HORY A KLÁŠTERY HABEŠE
Etiopie
ODLET DO ADDIS ABEBY | pátek 24. tarr 2011 (1. 2. 2019)
Přes velmi přetížené Atatürkovo letiště odlétáme do Addis Abeby, čekalo se, že budeme přistávat na novém letišti, avšak ani v Turecku se stavební termíny obvykle nestihnou, a tak do března bude sloužit letiště staré. Do Addis Abeby přilétáme po půlnoci, do hotelu je to kousek a v hotelové restauraci stihneme aspoň ještě prvé etiopské pivo, vítězí značky Dashen a Walia, připomínka Simienských hor, kam zanedlouho zamíříme.
ADDIS ABEBA | sobota 25. tarr 2011 (2. 2. 2019)
Etiopie je jednou z kolébek lidstva, den tedy zahájíme v Národním muzeu na třídě Entoto, kde jsou hlavním exponátem kosti jednoho z nejstarších známých předchůdců člověka, hominida druhu Australopithecus afarensis ženského pohlaví, zvaného Lucy, jenž byly objeveny v rokli u Hadaru na severu Etiopie. V muzeu se nyní vystavuje jen kopie, originál je někde v trezoru. Dalším vystaveným příslušníkem starobylého rodu je Selam. Kosti tříletého australopitéka jsou o zhruba 120 000 let starší než Lucy. V září 2006 se maličký australopiték dostal až na titulní stranu National Geographic a stal se tak zřejmě nejstarší celebritou vyobrazenou na titulní straně nějakého periodika, na tuto poctu ovšem mladá australopitéčí slečna čekala nepředstavitelných 3,3 miliónu roků.
Pokračujeme do Etnologického muzea, Etiopie je pestrou zemí a není na škodu se připravit na kulturní pestrost, kterou na trase uvidíme. Expozice jsou věru zajímavé, pozoruhodná je ovšem i samotná budova, palác posledního etiopského císaře Haile Selassieho. Procházíme expozicemi do císařské ložnice, pracovní stůl je hned jeden krok vedle postele, zřejmě pro případ, že by císaře naléhavá státní záležitost vzbudila uprostřed noci. Jukneme do koupelny a do ložnice císařovny Menem, jež je pro jistotu a klid až přes chodbu. Před budovou se rozkládá pěkný park s pozoruhodnou skulpturou. V prostoru zavěšené schodiště, kde každý schod reprezentuje jeden rok Mussoliniho vlády nad Itálií. Pomník pád fašistické Itálie přežil, hlavně proto, že na horním schodu dnes sedí triumfálně lev Judey, symbol etiopské monarchie. Ten byl ovšem dodán až po vyhnání Italů. Přejíždíme do blízké katedrály Svaté Trojice, Kiddist Selassie, druhého nejdůležitějšího chrámu etiopského křesťanstva. Svatá trojice je v duchu tradic zobrazena nad oltářem jako tři identičtí vousatí starci, jelikož všechny složky - Otec, Syn a Duch svatý - mají si být rovnocenné.
V severní části boční lodi je pohřben císař Haile Selassie I. se svojí manželkou Menen Asfaw. Spočinul zde po řadě peripetií, poté co ho v srpnu 1975 údajně vlastnoručně zadusil polštářem šéf vojenské junty Mengistu Haile Mariam, zvolenou technikou vraždy demonstrujíce napříč kulturami rozšířenou víru, že prolití královské krve přináší smůlu. Podle oficiálního komuniké tehdejší vlády z 28. 8. 1975 císař zemřel na zástavu dechu, to se pochopitelně s polštářem přitlačeným k obličeji obvykle stává. Podle jiných teorií jej Mengistu uškrtil povlakem, ale ať už to bylo jakkoliv, je nepochybné, že smrt císaře režim uspíšil. Po smrti byl císař pohřben, a to záměrně nedůstojně, jako obvykle se zde zase názory rozcházejí: buď přímo pod podlahu Mengistovy pracovny anebo pod jeho žumpu. Zdali ho tam nestrašil? Teprve v listopadu 2000 byl císař s imperiálními poctami slavnostně pohřben v katedrále.
V katedrále nám poněkud vyhládlo, jedeme tedy na vegetariánský oběd v ikonickém hotelu Itegue Taitu ve čtvrti Piazza. Na zdi terasy hotelu se skví nápis, že zařízení bylo otevřeno roku 1898, jedná se tedy o vůbec nejstarší hotel v Addis Abebě, a nejen to, dokonce v celé Etiopii, a nic na tom nemění skutečnost, že datum je dle oficiálního etiopského kalendáře, tudíž opožděné proti našemu gregoriánskému kalendáři o 7 až 8 let. Hotel je bohužel o něco více retro, než by bylo zdrávo, kuchyně je však zcela v pořádku. Pojíme na terase a popijeme trochu piva St. George, v nejstarším hotelu v zemi se sluší popít i nejstarší pivo ve státě. Po obědě pokračujeme na kopec Entoto, který si císař Menelik II. vyvolil za své sídlo, a z něhož mu jeho manželka, královna Taitu utekla, a založila pod kopcem Addis Abebu (Nový květ). Útěk neměl ani tak osobní podtext, jako spíš, že císařovnu přitahovaly oblíbené horké prameny. Pěšky se přesouváme ke kostelu Entoto Maryam, kde byl císař Menelik II. roku 1882 korunován. Za kostelem se nachází Menelikův palác, jsou to vlastně takové trochu lepší chalupy, ale je dobré je zhlédnout a vstoupit do banketní síně. Odtud sjíždíme zpět do Addis Abeby, s malou panoramatickou zastávkou, kterou dotvářejí tety, snášející eukalyptové větve na trh dole ve městě. Les je jako vymetený, sesbírat otep a snést ji dolů je tedy práce nadmíru náročná, otep se při troše štěstí dole ve městě prodá za nějakých 80 birrů. Večer pak místním taxíkem ještě zajíždíme do centra nočního života na Piazzu, padne pár piv a skopové tibis, kousky skopového masíčka s indžarou.
den ADDIS ABEBA – BAHIR DAR | neděle 26. tarr 2011 (3. 2. 2019)
Brzy ráno odjíždíme na letiště a odlétáme linkou Ethiopian Airlines do Bahir Daru. Zde nás čeká autobus se zručným řidičem Ermim , jenž své kvality bude moci v následujících dnech nesčetněkrát prokázat, a odjíždíme k pobřeží jezera Tana. Nastupujeme do loďky a plavíme se k výtoku Modrého Nilu, zvaného zde Abáj. Modrý Nil, jenž se stéká s Bílým Nilem v súdánském Chartúmu, dodává do spojeného Nilu 59% vody a přičteme-li řeku Atbara, tekoucí též z Etiopské vysočiny, tak tento podíl vzrůstá na 90% a z obou řek pocházejí prakticky veškeré sedimenty, které do postavení Vysoké asuánské přehrady zúrodňovaly súdánské a egyptské údolí Nilu. Bílý Nil totiž ztrácí hodně vody a téměř všechny sedimenty v rozsáhlých bažinách as-Sudd v jižním Súdánu. V mělčinách se s oblibou zdržují hroši, a takto po ránu máme šanci některé tlustokožce spatřit, jedná se o stáda samic s mláďaty. Výjev je to malebný a i na tu obligátní otevřenou tlamu zde dojde.
Pokračujeme v plavbě na poloostrov Zege. Oblast je vyhlášena starodávnými kláštery, všechny navštěvovat nebudeme, postačí jen dva. Navštěvujeme prvně kruhový kostelík Azwa Maryam s pěknou doškovou střechou. Malby jsou tu impresivní, dominují různé krvavé scény umučení různých světců, zaujme i výjev svatého Abuny Aregawiho, kterak na stočeném hadu stoupá k vrcholku hory Debre Damo, tu ostatně v Tigriňsku sami uvidíme. Zajímavý je také venku zavěšený kámen u vchodu do areálu, ten sloužil a slouží dodnes jako zvon. Pokračujeme ke klášteru Ura Kidane Mihret, dalšího z mála zdejších klášterů, které jsou zde přístupny i ženám. Po přistání nás čeká cesta lesem s četnými stánky s místními suvenýry, kostel ohromuje malbami, starými více jak 150 let, z nichž nejzajímavější a nejpoučnější se jeví téměř komiksové vyprávění o jakémsi Belajovi, zlém kanibalovi, který snědl 72 lidí, ale jednoho dne se slitoval nad malomocným a podal mu džbán vody. Po smrti se dostavil před nebeského soudce, který zvážil jeho skutky, a sama Panna Marie váhy zatížila svým stínem tak, aby ten jeden dobrý skutek převážil všechny zlé činy, Belaj se tedy dostal do nebe a stal se oblíbeným svatým. Zda je tato příhoda výchovná by se dalo diskutovat, ale určitě církvi přinesla hodně nových duší. Polepšený hříšník je obvykle cennější než zástup svatých. Od této příhody se kostel na pahorku Ura nazývá Kidane Mihret – poskytnutá milost - nebo přesněji něco jako úmluva milosti.
Po prohlídce kostela se vracíme k loďce, a ještě se stavujeme na kávičku, tentokrát žádné italské chromované postkoloniální presovače, ale pravá etiopská kávová ceremonie s drcením kávových zrn na kameni. Slečna Dana tu poctivě a s vervou kávu podrtí a v klidu tak můžeme obřad vychutnat při následném posezení se šálkem a s výhledem na největší etiopské jezero. Lodí se pak vracíme kolem ostrůvku s klášterem Kibran Gebriel, který je skryt v husté zeleni tropického stromoví, zde nestavíme, ženy by dovnitř stejně nemohly. Čas pokročil, místo oběda tedy kupujeme u tety na výpadovce z Bahir Daru banány, a pokračujeme do vesničky Tiss Abaj k vodopádům Modrého Nilu. Vodopády kdysi bývaly daleko impresivnější, od té doby, co většina vody jde přes místní hydroelektrárnu, tak z vody zbývá jen slabý čůrek, těžko to Etiopii vyčítat, když i velmoc typu Spojených států žene velkou část vody z Niagarských vodopádů též přes turbíny.
Scházíme pod vodopády do rokle Modrého Nilu, níže po proudu rokli překonává pěkný historický Portugalský most, jež údajně postavili, jak název napovídá, Portugalci ve službách gondarského krále Susenya v prvé polovině 17. století. V této souvislosti je věru zajímavé, že v anglosaské literatuře bývá za objevitele vodopádů pro Evropu často považován skotský cestovatel James Bruce, jehož pětidílný čtivý popis cesty k pramenům Modrého Nilu vyšel roku 1790. Přemýšlíme tedy, kdo vlastně pro Evropu vodopády objevil, že by si o více jak století dříve Portugalci při stavbě mostu zhruba pět set metrů vzdáleného dramatického přírodního úkazu nepovšimli by pak bylo poněkud zvláštní, ledaže by se vuvedené anglické literatuře Portugalsko za Evropu nepovažovalo. Vracíme se zpátky k silnici do vsi, tok Modrého Nilu překonáváme opět lidovým přívozem, a odjíždíme po prašné silnici zpět do Bahir Daru. Cestou zastavujeme u zajímavých chýší s pokroucenými kříži na střeše, jedná se prý o jakousi vesnickou klášterní či náboženskou školu. Den pak zakončuje dobrá večeře přímo v hotelu v Bahir Daru.
BAHIR DAR – DEBARK – SANKABER | pondělí 27. tarr 2011 (4. 2. 2019)
Odjíždíme o osmé po dobré asfaltové silnici do Gondaru, cestou zastavujeme u krásně vypreparovaného vulkanického pně, zvaného místně Ďáblův nos. Po dvou a půl hodinách jízdy dojíždíme do Gondaru, v sedmnáctém století hlavního města Etiopie. U vjezdu do města se zrovna koná dobytčí trh, zastavujeme, kopytníka si však z pestré nabídky nevybereme. Dojíždíme na Piazzu, náměstí, jenž je pěknou ukázkou čistých linií italské fašistické architektury. Bohužel vyhlášená fašistická kavárna na Piazze byla nedávno přeměněna na banku, čisté linie mussoliniovského art deco již tedy nedoplňují stylové chromové kávovary z padesátých let, ale nudné bankovní přepážky a reklamní poutače s klienty rozesmátými nad nízkým úrokem. Naštěstí je otevřena mediterrání kavárnička Tele Café v budově poštovního úřadu. Popijeme kávu a sledujeme ruch na náměstí kolem sochy císaře Tewodra II., považovaného za zakladatele moderní Etiopie. Kávička je vynikající, jak je tomu vesměs v Etiopii všude.
Dopijeme a přejíždíme do hradiště Fasil Ghebbi, kde se nachází 6 hradů jednotlivých gondarských císařů. Prohlídku začínáme na hradě zakladatele Gondaru, Fasilida, jehož hrad se vyznačuje kombinací architektonických stylů, z nichž dominují vlivy Indie. Ostatně vodní hrádek u vjezdu do města připomíná vodní hrady rádžasthánských maharádžů. Z oken je vidět malý hrádek císaře Yohanna I., který italská okupační správa nechala omítnout. Větší hrad zanechal oblíbený vladař Iyasu I., jenž údajně nechal zrušit veškeré daně a státní aparát včetně vojska byl financován z ruční výroby proutěných košů na indžaru a jiného drobného zboží, kterému se určitou část dne věnoval každý státní zaměstnanec, a které byly odprodávány lidu na trzích. Císař si také povolal francouzského doktora, na jehož doporučení byla postavena dodnes zachovaná sauna pro léčení nějakých kožních neduhů, historie nedochovala, zda to náhodou nebyla alergie na proutí, z něhož se pletly ony koše. Iyasu byl nakonec sesazen svým synem za vydatné pomoci kněžích, kteří neměli nic proti košíkaření, ale více se jim nelíbily císařovy úzké styky s katolíky. Následující vladaři však byli slabí a moc toho nepostavili. Z té doby pocházejí hlavně pozoruhodné lví klece, jež byly obývány lvy habešskými, a to až do roku 1992, kdy vláda usoudila, že lev na hradě nepříjemně připomíná královský symbol, a zbylé lvy nechala přesunout do zoo.
Navštěvujeme rozlehlý palác císaře Bakaffy s velkým banketním sálem a dlouhou jídelnou, o níž se zajímavě zmiňuje skotský cestovatel James Bruce:
„Dlouhý stůl je prostřen uprostřed dlouhé místnosti a po straně jsou umístěny lavice pro hosty. Kráva nebo býk, jeden či více, jsou přivedeny ke dveřím a zaživa je z nich odřezáváno maso. Ohlušující bučení, které zvíře vydává, je signálem pro panstvo, aby si zasedlo ke stolu.
Pak jsou před každého hosta položeny – místo talířů – placky, poněkud tlustší a tužší. Je to nekynutý chléb nakyslé chuti, ne nepříjemný, a velmi snadno stravitelný, připravovaný ze zrní, zvaného tef....
...Pak přichází tři či čtyři sluhové, každý s plochým kusem masa v holé ruce, pokládají je na placky z tefu, bez ubrusu či čehokoliv pod nimi. V této chvíli mají hosté nože v rukou. Společnost je rozdělena tak, že jeden muž sedí mezi dvěma ženami. Muž nožem uřízne plátek, který by byl v Anglii považován za dobrý biftek, ještě je vidět pohyb jednotlivých svalových vláken, ještě živých. Žádný muž v Habeši, jakéhokoliv postavení, se nekrmí sám ani se nedotýká svého jídla. Žena vezme plátek, rozřízne je na dlouhý odřezek o síle malíčku, a poté jej rozřeže na malé kvádry o něco menší než hrací kostky. Ty pokládá na kus chleba z tefu, silně posypaný černým pepřem a solí; pak jej do tefového chleba zabalí jako patronu.
Mezitím muž odložil nůž a obě ruce položil na kolena svých sousedek, tělo shrbuje s hlavou dopředu a s ústy otevřenými přesně jako idiot, a obrací se k té, jejíž patrona je dříve připravena, ta žena naloží celou věc do jeho úst, čímž je naplní tak, že je v neustálém nebezpečí udušení. Toto je znak velikosti. Čím se zdá být muž větší, tím větší kus si bere do úst; čím více hluku nadělá přežvykováním, tím se považuje za vychovanějšího. Je zde takové přísloví: ʹJen žebráci a zloději jí malé kousky a potichuʹ...
...Nikdy nepije před skončením jídla, a před tím, než začne pít, vděčně těm dvěma, co jej krmily, uroluje dvě malé patrony téhož tvaru a formy, a obě ze sousedek otevřou naráz svá ústa, a oběma rukama jim vloží porce do jejich úst. Poté začne pít z krásného rohu, ženy jí do sytosti, a pak společně pijí...
...Všichni zúčastnění jsou velmi povznešeni: láska zapaluje všechny ohně a vše je dovoleno bez jakéhokoliv omezení. Není zde žádná nesmělost, žádné zdržování, žádná potřeba dohadování či odkládání k uspokojení svých přání. Nejsou zde žádné komnaty, pouze jedna, v níž se obětuje jak Bakchovi, tak Venuši. Dva muži nejblíže k prázdnému místu, který pár zanechal na lavici, když ji opustil, podrží své pláště jako zástěnu před tou dvojicí, co lavici opustila, a pokud máme soudit dle hluku, zdá se, že se považuje za stejnou ostudu milovat se v tichosti stejně jako je v tichosti jíst. Když se pár vrátí ke svým místům, společnost pije na zdraví šťastného páru. A jejich příklad je následován na dalším místě u stolu, jelikož každý pár dostane chuť. Vše toto prochází bez poznámek či skandálu, není proneseno jediné nemravné slovo, a ani ta nejvzdálenější narážka není učiněna.....“
James Bruce: Travels to Discover the Source of the Nile, In the Years 1768, 1769, 1770, 1771, 1772 and 1773; London 1790
Palácový areál opouštíme kolem hradu regentky Mentewab a kolem prodejny s pěknými koženými kravskými taburetkami. Odtud odjíždíme do vyhlášeného kostelíku Debre Birhan Selassie. Stavba je obecně považována za jeden z nejcennějších náboženských objektů Etiopie, jako jediný kostel v Gondaru přežila i vpád súdánských dervišů, před zničením ji údajně ochránily řádné roje útočných včel. Interiér kostelíku zdobí pestré nástěnné malby a hlavním magnetem je tu strop, vymalovaný 135 hlavami andělů. Zajímavá je také velká halda modlitebních klacků, zvaných mequamia, jež vyzývavě leží uprostřed hlavní lodi kostela. Mequamie slouží k podpírání. Tyto pomůcky uvítají hlavně starší věřící, při bohoslužbě se v Etiopii jen stojí a mše často trvají celou noc, není divu, že jsou klacky řádně ohmatané a opotřebované.
Vycházíme z kostela, Gondar ještě neopouštíme, vracíme se zpět k vjezdu do města k Vodnímu hrádku, jenž postavil císař Fasilidas (i když jako obvykle se názory různí, jiné zdroje autorství hradu přisuzují až císaři Iyasuovi I.), ve vodní nádrži se zde na připomínku pokřtění Ježíše Krista v řece Jordán koupou věřící při oslavách svátku Timkat. Má to být jakési symbolické obnovení křtu, zdůrazněné i vzácnou přítomností kopie archy úmluvy, tabotu, u vodní hladiny. Živo jako o tomto největším svátku dnes ve vodním hrádku není, obejdeme nádrž a pokocháme se zdmi, které tu malebně obrůstají kořeny, jako někde v Angkoru. Cesta bude dnes dlouhá, nakupujeme tedy banány u sličné prodavačky a vyrážíme na sever do hor.
Jedeme do Debarku, cestou se zastavujeme ve vesničce Wolleka, je to osada Falašů, etiopských Židů. I přes výrazné Davidovy hvězdy na stěnách domků dnes ve vsi údajně žádní Falašové už nežijí, odešli nejpozději do začátku devadesátých let, vesměs do Izraele. Židovskou tematiku přiživují místní řemeslníci, hlavně z komerčních důvodů. Habešští křesťané neumožňovali Židům vlastnit žádnou půdu, ti se tedy v Etiopii vypracovali na zručné řemeslníky a řemeslná tradice Falašů je pojem dodnes. Davidova hvězda je tedy i jakýmsi puncem kvality řemeslného výtvoru u silnice nabízeného. Pokračujeme dále a začínáme stoupat do hor. Stavíme na vyhlídce královny královny Alžběty II, která si zde údajně v roce 1964 nechala zastavit auto a při popíjení čaje sledovala úžasné scenérie Simienského srázu. Čaj o páté zde nemáme, pouze opuštěné kůží potažené židle z nově dostavěného luxusního hotýlku, výhled je ale věru královský. Dojíždíme do Debarku, kde se zastavujeme na pivo v místní restauraci, předtím se vyřizují formality, spojené se vstupem do národního parku, fasujeme tři strážce parku s nezbytnými nenabitými zbraněmi. Výzbroj činí jeden kalašnikov a dvě historické předovky, které údajně bojovaly již proti Italům v památné bitvě u Adwy. Dopijeme piva Walia, pojmenované po místním endemickém kozorožci, a po horské silnici vyrážíme do národního parku. Již za tmy dojíždíme do tábora Sankaber, stany jsou naštěstí už postaveny, zasedáme k večeři ve společenském stanu, a pak již na kutě, ať máme sílu. Zítra začíná pěší pochod. Noc trávíme v nadmořské výšce 3250 m.n.m. a je to znát.
SANKABER – CHENNEK | úterý 28. tarr 2011 (5. 2. 2019)
Budíme se do krásného rána, po snídani v 8:45 vyrážíme scénickou pěšinou podél Simienského srázu. Zanedlouho se u cesty objevují první endemičtí obyvatelé – paviáni dželada. Pokračujeme kolem vyhlídky na vodopád na říčce Jinbar, spadající do propasti Gich, nad Gichem po ostrém výstupu dáváme piknikový oběd v pěkném přírodním prostředí. Cestu zkracujeme autobusem se zastávkou u vesničky Amaras, kde se již na travnatých planinách objevují prvé obrovské lobelie druhu Lobelia rhynchopetalum, botanický symbol zdejšího pohoří. Vystupujeme a po úpatí vrcholku s poetickým názvem Kurvamete pokračujeme dále k tábořišti Chennek (3620 m.n.m.). A po dobré piknikové večeři a hudební vložce v altánu nocujeme v Chenneku ve stanu, strážci parku jako praví synové divočiny se zabalí prakticky jen do svých uší a spí pod širákem.
CHENNEK – BUWAHIT - DEBARK | středa 29. tarr 2011 (6. 2. 2019)
O tři čtvrtě na devět vycházíme k vrcholu druhé nejvyšší hory Etiopie, Buwahitu (4430 m.n.m.). Cesta vede po kozí stezce mezi lobeliemi, dostáváme se na scénickou hranu srázu, pak kousek šlapeme po horské silničce, odbočujeme a již přímo diretissimou k vrcholu. Cestou nás doprovází četní krkavci, kteří očividně čekají na zbytky od svačiny. Překvapí nabídka suvenýrů v divočině ne zas až tak daleko od vrcholu. Cestou potkáváme hezké stádečko osmi kusů kozorožce walia (Capra walie), stoupající na hřeben. Stádo, co vidíme, představuje zhruba 1,5 % všech žijících jedinců, celkový počet tohoto kriticky ohroženého druhu se odhaduje na pouhých 500 kusů.
Na protější stráni nám s křikem pobíhají velké skupiny dželad. Vrchol dosahujeme za čisté 4 hodiny pochodu. Obloha krásně modrá, takže se otevírá nádherné panorama nejvyšší hory Etiopie Ras Dašenu (4533 m.n.m.), cesta k tamnímu vrcholu je ale poněkud zdlouhavá, tak 3 dny, takže ke zdolání Dašenu dojde pouze v místní hospodě v Debarku dnes večer po návratu, a to ve formě Dashenu lahvového. Z vrcholu jsou krásně vidět erozí rozervané lávové příkrovy štítového vulkánu havajského typu, který zde vznikl v terciéru, krajina je to věru unikátní, jistou obdobou jsou zde v Africe pouze Dračí hory daleko na jihu. Sráz, spadající do okolní krajiny skoro 2 kilometry, je ovšem zcela mimořádným geologicko - geografickým fenoménem.
Sestupujeme zpět do tábora, a po příjemném obědě odjíždíme po makadamu zpět do Debarku, u silnice zahlédneme dvojici lesoňů Menelikových (Tragelaphus scriptus meneliki) a poslední rozloučení s divočinou nám zajistí na skalisku dle svého jména příhodně a malebně nastavený skálolez skákavý (Oreotragus oreotragus). V Debarku pak u večeře nakonec padne též onen slibovaný lahvový Dashen.
DEBARK - AXUM | čtvrtek 30. tarr 2011 (7. 2. 2019)
Ráno vyrážíme z Debarku po silnici, patřící k jedné z nejscéničtějších v Africe, k severu. Komunikaci postavili Italové za okupace, nelze potlačit jistý obdiv k technické zdatnosti okupantů. Zastavujeme u mostu v městečku Zarima, po pravé straně krátce jukneme do velmi prosté vesnické kliniky, která svojí udusanou hlínou a minimálním vybavením vysloveně evokuje filmové dokumenty, které mají podpořit charitativní sbírky na lékaře v Africe. Zastavujeme ještě na řadu panoramat, která jsou úchvatná, vidíme totiž onen scénický Simienský sráz nyní zespodu. Dojíždíme do městečka Adi Arkay, je ještě brzy, ale na cestách v odlehlých končinách se jí tehdy, kdy jídlo je. A to je právě zde, na zahrádce místního tedžbétu. Na výběr je skopové maso anebo širo, přílohu tvoří obligátní indžara, je vidět, že ne každý si dosud zvykl na její nakyslou chuť, kterou tak chválil onen skotský cestovatel, pravda, ten si na ní mohl přivykat několik let pobytu.
Pokračujeme dále velmi scénickou krajinou, opouštíme Amharsko a překračujeme hranici Tigriňska, tradiční amharské kruhové tukuly se mění na kamenné chýše obdélníkového půdorysu, typickou to architekturu tigriňských vesnic. Dnes už není přechod mezi lidovými architekturami tak nápadný, Amharové v posledních několika letech zjistili praktické výhody střech z vlnitého plechu a půdorysy amharských domků se přizpůsobily normovanému obdélníkovému tvaru místní válcovny. Nebo válcovny čínské, což je pravděpodobnější. Kruhové chýše jsou tedy nyní v Amharsku ohroženým kulturním dědictvím. Je to pro malebnost krajiny škoda, na druhé straně to svědčí o podstatném zvýšení životní úrovně etiopské vesnice, kde už má skoro každý na vlnitý plech, a to nebylo ještě před pár lety vůbec samozřejmé. Nedávno bylo dokonce ještě vlastnictví použité plastové láhve známkou jistého bohatství.
Sjíždíme do údolí řeky Tekeze, tu překračujeme po novém mostě, postaveném na místě starého, zničeného dělostřelectvem za občanské války proti Dergu. V údolí je citelné horko a prašno a o nižší nadmořské výšce svědčí i prvé baobaby. V nižších nadmořských výškách roste divoce i ekonomicky velmi přínosná plodina, kadidlovník (Boswellia), v Etiopii jsou známy jeho tři druhy. Z bájné země Punt se kadidlo dováželo do starověkého Egypta, je možné, že ona oblast, Egypťany označovaná jako Pwenet, ležela právě zde, v Etiopii, byť ten nejcennější druh kadidlovníku,kadidlovníkposvátný(Boswelliasacra),zdevhabešskýchhoráchneroste. Zamostem vycházíme do příkrého svahu ke stromu s jemně hnědou kůrou, je to on, kadidlovník, vonnou pryskyřici Habt pro ukázku zapaluje, typická vůně se line a hned si připadáme jako ve starověkém egyptském chrámu. Či v křesťanském kostelem, však se ty tradice hezky mezi kulturami přenesly. Dojíždíme do Shira, nazývaného v mapách též Inda Selassie, v boční ulici zastavujeme v místním lidovém tedžbétu na ochutnávku tedže, lokální medoviny. V pozdním odpoledni pak po vynikajícím čínském asfaltu uháníme k Axumu, do Axumu dorážíme před soumrakem, večeře nás čeká přímo v hotelové luxusní restauraci, před večeří je ovšem nutno zaskočit do hospůdky na hlavní bulvár Axumu.
AXUM | pátek 1. yekatit 2011 (8. 2. 2019)
O půl deváté vyrážíme na prohlídku centra etiopského křesťanstva a sídla jedné ze zapomenutých civilizací starověku. Prohlídku začínáme u stél, kde se nachází zhruba 75 obelisků, největší z nich, jenž údajně nechal postavit král Remhai ve 3. stol n.l., o výšce 33 m a hmotnosti 500 tun leží rozlámán na zemi. Zřítil se ještě ve starověku. Nejvyšší stojící obelisk, 26 m vysoký a 160 t těžký, odvezla Mussoliniho armáda za okupace a ještě donedávna tento monolit zdobil římské náměstí Piazza di Porta Capena. V roce 2005 byl vrácen, překvapivě letecky, pochopitelně na více kusů. Vztyčen byl na původním místě roku 2008. Posledním velkým obeliskem je 22 m vysoký trvale stojící obelisk, připisovaný králi Ezanovi, který přijetím křesťanství tradici stavění obelisků, jakožto pohřebních monumentů vládců, přerušil. Prohlídku areálu završujeme vmístním muzeu s řadou pěkných artefaktů a pak na kávovém obřadu před muzeem, káva chutná výtečně a kouř kadidla je omamný, a též servírka je milá. Zajímavá jsou i místní sklepení, v tzv. Hrobce nepravých dveří upoutává zvláště kamenný sarkofág z jednoho kusu, který vydává při poklepu očividně dutý zvuk, kdo ví, co je uvnitř? Název hrobky poukazuje na architektonickou tradici Axumu, kdy jsou do kamene vytesávány nefunkční prvky ozdobných dveří a oken.
Pokračujeme pěšky k hlavnímu chrámu Axumu a celé Etiopie, chrámu Panny Marie Sionské, Tsion Maryam. První chrám zde postavil ještě král Ezana na místě pohanského chrámu, současný chrám nechal postavit v poněkud brutalistním duchu císař Haile Selassie v šedesátých letech. Aba Mikael, místní čekatel na kněze, zde působí jako milý kostelník, rukopis na pergamenu nám ukáže a ani rituální buben nezůstává ležet ladem, padne i jedna liturgická píseň. Tóny etiopské hudby kodifikoval kdysi v dobách krále Gebre Meskela svatý Yared, z výkonu Aba Mikaela po těch patnácti stech letech by měl jistě radost. Po prohlídce vizuálně poněkud studeného interiéru katedrály sestupujeme ke zbytkům původní katedrály krále Ezany, vedle níž se nachází malé muzeum s kříži a císařskými korunami a starými rukopisy. Nejstarší koruna je již ze čtvrtého století, údajně ji na hlavě nosíval biskup Frumentius alias Aba Salama, otec etiopské tewahedo církve. Korun je zde požehnaně, až po diamanty sázenou korunu Haile Selassieho, škoda jen, že muzeální vitríny jsou poněkud zaprášené.
Historický kostel v gondarském stylu, postavený císařem Fasilidem, je přístupný pouze mužům, malý domek s modrým mřížovím v oknech, kde je uchovávána Archa úmluvy, je pak přístupný pouze jedinému vybranému mnichovi, který se o Archu doživotně stará a svůj čas tráví v modlitbách a pálením kadidla. Z domku nikdy nevychází, my se k domku nemůžeme ani přiblížit, na pořádek dohlíží autoritativně vyhlížející kněz pod stromem, nedávno zde byl prý incident, kdy se jakýsi ferendží pomatenec chtěl do budovy dostat násilím, byl ale zpacifikován a tajemství Archy nezjistil. Co se tedy ve skutečnosti v domku ukrývá, asi také nevyzkoumáme, padá ale silné podezření, zda nápadná modrá kovová bedna, ostentativně a ledabyle ležící před katedrálou, nakonec nebude tou archou podle pravidla, že nejlépe je skryto to, co je přímo na očích. Ale asi ne. Anebo že by realita byla stejná jako ve známé pohádce o císařových nových šatech? Že v kapli ve skutečnosti není nic? Kdo ví. Brzy se má archa stěhovat do nové kaple z té původní, už poněkud chátrající kapličky, je tedy otázka, jak tajemný artefakt onen jediný vybraný mnich sám a beze svědků přenese? A pokud bude mít pomocníky, co se s nimi stane poté? Vyzradí tajemství? Nebo budou potichu sprovozeni ze světa? Jak by tedy ona tajemná Archa měla vypadat? Bude asi potřeba pečlivě prostudovat bibli, nejlépe doslova v některém z originálních jazyků, či aspoň v liturgickém jazyce ge’ez:
Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů. Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou. Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je k čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány. Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.
Kniha Exodus, 25, Český ekumenický překlad, 1979
Polední horko vrcholí, zastavujeme na oběd ve folkloristickém restaurantu. Po občerstvení krátce jukneme do prodejny suvenýrů, následná návštěva pošty se nevydařila, známky na pohledy došly. Pokračujeme tedy na vrcholek kopce, odkud se otevírá panorama žulových kopců pohoří Adwa a kde leží zde zbytky dvou paláců. Palác krále Kaleba a jeho syna Gebre Meskela s podzemními prostory. Přejíždíme ke stéle krále Ezany, kterou objevil místní rolník v osmdesátých letech, a na níž je třemi jazyky: sabejsky, řecky a v jazyce ge ́ez popsána vděčnost krále Ezany Bohu za dobytí Jemenu. Pokračujeme k Mai Šum, tzv. koupeli královny ze Sáby, přehradě s kalnou vodou, v níž se koupou místní uličníci. Od kušitské varianty názvu Ak Šum je patrně odvozen i název města. Dále jedeme na předměstí Dongar, kde se nacházejí zbytky paláce královny ze Sáby, který patrně nemá dle archeologů s legendární vládkyní nic společného. Za plotem se rozkládá další pole stél, vesměs však skromnějších rozměrů, než ty, které jsme viděli ráno, Vracíme se tedy do města a zastavujeme na kávu u Ezanova parku, kde chvíli hřadujeme na podezdívce a pozorujeme líně odpolední ruch etiopského maloměsta. Kulturně vydatný den zakončujeme v hrobce krále Bazena, jež je ztotožňován s králem Baltazarem, jedním ze tří mudrců, kteří se přišli poklonit Ježíši Kristovi. Asi to byl ten černý vzadu, i když takováto myšlenka se nesmí v Etiopii ani vyslovit, Amharové ani Tigriňci se za černochy nepovažují. A to právem, jsou to vesměs Semité. Sám Haile Selassie prý z tohoto důvodu nebyl příliš rád, když ho karibští rastafariáni začali považovat za vtělení černošského Boha Spasitele.
HORY A KLÁŠTERY HABEŠE
Etiopie
Fotogalerie zde
AXUM - MEKELE | sobota 2. yekatit 2011 (9. 2. 2019)
Vyjíždíme ráno o osmé po dobrém asfaltu směrem do scénického pohoří Adwa, místa, kde byla roku 1896 rozdrcena italská invazní vojska v bitvě, která se nesmazatelně zapsala do dějin Etiopie, a jejíž důsledky chtěl později odčinit sám Mussolini druhou invazí. Odehrál se zde zajímavý psychologický úkaz, kdy po porážce hlavních italských vojů usedli Habešané k obědu hned poblíž padlých italských vojáků a vytáhli po svém zvyku kusy syrového masa, které začali přežvykovat. Tento výjev v dalekohledu přesvědčil zbývající Italy, že jsou svědky pravých kanibalských hodů, a donutil je k překotnému ústupu. Příhoda v italském podání vešla v obecnou známost, a afričtí černí vojáci poté budili mezi evropskými armádami velký strach, takový, že i velitel divize československých legií generál Šnejdárek použil při obsazování jižního Slovenska ve válce proti Maďarské republice rad triku se stovkou vojáků, namazaných krémem na boty. Tím vyvolal u nepřítele strach, že v československých jednotkách bojují obávaní afričtí lidožrouti. To napomohlo k demoralizaci a porážce Maďarů, jak hezky uvádí generál ve svých pamětech výpověď zajatého maďarského vojáka - neplavce, který na otázku, proč se chce zabít skokem do Hronu, když jej zajímá řádná regulérní armáda a nemá se v zajetí čeho bát, odpověděl:
„Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.“ (Josef Šnejdárek: Co jsem prožil; Praha, 1939)
Zastavujeme na panoramata v rozeklaném žulovém pohoří Adwa a pokračujeme do Yehy, k starému sabejskému chrámu ze 7. stol př.n.l., jedná se o údajně nejstarší stojící stavbu v celé Etiopii. Symbolem Yehy jsou zde rytiny řady kozorožců, jejich náboženský význam však není znám.Máme zrovna štěstí, kolem sousedního kostelíka obchází dav svatebčanů za zpěvu nábožných písní, nevěsta je nadmíru soustředěná, nastávající je údajně kněz a chyba v liturgickém zpěvu by mohla znamenat malé partnerské dusno v rodině. Bude to asi významný sobáš, kostel založil jeden z devíti etiopských světců, Abbba Afse, ženit a vdávat se tu nebude jen tak ledaskdo. Zhlédneme procesí a krátce se ještě zastavíme na kávový obřad v přilehlé hospůdce, bez kávy se v Etiopii prostě odjet nedá! Pokračujeme po dobré silnici na Adigrat, odbočujeme k eritrejské hranici do vojenského pásma, kde leží klášter Debre Damo. Klášter je nábožné veřejnosti těžko dostupný, nejen proto, že do něj mohou vstoupit jen muži, ale ti se navíc musí vyšplhat po koženém provaze zhruba 15 metrů, pozorování šplhu je očividně oblíbenou atrakcí místních strýců, kteří se hromadí pod lanem a sledují šplhavce.
Bizarní způsob vstupu do kláštera má kromě nezpochybnitelných obranných důvodů i připomínat, že zakladatele kláštera, jímž byl Abuna Aregawi, vynesl na izolovaný skalní útes zázračný had, seslaný Boží prozřetelností. Vzhledem k časovému a přiznejme si, i zdatnostnímu omezení, se nahoru nešplháme, stejně tam mohou jen muži, a ti si vstup do kláštera musí navíc ještě zasloužit zodpovězením nábožných otázek a přiznejme si opět, etiopský katechismus jsme zrovna poněkud zanedbali. Vracíme se k parkovišti kolem pomníku bojovníků tigriňské fronty. A pak nás již čeká scénická cesta podél kaňonu do Adigratu na oběd. Jestli jsme u chrámu Yeha měli štěstí na svatebčany, zde máme na svatebčany zase smůlu, místní lidově folklórní restaurace, jaké mají v Etiopii rádi, je plně vytížena svatebními pokrmy v salónku, a příprava našeho jídla poněkud déle trvá a dara wot působí trochu ošizeně. Majitel je zřejmě zarytý zenawista, jak nasvědčuje na čestném místě u vstupu do restaurace vyvěšený portrét Melese Zenawiho, a tak se vcelku nelze ošizenému kuřecímu wotu divit, za Melese se v Etiopii ostatně kradlo ve velkém. Ne každý bojovník proti komunistům je sbírkou všech lidských ctností a v Etiopii, kde ideologie byla jen zástěrkou odvěké kmenové rivality, to platí měrou vrchovatou. A to ani nemluvíme o situaci u sousedů na severu, kde Melesův společník z dob společného boje proti Mengistovu režimu, Isaias Afwerki, po vítězství odtrhl Eritreu od Etiopie a stvořil zde přímo ukázkovou totalitu severokorejského typu. Proti takovýmto manýrům je nakonec šizený dara wot jen drobnou patálií.
Z Adigratu míříme na jih směrem ke skalnímu kostelu Abreha we Atsbeha u Wukra, který je považován za jeden z nejcennějších skalních kostelů v Tigriňsku. Podle legendy kostel zbudovali dva králové – dvojčata kolem roku 335 n.l. Falašská židovská královna Yodith, pro níž nemají Etiopané v historických knihách příliš dobrých slov, chtěla kostel zničit, nicméně při vlastnoručním bourání kostelního sloupu se jí zde udělalo zle, kostel opustila s několika posvátnými kameny, a zanedlouho, po pár hodinách, ji smetla nebeská vichřice a zabila ji. Kostel je tak znám celostátně a koná se k němu pouť, hezké jsou ovšem i vnitřní staré malby. O tvrzení starého kněze, že kříž, který patříval oběma králům, je z čistého zlata, se vede delší zpochybňující diskuze, pochybná se jeví i skutečnost, že by kříž měl pocházet ze čtvrtého století. Ale což, vždyť na tom nesejde a kříž je pěkný a mnich ochotný. Odjíždíme za západu slunce a do Mekele již dojíždíme za tmy.
MEKELE - LALIBELA | neděle 3. yekatit 2011 (10. 2. 2019)
Dnes nás čeká dlouhý přejezd rurální krajinou do poutní Lalibely. Je neděle, na výjezdu z Mekele se v městečku Qwiha tedy zastavujeme u kostela Kiddist Maryam, obleženého věřícími. Dovnitř kostela se dostat nedá, spokojíme se tedy s pozorováním náboženského ruchu v okolí. Teta u vchodu do areálu vede místo nábožných disputací nostalgickou řeč na téma, jak bylo za Mengistua dobře, je vidět, že ne každý je odpůrce minulého režimu. Anebo to má co do činění s prostým biologickým faktem, že tenkrát bylo tetě o třicet let méně? Zde má nostalgie po minulém režimu obvykle více společného se zmíněnou kmenovostí než s nějakou ideologií. Odjíždíme a čeká nás cesta zajímavou hornatou krajinou s terasovitými políčky až do Maychew, kde krátce stavíme u milé paní Eleni na pravou etiopskou kávičku. Dále projíždíme kolem bezodtokého jezera Ashenge a přes hranici zpátky do Amharska. Ve Weldiyi zastavujeme na pozdější oběd v pěkné zahrádce motelu, nabídka však není široká, širo je však ucházející. Do Lalibely dojíždíme už za tmy, na scenérie z hotelové terasy se můžeme tedy těšit až ráno.
LALIBELA | pondělí 4. yekatit 2011 (11. 2. 2019)
Ráno vyjíždíme na prohlídku vyhlášených skalních kostelů, začínáme v severozápadní skupině kostelů. Kostely jsou nově zastřešeny impresivní strukturou, která připomíná něco mezi letištním terminálem a střechou slévárny, prý je ale jen dočasná, než se najde způsob konzervace střech tak, aby dovnitř kostelů nezatékalo. Na náměstíčku před kostely se zrovna koná pohřební shromáždění. Prohlídku začínáme v největším skalním kostele Bét Medhane Alem, poté procházíme tunýlkem na nádvoří, jemuž vévodí kostel Bét Maryam. Navštěvujeme ještě boční kostely Bét Meskel a Bét Danaghel a přesouváme se k dalším dvěma kostelům mimo toto vydlabané nádvoří. Jsou to Bét Mikael, s podivnými vaginálně vyhlížejícími motivy na sloupech, a přiléhající Bét Golgota, kam mohou pouze muži.
Z areálu vycházíme kolem kreslíře miniatur se skupinou nábožně založeného žactva. Poté se zastavujeme na oběd v příjemné hospůdce s panoramatickou terasou. Občerstveni se vydáváme k osaměle stojícímu kostelu Bét Giyorgis, považovanému za klenot skalních kostelů Lalibely. Kpříznivému dojmu zde hlavně přispívá, že kostel není zastřešen onou odpudivou kovovou konstrukcí z dílny památkářů UNESCO. Chvíli čekáme, než skončí mše, a poté nás kněz vyzývá ke vstupu. Kostel je to mimořádně zajímavý, bude to chtít ještě jednu zastávku za příjemnějšího osvětlení. Na chvíli zastavujeme pod stromem v lidové tradiční kavárně, to se zkrátka musí! Pokračujeme dále v prohlídce jihovýchodní skupiny kostelů, abychom se k ní dostali, musíme překročit Jordán, v místní podobě vyschlou strouhu ve skaliskách.
Navštěvujeme dvojitý kostel Bét Gebriel – Rafael. Poté navštěvujeme malý skalní chrám Betlehem, místo, kde se snad pekly sváteční hostie, odtud vede úzká temná chodba do dalšího kostela, chodbu je nutno projít poslepu, temnota má symbolizovat poměry v pekle. Místní se tu obvykle nábožně bojí a vykřikují hrůzou, takže to vypadá, že kotle pekelné opravdu nebudou daleko. Dnes se tu poutníků nějak nedostává, a aby jsme o atmosféru nepřišli, sami se snažíme o poutnické výkřiky, místo pekelných asociací se nakonec dostavuje jen ostré napomenutí od přísného strážce u výlezu z tunelu: “Jak se to tu chováte, jste přeci v kostele!” Křičet se může jen sofistikovaně dle liturgické příručky. Docházíme do kostela Bét Merkurios s pěknou malbou Tří králů. I když, kdoví, jak tomu opravdu je, postavy drží kříže, a to by asi při dodržení principu kauzality být nemělo. Leda že by výtvarně nadaní mniši již tenkrát došli v přítmí klášterních cel ve svém uvažování až ke kvantové teorii retrokauzality, kdy se budoucí děje stávají příčinou následku v minulosti. Těžko říci, čím se tehdy ve svých úvahách svatí mužové zabývali. Každopádně všechna náboženství světa považovala vždy zdravý selský rozum za zásadní překážku pokročilého poznání. Přesně jako moderní fyzika. Tunel vede původně až do dalšího kostela Bét Amanuel, v současnosti je původní tunel kvůli bezpečí poutníků uzavřen, a je nutno jít přes malé jeskyňky a schodiště. Bét Amanuel je považován za nejlépe elaborovaný lalibelský chrám.
Vcházíme dovnitř a trochu se zde zdržíme, místní kněz si uvnitř čte v jakési věkovité ohmatané knize, ukazuje se, že je to historická příručka, v níž je zajímavý výčet králů dynastie Zagwe, což zaujme Habta a společně tu jména recitují. Výčet je vpravdě magický: Mara Takla Hajmanót, Tatadim, Jan Sejum, Germa Sejum, Marari, Yemrehane Kristos, Kedus Harbe, Harbaj, Gebre Meskel Lalibela, Imrahane Laab, Naakuto Laab, Jitbarak, Naakuto Laab. Otázkou zůstává, kolik z uvedených jmen je opravdu historickými postavami, a u koho se jedná pouze o pověst. Posledním dnešním kostelem je jeskynní chrám Bét Abba Libanos, který údajně s pomocí andělů přes noc postavila manželka krále Lalibely Meskel Kebre. Odtud se vracíme do středu Lalibely a zastavujeme ve vyhlášeném tedžbétu Torpido. Medovina tedž je tu vskutku prvotřídní, ani nevadí kamny zakouřené prostředí, a posezení nám zpestří hlasitá etiopská pop music a temperamentní paní vrchní se svými ramenními tanci, estetický dojem je podpořen také faktem, že podprsenka tu zrovna není moc v módě. Večer pak posedíme na terase s Habtem a vede se diskuze na téma života v Etiopii.
LALIBELA – ADDIS ABEBA | úterý 5. yekatit 2011 (12. 2. 2019)
Ráno máme před odletem čas, sjedeme tedy znovu ke kostelu Bét Giyorgis. Na kávičku tentokráte zastavujeme v milé kavárně na náměstíčku, čekání na přípravu je možno zkrátit nákupem některého z rukodělných suvenýrů. Pak nás čeká přejezd na lalibelské letiště a odlet do Addis Abeby. Do hotelu nejedeme přímo, ale uděláme panoramatickou jízdu s malou procházkou na údajně největší tržnici Afriky, Mercato. A přesunový den zakončuje folklórní večeře ve folklórním restaurantu Dashen.
ADDIS ABEBA – ARBA MINCH - TURMI | středa 6. yekatit 2011 (13. 2. 2019)
Ráno odjíždíme na již nám důvěrně známý domácí terminál a odlétáme do Arba Minch ve federálním státě, nazvaném dost podivně: Region národů, národností a lidí. Etiopie nejenže nebyla jedinou africkou zemí, která by byla plně kolonizována evropskou mocností, nepočítáme-li pochopitelně krátké období okupace za Mussoliniho, po němž nám tu zbyla ona chvályhodná tradice pěkně chromovaných presovačů na kávu, ale byla dokonce jedinou africkou zemí, která se v Africe chovala jako klasický kolonizátor. Jsme tedy na území jakési etiopské kolonie a najednou dochází k zajímavému posunu ve vnímání reality, Amharové a Tigriňové, kteří na severu působili nadmíru exoticky, jsou najednou v relaci k místní černošské populaci nám tak nějak kulturně bližší, zkrátka jsou to našinci, na rozdíl od divoce působícího původního obyvatelstva. Jasně je tedy vidět, proč se průměrný Etiopan zlobí, když je označen za černocha. Rozdíl je to věru značný. Nakládáme batožinu na střechu a s řidičem Asafou odjíždíme z města. Zastavujeme v horním Arba Minchi, zvaném Šheča, na nákup surovin, kraj je to divoký a možností k občerstvení nebude po cestě mnoho.
Odjíždíme africkým venkovem, kde nás upoutávají ve stromech zavěšené včelí úly, jsou to jakási stromová úloviště, med je tu důležitou součástí jídelníčku, jeho získání ale bude akrobatickým výkonem. Ještě, že tu domorodci neztratili odvěkou fyzickou obratnost, která byla přírodou zamýšlena jako podstatný atribut lidské existence. Dojíždíme do městečka Karat-Konso, ještě předtím zastavujeme v panoramatickém hotýlku na dobré širo a pivo. A poté nás čeká prvá etnografická exkurze, vesnice Gamole kmene Konso. Konsoové sice působí značně usedle, žádné polonahaté černošky se u chýší nemotají, což zamrzí zvláště fotografy, jejich vesnice mívají ovšem vysokou architektonickou hodnotu. Jsou opevněné valem a každý rodinný areál je dále opět opevněn kamennou zídkou. U chýše tu obvykle roste užitečný strom moringa (Moringa stenopetelai). Vstupujeme do vesnice u výkupu slámy, mezi chýšemi docházíme k obecné chýši, zvané mora. Tyto chýše slouží jako komunitní centrum, kde se schází mužské obyvatelstvo od nejmladších po nejstarší, dospělým ženám je pro klid v moře vstup raději zakázán, prý aby klevetami vesnici nerozeštvávaly. Zároveň má mora důležitou obrannou funkci, v chýši musí spát všichni muži nad 12 let, kteří nejsou oženěni, a také někteří ženatí, je to mobilizační opatření, aby v případě útoku na ves mohli vesničané okamžitě zaujmout příslušnou obranu. Konsoové jsou známí dřevořezbáři, jejich umění se projevuje ve vyřezávaných náhrobních totemech, zvaných waga.
Nakoukneme do jedné ohrady, kde se na nás smějí pěkné wagy, a slušností je pozdravit místní tetu, čiže hezky po konsojsku: “Nagajta!” Úzkými stezkami docházíme na jakousi náves, kde se tyčí omšelý svazek klacků, zvaných olahita. Jsou to generační tyče, které se zde umísťují jednou za 18 let, kdy je imatrikulována nová generace vesnických mužů. Obřad je to nadmíru vážný, muž se může oficiálně oženit až po ceremonii, pokud jej ceremonie mine ve věku 8 let, musí čekat dlouhých 18 roků. Každopádně žádný celibát od neplnohodnotného muže není vyžadován, ale případné pohlavní styky nejsou bez drastických následků: dříve se dítě takovéhoto neimatrikulovaného vesničana automaticky zabíjelo. Dnes se to už oficiálně neděje. Opouštíme vesnici, na návštěvnictvo u výjezdu z vesnice dohlíží tři odpudivé vekslácké typy, kdo ví, jak to tu vlastně probíhá s tou dělbou příspěvku, ale třeba to byli jen řidiči z džípů od Japonců. Pokračujeme v cestě, v pozdním odpoledni se na silnici objevují tři scéničtí hoši na chůdách. Jsou národnosti Samaj, učíme se tedy další domorodý pozdrav: “Nagajku”, je to dost podobné konsojštině. A tmou jedeme po prašné roletě na území Hamerů.
Později večer dojíždíme do Turmi, ubytováváme se a den ukončujeme na terásce před restaurací dobrým pivem a ještě lepším lahůdkovým kůzlečím. Je tu jen trochu podivné, že se klíče rozdávaly před zavřenou recepcí a na jídlo se sedí před zavřenou hospodou. Až ráno vyjde najevo příčina: majitel se nějak neshodl s místním finančním úřadem na placení daní a tak byly interiéry zapečetěny. Ještě, že zapečetění unikly hotelové pokoje, venku by nás mohla okousat v noci hladová hyena. Jsme tu téměř na konci světa, v nefalšované divočině, ale místní financové tu jednají tak nějak civilizovaněji a jemněji než na co jsme zvyklí z domova, kde často přijde ihned nemilosrdný zajišťovací příkaz a majitel podniku se stěhuje rovnou pod most.
TURMI - JINKA | čtvrtek 7. yekatit 2011 (14. 2. 2019)
Ráno nás budí hlahol nábožných písní a recitací z místního kostela, kmenové území s animistickými kulty je vítanou půdou pro zanícené misionáře, zvláště evangelických směrů ze Spojených států, stranou tu ovšem nezůstává ani etiopská tewahedo církev. Jestli by se v rámci dekolonizace Afriky neměla i Etiopie stáhnout z těchto kmenových území a poskytnout domorodcům právo k sebeurčení? Vyjíždíme po dobrém asfaltu k městečku Omorate, jsme kousek od jezera Turkana v hraniční zóně s Keňou, takže kromě scénické zastávky u velevysokých mrakodrapových termitišť nás čeká i registrace na místním pohraničním úřadu. Zápis do obří ohmatané knihy, která by byla dobrou rekvizitou v nějakém čarodějnickém filmu, naštěstí proběhne rychle a přesouváme se k řece Omo. Sestupujeme po bahnitém břehu do poctivě dlabaných kánoí a hnědavou vodou vyjíždíme na protější břeh.
Pěšky docházíme přes prašná pole do vesnice Borkonač. Rezatým vlnitým plechem vyztužené boudy, horký silný vítr a všude vířící prach, vesnice kmene Dasaneč vyhlíží jako z nějakého postapokalyptického filmu typu Deset let po jaderné válce. Předobraz dystopické budoucnosti. Polonahé černošky jsou ale milé, chýši zevnitř navštívíme a s místním průvodcem pohovoříme o kmenovém životě. Je to tu věru jiný svět, největší slavností je tu dhimmi, trojměsíční ceremonie, spojená s obřízkou místních žen. Zákrok je sice oficiálně v Etiopii ilegální a jak jsme viděli v Addis Abebě, vláda se hodně činí v rámci propagace, aby přesvědčila obyvatelstvo ke skoncování s touto pravěkou praktikou, kterou tu provádějí jak křesťané, tak muslimové a hlavně animisté. Tradice zde u jezera Turkana je však silnější a úřady sídlí velmi daleko. Otázkou je, zda krutý zákrok, prováděný nějakým střepem v prachu a nečistotě a spojený tak s nemalými zdravotními riziky, nebyl jakýmsi kmenovým posílením evolučního pravidla, že jen ten nejsilnější přežije? Rozmnožit se tak mohla jen ta žena, která dokázala, že má vyšší odolnost vůči infekcím a biologickým nástrahám, než ty ostatní, a tak zlepšovala celý kmenový genofond. Pravěká praktika tak může mít i jakýsi racionální základ. V těchto úvahách ale raději dále nepokračujeme, ježto při filozofování na dané téma se v pozadí začíná nepříjemně zjevovat silueta diktátora s knírkem pod nosem a ostnatý drát koncentračního tábora.
Pravdou je, že většina vesničanů tu v tomto drsném prostředí vyhlíží daleko zdravěji, než průměrný vzorek obyvatel vesnice z Polabí. Ale třeba je to jen tím, že se tu zatím netráví většina času v hospodě a u televize či kompu s minimem pohybu. Místní ženy nám demonstrují praktičnosti účesu, ofinka znamená, že je žena k mání, pokud jsou vlasy dozadu, je vdaná, a pokud má na temeni zapleteny malé chobůtkovité copánky, tyto označují počet dětí. Ukazuje se, že k mání jsou tu pouze ty slečny, které mají tak 12 let, starší už jsou všechny provdané. Z časových důvodů si necháváme přivolat Asafu s autobusem až ke vsi, vesnice nám zatancuje na rozloučenou domorodý tanec, spojený s výskoky, je vidět, že masajská kultura je již nedaleko. Kdo neskáče, není Dasaneč! Ještě si pro zapamatování zopakujeme domorodý pozdrav “Komisab” s odpovědí ”Jamisab” a nasedáme do busu a přes nově postavený most přejíždíme řeku a míříme zpátky do Turmi. Na programu je tu návštěva hamerské vesnice Waňarke. Hamerky patří k vyhlášeným krasavicím jižní Etiopie, vzhledovou estetiku umocňují i hamerské účesy, využívající tuk, smíšený s okrově hnědou hlinkou, podobně jako u Himbů v Namibii.
Zastavujeme u chýší, které působí výrazně estetičtěji, než jsme viděli ráno u Dasaneč, Hamerové jsou vyznavači čistého stylu, a tak je vesnice postavena čistě z ekologických rostlinných a nerostných materiálů, žádné rezaté vlnité plechy a civilizační odpad. Malebný výjev posiluje i velká rodina před chýší, Hamerové jsou zarytí polygamisté, a všechny manželky se k ženským pracím shromažďují s celým příbuzenstvem před jednou chýší, muži jsou někde venku s dobytkem. Sledujeme, jak jedna z žen drtí na kameni hlinku, komunikace se bohužel opět omezí na základní pozdrav: “ Fajao”. Na rozdíl od kmene Dasaneč tu nepoznáme statut ženy dle účesu, ale dle náhrdelníku, jak se liší vdaná od nevdané ale není zcela zřejmé. Pokračujeme po roletovité šotolině zpátky k asfaltu, čeká nás městečko Key Afar s folklórním trhem. Dojíždíme v příjemném odpoledním slunci a hodinu věnujeme trhu, kam se schází řada kmenů z okolí, vizuálně opět dominují Hamerky, často scénicky oblečené v kožešinách ulovených zvířat, pravěký dojem je tedy umocněn. A jak už to v Africe obvykle bývá, trh je rejem barev. Nejčastějšími prodejkyněmi jsou ženy z kmene Ari, pro úplnost si tedy doplníme i arijský pozdrav “Pajao”. Pozdrav je jazykově velmi blízký hamerštině, zda jsou kulturní zvyklosti obdobné, není až tak zcela zřejmé.
Hamerské ženy rády vystavují na odiv jizvy po rituálním bičování, tímto bitím si hamerští muži pojišťují plodnost a oddanost žen, a pro ženy je to důkaz jejich přitažlivosti. Obdobná tradice u nás, praktikovaná v poněkud umírněnější podobě na velikonoční pondělí, bývá někdy zdrojem našeho mezinárodního odsouzení, co by ovšem řekly genderové aktivistky zde? Oni ale muži to mají u Hamerů snad ještě těžší, aby se mohli oženit a stát se dospělými, musí absolvovat dost náročný rituál skákání přes býky. Kopytníci jsou seřazeni do řady a adept na dospělost musí zcela nahý přeskákat po jejich vzpouzejících se hřbetech na druhou stranu. A zase zpátky, a to celkem čtyřikrát. No, nemají to v kmeni vůbec jednoduché, ani ženy, ani muži, a pak že život blízko přírodě nepřináší žádný stres! Arijky na trhu jsou vesměs oblečené, takže otázka jizev po bití, zda to mají obdobně jako Hamerky, zůstane nevyřešena. Po prohlídce trhu se scházíme v hotelu NASA, naštěstí v nabídce nejsou žádné kosmické tuby s koncentrovanou pastou, ale dobré širo a skopové tibis. V pozdním odpoledni pokračujeme do Jinky, kam dojíždíme se soumrakem a den ukončíme už jen v místní hotelové hospůdce, kde mají vynikající avokádový džus. Ráno nás čeká brzké vstávání, jdeme tedy na kutě brzy, v noci nás jen trochu probudí prudká bouře. Že by období dešťů letos přicházelo o něco dříve?
JINKA – ADDIS ABEBA | čtvrtek 8. yekatit 2011 (15. 2. 2019)
O šesté ještě za ranní tmy vyjíždíme do národního parku Mago. Na křižovatce nabíráme povinného průvodce, ukazuje se, že chlapík je věru odporně vekslácký typ a ještě k tomu afektovaný blb, ono, když je průvodce ex offo, tak je to to samé jako u právníků, elitu nelze čekat. Zákon je ale dodržen a můžeme na kmenové území. Mursiové byli donedávna obávaní bojovníci a v míru se k nim jen tak někdo nepodíval, dnes je situace odlišná a návštěvníci jsou tolerováni, pouze ovšem za náležitý poplatek. O tom, že by byli vítáni, se asi nedá hovořit, naštěstí podříznutí nezvaného hosta či aspoň jeho rituální vykastrování asi tolik nehrozí. Aspoň v to pevně doufáme. Klesáme do údolí Omo a opět stoupáme na protější svahy, u cesty se objevují první Mursiové. Mursijský bojovník je vybaven pěknou dřevěnou tobolkou, dohady, na co ručně dlabaná nádoba slouží, ukončuje sám bojovník, když do scénicky vyhlížejícího folklórního předmětu zandává vydělaný fotografický bakšiš. Působivý dřevěný artefakt je domorodou peněženkou, vcelku by ani nepřekvapilo, kdyby z něj byla vytažena i kreditní karta.
Dojíždíme do vesnice Pele, mursijské chýše jsou obvykle jaksi úlovité, dovnitř se leze úzkým česnem, o trénink hbitosti tedy mají Mursiové postaráno a i ze starších členů kmene čiší jistá hbitost, opět to je nutno dát do kontrastu s běžným obyvatelem civilizované společnosti, který má někdy problém si i tkaničku zavázat. Čekáme u vchodu do vesnice než se domluví podmínky vstupu a pak vcházíme. Krášlení lidského těla je jistě jedním z nejstarších umění a v průběhu věků místy nabralo i zvláštní a neobvyklé podoby. Mursiové se řadí k té většině světa, kde jsou výrazné rty silným erotickým symbolem. S plnými rty obvykle v Africe takový problém nebývá, Mursiové retní módu ale výrazně zdokonalili a dolní ret ženám natáhli do obludné velikosti, do vzniklého otvoru se klade hliněná či dřevěná destička, zvaná dhebi v případě hliněného kousku a burgui v případě dřevěné ozdoby. Obdobný model se používá i v případě uší. Dle rozšířené legendy měly hliněné destičky ve rtu zabránit otrokářským nájezdům, podobně vybavená žena údajně nebyla na otročím trhu komerčně zajímavá. To je ovšem jen novodobá pověst, Mursiové tuto domněnku sami nesdílejí. Spíše je nošení destiček spojeno se sociálním postavením dané ženy, naříznutí rtu je přechodovým rituálem a znamená, že se z děvčátka stává žena se vším všudy. Dívky na vdávání či vdané paní pak destičky nosí při významných společenských příležitostech či při práci v přítomnosti svých partnerů, v mursijské kultuře je žena bez destičky považována za línou, a jako líná má pochopitelně větší potíž se dobře vdát.
Na pracovitosti pochopitelně záleží, tím spíše, že se od toho odvíjí počet kusů dobytka jako věno. Destička je tedy jistým finančním ukazatelem, něco jako drahá kabelka. Zároveň je pro vnímání krásy u Mursiů důležitá výška, a byť mají Mursijky obecně laní postavy, žena bez destičky bývá vnímána jako krátkonohá, a v lidovém podání je přirovnávána k praseti bradavičnatému. Retní destička je tedy důležitým aspektem kulturní a klanové identity a základ jakési sebeúcty její nositelky. Destička se odkládá v soukromí, veřejně pak na důkaz smutku, v případě smrti příbuzných na dobu určitou, ovdoví-li žena, destičku odkládá natrvalo a dokonce ji zahazuje. Novodobě je ovšem přijatelné, aby vdova destičku opět nasadila, a to v případě aktivit, spojených s výdělkem či obživou, jako například při naší návštěvě vesnice, která je řádně zpoplatněna. Vláda v Addis Abebě zvyk ovšem považuje za zavrženíhodný primitivismus a řadí jej na stejnou úroveň jako ženskou obřízku, a dělá tedy vše pro to, aby retní destičky skončily pouze jako exponáty ve folklórním muzeu.
A opravdu, u nejmladší generace se již otvor v dolním rtu často nevyskytuje, ztepilá slečna Betty má dolní ret sešitý, na klinice ve městě se rekonstrukce rtu provádí v rámci vládní pomoci zdarma. Některé tety jsou ovšem zdobeny dost divoce, antilopí či kravské rohy a divoké pomalování, to ovšem s tradiční kulturou nemá pranic společného a jedná se o bakšišářský pseudofolklorismus a zištné tajtrlíkování po vzoru prodeje matrjošek v Praze. Uši pak mají obě pohlaví většinou rovnostářsky zdobené stejně. Kulturní interakce je ovšem poněkud složitá a rozpačitá, na základě jediného mursijského slova „ačaleso“, což je pozdrav, se smysluplná konverzace dá vést pouze těžko. Opouštíme tedy vesnici a odjíždíme zpátky do Jinky, jedeme na letiště a přelétáme do Addis Abeby. Večer pak zacházíme do příjemné pivnice u Elsy, nedaleko od hotelu. Výběr příloh není velký, je to hlavně indžara, většině už chutná, vypadá to, že habešizace skupiny proběhla úspěšně. A když se to zapije točeným svatým Jiřím, dá se říci že náročný den byl zakončen velmi úspěšně.
ADDIS ABEBA – DEBRE LIBANOS – ADDIS ABEBA | pátek 9. yekatit 2011 (16. 2. 2019)
Po snídani odjíždíme z Addis Abeby směrem na sever. V malém lesnatém průsmyku v masívu Entoto překračujeme hranice do státu Oromia, s více jak 35 milióny obyvateli nejlidnatějšího státu Etiopie. Že jsme v jiném státu vidíme na prvý pohled, nápisy u silnice jsou náhle v latince, kterou se oromština zapisuje. Jedeme po hlavní silnici hustě zalidněnou a malebně obdělanou zemědělskou krajinou k severu. Dojíždíme k rokli řeky Gur, přítoku Modrého Nilu, na jímž svahu se tento významný klášter nachází. Klášter založil světec Tekle Haymanot, jehož podobiznu vidíme v klášteře na čestném místě. Poznáme jej snadno, obvykle se zobrazuje s křídly a s jedou nohou. Křídla mu narostla, když jednou slézal skalní útes z monastýru Debre Damo a ďábel mu schválně přesekl provaz. Bůh mu nechal okamžitě narůst křídla, svatý muž se tedy zachránil, a mohl pokračovat ve své cestě do Jeruzaléma. O nohu naopak přišel při svém stání v malé jeskyňce při poustevničení po dobu dlouhých 29 let, to je ovšem jenom legenda. Moderní kostel s impresivními skleněnými vitrážemi nechal na místě světcova hrobu vybudovat císař Haile Selassie.
Po prohlídce kláštera vyjíždíme na okraj rokle, zastavujeme na oběd v příjemné hospůdce v hotelu Ethio-German Park s vizuálně zajímavou černou kuchyní. Po jídle se vydáváme na vyhlídkovou pěší trasu po okraji rokle k takzvanému Portugalskému mostu, který si ovšem postavili sami Etiopané, inspirováni koloniálními mosty Portugalska. Odjíždíme poté zpátky do Addis Abeby, oromské vesnice jsou malebné, zastavujeme v jedné z nich, je to součást střediskové obce Sele, abychom lehce nakoukli do hospodářství. Naučíme se poslední pozdravy v některém z etiopských jazyků, v oromštině „akkam“ a pro jistotu též poděkování: „gelatomaa“. Vesnice je útulná, obří kupky slámy spořádané a kravinců na topení se zrovna suší dost. Vracíme se zpátky do Addis Abeby, na nákup kávy zastavujeme v ikonické kavárně Tomoca, dnes podstatně méně vytížené, což je jen dobře, a přejíždíme zpátky do hotelu ke krátkému večernímu odpočinku. Komu by se zachtělo ještě indžary, tak u Elsy mají otevřeno dlouho do noci a jedno širo před odletem se stihnout dá. A pak už jen na letiště a přes Istanbul odlétáme zpátky do Evropy.