který na otázku, proč se chce zabít skokem do Hronu, když jej zajímá řádná regulérní armáda a nemá se v zajetí čeho bát, odpověděl: „Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.“ (Josef Šnejdárek: Co jsem prožil; Praha, 1939).

Dekemhare ale nebylo za Italů jen vojenským městem, v okolí se dařilo vínu, a tak zde byly vysázeny rozsáhlé vinice, od té doby vinná kultura ovšem poněkud upadla. Městem pouze projíždíme a jedeme k městečku Segeneiti, ve vsi Adengefom rostou vskutku obří fíkovníky sykomora (Ficus sycomorus). Posvátné stromy starého Egypta jsou v Eritreji ceněny, jak poznáme z vyobrazení stromu na pětinakfové bankovce. Jeden obzvlášť povedený exemplář obcházíme a zastavujeme se i u blízké studny, kterou hlídá milý pan Stefanos. Panuje tu mimořádně poklidná vesnická idyla, studna je v komunitním vlastnictví, jak tomu na eritrejském venkově bývá, pitný zdroj je zpoplatněn a ženy strýci Stefanovi odevzdávají jakési stvrzenky o zaplacení údržbovného ve výši jedné nakfy. Pokračujeme v jízdě scénickou krajinou do města Adi Kej, kde zastavujeme v hotelu s obřím kulturním sálem na nápoj a lehké občerstvení. Kousek za Adi Kej sjíždíme z hlavní silnice směr etiopský Adigrat na terénní cestu a kodrcáme se k vesnici Qohaito. Uprostřed pustiny nabíráme pana Ibrahima, je to státem pověřený správce celého archeologického areálu a zdá se, že zrovna dnes toho má nad hlavu, kromě nás přijela ještě jakási Američanka s poměrně velmi milou průvodkyní a posléze dokonce další osobní automobil, je pan Ibrahim věru na roztrhání, a není divu, že působí trochu roztržitým a uspěchaným dojmem. Dojíždíme prvně ke srázu s uchvacujícím výhledem, sráz spadá přes pět set metrů. Dokonce dojde i na cenné biologické pozorování, v hlubině pod námi vidíme tlupu opic, patrně paviány.

Po rozkodrcané cestě se vracíme k sloupům, které představují jeden z chrámů Qohaita, pocházejí patrně z doby sabatejské, zhruba sedmého století před naším letopočtem, mnoho se ale o lokalitě, která bývala důležitou obchodní stanicí na trase z Adulisu do Aksumu, neví. Pokračujeme pěšky k staré egyptské hrobce, vytesané do porfyrické žuly, do šachty je možno se spustit, ale nalezené mumie jsou už dávno v Berlíně, hrobku objevili kdysi němečtí archeologové, a ti jsou v egyptologickém světě známi svou obsesí vše odvézt a nevrátit, příkladem budiž ikonická busta královny Nefertiti, jejíž zgermanizování se stalo důvodem toho, že němečtí archeologové nejsou v Egyptě příliš vítáni. Od hrobky přecházíme k troskám dalšího chrámu, opět se jedná o sabatejské sloupy, pan Ibrahim kamenem demonstruje, že pod zemí jsou neobjevené prostory, těžko ale říci, zda tomu tak je. Dutý zvuk se ozývá i na jiných místech, třeba to bude specifická vlastnost zdejší půdy. Nechce se totiž věřit, že by do dutiny, s lákavou vidinou nějakého pokladu, dosud nikdo, ani Němec, nehrábl! Vracíme se na náves v Qohaitu, kromě mešity je zde i prostý obchůdek se smíšeným zbožím, je vidět, že domorodci musí být převážně soběstační, nabídka šíří rozhodně neoplývá. Slunce se již naklonilo k západu, vyjíždíme na cestu zpátky, a besedujeme s doktorem Mengistem o životě v Eritreji. Jedná se o pána, který je jistě ve zdejší společnosti velmi dobře postaven, bude to tedy beseda zajímavá a poučná. Mezi slovy očekávatelné chvály systému státního paternalismu se nám ale potvrzuje skutečnost, že Eritrea má do zemského ráje vskutku hodně daleko: vojenská služba s nástupem po sedmnáctém roce věku s tím, že nikdo neví, na jak dlouho vůbec nastupuje, sloužit se může celá desetiletí, jak stát potřebuje a jak stát rozhodne.

Zhruba již patnáct let trvající zákaz dovozu automobilů do Eritreje, který sice přispívá k dobré průjezdnosti eritrejských silnic a ulic, na mobilitu obyvatelstva je ovšem dopad fatální, snad jen vyjma příznivého jevu, kterým je dobrá fyzická kondice, daná nutností chůze na velké vzdálenosti. A našlo by se toho jistě daleko více. Cesta do Dekemhare tedy ubíhá zajímavě, na jídlo zastavujeme v lidové hospůdce, restaurační menáž tu sestává z dobrého hovězího obalovaného řízku a těstovin italského střihu. Velmi překvapivý, ba šokující, je ale výběr nápojů, místo obvyklého piva Asmara se nabízí značky St. George, Dashen, Habesha a další, samá etiopská piva. Že by to s liberalizací vzájemných vztahů a obchodu bylo až tak žhavé? Ještě před pár lety by takováto nabídka odpovídala nejlépe absurdní představě o čepování bavorských piv uprostřed Stalingradu za druhé světové války. Majitel potuleně přiznává, že se jedná o pašung. Anebo že by bylo pivo ještě zbytkem válečné kořisti? Inu, cesty eritrejského hospodářství jsou vskutku křivolaké, to už nám naznačil doktor Mengist. A po dobré večeři, zapité mokem bývalého úhlavního nepřítele, za necelou hodinku dojíždíme zpátky do Asmary.

NEZNÁMÁ ERITREA
Fotogalerie zde

ASMARA – MASSAWA – DISSIE | středa 30. 10. 2019

Vyjíždíme kolem půl osmé, ještě před odjezdem z Asmary byla vyžádána zastávka na trhu s berberi, případný eritrejský večer s vyprávěním je dobré si doma stylově okořenit tradičním dochucovadlem. Na třídě Harnet si všímáme, že je otevřena katolická katedrála, nutno je tohoto vzácného okamžiku využít a juknout se dovnitř. Než ke katedrále dojdeme, hlavní vchod se jako na potvoru uzavírá, naštěstí je možno dovnitř vniknout do hlavní lodě přes postranní vchod. Ten vede nejen do katedrály, ale i na nádvoří katedrální školky, kde zrovna malí předškoláci nacvičují jakýsi až podezřele vojensky vyhlížející pochod. Bližší průzkum nám zatrhává přísná jeptiška a řízně nás ze dvora vykazuje, vojenská hodnost jeptišky nám zůstává utajena, ale je nepochybné, že bude také ve státní službě. Interiér katedrály je zajímavě románsko-maurský, věřících je tu ale poskrovnu.

Přecházíme na tržiště, berberi má cenu jednotnou, a to 80 nakfa za kilo, a jak už to bývá u sypkých komodit, nesmlouvá se. K prodeji je i mouka na národní postní jídlo širo, eritrejská církev má hodně postních dní a širo, kaše z cizrny s kořením, zajídaná indžarou, je tehdy často hlavním pokrmem na stole. Tržní zastávka se protahuje v blízkém dobře zásobeném obchodě s kořenářskými surovinami, odjíždíme tedy z Asmary se značným zpožděním, zato s plnými pytlovitými taškami s logem táty Slona (abú Fíl), což je zřejmě jakýsi arabský výrobce mouky, z jehož obalů se tu hezky ekologicky recyklují nákupní tašky. Zrovna tuto výrobu jsme na trhu Medebar před pár dny sice neviděli, ale je nutno konstatovat, že díky izolaci se Eritrea, dlouho stojící mimo globalizovaný vývoj, stává jakýmsi předskokanem nových světových pořádků. Jen doufejme jen, že se ty nové světové pořádky u nás obejdou bez časově neomezené státní služby ve vojsku a na nucených pracích. Tašky jsou těžké, to se to bude doma kořenit! Sjíždíme serpentinami k Nefasitu, sledujeme trať vlaku, po silnici to ale ubíhá podstatně lépe než s párou. Nefasit se objevuje hluboko pod námi, zklesáme a dále klesáme k městečku Ghinda. Za Ghindou se krátce zastavuje na doplnění nafty, u jakýchsi překupníků ve stánku s banány, jsou to ony záhady černého trhu, o kterých doktor Mengist včera nechtěl moc mluvit.

A pak již dojíždíme do rozpálené pobřežní planiny, přijíždíme do Massawy a rovnou se naloďujeme a vyplouváme k ostrovu Dissie. Po třech hodinách plavby kotvíme, stany jsou na pláži již postaveny, nad pláží se rozpadají kamenné bungalovy jakéhosi zamýšleného plážového hotelu. Dohadujeme se, zda se hotel ekonomicky nevyplatil nebo zda majitel upadl v nemilost, vzhledem k tomu, že se jednávalo o jakési zařízení více ve stylu jakéhosi ROH než v duchu běžných plážových hotelů ve světě, tak pravděpodobná je spíše ta druhá možnost. Na útesu se to tu hemží rybami, vyskytuje se ale málo klipek, o to více různých druhů papouščích ryb. Se západem slunce došnorchlujeme, vytříbená večeře se podává v polních podmínkách v kamenném otevřeném pavilónu, to na její chuti nic neubírá, naopak. A po večeři je nutno se ještě osvěžit v moři. Noční koupel nám doslova rozjasňují hejna světélkujícího planktonu. Co nám to všechno plave ve vodě je těžké říci, v Rudém moři žijí stovky druhů fytoplanktonu, budou zde jistě i obrněnky (Dinoflagellata), které v hojném množství dokážou někdy zabarvit vodu do červena a patrně tak byly inspirací k zeměpisnému názvu Rudého moře.

DISSIE – MADOT – DUR GHELLA | čtvrtek 31. 10. 2019

Ráno ještě rychle do moře, než bude v kamenném pavilónu připravena snídaně. Zbytky slupek od banánů pak krmíme kozy (světová harmonie bude udržena: dnes krmíme kozy my, a zanedlouho v Ghindě zase nakrmí koza nás). O deváté vytahujeme kotvu a plujeme kolem pobřeží do afarské vesnice Dissie (název vsi není zcela zřejmý, všichni oslovení se ale shodují, že je totožný s názvem ostrova. Druhá verze názvu je pak ještě přímočařejší, prý se osada jmenuje prostě vesnice). Naučíme se afarský pozdrav „maasisse“, takto se zdraví po ránu, což je právě teď, jsme připraveni. Na břehu jsou již zase připravené Afarky s korálky, korály a měkkýši, dochází i na obchodní směnu, na rozdíl od dřívějších afrických poměrů tentokráte korálky mění majitele opačným směrem: od domorodců kferendžíům, jak se tu lidově říká bílým cizincům. Chvilku se procházíme po vsi, dřevěná obydlí poněkud navozují dojem prkenných zlatokopeckých bud kdesi na Yukonu, až by jeden čekal, že ze dveří vyleze Eskymo Welzl a s moravským přízvukem nás pozve tož na slivovicu či na uzené medvědí.

Docházíme k výstavnímu baráčku kousek od omšelé mešity bez minaretu, na střeše solární panel a v proutěné boudě televizní aparát, zřejmě celovesnická televize. Na dlouhé rozmluvy to tu není, nasedáme na loď a vyplouváme k ostrovu Madot. Opuštěnému ostrůvku chybí do klišovité karikatury opuštěné výspy pouze ta nakloněná palma se zachmuřeným trosečníkem a žraločí ploutev v moři. Palmu tu ale nahrazuje jakási zrezivělá rozhrkaná pozorovatelna a žraloka široko daleko nevidět. Vyloďujeme se, na pláži rozháníme hejna racků, a dáváme se do šnorchlování, jediný úkryt před spalujícím sluncem je tu ostatně jen ta mořská hlubina. Útes je ale excelentní, tentokrát se tu vyskytuje mimořádné množství bodloků a na útesu, spadajícím do hlubin je krátce spatřen i obří kanic. Když se moře nabažíme, vracíme se na loď a kapitán vyplouvá na sever. Během plavby se na palubě servíruje oběd, chuťově mimořádně vytříbená rybí polévka a smažená ryba neméně dobrá. Kolem čtvrté kotvíme u ostrůvku Dur Ghella, na prázdné pláži se staví stany a zbytek dne trávíme v moři. Večeře se tentokrát podává na pláži a po večeři se sesedáme u ohně, nad hlavou nám dnes svítí půlměsíc, jako vystřižený z orientální pohádky, a i ta hvězdička těsně u půlměsíce je přítomna. Díky astronomické aplikaci zjišťujeme, že se jedná o Jupiter, od nyní tedy víme, že všechny ty vlajky Turecka, Tuniska, Pákistánu, Alžírska a dalších islámských zemí obsahují největší planetu naší Sluneční soustavy. A noc je tu za šumění moře mimořádně příjemná, to je ale robinzoniáda, jak má být!

DUR GHELLA – MASSAWA – ADULIS – ASMARA | pátek 1. 11. 2019

Na opuštěných ostrovech bývá největšími denními událostmi obvykle východ slunce a západ slunce. Tak je tomu i na Dur Ghelle. O čtvrt na sedm nás budí slunce, je nutné využít čas ke koupeli a krátkému juknutí pod vodu, abychom zjistili, co dělají po ránu ryby na útesu. Kuchař se rozhoduje, že snídani raději připraví na břehu, takže i posnídáme a po sbalení tábořiště vyplouváme o deváté k Massawě. Moře je mírné, plavba utíká, zanedlouho po pravoboku míjíme ostrůvek Dur Ghaam a za tři hodiny doplouváme do Massawy. Vyloďujeme se, počasí je typicky rudomořské: pálící slunce, horko a mimořádně vlhko, což v kombinaci s aridním klimatem vytváří vskutku pekelné podmínky k běžnému životu.

Z pohledu obyvatele Massawy je perspektiva globálního oteplování vskutku velmi děsivá, tím spíše, že Massawa již za stávajících podmínek s průměrnou roční teplotou přesahující 30°C patří k nejteplejším trvale osídleným místům planety. Dalších pár stupňů nahoru a klima by tady již začínalo připomínat poměry někde na Venuši. Přejíždíme prázdnými ulicemi k památníku ofenzívy Fenkil, který představují tři tanky, naaranžované na podstavci. Boje zde byly úporné, hodně se bombardovalo, jak dále uvidíme, a Massawa, kdysi prosperující přístav, se z války už nevzpamatovala. Ono tomu moc nepomáhá ani eritrejská odloučenost od světa, zahraniční obchod zrovna nekvete. Přejíždíme kolem rozbombardovaného císařského paláce do starého města, kdysi výstavní osmanské domy s dřevěnými balkóny jsou vesměs v žalostném stavu, ikonický hotel Torino z doby italské okupace na tom není lépe, dokonce i nápis ze střechy již zmizel. Procházíme prázdnými ulicemi až k mešitě šejka Hanáfího, ulice Massawy by se jistě daly doporučit filmařům jako excelentní lokace a kulisy pro nějaký dystopický a řádně apokalyptický film. Hrozivý dojem ještě umocňuje přístavní jeřáb, tyčící se nad rozpadající se zástavbou, ozdobený výhružným nápisem Gottwald.

Autobusem přejíždíme k dobře klimatizovanému baru s ráznou paní hospodskou, asmarské pivo tu vysloveně zasyčí. Krátce ještě zastavujeme u nejlepšího hotelu Massawy, Dahlaku, polovypuštěný bazén se zahnívající vodou opět svědčí o tom, že prosperita je slovo v Massawě neznámé. A pak již jedeme po překvapivě dobré asfaltce směrem na jih. Míjíme hlavní eritrejskou elektrárnu a po více jak hodině dojíždíme do městečka Foro, odbočujeme k vesnici Zula, kde se na rozsáhlém území rozkládají zbytky dávného přístavu Adulis. Pozoruhodnosti ale leží vesměs ještě stále pod zemí, archeologický průzkum zde byl zatím skrovný, a byť začal již kolem roku 1840, dosud hlavní výzkumy zde proběhly pod vedením italského archeologa Roberta Paribeniho jen v roce 1907, od té doby dlouho nic. Později se o lokalitu zajímal francouzský archeolog Francis Aufray z císařské univerzity v Addis Abebě, jeho výzkum přerušil neklid poté, co císař Haile Selassie zrušil eritrejskou autonomii, což vedlo k občanské válce a problémům, které přetrvávají dodnes. Nově se zde od roku 2011 zkoumá pod vedením italských archeologů, práce je tu jako na kostele.

A vskutku, hlavním objektem, který zde zhlédneme, je jakýsi křesťanský kostel, postavený na hezkém bazaltovém a břidlicovém podstavci. Ten naopak patřil patrně jakémusi předkřesťanskému chrámu, místní znalec tvrdí, že chrámu Boha slunce, je to ovšem jenom pověst. Vracíme se k autobusu, místo je to vskutku odlehlé a průzkum v plenkách, velké objevy se tu dají ještě čekat. Šlapeme cestou po spoustě keramických střepů, těžko říci, zda se jedná o pozdně antické amfory ceněného typu Ayla-Aksum, jež sem byly dováženy i s dobrým vínem skrze dnešní jordánskou Aqabu, či pouze o bezcenné střepy nějakého hrnce z místního konzumu. Ukončujeme tedy dnešní tematický okruh poznávání neprosperujících rudomořských přístavů a odjíždíme zpátky do Asmary. Bude to pozdní návrat, na jídlo tedy zastavujeme v poněkud režimní restauraci, vydatně vyzdobené bojovými plakáty. Pečená koza je tu ale mimořádné kvality. Do Asmary dojíždíme až o jedenácté, z velkých večerních akcí tedy nebude nic. Zítra nás čeká už jen přelet do Dubaje a dále do Prahy, odjíždět budeme brzy, už před šestou.