HORY A KLÁŠTERY HABEŠE
Etiopie

PRAHA – ISTANBUL – ADDIS ABEBA | neděle 20. tarr 2004 (29. 1. 2012)

Odlétáme se společností Türk Hava Yollari do Istanbulu a dále do Addis Abeby.

ADDIS ABEBA | pondělí 21. tarr 2004 (30. 1. 2012)

Přilétáme krátce po jedné hodině ranní na letiště v Bole v Addis Abebě. Čeká nás zde průvodce Haile, národností tigryňa, a transfer do hotelu, okům bdělých celníků neuchází, že jedna kamera má poněkud profesionálnější vzezření, po dohadování zůstává zapečetěna v celním prostoru a uvidí se, zda se dopoledne podaří získat příslušné povolení z ministerstva informatiky. Vzhledem ke konání summitu Africké unie dochází ke změně hotelu a končíme nakonec v MD International Hotelu na addisabebské třídě Haile Gebre Selassie, pojmenované zcela nedávno po slavném etiopském běžci. Městská správa přejmenováním zprovodila ze světa dosti prekérní situaci, kdy jedna z důležitých ulic města nesla jméno hlavního města arcinepřátelského státu, s nímž se vedla dlouhá válka a s nímž jsou vztahy dodnes pod bodem mrazu, jmenovalka se totiž dle eritrejské Asmary. Po rychlém pivu St. George od ochotného strýce na baru nás čeká krátký nocleh.

Snídaňový restaurant je ráno plný delegátů afrických zemí s visačkami, stejně jako my si všichni ovšem dnes přispali. Vyrážíme až o desáté, nejprve na ministerstvo informatiky poblíž, kde se i přes delší vyjednávání nedaří kýženého povolení dosáhnout. Mezitím odjíždíme do katedrály Svaté Trojice, Kiddist Selassie, druhého nejdůležitějšího chrámu etiopského křesťanstva. Svatá trojice je v duchu tradic zobrazena nad oltářem jako tři identičtí vousatí starci, jelikož všechny složky - Otec, Syn a Duch svatý - mají si být rovnocenné. V severní části boční lodi je pohřben císař Haile Selassie I. se svojí manželkou Menen Asfaw. Spočinul zde po řadě peripetií, poté co ho v srpnu 1975 údajně vlastnoručně zadusil polštářem šéf vojenské junty Mengistu Haile Mariam, zvolenou technikou vraždy demonstrujíc napříč kulturami rozšířenou víru, že prolití královské krve přináší smůlu. Podle oficiálního komuniké tehdejší vlády z 28.8.1975 císař zemřel na zástavu dechu, to se pochopitelně s polštářem přitlačeným k obličeji obvykle stává. Podle jiných teorií jej Mengistu uškrtil povlakem, ale ať už to bylo jakkoliv, je nepochybné, že smrt císaře režim uspíšil. Po smrti byl císař pohřben, a to záměrně nedůstojně, jako obvykle se zde zase názory rozcházejí: buď přímo pod podlahu Mengistovy pracovny anebo pod jeho žumpu. Zdali ho tam nestrašil? Teprve v listopadu 2000 byl císař s imperálními poctami slavnostně pohřben v katedrále.

Z katedrály se přesouváme pěšky po třídě Entoto do Národního muzea, kde jsou hlavním exponátem kosti jednoho z nejstarších známých předchůdů člověka, hominida druhu Australopithecus afarensis ženského pohlaví, zvaného Lucy, jenž byly objeveny v rokli u Hadaru na severu Etiopie. V muzeu je nyní jen kopie, originál byl zapůjčen na putovní výstavu v USA, jejíž výtěžek má být použit na renovaci muzea. Po prohlídce jedeme do vyhlášené místní restaurace Carnivore Addis, kde upoutává naprosto vynikající skopové mendi, vliv jemenské kuchyně. Dojem vyvolává i pohled z terasy na masivní novou výstavbu nejen v okolí restaurace, svědčící o současném rozmachu etiopského hospodářství.

Po obědě odjíždíme na kopec Entoto, který si císař Menelik II. vyvolil za své sídlo a z něhož mu jeho manželka, královna Taitu utekla, a založila pod kopcem Addis Abebu (Nový květ). Útěk neměl ani tak osobní podtext, jako spíš, že císařovnu přitahovaly oblíbené horké prameny. Na kopci se dnes odehrává lidová jezdecká slavnost. Sešli se sem Oromové z okolí Addis Abeby, slavnost je věnována dnešnímu svátku Panny Marie (tak je tomu každý 21. den každého měsíce etiopského kalendáře, jelikož svátky se světí každý měsíc). Atmosféra je náležitě sváteční, popíjí se tradiční kvašená medovina tédž přímo z PET lahví, jen škoda, že slavnost už pomalu končí.

Pěšky se přesouváme ke kostelu Entoto Maryam, kde byl císař Menelik II. roku 1882 korunován. Odtud sjíždíme zpět do Addis Abeby, s panoramatickou zastávkou, a zastavujeme na místní tržnici v lidové kavárničce s neskutečně lahodným espressem a macchiatem, že by kladným to pozůstatkem krátké italské okupace? O dobrou kávu, jak tradiční, tak italskou, v Etiopii vskutku není nouze. Pomalu se začíná ochlazovat, slunce zachází, tak se vracíme zpět do hotelu. Večer pak místním taxíkem ještě zajíždíme do centra nočního života na Piazzu, padne pár piv a skopové tibis, kousky skopového masíčka s indžarou.

ADDIS ABEBA – BAHIR DAR | úterý 22. tarr 2004 (31. 1. 2012)

Velmi brzy ráno odjíždíme na letiště a odlétáme linkou Ethiopian Airlines do Bahir Daru. Zde nás čeká autobus se zručným řidičem Tisfayem, jenž své kvality bude moci v následujících dnech nesčetněkrát prokázat, a odjíždíme k pobřeží jezera Tana. Nastupujeme do loďky a plavíme se na poloostrov Zege.

Zde nás čeká návštěva kláštera Ura Kidane Mihret, jednoho z mála klášterů, které jsou zde přístupny i ženám. Cestou se na hladině jezera setkáváme s rybářem, plavícím se na papyrovém člunu, který jako by vypadl ze staroegyptských fresek, rybář se nám chlubí svým úlovkem tilápií. Po přistání nás čeká cesta lesem s četnými stánky s místními suvenýry, kostel ohromuje malbami, starými více jak 150 let, z nichž nejzajímavější a nejpoučnější se jeví téměř komiksové vyprávění o jakémsi Belajovi, zlém kanibalovi, který snědl 72 lidí, ale jednoho dne se slitoval nad malomocným a podal mu džbán vody, po smrti se dostavil před nebeského soudce, který zvážil jeho skutky, a sama Panna Marie váhy zatížila svým stínem tak, aby ten jeden dobrý skutek převážil všechny zlé činy, Belaj se tedy dostal do nebe a stal se oblíbeným svatým. Zda je tato příhoda výchovná by se dalo diskutovat, ale určitě církvi přinesla hodně nových duší. Od této příhody se kostel na pahorku Ura nazývá Kidane Mihret – poskytnutá milost - nebo přesněji něco jako úmluva milosti. Po prohlídce kostela a temné klášterní jídelny se vracíme k loďce, a ještě se stavujeme na kávičku, tentokrát žádné italské chromované postkoloniální presovače, ale pravá etiopská kávová ceremonie.

Vracíme se přes jezero kolem ostrůvku s klášterem Kibran Gebriel, který je skryt v husté zeleni tropického stromoví k výtoku Modrého Nilu, zvaného zde Abáj. Modrý Nil, jenž se stéká s Bílým Nilem v súdánském Chartúmu, dodává do spojeného Nilu 59% vody a přičteme-li řeku Atbara, tekoucí též z Etiopské vysočiny, tak tento podíl vzrůstá na 90% a z obou řek pocházejí prakticky veškeré sedimenty, které do postavení Vysoké asuánské přehrady zúrodňovaly súdánské a egyptské údolí Nilu. Bílý Nil totiž ztrácí hodně vody a téměř všechny sedimenty v rozsáhlých bažinách as-Sudd v jižním Súdánu.

U výtoku se s oblibou zdržují hroši, dnes tu však žádné nepotkáváme, tak se vracíme do Bahir Daru a po obědě v místní restauraci, která oplývá impresivním barovým pultem z těžkého dřeva, odjíždíme do vesničky Tiss Abaj k vodopádům Modrého Nilu. Vodopády kdysi bývaly impresivní, od té doby, co většina vody jde přes místní hydroelektrárnu, tak z vody zbývá jen slabý čůrek, těžko to Etiopii vyčítat, když i velmoc typu Spojených států žene velkou část vody z Niagarských vodopádů též přes turbíny. Scházíme do rokle Modrého Nilu, kterou překonává pěkný historický Portugalský most, jež údajně postavili Portugalci ve službách gondarského krále Susenya v prvé polovině 17. století. V této souvislosti je věru zajímavé, že v anglosaské literatuře bývá za objevitele vodopádů pro Evropu často považován skotský cestovatel James Bruce, jehož pětidílný čtivý popis cesty k pramenům Modrého Nilu vyšel roku 1790. Přemýšlíme tedy, kdo vlastně pro Evropu vodopády objevil, že by si o více jak století dříve Portugalci při stavbě mostu zhruba pět set metrů vzdáleného dramatického přírodního úkazu nepovšimli by pak bylo poněkud zvláštní, ledaže by se v uvedené anglické literatuře Portugalsko za Evropu nepovažovalo.

Za nemalé pozornosti vesničanů procházíme po novém závěsném mostě k vlastnímu vodopádu a pak se již za soumraku vracíme přívozem přes Modrý Nil k silnici a po prašné silnici zpět do Bahir Daru. Večer zakončí jídlo a pivko v příjemné venkovní hospůdce přímo na palmami stíněném bulváru.

BAHIR DAR – GONDAR – DEBARK - SANKABER | středa 23. tarr 2004 (1. 2. 2012)

Odjíždíme v půl osmé po dobré asfaltové silnici do Gondaru, cestou zastavujeme u krásně vypreparovaného vulkanického pně, zvaného místně Ďáblův nos. Následuje ještě jedna malá zastávka u pole kátu a po dvou a půl hodinách jízdy dojíždíme do Gondaru, v 17. století hlavního města Etiopie. Zastavujeme u Vodního hrádku, jenž postavil císař Fasilidas (i když jako obvykle se názory různí, jiné zdroje autorství hradu přisuzují až císaři Iyasuovi I.), ve vodní nádrži je stále přítomna voda z nedávných oslav svátku Timkat. Místní průvodce ukazuje na zeď malebně obrostlou kořeny stromů a lišácky praví: "Toto je náš malý Angkor Wat".

Poté přejíždíme do hradiště Fasil Ghebbi, kde se nachází 6 hradů jednotlivých gondarských císařů. Prohlídku začínáme na hradě zakladatele Gondaru, Fasilida, jehož hrad se vyznačuje kombinací architektonických stylů, z nichž dominují vlivy Indie. Ostatně i dříve navštívený vodní hrádek připomíná vodní hrady rádžasthánských maharádžů. Z oken je vidět malý hrádek císaře Yohanna I., který italská okupační správa nechala omítnout. Větší hrad zanechal oblíbený vladař Iyasu I., jenž údajně nechal zrušit veškeré daně a státní aparát včetně vojska byl financován z ruční výroby proutěných košů na indžaru a jiného drobného zboží, kterému se určitou část dne věnoval každý státní zaměstnanec, a které byly odprodávány lidu na trzích. Císař si také povolal francouzského doktora, na jehož doporučení byla postavena dodnes zachovaná sauna pro léčení nějakých kožních neduhů, historie nedochovala, zda to náhodou nebyla alergie na proutí, z něhož se pletly ony koše. Iyasu byl nakonec sesazen svým synem za vydatné pomoci kněžích, kteří nebyli proti košíkaření, ale více se jim nelíbily císařovy úzké styky s katolíky. Následující vladaři však byli slabí a moc toho nepostavili. Z té doby pocházejí hlavně pozoruhodné lví klece, jež byly obývány lvy habešskými až do roku 1992, kdy vláda usoudila, že lev na hradě nepříjemně připomíná královský symbol, a zbylé lvy nechala přesunout do zoo. Navštěvujeme rozlehlý palác císaře Bakaffy s velkým banketním sálem a dlouhou jídelnou, o níž se zajímavě zmiňuje skotský cestovatel James Bruce, že prý se tam při hostinách odřezávalo maso přímo z živé krávy. Bučení týraného dobytčete údajně vyvolávalo sliny na jazyku. Dnes je tu prázdno, oběd si tedy dáme jinde, z živé kravky to zcela jistě nebude.

Palácový areál opouštíme kolem hradu regentky Mentewab a kolem prodejny s pěknými koženými kravskými taburetkami kráčíme na Piazzu, náměstí, jenž je pěknou ukázkou čistých linií italské fašistické architektury. Bohužel vyhlášená fašistická kavárna na Piazze byla nedávno přeměněna na banku, čisté linie mussoliniovského art deco již tedy nedoplňují stylové chromové kávovary z padesátých let, ale nudné bankovní přepážky a reklamní poutače s  klienty rozesmátými nad nízkým úrokem. Oběd na terase se trochu protahuje, poté odjíždíme ke kostelu Debre Birhan Selassie, který však kvůli jakési protažené ceremonii zůstává nevěřícím uzavřen. Vyrážíme tedy do Debarku, cestou se zastavujeme na vyhlídce královny Alžběty II, která si zde údajně v roce 1964 nechala zastavit auto a při popíjení čaje sledovala úžasné scenérie Simienského srázu. Čaj o páté zde nemáme, pouze hordu místních vesnických dětiček, výhled je ale věru královský.

Dojíždíme do Debarku, kde se zastavujeme na točené pivo v hotelové restauraci, mezitím se vyřizují formality, spojené se vstupem do národního parku, fasujeme strážce parku s nezbytným nenabitým samopalem a vyrážíme do národního parku po rozestavěné silnici, Číňané zde zanedlouho položí asfalt. Dojíždíme do tábora Sankaber, stany již jsou postaveny, zasedáme k večeři, pak k ohni v altánku, a pak již do stanu. Zítra začíná pěší pochod. Noc trávíme v nadmořské výšce 3250 m.n.m.

SANKABER - CHENNEK | čtvrtek 24. tarr 2004 (2. 2. 2012)

Ranní teplota ve stanu činí 7°C, po snídani v 7:30 vyrážíme scénickou pěšinou podél Simienského srázu. Zanedlouho se objevují první endemičtí obyvatelé – gelady. Pokračujeme kolem vyhlídky na vodopád na říčce Jinbar, spadající do propasti Gich, nad Gichem po ostrém výstupu dáváme piknikový oběd v pěkném přírodním prostředí, vyrušuje nás skupina asi stovky procházejících gelad a pářící se párek krkavců.

Cestu zkracujeme autobusem se zastávkou u vesničky Amaras, kde se již na travnatých planinách objevují prvé obrovské lobelie druhu Lobelia rhynchopetalum, botanický symbol zdejšího pohoří. Pokračujeme dále k tábořišti Chennek (3620 m.n.m.), někteří ještě podnikají malý boční výstup na vrcholek s poetickým názvem Kurvamete. U tábora pozorujeme vzácného endemického kozorožce waliu, jedná se o samce, který byl ke stáru vyštván ze stáda a v zoufalém osamění ztrácí plachost. Smutný ale též obvyklý osud přestárlého kopytníka. Nocujeme v Chenneku.

CHENNEK – BUWAHIT - DEBARK | pátek 25. tarr 2004 (3. 2. 2012)

Ráno je ve stanu 1°C, o půl deváté vycházíme k vrcholu druhé nejvyšší hory Etiopie, Buwahitu (4430 m.n.m.). Cesta vede po stezce mezi lobeliemi, pak kousek po silničce a pak již přímo diretissimou k vrcholu. Cestou nás doprovází četní krkavci, kteří očividně čekají na zbytky od svačiny. A i se dočkají.

Vrchol dosahujeme za čisté 3 hodiny pochodu. Obloha krásně modrá, takže se otevírá nádherné panorama nejvyšší hory Etiopie Ras Dašenu (4533 m.n.m.), cesta k tamnímu vrcholu je ale poněkud zdlouhavá, tak 3 dny, takže ke zdolání Dašenu dojde pouze v místní hospodě v Debarku po návratu, a to ve formě Dashenu točeného. Sestupujeme zpět a po příjemném obědě, šéfkuchař polní kuchyně pan Davit z Addis Abeby je vskutku vynikající, odjíždíme po šotolině zpět do Debarku, cestou zastavujeme ještě u jednoho obzvláště povedeného stádečka gelad. Dojíždíme do Debarku, a po večeři v příjemné hospůdce čeká již jen nocleh.

DEBARK – AXUM | sobota 26. tarr 2004 (4. 2. 2012)

O půl osmé vyrážíme z Debarku po silnici, patřící k jedné z nejscéničtějších v Africe. Silnici postavili Italové za okupace, obdiv k jejich technické zdatnosti při překonávání Simienského srázu zaznívá i v zaslechnuté poznámce uvnitř našeho autobusu: "Tož já poněkud měním názor na Mussoliniho." Bohužel větší část silnice právě prochází rekonstrukcí, silnice je tedy obložena stavebními stroji a přemísťovány jsou tuny prachu, z velké části i do našeho vozu. Cestou zastavujeme na řadu panoramat a poté v městečku Adi Arkay na kávičku v místním tédžbétu, na tržišti se prodávají lákavě vyhlížející papáje, vzniká tedy nápad na papájový piknik místo oběda, a to hlavně kvůli tomu, že po trase jsou pouze hospůdky místní, a ne každý si dosud vznikl na onu nakyslou chuť indžary, kterou tak chválil onen skotský cestovatel, pravda, ten si na ní mohl přivykat několik let pobytu. Takže stavíme za městečkem ve vyschlém korytu a zde na ohlazeném říčním valounu proběhne rituální porcování zakoupených papájí.

Pokračujeme dále velmi scénickou krajinou, opouštíme Amharsko a překračujeme hranici Tigriňska, amharské kruhové tukuly se mění na kamenné chýše obdélníkového půdorysu, typickou to architekturu tigriňských vesnic. Sjíždíme do údolí řeky Tekeze, kterou překračujeme po novém mostě, postaveném na místě starého, zničeného dělostřelectvem za občanské války proti Dergu. V údolí je citelné horko a prašno a o nižší nadmořské výšce svědčí i prvé baobaby. Dojíždíme do Shira, nazývaného v mapách též Inda Selassie, zastavujeme v místní hospůdce na chlazené pivo, v hospůdce upoutává pojízdný kulečníkový stůl, a dál již po vynikajícím čínském asfaltu uháníme k Axumu. Krátkou zastávku učiníme ještě za Shirem kvůli návštěvě typické tigriňské vesničky, do Axumu dorážíme za tmy, večeře nás tedy čeká přímo v hotelové luxusní restauraci, kde se očividně schází vybraná axumská honorace.

AXUM | neděle 27. tarr 2004 (5. 2. 2012)

O deváté vyrážíme na prohlídku centra etiopského křesťanstva a sídla jedné ze zapomenutých civilizací starověku. Prohlídku začínáme u stél, kde se nachází zhruba 75 obelisků, největší z nich, jenž údajně nechal postavit král Remhai ve 3. stol n.l., o výšce 33 m a hmotnosti 500 tun leží rozlámán na zemi. Zřítil se ještě ve starověku. Nejvyšší stojící obelisk, 26 m vysoký a 160 t těžký, odvezla Mussoliniho armáda za okupace a ještě donedávna tento monolit zdobil římské náměstí Piazza di Porta Capena. V roce 2005 byl vrácen, překvapivě letecky, pochopitelně na více kusů. Vztyčen byl na původním místě roku 2008. Posledním velkým obeliskem je 22 m vysoký trvale stojící obelisk, připisovaný králi Ezanovi, který přijetím křesťanství tradici stavění obelisků jakožto pohřebních monumentů vládců přerušil. Zajímavé jsou i místní sklepení, v tzv. Hrobce nepravých dveří upoutává zvláště kamenný sarkofág z jednoho kusu, který vydává při poklepu očividně dutý zvuk, kdo ví, co je uvnitř? Název hrobky poukazuje na architektonickou tradici Axumu, kdy jsou do kamene vytesávány nefunkční prvky ozdobných dveří a oken. Prohlídku areálu završujeme v místním muzeu a pak na kávovém obřadu před muzeem, káva chutná výtečně a kouř kadidla je omamný, a též servírka je nadprůměrně milá.

Pokračujeme pěšky k Mai Šum, tzv. koupeli královny ze Sáby, přehradě s kalnou vodou, v níž se koupou místní uličníci. Od kušitské varianty názvu Ak Šum je patrně odvozen i název města. Dále odjíždíme ke stéle krále Ezany, kterou objevil místní rolník v osmdesátých letech, a na níž je třemi jazyky: sabejsky, řecky a v jazyce ge´ez popsána vděčnost krále Ezany Bohu za dobytí Jemenu. Pokračujeme na vrcholek kopce, odkud se otevírá panorama žulových kopců pohoří Adwa a kde leží zde zbytky dvou paláců. Palác krále Kaleba a jeho syna Gebre Meskela s podzemními prostory. Cestou zpět upoutává běžecké umění nezletilých prodavaček křížků, Etiopie je ostatně svými běžci proslulá.

Odjíždíme do města na oběd a poté již k hlavnímu chrámu Axumu a celé Etiopie, chrámu Panny Marie Sionské, Tsion Maryam. První chrám zde postavil ještě král Ezana na místě pohanského chrámu, současný chrám nechal postavit v poněkud brutalistním duchu císař Haile Selassie v šedesátých letech.

Po prohlídce vizuálně studeného interiéru katedrály sestupujeme ke zbytkům původní katedrály krále Ezany, vedle níž se nachází malé muzeum s kříži a korunami a starými rukopisy. Areál kolem kostela v gondarském stylu, postaveném císařem Fasilidem, je přístupný pouze mužům, malý domek s modrým mřížovím v oknech, kde je uchovávána Archa úmluvy, je pak přístupný pouze jedinému mnichovi, který se o Archu doživotně stará a svůj čas tráví v modlitbách a pálením kadidla. Z domku nikdy nevychází, my se k domku nemůžeme ani přiblížit, na pořádek dohlíží autoritativně vyhlížející kněz pod stromem, nedávno zde byl prý incident, kdy se jakýsi ferendží pomatenec chtěl do budovy dostat násilím, byl ale zpacifikován a tajemství Archy nezjistil. Co se tedy ve skutečnosti v domku ukrývá, asi také nevyzkoumáme, padá ale silné podezření, zda nápadná kovová bedna, ostentativně a ledabyle ležící před katedrálou, nakonec nebude tou archou podle pravidla, že nejlépe je skryto to, co je přímo na očích. Ale asi ne. Jak by tedy ona tajemná Archa měla vypadat? Bude asi potřeba pečlivě prostudovat bibli, nejlépe v některém z oroginálních jazyků.

Pokračujeme na předměstí Dongar, kde se nachejí zbytky paláce královny ze Sáby, který patrně nemá dle archeologů s legendární vládkyní nic společného. Za plotem se rozkládá další pole stél, vesměs však skromnějších rozměrů, než jsme viděli ráno, vracíme se tedy do města a zastavujeme se na vynikající avokádový džus a na večeři zacházíme do uličky u hotelu do lidové hospůdky.

Etiopie
Fotogalerie zde








AXUM – YEHA - DEBRE DAMO - MEKELE | pondělí 28. tarr 2004 (6. 2. 2012)

Vyjíždíme ráno o půl osmé po dobrém asfaltu směrem do scénického pohoří Adwa, místa, kde byla roku 1896 rozdrcena italská invazní vojska v bitvě, která se nesmazatelně zapsala do dějin Etiopie, a jejíž důsledky chtěl později odčinit sám Mussolini druhou invazí. Odehrál se zde zajímavý psychologický úkaz, kdy po porážce hlavních italských vojů usedli Habešané k obědu hned poblíž padlých italských vojáků a vytáhli po svém zvyku kusy syrového masa, které začali přežvykovat. Tento výjev v dalekohledu přesvědčil zbývající Italy, že jsou svědky pravých kanibalských hodů, a donutil je k překotnému ústupu. Příhoda v italském podání vešla v obecnou známost, a afričtí černí vojáci poté budili mezi evropskými armádami velký strach, takový, že i velitel divize československých legií generál Šnejdárek použil při obsazování jižního Slovenska ve válce proti Maďarské republice rad triku se stovkou vojáků, namazaných krémem na boty. Tím vyvolal u nepřítele strach, že v československých jednotkách bojují obávaní afričtí lidožrouti. To napomohlo k demoralizaci a porážce Maďarů, jak hezky uvádí generál ve svých pamětech výpověď zajatého maďarského vojáka-neplavce, který na otázku, proč se chce zabít skokem do Hronu, když jej zajímá řádná regulérní armáda a nemá se v zajetí čeho bát, odpověděl: "Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout." (Josef Šnejdárek: Co jsem prožil; Praha,1939)

Zastavujeme na panoramata v rozeklaném žulovém pohoří Adwa a pokračujeme do Yehy, k starému sabejskému chrámu ze 7. stol př.n.l., jedná se o údajně nejstarší stojící stavbu v Etiopii, navštěvujeme také přilehlý místní kostelík s malým muzeem cenných rukopisů. Pokračujeme po dobré silnici na Adigrat, v průsmyku Aloka je však serpentina zatarasena již od rána porouchaným autobusem, musíme tedy cestu objíždět, vracíme se a odbočujeme k eritrejské hranici do vojenského pásma, kde leží klášter Debre Damo. Klášter je těžko dostupný, nejen, že do něj mohou vstoupit jen muži, ale navíc se musí vyšplhat po koženém provaze zhruba 15 metrů, pozorování šplhu je očividně oblíbenou atrakcí místních strýců, kteří se hromadí pod lanem a sledují šplhavce, největší zájem budí jakýsi usilovný Němec. Bizarní způsob vstupu do kláštera má kromě nezpochybnitelných obranných důvodů i připomínat, že zakladatele kláštera, jímž byl Abba Agrawi, vynesl na izolovaný skalní útes zázračný had, seslaný Boží prozřetelností. Vzhledem k časovému omezení se nahoru nešplháme, při sestupu se zastavujeme ještě v malé mlýnici s mlynářem masarykovského vzhledu. A pak nás již čeká scénická cesta podél kaňonu do Adigratu na oběd.

Z Adigratu míříme na jih směrem ke skalnímu kostelu Abreha we Atsbeha u Wukra, který je považován za jeden z nejcennějších skalních kostelů v Tigriňsku. Podle legendy kostel zbudovali dva králové – dvojčata kolem roku 335 n.l. Falašská židovská královna Yodith, pro níž nemají Etiopané v historických knihách příliš dobrých slov, chtěla kostel zničit, nicméně při vlastnoručním bourání kostelního sloupu se jí zde udělalo zle, tak kostel opustila s několika posvátnými kameny, a zanedlouho po pár hodinách ji smetla nebeská vichřice a zabila ji. Kostel je tak znám celostátně a koná se k němu pouť, hezké jsou ovšem i vnitřní staré malby. O tvrzení starého kněze, že kříž, který patříval oběma králům, je z čistého zlata, se vede delší zpochybňující diskuze, pochybná se jeví i skutečnost, že by kříž měl pocházet ze čtvrtého století. Ale což, vždyť na tom nesejde a kříž je pěkný a mnich ochotný. Odjíždíme za západu slunce, cestou potkáváme pěknou velbloudí karavanu, vede tudy ostatně stará solná stezka z obávané Danakilské pouště, a do Mekele již dojíždíme za tmy.

MEKELE – SEKOTA - LALIBELA | úterý 29. tarr 2004 (7. 2. 2012)

Odjíždíme o osmé hodině po scénické cestě na Abergele na hranici Amharska, hned kousek za Mekele nám cestu blokují dva trkající se býci, nakonec projíždíme kolem a který rohatý vyhrál, se už nedozvíme. Sjíždíme dále do prolákliny, s klesající nadmořskou výškou přibývá vedra a nakonec se za Abergele objevují pěkné baobaby. Krajina tak dostává pravý africký ráz, po vyprahlé savaně se potulují pastevci se stádečky koz a vedro vysloveně sálá. Přejíždíme říčku Tserari, kde dosahujeme nejnižšího bodu cesty, zhruba 1200 m.n.m.

Poté již stoupáme velmi scénickou cestou s mnoha výhledy, až dojíždíme do Sekoty, hlavního města starého království Wag, v místním tédžbétu dáváme vynikající shiro s indžarou či chlebem, dle chuti. Pokračujeme dále do Bilibaly scénickou krajinou, jíž v dálce dominuje ostrá špička hory Abuna Yosef 4260 m.n.m. V Bilibale odbočujeme na vskutku terénní cestu k jeskynnímu klášteru Yemrehanne Kristos, Toyota i Tisfay po drncavé cestě s ostrým sklonem osvědčují své nadstandardní kvality. Klášter je postaven ve stylu axumské architektury, vrstvy dřeva střídají vrstvy kamene. Objekt nechal v 11. století zbudovat král Yemrehanne Kristos (jméno znamená Kriste, ukaž mi cestu). Morbidně zaujme hora kostí a lebek, jedná se údajně o ostatky deseti tisíc poutníků ze Sýrie, Egypta a Palestiny, kteří nemocní či staří na toto místo přišli zemřít. Raději pokračujeme a již za tmy dojíždíme do Lalibely.

LALIBELA | středa 30. tarr 2004 (8. 2. 2012)

Ráno vyjíždíme na prohlídku vyhlášených skalních kostelů, začínáme v severozápadní skupině kostelů. Kostely jsou nově zastřešeny impresivní strukturou, která připomíná něco mezi letištním terminálem a střechou slévárny, prý je ale jen dočasná, než se najde způsob konzervace střech tak, aby dovnitř kostelů nezatékalo. Prohlídku začínáme v největším skalním kostele Bét Medhane Alem, poté procházíme tunýlkem na nádvoří, jemuž vévodí kostel Bét Maryam. V kostele Bét Danaghel by měla zanedlouho začít mše, místní kněz si na fotografování nasazuje módní sluneční brýle. Navštěvujeme ještě Bét Meskel, kde zrovna probíhá jakási inventura starých spisů, a přesouváme se ke dvěma kostelům mimo toto vydlabané nádvoří: Bét Mikael, s podivnými vaginálně vyhlížejícími motivy na sloupech a přiléhající Bét Golgota, kam mohou pouze muži. Chvíli nahlížíme na mši v Bét Danaghel, etiopské mše však mohou trvat i hodiny, tak se vydáváme k osaměle stojícímu kostelu Bét Giyorgis.

Poté se zastavujeme na oběd v nejstarším lalibelském hotelu Seven Olives na Olivetské hoře. Když se hotel před 50 lety otevíral, tak byla Lalibela dostupná pouze na mezku či pěšky, od roku 1997 je denně dostupná i letecky, ač asfalt sem dosud nevede, ale to Číňané určitě brzy změní.

Po obědě pokračujeme v prohlídce jihovýchodní skupiny kostelů, abychom se k ní dostali, musíme překročit Jordán, v místní podobě vyschlou strouhu ve skaliskách. Navštěvujeme dvojitý kostel Bét Gebriel – Rafael. Poté navštěvujeme malý skalní chrám Betlehem, místo, kde se snad pekly sváteční hostie, odtud vede úzká temná chodba do dalšího kostela, chodbu je nutno projít poslepu, temnota má symbolizovat poměry v pekle. Místní se nábožně bojí, vykřikují hrůzou, takže to vypadá, že kotle pekelné opravdu nebudou daleko. Docházíme do kostela Bét Abba Libanos, který údajně s pomocí andělů přes noc postavilanmanželka krále Lalibely Meskel Kebre. Tunel vede původně až do dalšího kostela Bét Amanuel, v současnosti je původní tunel kvůli bezpečí poutníků uzavřen a je nutno jít povrchovým příkopem. Posledním dnešním kostelem je Bét Merkurios, jeskynní chrám. Odtud se vracíme do středu Lalibely a následuje příjemné posezení na terase baru Obama, jako jinde v Africe oblíbené to jméno restauračních zařízení. Večer posedíme s Hailem a vede se diskuze na téma života v Etiopii, z níž vyplývá, že při průměrném platu učitele 2000 birrů měsíčně a průměrné ceně bytu v Addis Abebě 350 000 birrů je poměr průměrné kupní síly vůči průměrným cenám nemovitostí v Addis Abebě a v Praze prakticky totožný.

LALIBELA – ADDIS ABEBA | čtvrtek 1. yekatit 2004 (9. 2. 2012)

V půl desáté odjíždíme na letiště a přelétáme přes mezipřistání v Gondaru do Addis Abeby. Tady nás čeká návštěva oblíbené restaurace Carnivore s žebírky mendi, a poté jedeme na Mercato, největší tržnici Afriky. Procházka poučná, dobrou etiopskou kávu ale kupujeme až v kavárně Tomocca.

Přejíždíme do centra, zastavujeme na Churchill Avenue a posedíme chvíli na terase hotelu Ras, který byl kdysi jediným cizineckým hotelem ve městě. A pak již jedeme na folklórní večeři, po jistých peripetiích v prvé restauraci končíme v kulturním restaurantu Habesha 2000, který se ukazuje jako excelentní, etiopské tance s rameny jsou nedostižné. Po krátké zastávce v blízké hospůdce na pivo nás pak již čeká cesta na blízké letiště a odlet do zasněženého Istanbulu a mrazivé Evropy.

PŘÍLET DO PRAHY | pátek 2. yekatit 2004 (10. 2. 2012)

Z rozpálené Etiopie přilétáme do slunné Prahy, jen ten teploměr je ráno až na 17°C pod nulou.


V itineráři je použit etiopský kalendář zvaný Ge´ez, rozdíl zhruba sedmi let oproti gregoriánskému kalendáři je dán jiným názorem na datum Zvěstování Panny Marie. Rok začíná 11. září (v přestupném roce 12. září), má 12 měsíců po třiceti dnech a jeden měsíc po 5 či 6 dnech (6 dní každý přestupný rok), přestupné roky se na rozdíl od gregoriánského kalendáře opakují pravidelně.