ARUNÁČALPRADÉŠ PESTRÝ VÝCHOD HIMÁLAJE
ODLET DO DILLÍ | pátek 2. 11. 2018
Přes velmi přetížené Atatürkovo letiště odlétáme do Dillí, přestupová zastávka v Istanbulu může mít pro ty, kteří zde létali častěji, trochu nostalgický nádech, letiště o letošním Silvestru ukončí provoz a létat se už bude jen přes nové obří letiště poblíž Bělehradského lesa.
DILLÍ – GUWÁHÁTÍ – KAZIRANGA | sobota 3. 11. 2018
V ranních hodinách dolétáme do Dillí, přestupujeme na vnitrostátní let do Guwáhátí, kam přilétáme v brzkém bezmračném odpoledni. Vítá nás rozpálené letiště tohoto největšího assámského města, teplota venku přesahuje 30°C, podobného horka si tu už ale moc neužijeme, jedeme do hor a dá se čekat chladno. Před moderní letištní budovou se setkáváme s naším průvodcem Himadrim alias Digim a s našimi třemi řidiči: Sunilem, Prandžítem a Rádžuem. Nasedáme do džípů indické výroby a vyjíždíme na východ, směr národní park Kaziranga. Cesta to bude dlouhá, silnice je však překvapivě kvalitní. Ještě na předměstí Guwáhátí zastavujeme v malé hospůdce, z letadla je žízeň a musíme se tedy náležitě občerstvit, všude v tropech žízeň nejlépe hasí pivo a ani zde to nebude výjimkou. Ukazuje se tu ovšem indické specifikum, piva jsou tu k dostání obvykle jen ta velmi silná, kolem 8% alkoholu. Obliba vysokoalkoholických piv je někdy vysvětlována jako pozůstatek z dob koloniálních, kdy se pivo výhradně dováželo z Británie, a aby mok v pivních sudech přežil dlouhou dopravu po moři bez újmy, musel být nápoj silnější než bylo obvyklé. A domorodci si na to zvykli, budeme si muset zvyknout též. Popijeme tedy silného Kingfishera, žízeň tak uhasíme, a přikousneme plackami papadam, vyráběnými z fazolek mungo nebo z čočky. A pokračujeme v jízdě, za soumraku stavíme v lokalitě Džorabat, jižní stranu silnice tady lemuje překvapivě mnoho obchůdků s alkoholem, silnice tvoří hranici svazových států a území za středovou čárou již spadá do státu Meghalája, kde donedávna bývala výrazně příznivější daň z alkoholických nápojů; to už ale neplatí a po nedávné meghalájské daňové reformě se ceny vyrovnaly s Assámem. Na větší nákupy si tedy počkáme až do Arunáčalpradéše, jak známo, v Indii je pivo nejlevnější mezi buddhisty. A platí to i zde, život v pohraničí sebou obvykle nosívá různá omezení, tím spíše, když se jedná o vojensky citlivé sporné území, malou náplastí obyvatelstvu pak budiž tedy aspoň ta nižší daň zalkoholu. Na večeři zastavujeme v malé pouliční lidové hospůdce a do hotýlku s bizarním názvem Tesco dojíždíme již v hluboké noci. Spánek bude dnes krátký, již brzy za úsvitu nás čeká safari za nosorožci.
KAZIRANGA - NAMERI | neděle 4. 11. 2018
Údělem milovníků divočiny je vstávání za tmy. Divoká příroda má ráda všude na světě dobu kolem úsvitu a zde v Kaziranze je tomu nejinak. Vstáváme tedy za šera a jedeme na bránu národního parku. Chvíli čekáme na oficiální otevření, před sloním nástupištěm se už řadí chobotnatci, nastupujeme a vyjíždíme na ranní safari. Kaziranga je nejvýznamnější světovou rezervací nosorožce indického (Rhinoceros uncornis), při posledním sčítání letos na jaře bylo napočítáno 2413 kusů, což jsou zhruba dvě třetiny celkové světové populace tohoto živočišného druhu. Zároveň je zde jedna z největších hustot výskytu tygra indického (Panthera tigris) ve volné přírodě. Dá se tedy říci, že park je mimořádně úspěšným příkladem ochrany divoké přírody. Za svůj vznik vděčí manželce indického místokrále lorda Curzona Mary Curzonové, která roku 1904 oblast navštívila. Doma ji manžel zřejmě nasliboval plno nosorožců, vznešená lady ovšem na svém výletě nespatřila ani jednoho jediného. Rozezlena se vrátila domů a donutila svého chotě, aby se z pozice indického místokrále zasadil o řádnou ochranu mizejícího živočišného druhu pod heslem. „Příště chci vidět aspoň deset nosorožců!“ Rodinné dusno u Curzonů tedy vedlo již následujícího roku 1905 k rychlému vyhlášení chráněné lesní rezervace, od roku 1938 je park otevřený návštěvníkům. Sedáme na sloní hřbet a doufáme, že nedopadneme jako tehdy lady Curzonová, po 114 letech by tu mělo být těch nosorožců ku spatření přeci jen o trochu více. Vyjíždíme slonmo na travnatou planinu, u napajedla potkáváme stádečko jelenů barasinga (Rucervus duvaucelii), v Assámu zvaného dolhorina, čiže bahenní jelen. A pak se již ve vysoké sloní trávě zjevuje prvý nosorožec. O kus dál potkáváme další nosorožčí dvojici, v trávě se mihne divočák. Prvé seznámení s nosorožci tedy bylo úspěšné, džípem se vracíme zpět do hotelu na pozdní snídani.
Po krátké relaxaci odjíždíme zpátky směrem na západ, assámskou krajinu do malebnosti dotvářejí čajové plantáže. Zastavujeme tedy na plantáži kvůli záběrům, bohužel sběr lístků zrovna neprobíhá, je neděle a ta se v Indii drží. Taktéž místní úpravna a sušírna čaje má dnes pouze údržbářský den. Pokračujeme tedy do orchiderária v Durgapuru, expozici epifytů z indického severovýchodu nám přibližuje velmi milá slečna, je na prvý pohled vidět, že se jedná o odbornici, výklad se soustřeďuje na velmi nenápadné druhy s mikroskopickými květy, jejichž krásu by nepoučený laik ve stínu pestrých a barvitých orchidejí lehce přehlédl. Je tedy dobře, že se zaměřujeme na nenápadné ozdoby zdejší sbírky. Krátce zastavujeme v pavilónu řemeslných umění, kde nám jsou předvedeny tkalcovské stroje, na nichž vznikají typické assámské vzory a pak již pokračujeme k malému divadlu, kde se budou na jevišti předvádět lokální tance. Program slibuje tance a vystoupení velmi exotických jmen: džhankar, bhurtal nritiya, bhupen hazarika, satriya, bodo, džhumur. Dojde však i na pověstný bambusový tanec, rozšířený po celé jihovýchodní Asii, kdy tanečnice musí ladně balancovat mezi rytmicky sráženými bambusovými stvoly, aniž by ji byl bolestivě naražen kotník. Celé folklórní expozé ukončuje státní tanec Assámu, zvaný bihu. Užili jsme si do sytosti barvitých krojů, neméně barvité je tu též publikum, tradiční sárí ale už notně ustoupila globalizovanějším módním trendům.
Zastavujeme v malé hospůdce Hornbill u silnice na oběd a pak nedaleko přesedáme do džípů národního parku a vyrážíme na odpolední safari. Míjíme stádečko sambarů a divokého slona a nejzajímavější setkání se odehraje na odpočívadle, kam se k záchodkům stáhli dva nosorožci, aby se tu porochnili v záchodovém přepadu s neodolatelným odérem močoviny. Proti gustu žádný dišputát! Odjíždíme zodpočívadla, cestou zanedlouho potkáváme dalšího nosorožce, tentokráte vdaleko estetičtějším prostředí. A náhle se přes vysílačku šíří očekávaná zpráva, nedaleko byl zahlédnut tygr. Jedeme k malému jezírku a opravdu, na druhém břehu se líně rozvaluje obří tygřisko. Máme štěstí, chladné a zatažené počasí, na které se během dne trochu reptalo, se ukazuje výhodou, tygr necítí obvyklou potřebu schovávat se před palčivým sluncem a ani před námi. Je sice daleko, nicméně je to velké štěstí, tygr indický (Panthera tigris) zrovna nepatří v divočině mezi lehce pozorovatelné živočichy. Není divu, že je u jezírka dopravní skrumáž, do sytosti se vynadíváme a obracíme se zpátky k bráně parku. Lady Curzonová by byla s dnešním safari spokojena, je jenom dobře, že tenkrát ztropila tu rodinnou scénu. Přesedáme do našich džípů a za padajícího šera vyrážíme k Nameri. Po veledlouhém mostě překonáváme majestátnou Brahmaputru, z níž toho moc nevidíme, a již za tmy dojíždíme do příjemného ekotábora v národním parku.
NAMERI - DÍRANG | pondělí 5. 11. 2018
Opět vstáváme časně, dnes však už za světla. O půl sedmé jsme měli vycházet, čekáme však na zpožděnou ranní kávičku, jež se zhmotňuje o deset minut později v podobě červeného hrnku Nescafé a nevalné tekutiny od stejné firmy. Je to také nápad, zrovna tady, v Assámu, si objednávat kávu! Dobrý assámský čaj by byl jistě volbou lepší a stylovější. Vycházíme tedy se zpožděním, času máme ale dost, takže nevadí. Po kilometru cesty docházíme k břehu řeky Džia Bhoreli, za arunáčalskou hranicí nazývanou Kameng, s cháronovsky vyhlížejícím strážcem se přeplavujeme na druhý břeh, a vstupujeme do národního parku Nameri. Okruh vede deštným pralesem, živočichů nevidíme mnoho, nepočítáme-li různé druhy ptactva. Je vlhko a tak se brzy seznamujeme s méně příjemným obyvatelem tropických deštných pralesů, s pijavicemi. Pravidelné otřepávání bot a prohlížení je úspěšné, za celou výpravu dochází jen k jedinému prokazatelnému zakousnutí. A výprava je korunována třemi letícími zoborožci, byť jen přelétli, tak jsme vzácné opeřence zahlédli, přírodopisná stránka výšlapu je splněna na výtečnou. Vracíme se k řece a přeplavujeme se silným proudem zpátky. Návrat do tábora zpestřuje velká skupina studentů a studentek na školní geografické exkurzi. Po velmi pozdní snídani se balíme a opouštíme milý ekocamp a jedeme k hranici Arunáčalpradéše. Po půl hodině jsme zde, vyřizují se formality a procházíme bránou a jsme v nejodlehlejším a asi nejdivočejším státě Indie. Hned za hraniční čárou se atmosféra mění, mizí árijské obličeje a objevují se tibetsky vyhlížející tváře, nabídka restaurací u silnice láká na thukpu a momo, čímž je obvyklý příděl tibetských laskomin vyčerpán, pověstnou campu si v restaurantu objedná někdo jen stěží.
Pohraniční policista, který upozorňuje na přísný zákaz fotografování, má hezké tibetské jméno Norbu, je tedy vidět, že jsme se vskutku ocitli v jiném světě, který má jemný nádech zakázané oblasti. Příjemným aspektem buddhistických oblastí Indie jsou též ony nižší daně z alkoholu, pivo je tu tedy výrazně levnější a i Starý Mnich stojí o sto rupií méně. V místní hospůdce počkáme na otevření silnice, je průjezdná až od dvou hodin, do té doby tam probíhají nějaké odstřely, i sem, na samý konec světa se dostal ekonomický rozvoj Indie. Začínáme stoupat, ochlazuje se a vjíždíme do mlhy a následujících několik hodin se probíjíme nekonečnými zatáčkami. Průsmykové městečko Bomdila už ve tmě pouze projíždíme a po půl osmé dorážíme do Dirangu. A večeře je dnes věru vytříbená, obsluhuje nás milá nepálská servírka, Nepálců je v Arunáčalpradéši hodně, slečna má ovšem výrazně lepší pracovní zařazení, než ty davy nepálských silničářů, kteří v bahně u cesty roztloukali kameny na štěrk. O nepálských dítkách, která se batolila v mlžném a studeném podvečeru kolem nuzných příbytků z plechu a hlíny u silnice ani nemluvě.
DÍRANG - TAWANG | úterý 6. 11. 2018
Vyjíždíme časně, to už bude náš úděl zde v Arunáčalpradéši pořád. Zastavujeme u malého uskupení lidových hospůdek Padma, řidiči se potřebují vydatně nasnídat, stoupání do průsmyku Se La bude řidičsky náročné. Využijeme tedy zastávky k malému protažení se, procházka je doplněna skromnou pomocí při přehazování štěrku u nepálské skupinky silničářek. Docházíme k válečnému monumentu v Nyukmadungu, kde byla ustupující indická pěší brigáda, stahující se z průsmyku Se La, přepadena ze zálohy čínskými vojsky, na paměť padlých zde vznikl hezký buddhisticky pojatý areál. Padlí na indické straně tu byli vesměs hinduisté a muslimové, památník je tedy poněkud nepatřičný, tím spíše, že názor dalajlamy byl donedávna ten, že Arunáčalpradéš je vlastně jižní Tibet a tudíž by Indii patřit neměl. V tomto se názor v Dharamsale překvapivě shoduje s názorem v Pekingu a i dle vyprávění místních to tenkrát za čínského vpádu nebylo s vlasteneckými sympatiemi tak jednoznačné. Čínské tváře okupantů domorodcům přišly tak nějak bližší a kulturně přijatelnější než exotické sikhské turbany a zakroucené kníry rádžputských válečníků. Památník je tedy vhodně ideologicky přizpůsoben lokálním podmínkám, masivní vojenská přítomnost v Arunáčalpradéši patrně nedohlíží jen na nedotknutelnost státní hranice, ale tak trochu i na místní obyvatelstvo. Dalajlama se ale nedávno vyjádřil zcela zřetelně ve prospěch indických nároků, územní integrita Indie by tak měla být v suchu. Začínáme stoupat nekonečnými serpentinami kolem nekonečných kasáren, výrazně se ochlazuje. Dojíždíme do průsmyku Se La (4170 m.n.m.), je větrno a chladno, v místní kantýně tedy přijde vhod grog ze Starého mnicha od příjemné slečny Drolmy.
Zastávka je to příjemná, jukneme ještě k malému jezírku, je to jedno z posvátných jezer, kterých v okolních horách leží přesně 101. Stejně jako jinde v indických horách, i zde je průsmyk v obležení motorkářů na ikonických strojích Royal Enfied, himálajské motorkářské výpravy jsou v posledních letech v Indii vysloveně v módě. Vzhledem k lokálním podmínkám, vzdálenostem, nadmořským výškám a stavu horských silnic se rozhodně nejedná o žádný vyvoněný salónní motocyklismus. Druhou velkou skupinu návštěvníků, kterou zde budeme potkávat, jsou barvité výpravy z Gudžarátu, gudžarátci vždy po Indii cestovali hodně, a poté, co se stal předsedou vlády jejich Naréndra Módí, je gudžarátská přítomnost v odlehlých koutech nepřehlédnutelná. Je až s podivem, že s jinými Indy se tu příliš nesetkáváme, Gudžarátci ale budou všude. Na rozdíl od nás jakožto indičtí občané ovšem mohou i do těsné blízkosti čínské hranice, k průsmyku Bum La, kudy v roce 1959 utíkal XIV. dalajlama z Tibetu. Tam nás, cizince, armáda ale nepustí, co kdyby byl mezi námi nějaký čínský špión. Posilněni tedy odjíždíme po rozestavěné silnici, míjíme památník národního hrdiny Džaswant Singha Rawata, který tu sám jako jediný přeživší střelec po tři dny odrážel přesilu útočících Číňanů. Postřílel jich plné tři stovky, než byl obklíčen, jako správný hrdina, než by se nechal zajmout, volil poslední kulku pro sebe. Memoriál je zásadní zastávkou vlastenecky založených indických poutníků, v armádě se věří, že Džaswant Singh dodnes ochraňuje sedlo Se La před agresorem, takže je formálně vzato stále ve službě vlasti.
Není to jen taková nějaká legenda, důsledky jsou velmi výrazné: v memoriálu se mu pravidelně připravuje vojenská menáž a jako jediný padlý voják indické armády je pravidelně povyšován, v současnosti to dotáhl již na hodnost generálmajora (dle některých zdrojů dokonce až na generálplukovníka, přesná hodnost bude po armádním zvyku pochopitelně utajena). Nejpodivnějším faktem Džaswantova kultu je, že je mu každoročně vypisována řádná armádní dovolená. Příběh je v Indii mimořádně slavný, v Bollywoodu byl dokonce natočen heroický velkofilm. Každopádně o výsledku války nerozhodla jistě obdivuhodná statečnost osamělého střelce, ale jednostranné stažení na popud čínského předsedy vlády Čou En-laje, výsledná a dodnes platná hranice je překvapivě tatáž, jaká byla před konfliktem, a to slavná Brity narýsovaná McMahonova linie. K čemu tedy veškeré to vysokohorské válčení bylo? Přes malebnou vesničku Jung sjíždíme dolů do údolí řeky Tawang Čchu, kousek před mostem stavíme na oběd v malé lidové hospůdce. A poté stoupáme vzhůru do Tawangu, výhledy jsou trochu zamlžené, a již za šera dojíždíme do kláštera Urgelling. Klášter je postaven na památném místě, kde se roku 1683 narodil Cchangjang Gjamccho, VI. dalajlama. Jednalo se tenkrát o postavu dosti barvitou, která naši představu moudrého duchovního rozhodně nesplňovala, před státnickými a náboženskými povinnostmi dával často přednost poezii a umění, a svůj čas trávil spíše než meditací v některé kapli raději ve vykřičené čtvrti Šhöl pod Potálou v milé přítomnosti místních kurtizán. Thangky s vyobrazením dalajlamy v malé místní kapli jsou navzdory očekáváním pojaty ve velmi tradičním duchu, pikantní výjevy popisující pravdivěji dalajlamův životní styl jaksi nejsou přítomny. Již za tmy projíždíme Tawangem, je svátek světel, diwali, a máme tedy leckde výrazně nasvíceno, i v hotelu nám po chodbách svítí malé lampičky. Do města ale už vycházet nebudeme, popijeme trochu piva proti výškové nemoci v budoáru na pokoji, a zítra by nás měl čekat velmi časný odjezd.
TAWANG | středa 7. 11. 2018
Oslavy diwali si zřejmě vyžádaly svou daň, řidiči džípů přijíždějí o čtyřicet minut pozdě, což zamrzí, tím spíše když se vstává do mrazivé tmy již o půl páté. Do kláštera tedy vyjíždíme už za světla, na druhé straně můžeme pozorovat ranní svítání, které by ve státě, který svůj název založil na pojmu hory ozářené jitřním svítáním, mělo být impresivní. A to taky je! Dojíždíme ke klášteru, nádvoří je pusté a dveře do dukhangu jsou zamčené, uvnitř probíhá speciální mnišské setkání, které můžeme pozorovat pouze okny. Na chvíli zacházíme do jakési zasedačky, kde nám mnich nabízí tibetský čaj s jačím máslem, popíjení se přerušuje hlaholem z nádvoří, mniši a malí mníšci se po shromáždění rozcházejí, seděli tam dnes už od čtyř. Mimořádná a uzavřená ranní mnišská seance byla dána návštěvou Jeho eminence Ling Rinpočheho, než si prohlédneme osiřelý interiér dukhangu, venku už natahují červený koberec a kolem se začínají rojit ozbrojenci v uniformách a tajní v černých kamizolách. Jejich šéf s ulíznutými vlasy, přísnými brýlemi a mimořádně ostrým výrazem prohazuje pár dotazů po našem původu, odpovědi ho patrně uspokojily, což je dobře. S člověkem takového výzoru obvykle nebývá žádná velká zábava, zvláště ve sklepní vyšetřovně. Počkáme si tedy s místními poutníky na ctihodného lamu. Po dlouhém čekání Jeho eminence vychází, obvyklé představy vznešeného tibetského lamy, tak dobře reprezentované usměvavou tváří Jeho svatosti XIV. dalajlamy, se v mžiku rozplývají. Sádelnatý bařtipán podivně komíhající ručičkami a podpíraný dvěma mnichy vypadá jak zdařilá karikatura preláta z předrevolučního Dikobrazu či jako rodný bratr našeho pana kardinála.
Vtělení Ling Rinpočheho je jedním z nejuctívanějších tibetských lamů sekty gelukpa, šestý v pořadí byl učitelem mladého současného dalajlamy, a v tradici převtělenců tedy i sedmé vtělení, které máme možnost spatřit na nádvoří, je velmi blízké samotnému dalajlamovi. Odcházíme z kláštera, u malé kaple se právě shromáždila skupinka makaků assámských (Macaca assamensis). Jedeme poté k vyhlídce na celý objekt, který je mimořádně hezky zasazen na malý horský vrcholek, nejlepší pohled se naskýtá od velké sochy Buddhy. Interiér kaple pod sochou je hezky vymalován výjevy ze života Buddhy Šákjamuniho, malíř scény pojal nadmíru moderně stylem jakéhosi erotického komiksu, VI. dalajlama by byl jistě s výtvorem spokojen. Náležitě poučeni se vracíme k snídani a o deváté vyjíždíme k ženskému klášteru Ani Gompa. Klášter je mile kapesní, pod klášterem se na chvíli zastavujeme ve vsi nepálských pracovníků, které si najala indická armáda na civilní práce. Zaměstnavatele prozrazují květináče z plechových bedýnek od střeliva do indického samopalu INSAS. Sjíždíme pod Tawang do buddhistického centra, mniši mají zítra zkoušky, a tak zde v zahradě kolem velkého čhõrtenu probíhá samostudium, mniši jsou rozesazeni a memorují posvátné texty pod dozorem učitelů. Trávník je překvapivě nevzhledný, v noci sem přicházejí rýt divoká prasata. Vracíme se do Tawangu, v klášterní škole probíhá regulérní výuka, na terase před školou, se kromě buddhistických písem vyučuje též civilně, indický strýc na sedačce vštěpuje mníškům základy hindštiny, a vedle zase civilní bengálský učitel probírá matematiku. Náhle výuka končí, je obědová přestávka, a tak se i my vydáváme do centra Tawangu a v malé hospůdce v prosluněné místnosti si dáváme oběd. A po malé procházce středem města sjíždíme do monpské vesnice Sera s pěknými kamennými budovami, často věžovitého charakteru. Zastavujeme se u jednoho strýce v černé kuchyni s mimořádně malebně začouzenými stropy. Procházku po vesnici pak korunuje posezení na tibetském čaji v luxusním obýváku místního hodnostáře. Mezitím se zešeřilo, takže při návratu si můžeme vychutnat rozsvícené lampičky dnešního Diwalí.
7. den TAWANG - DÍRANG | čtvrtek 8. 11. 2018
Den je od rána jako vymalovaný, viditelnost úžasná a na protějších hřebenech vidíme snad až za bhútánskou hranici. Sjíždíme z Tawangu dolů do údolí řeky Tawang Čchu, krátce zastavujeme u nově stavěného mostu a u hospůdky, kde jsme předevčírem poobědvali. Krátce se projdeme serpentinami vzhůru, auta nás dohánějí, nasedáme a odbočujeme k úchvatnému vodopádu Nurarong. Pokocháme se, do malé vodní elektrárničky nahlédneme, a pak už stoupáme vzhůru do vesnice Jung, zde se patrně naposledy sekáváme s onou jačí monpskou čepicí, milá babka se u baráčku nechává ráda zvěčnit a čepici dá i ohmatat. Je to vskutku poctivá jačí srst.
Stoupáme vzhůru k průsmyku Se La, dnes tu tolik nefouká a urgentního zahřátí netřeba, na dobrý grog u milé servírky Drolmy se ale zastavit prostě musíme. Kousek za průsmyk poodejdeme, v trávě u silnice právě obědvají tři nepálské roztloukačky kamene, práci mají těžkou a dá se říci podřadnou, na dobrém jídle se ovšem očividně nešidí. Nasedáme a sjíždíme nekonečnými serpentinami do údolí, na kávu zastavujeme ve vojenské kantýně v posádkovém ležení, byť je v provozu luxusní presovač, norma indické armády zřejmě velí kávu vařit vodovým americkým stylem, tekutinou v šálku je tedy vidět až na samé dno, přesto přijde káva vhod a stížnosti nejsou, důstojníkům jaderné velmoci je lépe moc neodmlouvat. Pokračujeme v sestupu, na pozdní oběd zastavujeme v malé hospůdce u milých Assámek, řidiči mezitím opravují píchlé duše, což je dobře, rezerva nám už zbyla jen jedna. A pokračujeme dále do Dírangu, šeří se, a do hotelu dojíždíme již za tmy. Ukazuje se ovšem, že hotel podcenil své potvrzené rezervace, překvapivě přijeli všichni, pokojů se tedy nedostává, stěhujeme se tedy do nově otevřeného penziónu poblíž s milou majitelkou, slečnou Sonam, zdá se, že je změna výrazně k lepšímu. Kdo se po příjezdu v recepci obával, že budeme spát někde na zemi, jistě neznal indické přísloví: “Vše nakonec vždy dobře dopadne. A pokud to nyní není dobré, tak to ještě není konec.“
Dírang je vyhlášen horkými prameny, jedeme se tedy k nim již za tmy juknout, na velkou koupel to ale nevypadá, prameny jsou sice inzerovány jako léčebné, místo má však lehce pařící atmosféru. Raději se tedy krátce zastavíme v městečku a pak již na večeři v našem penziónu.
DÍRANG–NAMŠU | pátek 9. 11. 2018
Budíme se do nádherného dne, zdá se, že je i tepleji. Sonam s očima daleko od sebe nám připravila snídani včas, takže nic nebrání plánovanému odjezdu ke staré opevněné vesničce Dírang Dzong. U vchodu do vsi nás zaujme hezký tradiční modlitební mlýnek z kůže, milionterým ohmatáním věřícími rozedřený tak, že vidíme uvnitř umístěné posvátné svitky. Většina mlýnků v tibetském prostředí bývá zhotovena ze dřeva či z plechu, kožený exemplář je věru unikátní. Procházíme vesnicí s pěknými, byť lehce se rozpadajícími se kamennými domky, krátce nehlédneme do jedné z domácností a poté se vracíme k autům a vracíme se do středu nového Dírangu, na tržní ulici nakupujeme piva na večer a pokračujeme přes most do údolí říčky Sangti. Původní plán zněl, že dojedeme až k penziónu a vydáme se na pochod po okolí, náhle zastavujeme a jak už to bývá, plán se mění, co kdybychom do penziónu došli pěšky. Je to zhruba 4 kilometry, údolí je pěkné, tož proč ne? Pochodujeme po silničce, docházíme ke scénickému uskupení domků, otevřený je zde wine shop, tak proč si nedat pivo? O kus dál Digi domlouvá další ochutnávku, tentokráte místního araku, zvaného též rokšhí, je to pálenka z rýže, naředěná vodou. Pokračujeme tak v povznesené náladě, ve stejném tematickém duchu zastavujeme v malé a ne asi příliš legální palírně, kde nás milá lihovarnice názorně seznamuje s procesem destilace, jenž je pozoruhodně jednoduchý.
Nakonec se i lahev zakupuje a pokračujeme v pochodu, po dalších třech kilometrech u mostu přes řeku, kde cesta začíná stoupat, již začíná být podezřelé, že penzion nikde. A nikde není ani místní znalec Toni ani Digi, Toni se nakonec zjevuje s tím, že se musíme vrátit po druhé straně řeky zpátky k penziónu. Nakonec se vracíme až téměř k hospůdce, odkud jsme před dvěma hodinami odcházeli, vychází najevo, že došlo k politováníhodnému nedorozumění, oba místní znalci se domnívali, že se chceme před obědem ještě trochu projít a v rámci asijské slušnosti nám nechtěli zkazit radost sdělením, že jsme právě minuli naše ubytování. I takové věci se stávají, nakonec procházka byla zajímavá a plánovaných deset kilometrů jsme ušli. Po rychlém obědě sedáme do aut a vyjíždíme do vsi Cher, ukazuje se, že je to podstatně výše, než jsme čekali, sem bychom za odpoledne asi po svých nedošli. Odlehlou horskou kamennou vesnici o šedesáti duších procházíme již za šera, a návštěva je korunována posezením u kamínek v začouzené domácnosti zdejšího malorolníka s velmi hezkou dcerou. Pohovor o životě zakončíme ochutnávkou tradičního čaje se solí a kvašeného čangu. A pak již sjíždíme zpátky do našeho penzionu, byly to dnes trochu zmatky, den byl ovšem naplněn měrou vrchovatou.
V odlehlých oblastech Indie a koneckonců celého světa je potřeba se připravit na některé netradiční myšlenkové postupy. Ilustrací těchto odlišností je okamžik, když zjistíme, že jeden z pokojů v rodinném penziónu má vypínač světla umístěn v úplně jiném pokoji, a to o patro výše. Oficiální velice výstižné místní turistické heslo Incredible India! je tak tímto netradičním řešením elektrického rozvodu naplněno měrou vrchovatou.
NAMŠU – THEMBANG | sobota 10. 11. 2018
Snídaně se ráno trochu opozdila, máme aspoň možnost shlédnout domácí svatyni, nejlepší pokoj v domě je věnován Jeho eminenci Ling Rinpočhemu. Vyjíždíme tedy až před devátou, zrovna dorazil k soukromým obřadům mnich. Vracíme se vozem zpátky do Dírangu, odtud dále k odbočce lesní silničky, která stoupá nahoru k Thembangu. U rozcestníku vystupujeme a do Thembangu se vydáváme pochodem, ve slunném dopoledni mimořádně provoněnými porosty borovice himálajské. Po krátké zastávce v domácnosti v domku u cesty dorážíme k malému obchůdku, byl by hřích se trochu neobčerstvit, při té příležitosti se rozhovor s milou paní Ladroi stočí na výkupní ceny květáku na arunáčalských trzích, 7 rupií za kilo se zdá málo, tím spíše, že dole v Assámu se platí za téže kilo až 45 rupií. Ladroi je na pohybu cen květáku velmi zainteresována, její rodiče na příkrých svazích v okolí vesnice sklízejí 2700 kg až 3000 kg květáku za sklizeň, každá rupie je tedy znát. Na závěr rozhořčeného hospodářského monologu padne odhodlání, že při takto ničemných cenách na jaře už rodina nezaseje, po právu se zdá, že ji výkupčí derou z kůže více než by bylo zdrávo.
Pokračujeme dále, u malého čhõrtenu a svatyňky otce tibetského buddhismu Padmasambhavy se na lesním palouku rozložíme v očekávání pikniku, který nám Prandžít přiveze z vesnice. A za chvíli je tu džíp a můžeme se pustit do dobře kořeněné zeleniny, květák zrovna schází, což je škoda, rozhovor dole v krámku naladil. Během konzumace se poněkud zatáhlo, a okamžitě se výrazně ochladilo, do Thembangu docházíme už za poněkud šedivého počasí, bylo to ovšem pěkných 12 km a zhruba 600 vertikálních metrů. Ubytováváme se u místního starosty a hned vycházíme do staré opevněné vsi, dříve než se setmí. Vesnice zde údajně stojí již přes tisíc let, tradiční kamenná a dřevěná architektura je dokonce zapsána na seznamu světového kulturního dědictví. Projdeme si vesnici, nakoukneme do několika domácností, lid je tu o poznání méně přívětivý než včera v Cher, ale třeba je to jen takový dojem, daný ponuřejším podvečerním počasím. Vracíme se už za šera, v kuchyni je zakouřené, posedíme tedy na terásce a k duhu přijde i vatra, kterou na čtverci vlnitého plechu rozdělal Digi. Čas do večeře si krátíme povídáním, mezitím vypadla elektřina, což je zde dost obvyklé. Ochutnáváme nakládané bambusové výhonky, specialitu severovýchodní indické kuchyně, pro většinu Indů je bambusový výhonek stejně exotický jako pro nás. A po večeři přináší Sunil svůj kulinářský výtvor, a konečně jsme se dočkali onoho věhlasného horského květáku, doplněného kuřetem s bambusovými výhonky, vše v prvotřídní ekokvalitě, jak Sunil zdůrazňuje.
THEMBANG – SEPPA | neděle 11. 11. 2018
Z Thembangu odjíždíme časně, byť snídaně se trochu protáhne, alespoň máme čas si vychutnat ona panoramata. Sjíždíme po horské silničce zpátky do Dírangu, cestou pozorujeme na blízké borovici majestátného dravce, orlíka rudoprsého (Spilornis cheela). Krátce v Dírangu zastavujeme u obchůdku s veselým vousatým Bengálcem a pak pokračujeme vzhůru do Bomdily. Zde zastavujeme ve starém tibetském klášteře Thubčhog Gacel Ling, i zde se očekávala návštěva Ling Rinpočheho, kterak nám osvětluje uvítací transparent mezi stromy, je však už po návštěvě. Renovační práce jsou tu ale stále v plném proudu a mniši pracují jako diví.
Po krátké procházce po bazaru pokračujeme po hlavní silnici a odbočujeme na zkratku NH13, která vede neprobádaným územím, na něž nemáme zcela povolení, objíždět ale trasu přes Assám až do Itanagaru by bylo nepraktické. Cesta je pozoruhodně kvalitní, ráz krajiny se náhle výrazně změnil, zmizely buddhistické modlitební praporky a čhõrteny a vesnice získaly výrazně domorodý ráz, hlavním materiálem se tu stává bambus. Vjíždíme na území kmene Aka, zvaného též Hruso, snažíme se v prvé vesničce naučit místní pozdrav, je to “aka sa lithem”, ale kolem správné výslovnosti je dost diskuzí. Na řádný etnolingvistický výzkum by bylo potřeba o něco více času a též větší míra sbratření by neškodila. Akové jsou pověstní svým magickým rituálem na odpravení nepohodlných osob, kterým se nepozorovaně do jídla přimíchá kapka krve obětovaného psa, případně se touto krví osoba, určena k likvidaci, lehounce a nepovšimnutě postříká, vrcholem je ovšem, pokud se podaří nepozorovaně psa spálit v domácím ohništi odsouzeného. Kolem domků tu pár psů pobíhá, raději tedy odjedeme, než některý náhle zmizí v šamanově náručí a dojde na černou magii. S tím obvykle žerty nebývají. Po zastávce na lehký oběd se již zešeřuje a do cíle dnešní etapy, do Seppy, dojíždíme již za tmy. Očekávaná zapadlá obec se ukazuje být relativně velkým městečkem, i hotel je dost pohodlný, život zde utichá relativně časně, takže projdeme jen místní tržiště s nabídkou šťavnatých zelených housenek a hlavně brouků, lokálně zvaných gándhí puk. Je to jakási ploštice druhu Coridius nepalensis, vyhledávané pro své chuťové vlastnosti, kdy domorodcům slouží jako jakési koření k běžným pokrmům, a pokud se sběračům výjimečně zadaří, může mít ploštice i lehké halucinogenní účinky. Vzniká tak u zdejších kmenů na broucích nezřídka závislost. Však tu taky malý plastový kelímek plný brouků stojí přes 100 rupií. Seznámení se s nabídkou krajových specialit pro dnešek stačilo, tržiště je potemnělé, vypadla elektřina, do větších kulinářských expozé se již dnes po tmě pouštět nebudeme a po dobré večeři ve vedlejší hospůdce raději posedíme na hotelové chodbě u lahve osvědčené kořalky.
SEPPA – ZIRO | pondělí 12. 11. 2018
Snídaně bychom se dnes nedočkali, vyjíždíme tedy o půl sedmé. Před odjezdem je ještě chvíle času zaskočit na trh a pokochat se nabídkou, tety s brouky a housenkami jsou už na místě. Anebo že by přes noc neodešly? V mlžném ránu stoupáme do průsmyku nad mraky, začíná svítit slunce. Sjíždíme k říčce, přes níž se klene ukázkový závěsný most, protahujeme se přechodem na druhou stranu. Zanedlouho se před námi objevují bambusové chýše, vystupující z mlhy, do níž se okolí silnice opět zahalilo. Vesnička Patiwa je obydlena opět národem Aka, zdraví se tu ovšem jiným pozdravem, a to slovy “paja linčo”. Zřejmě jiný klan, jiný mrav. V jedné z chýší stařenka na zemi rozprostírá vařenou rýži, bude kvasit na kmenový kvašený nápoj, zvaný apoñ (hláska ñ zde značí neznělou nosovku, nikoliv hispánské ň), lehkoalkoholický nápoj je nutno stylově ochutnat. Nápadnou ozdobou stařenek jsou obří díry v uších, zda do nich něco má přijít, či zda samotná perforace je místním pojetím krásy, nezjistíme, každopádně mladé slečny, odcházející do školy, již takovouto výzdobou vybaveny nejsou. Odjíždíme a u nejbližší pouliční hospůdky zastavujeme na pozdní snídani, zastávka je zajímavá nejen kulinářsky, je zde malý trh, na němž dominují jak oni všudypřítomní cenění brouci, hmyz má v arunáčalpradéšském jídelníčku ostatně velmi důležitou pozici. Zaujme též teta se zabitou cibetkou. Je to očividné porušení indických zákonů o ochraně přírody, však také teta, když zjišťuje, že o nákup zvěřiny zájem nebude a že požadovaných 2000 rupií se nedočká, cibetku rychle schovává do pytle.
Pokračujeme dále kolem vesniček přes městečko Sagalí na křižovatku, kde se chvíli řeší, zda zajet do hlavního města Itanagaru, diskuzi zpestřuje kolemjdoucí strýc s typickou čepkou bopija se zoborožčím zobanem, čepice nás provázejí již od Seppy a zdá se, že je to taková pankmenová pokrývka hlavy, byť nejčastěji zdobí hlavy národa Nyiši. Zoborožci jsou dnes v Indii chráněni, vláda tedy vyvinula velké úsilí, aby přesvědčila kmenové náčelníky, že čepice s umělým zobákem z laminátu je také důstojnou pokrývkou hlavy, a že nákup plastikového zobáku je stejným aktem projevené mužnosti, srovnatelným s vlastnoručním ulovením vzácného opeřence. Dle vládních statistik se pokles počtu zoborožců zastavil a dnes jich ve státě žijí plné dvě tisícovky, je ovšem otázkou, zda menší odlov je dán přijetím plastikové náhražky či přechodem na globalizované baseballové čepky. Strýc je ovšem ze staré školy a zobák na hlavě je z pravé zoborožčí rohoviny, alespoň se tak zdá.
Sedáme do vozů a jedeme do Itanagaru, zajíždíme k malé úpravné tibetské gompě v pěkné zahradě, estetický dojem doplňují tři porotkyně včera skončené soutěže o Miss Arunáčalpradéše, které přiletěly až z daleké Bombaje, Dillí a Bengalúru vybrat tu nejhezčí z místních krasav. Z této porotčí trojice korunku vítězky získává rozhodně Bengalúr! Přejíždíme dále kolem sídla zdejšího premiéra Rádž Bhawanu (vládního paláce, tak se v Indii ostatně jmenuje každé vládní sídlo) k pevnosti Ita, o níž se toho moc neví a z níž zbyly jen cihlové základy. To je zcela stylové, assámský výraz Itá znamená cihlu a nagar je pak pevnost, čiže Cihlová pevnost. Itanagar vznikl prakticky až v sedmdesátých letech dvacátého století a je patrně nejmenším hlavním městem jakéhokoliv indického státu. Již za šera zastavujeme na itanagarské výpadovce v příjemné hospůdce, která patrně v noci slouží jako bar a kdoví co ještě; nudle jsou tu však výborné a při posezení na travnaté terase se můžeme kochat podivnou architekturou vedlejší svatyně animistického náboženství donyi-polo. A pak již jedeme noční krajinou do Zira, kam přijíždíme ve výrazně pozdních hodinách, hotel na okraji městečka má atmosféru sibiřské lovecké chaty a zima jako na Sibiři tu je též, ještě že fungují teplomety, přesto si raději dáme před spaním dvojitou porci Starého mnicha pro zahřátí.
ZIRO | úterý 13. 11. 2018
Snídaně byla sice objednána předem, čeká se však na čerstvě připravená vejce, tudíž se stolování protáhne, tomu se ale nelze zas až tak divit. Počasí je dnes trochu šedivé, odjíždíme na ranní trh do městečka Hapoli, hlavního centra údolí. Trh zase až tak velkými zajímavostmi neoplývá, vydáváme se tedy raději za kmenem Apatani. Apatanky bývaly údajně vyhlášené krasavice, sousední Niyšiové je často unášeli, rozmohl se tu tedy takový neobvyklý trend. Všude na světě se ženy bez výjimky obvykle zkrášlují, zde zvolily zcela opačnou taktiku, a to bizarním piercingem nosů a vkládáním černých destiček a výrazným tetováním obličeje. Výsledná poněkud mimozemsky vyhlížející tvář obvykle válečníky z kmene Nyiši nepřitahovala a tak byl od únosů pokoj. Folklóričnost Apatanek však utrpěla kolem roku 1960, kdy se s Nyiši uzavřel mír a únosy tudíž přestaly, poptávka po zohyzdnění následně vymizela též a Apatanky postupně s dorůstajícími generacemi začaly získávat výzor standardních pozemšťanek. Byť nosíky některých zdejších krasavic si od pohledu o černý kolíček doslova říkají.
Těšíme se tedy na ony poslední příslušnice s těmito nezvyklými ozdobami a vyjíždíme do údolí do vesnic. Rýže je ve fázi po sklizni, reklamně šťavnatá rýžová políčka nahradily uschlé klasy, krajina má přesto své kouzlo. Přejíždíme říčku Klej, kde zrovna probíhá jakási obdoba akce Z na vyčištění toku, u řeky je zaparkována spousta vozidel a dobrovolníci už nadšeně vytahují ze struhy nanesené nepořádky. Přemíra automobilů u budovatelské akce svědčí o tom, že i místní ekologové jedou na akci raději vozmo. Čištění probíhá pod symbolem Gándhího brejliček v rámci celostátní kampaně Swatč Bharát, anebo Vyčistěme Indii. Práce pro brigádníky je tu očividně zatím dost. Dojíždíme do vesnice Hong, místní znalec a průvodce, pan Bulutatu nás zavádí do domku svých příbuzných. Jsou to pěstitelé bambusu, stéblo je tu univerzálním stavebním materiálem a ves je obklopena úhlednými a neprostupnými bambusovými porosty. Trvá tři roky, než bambus uzraje, stéblo se pak prodává za 25 rupií za kus. Místní strýc ukončuje prohlídku plantáže náhlým vytažením mačety, obavy však nejsou na místě, doba lovu lebek je snad minulostí, ostří se zasekává jen do bambusu a vznikají improvizované ekokalíšky, do nichž se nalévá kvašené rýžové pivo, místně nazývané ó. Naučíme se tedy po apatansku připít: „tanto!“ A s odpovědí na přípitek „kidžen tansaá!“ vyprázdníme ze slušnosti několik bambusů. A když už jsme u té apatanštiny, rozšíříme si jazykové znalosti rovnou pozdravem: “ajadoa” a obecnou frází jak se vede “paja aro paču”. Opouštíme plantáž a vydáváme se do vsi, zastavujeme u chýše s jakýmsi malým totemem, podobných totemů vidíme po vsi plno, vztyčují se jakožto symbol vymýtání zlých duchů tehdy, když někdo v chýši onemocní či pokud se mu nějak zle vede. Další velké totemy, zvané babo, lemují hlavní ulici, vrcholy mají symbolizovat mužský a ženský princip, a vztyčují se při velké slavnosti v březnu a stojí pak až do slavnosti následující. Procházíme kolem chýší a kolem klanových shromaždišť na vyvýšených dřevěných platformách s věkovitě vyhlížejícími prkny, objevují se tu prvé tety s nosními kolíčky, ves má tedy výraznou etnografickou i fotogenickou hodnotu.
Za vesnicí se pak nachází překvapivě supermoderní vinařství, zpracovávající víno z kiwi, výsledný nápoj je překvapivě chutný, od nákupu odrazuje snad jen ta vyšší cena, přeci jen 1000 rupií za láhev se zdá hodně, zvláště při lokálních více než příznivých cenách Starého mnicha. Vracíme se zpátky do vsi, zacházíme do jednoho z domků u mladé paní v boční ulici, domek je uvnitř vypulírovaný a v ohništi hezky hoří. Jedná se o jasný dvojdomek, ohniště jsou tu dvě a také zde žijí dvě příbuzné rodiny. Vracíme se zpátky k bambusové plantáži, místní svatyně donyi-polo je bohužel uzavřená, s šamanem se tedy asi nesetkáme. Přejíždíme do vesnice Mudang Tage, u klanového shromaždiště zaujme malý přístřešek, zvaný nago. Zde v době březnové slavnosti šaman věští budoucnost vesnice, pro tuto příležitost se používá ceremoniální opičí lebka. Pokud se během ceremoniálu lebka z rituálně zabité opice, umístěná na třech kamenech, sama pohne, má vesnice zajištěnu dobrou úrodu, zdraví, štěstí a tak dále. Běda však, pokud při rituálu lebka zůstane nehybně, to se na vesnici ženou nepředstavitelné pohromy a je nutno je odvrátit barvitými procesími se zpěvy a tanci, která procházejí vsí do té doby, než opičí lebka přijde k rozumu a zavrtí se. Není nutno dodávat, že společný pochod se zpěvy a snaha o všeobecné blaho všech vesničanů vede k výraznému prohloubení závislosti jedněch obyvatel vesnice na druhých a k utužení vzájemné kolektivnosti a spolupráce. Moudrý šaman se tedy o slavnosti jistě postará, aby vše proběhlo ku prospěchu celé vesnice dle okamžitých potřeb, stejně jako tomu bývávalo u nás na nesoudícím se Slovácku za Jury Kláska a stařečka Pagáče. Ony ty lokální kultury často tak vzdálené nejsou, bez ohledu na míru exotičnosti artefaktů a nosních ozdob.
Vracíme se do Hapoli na oběd v nepálské restauraci v rozestavěném domě, odpolední zastávka v obchůdku s řemesly moc uspokojení nepřináší, artefakty jsou tu věru více než bizarní. Vracíme se opět na podvečerní trh a poté odjíždíme k manželce pana Bulutatu na lokální večeři, která je připravována na ohništi uprostřed chýše. Jedná se o velmi lahodné kuřecí s rýží, připravované v dutém bambusovém stvolu, a excelentní zeleninu, posezení je ovšem trochu začouzené, jak tomu ve zdejších končinách bývá, ohniště nemívají žádný komín a kouř prostupuje střechou zcela volně. Aspoň nás tu neobtěžuje žádný hmyz. Ochutnáváme též jakousi podivnou hořkou zeleninu, jež údajně podporuje trávení. Pan Bulutatu je očividně velkým příznivcem kvašeného piva ó, jako apetizér se pak podává tapio, vyráběné z popela jakýchsi lokálních trav a jiných rostlin, má též trávení podporovat. Moderní chemické rozbory zjistily, že tapio obsahuje kromě solí i dostatek jódu, takže Apatanci na rozdíl od většiny arunáčalských národů netrpí jeho nedostatkem. Je vidět, že i zdánlivě bizarní konzumace popela může být věky zcela osvědčená pragmatická záležitost. A jelikož jsme dobří hosté, paní domu vytahuje zpod kusů očouzených dřev nad ohništěm lahůdku, očouzenou uzenou krysu. Krysy se loví v lese jako divočina a jsou tudíž velice drahé, uždibnout si kousek krysy je tudíž mimořádná čest, jež se neodmítá. A folkloristicky vydatný den ukončíme v naší horské chatě u sklenky Starého mnicha.
ZIRO - DAPORIDŽO | středa 14. 11. 2018
Ráno se snídaně opět zpožďuje, nastává tradiční zmatek s vejci. Během snídaně odjíždí zpátky do Itanagaru sympatický motorkář z Bombaje, výlety na ikonických strojích Royal Enfield si v Indii získaly velkou popularitu a jak jsme viděli už v průsmyku Se La, projet severní končiny subkontinentu patří k zásadním činům správného indického chlapáka. To, že se drsný motorkář neodvažuje dále po trase, kam zrovna vyrážíme, nás může trochu znepokojit, cesta bude jistě drsná, zážitky ale výrazné. Odjíždíme údolím do lesů, silnička se noří do husté zeleně, z níž tu a tam vykukují vesničky Taginů. Hlavní pěstovanou plodinu na malebných kopcovitých políčkách u cesty představuje kardamovník obecný (Elettaria cardamomum). V jedné z vesnic se zastavujeme, je nutno si vyzkoušet místní bopiju se zoborožčím zobanem, strýc má nepochybné divadelní schopnosti a umí pózovat a dokáže do pózování donutit i kolemjdoucí. Učíme se pozdrav v taginštině: “kunduna” a dále hezky po taginsku další důležitá slova: “umbani” - děkuji, “aleweato” - vítejte a “hogolo” - jak se daří. Nejdůležitější slovní obrat však přijde až na závěr, a to “fotéčka s čepicí se tady ve vsi platí hodně draho”, poplatek je uhrazen Digim z erárního rozpočtu až po delším dohadování.
O kus dál nás u chýše zaujme velký bambusový útvar, jedná se o jakýsi pohřební totem, v rodině někdo nedávno umřel a podobné totemy se staví pouze při této příležitosti. Vcházíme do chýše, teta a horda dětí, s lovcem se rozpoutává diskuze na téma šípů, odprodej šípů nepřichází do úvahy, šípy jsou jen na lovená prasata a buď jsou památeční anebo se k lovu stále používají, byť jak naznačuje pan domácí, lov není zcela legální. Arunáčalpradéš je jedním z posledních míst planety, kde získání památečního suvenýru z cesty probíhá jako v legendárních dobách doktora Emila Holuba, odprodej artefaktů denní potřeby přímo od místních uživatelů. Žádné turistické prefabrikované suvenýry, ale autentické předměty denní potřeby. Sjíždíme do údolí řeky Subansiri, zastavujeme před železným mostem, kde se nám otevírá věru nevšední podívaná. Způsoby lovu divoké zvěře jsou ve světě různé, ale že by někde lovili do velkých sítí létající brouky, to se jen tak nevidí. Ploštice Coridius nepalensis a jí blízce příbuzné druhy jsme již viděli na trhu, zde vidíme důvod, proč je hmyzí pochoutka tak drahá. Brouci zde na podzim táhnou podél říčních koryt z letních lokalit ve vyšších nadmořských výškách do nížiny a tam v teplejších údolích přežívají zimu, rochníce se mezi suchými kameny říčních břehů. Odchyt tedy probíhá na té straně mostu, jež leží proti proudu a směrem k vyšším horám, hmyz letí po proudu a pokud má smůlu a teta na mostě zase štěstí (zde se projevuje onen typický asijský dualismus, štěstí a smůla je jedna a tatáž stránka téhož, bez smůly nemůže být štěstí, a závisí jen na úhlu pohledu, pohled tety se pochopitelně diametrálně liší od pohledu hmyzího jedince), brouk uvízne v síti a padá rovnou do připravené amforovité nádoby. A pak už jen navážit a rychle na trh a hezký štůsek rupií je hned doma. Možná proto se mu místně přezdívá Gándhího brouk dle klasické podobizny na indických bankovkách. Že jsou brouci cennou komoditou se ukazuje i na hbitosti, se kterou se lovkyně ohýbají a skáčou pro každého jednotlivého brouka, který se do sítě netrefil a měl tolik nerozumu, že dobrovolně přistál na mostě. Amfora již čeká!
Lov brouků do sítí je tedy folklór jak má být, musíme přesto jet dále. Stoupáme nad údolí a v panoramatické restauraci se zastavujeme na oběd, typické vegetariánské thali je zpestřeno ochutnávkou ulovené divočiny, jelení maso je dost tuhé. Nebude to ale příliš vyběhaným živočichem, Sunil zakupuje kus čerstvého odřezku a večer v Daporidžu ji připravuje pro ostatní řidiče ve vynikající kvalitě, maso se přímo rozpadá na jazyku. Jestlipak není Sunila škoda jen pro řidiče? Již za tmy pak pokračujeme dále do Daporidža, u silnice se překvapivě často objevují mithunové, z nějakého důvodu se navečer stahují k silnici, teorie, že se jedná o snahu zahřát se na silnici ovšem padá, silnice vesměs postrádá asfalt a prašná cesta se neohřeje o tolik více než okolí. Že by v prachu silnice chyběl nějaký otravný hmyz? Na rozdíl od lovkyň na mostě kopytníci obvykle z hmyzu nadšeni nejsou. Dojíždíme kolem sedmé, překvapivě vytříbená večeře se podává v hotelové hospůdce, a jako nášup je přinesena zmíněná excelentní Sunilova zvěřina.
DAPORIDŽO – AALO | čtvrtek 15. 11. 2018
Vyjíždíme časně, snídaně bychom se v hotelu dočkali asi až pozdě, je tu zvykem vařit z čerstvých surovin a tak je obvykle nutno prvně na trhu nakoupit. I my si tedy zajedeme na trh, nabídka je uspokojivá, hlavně zásobení v sekci pralesních krys je vzorné, na výběr jsou jak čerstvé exempláře, tak hezky vyuzené vypasené kousky, které jsme měli tu čest okoštovat předevčírem v Ziru.
Z tržiště odjíždíme velmi mizernou silnicí podél řeky Subansiri k mostu, zde jsou sice připravené též konstrukce na odchyt lahodného hmyzu, brouci ale očividně takto brzy po ránu netáhnou. Pokračujeme po druhém břehu podél proudu k malé vesničce kmene Galo, pár domků kolem rybníka nevypadá moc živě a tak jedeme po krátké zastávce dále. U cesty se objevuje škola, je tedy nutno vykonat náležitou školní hospitaci, abychom viděli, jak jsou na tom v odlehlém koutě Arunáčalpradéše s výukou. Dětičky se zrovna řadí k nástupu, vniknutí na školní pozemek vyvolává pochopitelně náležitý rozruch, nakonec přichází autoritativní pan ředitel a majitel v jedné osobě. Sarong a jižní rysy dává tušit, že pán není zdejší, a opravdu, je z Kéraly, jižního státu, který má v Indii pověst státu s nejlepším vzdělávacím systémem, což trochu překvapí, jelikož tam dlouhodobě vládne Komunistická strana Indie, soudruzi asi vzdělávání a rozvoj drobného podnikání vzali za jiný konec, než tomu bývá ve středoevropských poměrech. Jsme vzati do ředitelny, přichází také milá zástupkyně, původem z Nágalandu, a začíná beseda. Ukazuje se, že škola Sun-View Mission School ve vesnici Damporidžo-Digbak je soukromá a nemá nic do činění s misionáři (slovo Mission trochu při vstupu zmátlo), to je dobře, protože usilovná misijní činnost různých křesťanských církví často domorodcům nic dobrého nepřináší a dobře to dělají ty nejodlehlejší kmeny na Andamanských ostrovech, jak se zítra ukáže v novinách, kteří se s misionáři vůbec nemazlí. Pan ředitel, doktor Ashiq Mullaserry má v kraji dvě pobočky s plnými dvěma tisícovkami studentů. Základní školné činí 12 500 Rs ročně, přes 40 000 Rs pak stojí žákovská kolej pro přespolní (či spíše pro děti přesdžunglové), úroveň výuky je vysoká, řada žáků dosahuje dobrých výsledků i na vyšších školách včetně univerzit. Odjíždíme s pocitem zhlédnutí dobře vedené instituce, škoda, že během besedy již začala výuka a vzhledem k autoritě pana ředitele ji už dále narušovat nechceme
Při hospitaci řádně vyhládlo, zastavujeme v blízké vesničce u pouličního stánku na alú bhadží s vdolkovými plackami puri, což je obvyklá varianta pan-indické klasické snídaně. Přes ulici se za hřištěm tyčí bizarní monument jakéhosi místního klanu Topo, ukazující ještěra, zabíjejícího buvola, ještěra pak zase probodává udatný domorodec Ato Topo, lehce domyslíme, že se jedná o klanového Otce zakladatele. Impresivní genealogický rodokmen je pak zlatou barvou vyveden na desce na podstavci, zřejmě se jedná o důležitou rodinu, jelikož monument odhalil sám předseda vlády Arunáčalpradéše v nedávném roku 2014. Posíleni pokračujeme po dále rozbité cestě k vesnici Bora Ropuk, rozlehlé terasy chýší prozrazují, že se opět jedná o kmen Galo, zastavujeme a vcházíme k jednomu z domků, celkem pohledná teta (ano Galové patří k nejestetičtějším kmenům na naší trase odlehlým Arunáčalpradéšem) nabízí k prodeji jakési korálky, zároveň je ale nelogicky nechce moc ukázat, z prodeje tedy nebude nic. Alespoň jsme se naučili další pozdrav: „aldue“ a odpověď na pozdrav „aldo“. A lingvistické znalosti galoštiny, zvané obvykle též gallong, si rozšíříme ještě o pojmy: „alrudo“ - děkuji a „tujutoka!“ - na zdraví. Procházíme vsí, u jedné z chýší je uvázán impresivní mithun, prohlédneme si jej zblízka, těšení se na ochutnávku mithuního masa je však marné, zvíře je zabíjeno jen při významných ceremoniálních příležitostech, a ta během naší cesty bohužel nenastala. Pokračujeme dále bujnou a šťavnatou zelení, ve vesničce Tapi na chvíli zastavujeme u stánku, nakupuje se pivo a pěší pochod nad vesnici je doprovázen školáky v uniformách, vracejícími se z vyučování. Zdá se, že i zde je výuka zcela v pořádku, nažehlené dětičky plynně konverzují anglicky. Jedeme dále, během zastávky na oběd se jako obvykle zešeřilo a do obce Aalo dojíždíme již za tmy, spíme zde u místního oligarchy, majitele místní televizní stanice, areál je věru impresivní, údržba ale lehce pokulhává, to je tu v kraji tak nějak zvykem. Večerní posezení s večeří je tradiční, u ohniště uprostřed místnosti, kouř zde odchází dobře a spát se bude také dobře, jelikož se vydatně rozpršelo a déšť nám buší do střechy.
AALO – DÍBRUGÁRH | pátek 16. 11. 2018
Odjíždíme s lehkou snídaní o půl sedmé, déšť ustal a tak se nám naskýtají výhledy do šťavnatých zahrad v okolí. Včera byly dlouhé diskuze, v kolik budeme muset vyjet, abychom stihli přívoz přes Brahmaputru, trochu tedy překvapí, že Digi nechává vůz odbočit na most přes řeku Siyom a drahný čas strávíme v galoské vesnici Patum s dlouhým posezením u ohniště na čaji v jedné z chýší se sympatickou maminkou, capartem a senilní stařenkou s nohami v popelu.
Přejíždíme dále, silnice je stále mizerná, a pozvolna dojíždíme do údolí Brahmaputry. Devátá největší řeka planety se zde v Arunáčalpradéši nazývá Siang a je pokračováním tibetského veletoku Yarlung Cangpo, vzájemné propojení obou toků bylo vdevatenáctém století ověřováno Brity poměrně organizačně náročnou metodou, Britové totiž do Tibetu tehdy nesměli. Naverbován byl sikkimský krejčí jménem Kinthup, který pronikl jako špión do Tibetu v převlečení za mnicha a sluhu pocestného a taktéž Brity naverbovaného čínského lamy, a tajně zde měl mapovat zeměpisnou situaci a vypouštět označené klády do řeky. Vylovením klád z Brahmaputry by se zcela zřetelně prokázalo vzájemné propojení obou toků. Vědecký pokus ale ztroskotal na prosté lidské zištnosti, od pohledu těžké práce schopný Kinthup se zalíbil jakémusi tibetskému lamovi, a Číňan mu jej bez dlouhého váhání za nemalý obnos prodal do otroctví. Britové, rozmístění na dolním toku Brahmaputry klády tedy vyhlíželi marně. Když se po roce krejčímu podařilo z otroctví utéci, klády přeci jenom nakonec tajně zaopatřil a poslal po proudu, Britové už ovšem dole dávno nečekali. Kinthupovi se dokonce podařilo předem odeslat ze Lhasy dopis, v němž vypuštění klád avizoval, dopis ale zašantročila britská či tibetská pošta a zpráva byla doručena až s velkým zpožděním. Vědecký experiment se tak nezdařil a trvalo ještě dalších třicet let, než bylo propojení obou toků dokázáno. Sám Kinthup se v převlečení za mnicha věnoval další dva a půl roku zeměpisným výzkumům v povodí Yarlung Cangpo, po návratu do Indie mu ovšem jeho vyprávění věřil málokdo a dokonce se nedočkal ani odměny poté, co byly jeho poznatky prokázány Baileyho expedicí v roce 1913. Návrh na zaslouženou britskou penzi byl jakýmsi koloniálním úředníkem smeten ze stolu, s tím, že takto schopný člověk, který toho tolik dokázal přežít, se určitě dožije mimořádně vysokého věku a byl by tak nemístnou dlouhodobou zátěží pro státní pokladnu Britského impéria.
V údolí Brahmaputry se asfalt výrazně lepší, na velmi pozdní snídani, o níž se dá říci, že je to zároveň oběd, zastavujeme u závěsného mostu mezi vesničkami Sissen a Rottung, údajně jednoho z nejdelších závěsných mostů na světě. Tvrzení lze těžko ověřit, ale délka je určitě něco kolem 400 metrů a výkyv uprostřed mostu je značný. Po juknutí na most pojíme v lidové hospůdce a po dobré silnici uháníme k Pasighátu, překračujeme hranice do Assámu a nížinou po dobrém asfaltu dojíždíme krátce před soumrakem k přívozu. Přívoz je mimořádně folklórní, nájezd po prohýbajících se prknech na malou dřevěnou palubu vyvolává obdiv nad uměním a hlavně odvahou řidičů, hodinová plavba přes Brahmaputru v začínající tmě má své kouzlo. Jsme tu ale minutu před dvanáctou, z temnoty vystupuje silueta dlouhého mostu, jež se bude otevírat už v lednu příštího roku. Jako připomínka dokončovacích prací svítí na jednom místě dlouhého a temného mostu malé světýlko svářecí party, jiskry padají do tmavých vod Brahmaputry, výjev je to věru magický. Pomalá plavba na rozpadajícím se dřevěném voru se tak stane minulostí. Stejně dramatický jako byl nájezd na loď je též výjezd, prkno se prohýbá a popraskává, všechny čtyři vozy se zdárně dostávají na písčitý břeh. A jedeme do centra Díbrugárhu, kde nás v luxusu zdejšího moderního hotelu čeká nadmíru dobrá večeře. Trochu nám to posezení u zakouřených ohnišť začíná chybět už nyní.
DÍBRUGÁRH – DILLÍ | sobota 17. 11. 2018
Ráno je chladno a deštivo, na letiště pojedeme až před polednem, tak je dobré vyrazit na folklórní díbrugárhské tržiště, překvapuje široká nabídka i mořských ryb až z dalekého Ándhrapradéše. Čaje je tu ovšem výběr menší, jak se dá ostatně očekávat v srdci čajových plantáží. A pak už jedeme na letiště a přes Guwáhátí odlétáme do Dillí, den pak zakončuje opulentní večeře v mughalském stylu v hotelu Grand. A ráno následujícího dne nás pak už čeká jen odlet do Istanbulu a dále do Prahy.