SKVOSTY PERSKÉ KULTURY
A STŘECHA ÍRÁNU
ŠÍRÁZ | neděle 16. šehríver 1393 (7. 9. 2014)
Přistáváme za tiché noci na opuštěném šírázském letišti. Po krátkém odbavení a vyřešení formalit s některými zavazadly, jež zůstala v Istanbulu, se setkáváme u východu s průvodcem Hosejnem a jedeme liduprázdnými ulicemi do hotelu Eram. Noc je ale dnes krátká, ráno o desáté vyrážíme na prohlídku Šírázu. Prvou zastávkou je více jak sto let stará mešita místodržícího Nasíra ol-Mulka, což na íránské poměry není žádná historie, pochází z období Kadžárské dynastie, jež není v dějinách Íránu hodnocena příliš pochvalnými slovy, však také výzdoba je lehce ledabylá a v námětech se objevují prvky evropského malířství. Úpadkové civilizace, které si nejsou jisté příliš vlastní identitou, obvykle rády neuměle kopírují cizí modely, a tak tomu bylo i za Kadžárů, ve výzdobě se objevují povědomé prvky, připomínající ladovské krajinky někde u Hrusic. Chybí jen mluvící kocour Mikeš. A to ještě nevíme, že se s naší lidovou kulturou zanedlouho setkáme v té nejryzejší folklóričnosti. Zajímavý je krytý mešitní šarbestán (zimní modlitebna) s vitrážovými skly, oblíbený to efekt kostelních i mešitních prostorů, a přilehlá tzv. kravská studna (Gáv Ča), kde zotročená kravka tahala přes rumpál vědro s vodou z podzemního kanátu, krytého zavlažovacího kanálu. Největší pozoruhodností mešity je ovšem budka výběrčího vstupného, pán je zřejmě amatérský zeměpisec a má očividně rád pohledy z odlehlých koutů světa (díky dlouhodobé izolaci Íránu od světa je to zde mezi místními velmi rozšířený koníček), sbírce vévodí ovšem mistrovský kousek, pohled s košíkem hub na lesní cestě a nápisem Houbařský pozdrav z Rožmitálska. Pánovi tedy pohled nepošleme, jelikož originalitu neznámého krajana již překonat nelze, mešita aspoň dostává pracovní název "U houbaře". Mocný papaláš Násir ol-Mulk by se divil.
Od mešity přejíždíme dále k perské klasické zahradě Narandžastán, jíž postavil tentýž velmož Násir ol-Mulk. Narandžastán znamená místo hořkých pomerančů, perština rozeznává dvojí oranžové citrusy: narandž je hořký okrasný plod, kdežto portokal je onen jedlý sladký plod; vizuelně se ovšem oba citrusy podobají a pro účely okrasné zahrady se hořký narandž hodí přeci jen více, ježto ho návštěvníci během prohlídky aspoň zbytečně neokusují. To je ostatně typickým rysem perské zahrady: žádné užitkové rostliny a minimum květeny, dojem vytváří voda a šťavnatá zeleň, v pouštních podmínkách navozující představu ráje, představu, kterou dávní Íránci dostali do všeobecného kulturního podvědomí lidstva. Procházíme pavilón, kde na šáhbešínu kdysi trůnil kadžárský místodržící, bohatá výzdoba je místy ale podstatně mladší, v salónu je dokonce zašlá fotografie místního lidového umělce, který dokončuje stěny s ozdobnými motivy stylu slováckého vinného sklípku. Není to žádná náhoda, perské motivy se přes turecké umění dostaly až k nám na jižní Moravu, a tak má hodonínský sklípek výzdobu podobnou jako vzdálený Tádž Mahal. A k velkému překvapení za chvíli vchází sám autor, svěží pětadevadesátiletý stařík francouzského typu. Málokde se setkáme s jevem, že prohlídka historické pamětihodnosti je ukončena náhodným setkáním s autorem. Zítra v Persepoli to zcela jistě nehrozí.
Pokračujeme k hrobce svatého Alího ebn-e Hamzy, nenápadné stavbě na břehu vyschlé řeky Rúdcháne-je Chošk. Jak už to bývá u šíitských poutních míst, ten největší dojem má navodit interiér, v souladu s představou, že ta pravá krása je jen uvnitř. Ženy fasují u vchodu čádor, nikoliv černý, ale strakatý, aby bylo vidět, kdo je to tady pouze na letmé nakoukání do šíitského života. Přes nádvoří, pokryté náhrobními kameny, po nichž se záměrně šlape, obdobně, jako je tomu v křesťanských východních církvích, zemřelý hříšník se tak kaje za své skutečné i pouze údajné přečiny, vcházíme do interiéru. Jestli v něčem perská architektura vynikla, tak je to smysl pro impresivní použití zrcadel, strop se tedy blýská milióny odlesků, a ač se tu nerozprašuje voda s růžemi jak v poutních místech v Karbalá a v Nadžafu, dojem nebeského ráje je překvapivě živý. Opět ten ráj, kterým se perské myšlení zaobírá velmi často. Poslední zastávkou je pak citadela Karíma Chána, osvíceného a lidumilného panovníka z období Zandovské dynastie s pěknou ukázkou perské lázně. Na oběd se vracíme do hotelu k polední siestě a dobrému lidovému kebabu kubide v protější restauraci Hadži Baba.
Odpoledne pak vyjíždíme k hrobce básníka Sa´dího. Básníci a jejich díla měla odjakživa v perské kultuře výsadní postavení. Jak říkával sultán Bábur kdysi v Herátu, básníků je v Persii tolik, že si člověk místy nemůže ani natáhnout nohu, aby náhodně nekopl do zadku nějakého slavného básníka. A z přehršle talentů Íránu patří dva šírázští rodáci, Háfez a Sa´dí k těm nejuctívanějším. Jedeme tedy prvně k Sa´dímu a poté k Háfezovi. Oba dva šírázští bardové nemohli být svoji podstatou rozdílnější, Sa´dí strávil svůj život mezi prostým a často zbědovaným lidem, prchal s uprchlíky před Mongoly a roky byl mimo jiné vězněm křižáků, Háfez pak býval typickým městským povalečem, který to s mocnými uměl a za svého života ze Šírázu ani nevytáhl paty. Sa´dí psal moralistní pojednání, Háfez mystické súfické verše. Sa´dí je uctíván na nejvyšších místech, Háfez pak milován lidem. Citát ze Sa'dího zdobí budovu Spojených národů v New Yorku, Háfezova sbírka nechybí v žádné íránské knihovničce. A jak se patří, u hrobek zazní příslušné verše, jak v perském originále, jehož melodičnost český překlad nemůže vystihnout, tak v češtině. Vítězem improvizované literární soutěže se stává s velkou převahou Háfez, na tom bychom se s většinou Íránců asi shodli:
Hold vínu.
Vstaň, sákí, nalévej, den začíná,
a pospěš, čas řítí se jak lavina;
dřív než se proradný svět změní v trosky,
ať je – dík růžovému vínu – i ze mne ruina!
Třpytí se východ slunce v plné číši,
ne, neužije slasti, kdo k ránu usíná.
Jen s plným pohárem přijď ke mně na návštěvu,
ctnost neznám, moje duše nechce být nevinná
a z mého prachu kéž by udělali džbán,
abych už nikdy nebyl bez vína.
Jeť pravá cesta zbožnosti: hold vínu,
Háfezi, vzhůru, pobožnost začíná!
(překlad Věra Kubíčková, Praha 1987)
Literární zážitek pak dovršíme zahradní kavárnou u Háfezovy hrobky, kde se podává palúde, místní mražené škrobové nudle se sirupem a růžovou vodou, národní zmrzlina Íránu, která je prý nejlepší právě tady, v Šírázu. Ochutnávka je doprovázena reprodukovanými zpěvy ženské iránské hudební skupiny, před pár lety věc nemyslitelná. Během ochutnávky se setmělo, jedeme ještě do centra a vystupujeme u osvětlené citadely Karíma Chána, první večer máme možnost seznámit se s typickým íránským piknikařením v parku před citadelou. Vydáváme se dále na krytý bazar Vaqíl, který nechal postavit též osvícený Karím Chán a po krátké prohlídce bazarových uliček a zavírajících krámů končíme v útulné čajovně Saraj-je Mehr, Palác světla, na rozdíl od názvu útulně zšeřelé, kde právě majitelova rodina slaví 40 dní po svatbě dcery. Čtyřicítka je v Íránu magickým číslem a veškeré hlavní oslavy probíhají vždy 40 dnů poté: 40 dní po pohřbu, 40 dní po svatbě, 40 dní po čemkoliv. Však ta 40 je významná už od nepaměti, Alibaba a 40 loupežníků, 40 dní potopy. Posedíme s národním pokrmem dizi, čaj popijeme, nealkoholické pivo ochutnáme a dobrých koláčků pojíme a notně po zavírací době odcházíme ztichlým bazarem zpět do hotelu. A v čajovně dál jedli, pili, hodovali a jestli neumřeli, tak tam hodují dodnes, přesně jak v těch pohádkách, co vyprávěla kdysi dávno svému krutému arabskému manželovi perská princezna Šehrezád.
ŠÍRÁZ – PERSEPOLIS - YAZD | pondělí 17. šehríver 1393 (8. 9. 2014)
Po snídani jedeme na šírázské letiště vyzvednout zavazadla, naštěstí dorazila, a poté již míříme k výjezdu. Krátce zastavujeme u Darvaze-je Qurán, Koránské brány, kde poutníci procházeli pod svatou knihou, jež je měla na cestách ochránit, raději tedy projdeme též. Poté již přejíždíme do starověké Pársy neboli Persepole, centra Achajmenovské říše. Projíždíme alejí a hájem borovic, jež nechal zasadit šáh Muhammad Rezá Pahlaví při velkolepých oslavách 2500 let Perské říše v roce 1971, za plotem parku se dosud tyčí kovové konstrukce stanového městečka, kam se tehdy sjela světová elita všech zemí včetně našeho Ludvíka Svobody. Luxusně pojaté setkání korunovaných hlav, princů a celebrit bylo tehdy nazýván největší party XX. století a ve zpětném pohledu se jednalo o takovou tečku za glamourem a leskem let šedesátých; velká část mocnářů ke konci desetiletí už nebyla u moci a často ani na tomto světě. My v archeologickém areálu potkáváme místo hlav korunovaných rozjařené hlavy studované. To je nakonec možná pro nás lepší.
Vcházíme hlavním schodištěm s nepohodlně nízkými schody, které ocení jen člověk v dlouhé sutaně, tak jako starověcí hodnostáři, kteří tak mohli vcházet ke králi králů důstojně. I my procházíme důstojně Branou národů s mytologickými postavami a dostáváme se na vyvýšenou terasu, kde kdysi stávalo toto obřadní centrum jedné z největších světových říší historie. Za Dáreia Velkého (Dárajavahuše) žila na území říše téměř polovina světového obyvatelstva, to už se nikdy žádnému dalšímu vládci v historii nikdy nepodařilo, byť by byl sebeexpanzivnější. Přicházíme k hlavnímu obřadnímu paláci, Apadaně, na schodišti k hlavnímu paláci jsou hezky vyobrazeny delegace podrobených národů, od Habešanů po Řeky. Bohužel ze samotné Apadany se toho moc nedochovalo, některé znovu vztyčené sloupy dávají představu o nesmírné grandióznosti. Pěkné jsou ovšem motivy lva, zakusujícího dobytče, národní perský symbol příchodu nového roku, který byl v paláci oslavován. Procházíme dále kolem soukromého paláce Tačáry z doby Dáreia I. a Xerxa (Chšajáršy) k paláci Hadíš, kde údajně vznikl oheň, který roku 330 př. n.l. Persepolis zničil, spekuluje se, zda město Alexandr Makedonský zapálil úmyslně či nešťastnou náhodou, druhou možnost podporuje fakt, že se sám Alexandr během tažení stylizoval do role perského šáhinšáha a přejímal řadu perských zvyklostí, které řeky pobuřovaly, jako bylo například klanění se před panovníkem, to bylo v Řecku vyhrazeno jen bohům, a tak byli řečtí podaní rozhořčeni nepřípustným rouháním.
Ostatně my jsme bývali též znechucováni zase jiným perským zvykem, a to bizarním líbáním se na ústa, jež bylo vídáno v podání nevzhledných generálních tajemníků na letištích, dávný to perský výraz rovnosti postavení obou mocnářů, i když v našem případě to bylo vždy jen na oko. Myšlena je ta rovnost postavení, nikoliv divoká líbačka. Vycházíme ještě ke skalní hrobce Artaxerxa II. (v staroperské verzi zvaného Artachšasa alias novopersky Ardašír), odkud je pěkný výhled na areál i na zbytky šáhova stanového městečka. Vracíme se do autobusu a jedeme na západ, do lokality zvané Naqš-e Rústam, kde jsou do skály vytesány hrobky největších perských králů, mezi nimi zmiňovaného Dáreia I. Velkého a Xerxa I. Od hrobek se vracíme na oběd, vinohradníci u silnice prodávají lákavé hrozny světoznámé odrůdy Šíráz, k obvyklému zpracování plodů tu však na rozdíl od minulosti, kdy výsledný mok opěvoval i zmíněný Háfez, už bohužel nedochází. K obědu bude tedy jako nápoj jen dugh, kysaný kefír s vodou. Po obědě přejíždíme do Pasargád, hlavního města zakladatele Achajmenovské říše, Kýra Velikého (Kúruše), který město založil poté, co hezky kulatého roku 550 př.n.l. porazil Médskou říši a vykročil k světovládě. Přijíždíme k hrobce, kterou kdysi k velké zlosti Alexandra Makedonského vyplenili jeho vojáci a po jejím obejití odjíždíme dále do centra města, kde se zachovaly zbytky Kýrových paláců pro veřejné a soukromé audience, což je koncept, který se v perském kulturním prostředí používal po celých následujících 25 století.
Na závěr vystupujeme na citadelu, která prý v dobách své slávy připomínala athénskou Akropoli, a z níž je úžasný výhled na pasargádskou planinu a sytě zelená zavlažovaná políčka. Pod citadelou nás čeká pěkný piknik s lahodným melounem. A pak již jen dlouhá jízda do Jazdu, kam dojíždíme až za tmy a ubytováváme se v tradičním hotelu Mehr ve středu starého města.
YAZD - ISFAHÁN | úterý 18. šehríver 1393 (9. 9. 2014)
Vyjíždíme ráno na pouštní okraj Jazdu k Věžím ticha, zoroastrijským pohřebním areálům. Poté se vracíme do středu města a navštěvujeme chrám Ateškáde, zoroastrijský chrám, jehož hlavní pozoruhodností je věčný oheň, údajně zapálený již někdy v roce 470 n.l. Poté přejíždíme na náměstí, jehož dominantou je hosejníje Amíra Čakmaka, stavba, před níž se dodnes konávají lidové divadelní podívané, zaměřené na mučednickou smrt imáma Hosejna. Minimálně stejně, ne-li více, než jako architektonická dominanta a poblíž usazená dřevěná konstrukce nachl, používaná při slavnostních průvodech při svátku ašúra, upoutává malý krámek s pro nás neobvyklou nabídkou kosmetických výrobků, šampónem z česneku a šampónem z chilli papriček. Poté se přesouváme k Páteční mešitě – Masdžed-e Džámeh s nádhernou keramickou výzdobou. Poté procházíme staré město, úzké stinné uličky. Ve vepřovicových fasádách jsou usazené dřevěné dveře s dvojími klepadly, to aby uvnitř bylo jasné, přichází-li muž či žena.
Náhodná demonstrace rozdílných zvuků klepadel nám otevírá dveře a milý stařík nejenže ukazuje interiér domu, ale i zve na oběd. Nabídku však po perském zvyku odmítáme, jedná se jistě pouze o ta'arof, perskou tradiční obřadní pohostinnost, která často není myšlena tak zcela vážně, však to máme obdobné doma, ono sousedské: ale nedělejte si škodu, to nestojí za řeč; nejsou někdy si ty kultury tolik vzdálené! Míříme raději do hospůdky v dalším z tradičních hotelů s ochutnávkou velbloudího masa, speciality Yazdu. Po obědě vyrážíme směr Isfahán, krátce zastavujeme v Ná'ínu, kde po procházce starobylým centrem města na náměstíčku před starobylou mešitou dáme melounový piknik. A pak nás již čeká cesta do Isfahánu, kam dojíždíme až za tmy, po dobré večeři na střešní restauraci hotelu pak zacházíme pár stovek metrů na náměstí Naqš-e Džahán, jeden z architektonických divů světové architektury, mistrovské dílo z doby vrcholu safíjovské dynastie za šáha Abbáse. Ještě více než samotná architektura ovšem působí živá piknikářská atmosféra prostranství.
ISFAHÁN | středa 19. šehríver 1393 (10. 9. 2014)
Po snídani se zastavujeme u hotelu u malé pekárničky, kde se pečou zrovna íránské chlebové placky, procházíme přes náměstí Naqš-e Džahán k paláci Čehel Sotun, jehož název reflektuje oblíbenou čtyřicítku, 40 sloupů, byť jich stojí jen dvacet, druhá dvacítka se ale odráží ve vodách jezírka okolní perské zahrady. Pavilón byl přijímacím sálem šáha, mezi výzdobou vynikají historické fresky, pojednávajících o důležitých okamžicích historie Safíjovské říše: o bitvě s úhlavními nepřáteli – Osmanskými Turky, kterou u Čaldiranu Peršané prohráli (zrovna letos máme kulaté výročí – psalo se tehdy datum 23.8.1514), přijetí Nádir Chána z Turkestánu, bitva mezi Náder Šáhem a Sultánem Muhammadem a historicky velmi zajímavý je i výjev z přijetí uprchlého mughalského sultána Humajúna u šáha Tahmaspa, Tahmasp udělil Humajúnovi azyl a toto setkání se stalo důležitým bodem kulturního vývoje v severní Indii, neboť když se po letech v azylu Humajún vrátil zpět do Indie na čele vítězného vojska, přivedl si sebou celý perský státní aparát i perské zvyklosti a tak došlo k výraznému poperštění dvorské kultury Mughalské Indie, symbolem tohoto perského vlivu je pak stavba staveb, mauzoleum Tádž Mahal sultána Šáhdžahána v Ágře.
Vracíme se poté zpět na náměstí a navštěvujeme palác Áli Qápú, což se sice někdy překládá Alího brána (myšleno po imámu Alím, to by se však persky psalo jinak), ve skutečnosti to znamená Vznešená brána či Vysoká porta, a jednalo se o vstup do císařských paláců. Obdobně zvali svůj vládní palác i nepřátelští Osmané v Cařihradu – Vysoká porta, v diplomacii se to pak používalo v přeneseném označení jako pojem, zahrnující celou vládu. Zde byli přijímáni cizí vyslanci ve vytříbených komnatách, vyzdobených dvorním malířem, miniaturistou Rezou Abbásím, nejzajímavějším interiérem je ale poslední patro s bujnou štukovou výzdobou, zvané hudební salón, určené pro soukromé oslavy šáha a jeho vybraných prominentů. Přecházíme přes náměstí, kolem obchůdků, kde se prodává isfahánské varianta tureckého medu, zde zvaná kaz (to by bylo, aby se pravidelným kousáním sladkosti brzy neobjevil i kaz zubní) k hlavní mešitě, dříve zvané Šáhova Masdžed-e Šáh, dnes Imámova Masdžed-e Imám. Šáh Abbás Veliký ji zamýšlel jako vrcholné dílo své vlády a jako taková stojí dodnes, drobné nedostatky jsou na mešitě záměrně jako výraz pokory architekta před Boží dokonalostí. V přilehlé madráse se setkáváme s místním mollou, který je patrně pověřen stykem s mezinárodní veřejností, padne tedy krátká rozmluva o problematice šíitského islámu, oslazená karamelkou od molly.
Poté pokračujeme do mešity šejka Lotfolláha s excelentní vnitřní výzdobou modro-tyrkysových dlaždic. V dobách Abbásových mohli interiér spatřit jen členové nejužšího šáhova dvora a dvorní harémové dámy. Po obědě v blízké hospůdce si necháváme volno na isfahánský bazar, a po poledním nákupním klidu se zastavujeme v prodejně perských koberců a poté míříme k řece Zájandé. Cestou si prohlédneme ještě nádvoří nejlepšího isfahánského hotelu Abbasi, bývalého karavansaráje a docházíme k mostu Pol-e Si-o-Se, přecházíme most a na ulici Čahár Bágh-e Baia se stanovujeme ve vytříbeném restaurantu na večeři. Do hotelu se pak vracíme přes most Pol-e Čúbí, přechod mostu je zpestřen poslechem místních partiček s kytarou a impozantními pěveckými výkony.
ISFAHÁN – ABJÁNE – KAŠHAN | čtvrtek 20. šehríver 1393 (11. 9. 2014)
Dopoledne navštěvujeme Páteční mešitu, Masdžed-e Džáme, jež se stavěla a přestavovala po celou dobu islámské historie Íránu, není tedy divu, že je to největší mešita Íránu vůbec. Rozsáhlá stavba přežila války i zemětřesení, snad největší škody ji však přinesly Saddámovy rakety v íránsko-irácké válce v osmdesátých letech. V rozsáhlém areálu vyniká dóm seldžuckého vezíra a uznávaného státníka Nizám ol-Mulka, ještě sofistikovanější je ale klenba dómu Tádž ol-Mulka (jména jsou to podobná, v Persii bývalo totiž zvykem dávat hodnostářům čestná jména, pod nimiž jsou dnes známi, takže Nizám ol-Mulk, vlastním jménem Abú Alí Hasan ibn Alí Tulsí, znamená vyznamenání říše, kdežto Tádž ol-Mulk, vlastním jménem Abú al-Ghanaí'im al-Marzban ibn-e Chosrau Firúz, znamená koruna říše, jsou si někdy ta titulární jména podobná, ale lépe než si pamatovat dlouhá jména skutečná, navíc uváděná spisovně v arabštině a nikoliv persky). Druhý dóm je vytříbenější, jelikož i do architektury se promítla vzájemná rivalita, Tádž ol-Mulk byl velkým soupeřem Nizáma ol-Mulka a vezírem panovníka Málik Šáha, který Nizáma ol-Mulka nechal údajně zavraždit i přes dlouholeté předchozí přátelství. Ale to jsou možná jen historické pomluvy a drby a kdo ví, jak to tenkrát bylo. Uměleckým vrcholem architektury je ovšem štukový mihráb mongolského chána Öljeitüa (persky Uldžajtúa). Mongolové tradičně nadávali moc velký prostor náboženské rigidnosti, a tak se Uldžajtú narodil jako křesťan se jménem Mikuláš, později se vrátil k tradičnímu vadžrajánovému buddhismu, poté přestoupil na sunnitský islám a nakonec skončil jako šiíta.
Po prohlídce mešity odjíždíme do Džolfy, arménského předměstí Isfahánu, s arménskou katedrálou Vank, vyzdobenou barvitými výjevy křesťanské mytologie, zvláště pekelné výjevy jsou velmi impresivní, po geometrické vytříbenosti islámských svatyň je to docela velká změna. A komu by se pekelná muka zdála málo drsná, může zajít do přilehlého muzea rukopisů s velkou expozicí, věnované utrpení Arménů v Osmanské říši v dobách prvé světové války. Po katedrále je ještě čas na dobrou arménskou kávu v přilehlé kavárničce a pak už míříme pryč z Isfahánu. Při odjezdu ještě zastavujeme u mostu Pol-e Chwádžu. A pak již jedeme po dálnici kolem jaderného zařízení v Natanzu, řidič pan Davút si zde pro nás poněkud nepochopitelně vybral k zastavení na tzv. "kontrolu pneumatik" místo u silnice přímo u protiletadlových baterií, je vidět, že mezinárodní napětí kolem íránského jaderného programu zrovna trochu polevilo podle hesla čím hůře s Ruskem a čím dramatičtěji v Iráku a Sýrii, tím méně výhrad k Íránu. Takto se mává a takto se hrozí a cizinec je i není našinec, jak se zrovna hodí, cesty světové geopolitiky nebývají až tak daleko od proslulé scénky z Tří veteránů. Dojíždíme do Abjáne, a po obědě v horském hotelu a ochutnávce čaje procházíme horskou scénickou ves s tetami v pestrých šátcích a strýci v širokých kalhotách. Abjáne je folklórní záležitostí i pro četné íránské turisty, však se zde také dodnes mluví sotva srozumitelným dialektem. A po prohlídce malé svatyňky Imamzáde-e Jahjá se starým vinným keřem se vracíme zpět, ve vsi se zrovna koná pohřeb a sjíždí se příbuzenstvo na hostinu, vzhledem k tomu, že na pohřební trachtaci se člověk vetře o poznání hůře než na svatební, jelikož rodiny se už znají, míříme k malému bazénku u vesnice na melounový piknik. Do Kašhanu dojíždíme až za tmy, na nádvoří tradičního hotelu Ehsan je ale příjemné posezení až do noci.
SKVOSTY PERSKÉ KULTURY
A STŘECHA ÍRÁNU
Fotogalerie zde
KAŠHAN – QOM - TEHERÁN | pátek 21. šehríver 1393 (12. 9. 2014)
Ráno jedeme na prohlídku tradičního obchodnického domu rodiny Burudžerdí, na opulentnosti sídla je vidět, že obchod tu kdysi velmi kvetl, poté zastavujeme v zahradě Bágh-e Finn, jedné z nejstarších perských zahrad Íránu, kterou si oblíbil i šáh Abbás Veliký. Je tu zrovna plno, je pátek, a tak je zahrada zaplavena hordami návštěvníků, k radosti strážců se pro štěstí vhazují mince i bankovky v počtu menším než malé do důmyslných vodních nádrží, do nichž přitéká svěží horský pramen. Tentokráte se do vody hází jen hotovost, ne jako posledně, kdy sem kdosi hodil pro štěstí i několik svých kreditních karet, doufejme, že PIN oznámil hlídačům tak, jak je zvykem při placení v íránských restauracích, že se PIN veřejně a hlasitě sděluje obsluze s předáním platební karty. Zdá se tedy, že vzájemná důvěra mezi lidmi je tu poněkud větší než v našich zeměpisných šířkách. Návštěvu zahrady ukončujeme příjemným posezením v dobré venkovní čajovně, na závěr je nutné juknout do perské lázně, věnované muzeální expozici, pojednávající o zavraždění Amíra Kabíra, osvíceného předsedy vlády z doby Kadžárské dynastie, jehož nechala v zahradě internovat a později v lázni popravit královna matka šáha Násir ul-Dína, obávající se, že velkovezír příliš podléhá ruskému imperiálnímu vlivu.
Pokračujeme dále do svatého města Qom, kde je pohřbena sestra imáma Rezy, Fátima Masume. Qom je druhým nejposvátnějším místem Íránu po Mašhadu, kde zemřel a byl pohřben sám osmý imám Rezá. Z dvanácti šíitských imámů jich je jich deset pohřbeno mimo Írán a Rezá je jediným V době safíjovské byly hlavní šíitská poutní místa v iráckém Nadžafu a v Karbalá v rukou nepřátelsky naladěných osmanských Turků a tak se poutní místo, věnované blízké příbuzné osmého imáma velmi hodilo, byť tito příbuzní, zvaní imamzáde mají obvykle výrazně nižší status než imámové, v případě žen to však někdy neplatí. Svatyně se tedy rozrostla hlavně v safíjovském období a Qom je od té doby také hlavním náboženským studijním centrem Íránu, působil zde ajatolláh Chomejní, dnes trochu překvapivě je Qom jedním z hlavních středisek protivládní opozice, ne každý náboženský učenec je příznivcem současné podoby Islámské republiky. Pohřben je tu i prominentní disident, velký ajatolláh Montazerí, s nímž se po islámské revoluci počítalo, že vystřídá ajatolláha Chomejního ve funkci rahbara, duchovního vůdce státu, po roztržce s Chomejním však upadl v nemilost a až do své smrti v roce 2009 byl jedním z hlavních kritiků poměrů v Islámské republice. Ony vůbec ty poměry a vztahy v Íránu jsou poněkud spletité, nepřehledné a všechno jiné než černobílé. Kolem nadzemní dráhy rozestavěného maglévu, který se tu stejně jako šanghajský maglév staví s pomocí německé firmy Siemens, se dostáváme až ke svatyni, ženy fasují strakaté čádory a vcházíme na nádvoří svatyně.
Do vlastního interiéru nemůžeme, po prohlídce se vracíme do autobusu a vyjíždíme na dálnici, kde zastavujeme na luxusním odpočívadle, kde se peče a prodává suhán, vyhlášené pistáciové koláčky. Pokračujeme poté k Teheránu, a zanedlouho nás vítají jeřáby a pozlacované minarety stále dostavovaného mauzolea imáma Chomejního, vcházíme provizorním vchodem s arabským nápisem as-salámu alejkum já Ruholláh (mír s Tebou, Ruholláhu); v poněkud industriálním interiéru panuje překvapivě uvolněná atmosféra, dokonce přímo u sarkofágu vidíme nevídaný výjev: o zábradlí u hrobky je v sedě opřena mladá dvojice a děvče má nohu ležérně přehozenu přes mužské stehno. Ještě nedávno nebylo myslitelné, že by se dvojice na íránské ulici držely za ruce a tady teď toto? Na parkovišti před mauzoleem pak už nemůže překvapit, že někteří poutníci stanují ve stanech s hrdým nápisem US Army, ano v Íránu je vše všechno jiné než černobílé. Aspoň že veřejná stanice nabíjení mobilních telefonů před mauzoleem je hezky konzervativně segregována na mužské nabíječky na jedné straně zdi a ženské nabíječky na druhé. Na parkovišti tedy dáme pozdní piknik s melounem, to též na paměť známého Chomejního výroku poté, co obyvatelstvo začalo krátce po revoluci protestovat proti neúnosně se zvyšujícím se cenám. Ajatolláh tehdy s mírným zklamáním v hlase pravil: "Revoluci jsme nedělali kvůli ceně melounů!" A to si pamatujme, až nám zase někdo cosi bude slibovat před volbami, revoluce ani politika se nikdy nedělají kvůli lepším cenám dýní. Postvíkendovou dopravní zácpou se poté probíjíme do centra Teheránu, do našeho hotelu, kde den zakončíme dobrou večeří v hotelovém restaurantu.
TEHERÁN | sobota 22. šehríver 1393 (13. 9. 2014)
Prohlídku hlavního města zahajujeme v luxusním severním Teheránu, projíždíme nejdražší teheránskou čtvrť Zafaráníje, kde leží areál paláce Sa'dabád, sídla šáhů dynastie Pahlaví, dnes je v areálu též rezidence íránského prezidenta. Navštěvujeme tedy pouze šáhovskou část, do oficiální na čaj tentokráte zváni nejsme. Tichou zahradou procházíme do kopce k Zelenému paláci, jenž sloužil jako palác šáha Rezy Pahlavího, kterého pro přílišné sympatie k nacistickému Německu spojenými silami svrhla britská a sovětská vojska a na trůn dosadila jeho syna Muhammada Rezu Pahlavího. Zelený palác poté byl určen pro státní návštěvy. Zajímavým objektem je i skleněná vitrína v parku u paláce, věnovaná dvojici íránských cestovatelů, kteří hanzelko-zikmundovským stylem objeli na motocyklu v šedesátých letech celý svět. Pokračujeme dolů k Bílému paláci, cestou potkáváme skupinu rozjařených strýců z lidové milice basídž, je to typ lidí, které potkáváme po světě v orgánech jako bývala Pomocná stráž VB a dnes je u nás suplují nejčastěji fanatičtí ochranáři v různých CHKO. U vchodu do Bílého paláce zaujmou kozácké holínky, to má symbolizovat vojenský původ dynastie Pahlaví, však také prvý šáh Rezá Pahlaví spal po vojensku raději na zemi než v posteli.
Po prohlídce interiérů, kde žil poslední perský šáh odjíždíme na střechu Teheránu, vyhlídkové místo s dobrou kávičkou. Odtud sjíždíme k architektonicky vydařenému monumentu Borž-e Azadi (Věž svobody) který nechal postavit Rezá Pahlaví pod názvem Šáhjád Árjaméhr (Královská moc Světla Árjů) a který je symbolem Teheránu. Dynastie Pahlaví si hodně potrpěla na árijskou symboliku, čestný titul Světlo Árjů se používal i v oficiálním zpravodajství ze státní návštěvy šáha v ČSSR v roce 1977, kdy dokonce komunistické Rudé právo vyšlo s velmi neobvyklým titulkem: Vítáme jejich císařská Veličenstva. Ostatně samo jméno Írán, kterým Rezá Pahlaví nahradil ve třicátých letech Persii, znamená Země Árjů, není tedy divu, že sympatie k německým nacistům byly tehdy tak velké. Pokračujeme k paláci Golestán, kde sídlili pro změnu šáhové Kadžárské dynastie, palác je opět uvnitř hezky vyzdoben zrcadlovými stropy a v Íránu mimořádně oblíbenými figurínami historických postav, vyniká socha sedícího šáha Násir al-Dína v přilehlém salónku, šáh prý dost trpěl depresemi a když ho podřízení rozčílili, což se prý stávalo dost často, tak se v salónku zavřel a hleděl ponuře do zdi. Tento duševní stav se autorovi ve výrazu figuríny podařilo velice věrně zobrazit, vidíme tedy, že i muslimský vládce může mít se svými poddanými kříž. I když šáhova ponurá nálada možná plynula z abstinenčních příznaků.
Fatvou vlivného duchovního ajatolláha Mírzy Hasana Šírázího byl tabák v reakci na monopolní koncese poskytnuté Britům v zemi prohlášen za zakázaný a šáh si tak nemohl dopřát oblíbeného kuřiva, tím spíše, že na dodržování zákazu nekompromisně dohlíželo několik šáhových žen. Inu, mnohoženství nebývá vždy jen výhodou! Násir al-Dín obecně rád poskytoval koncese cizincům, ku prospěchu své kapsy a obvykle na úkor své země, například celní poplatky tak nechal vybírat německého židovského magnáta barona Reutera, zakladatele stejnojmenné tiskové agentury. Po prohlídce Golestánu míříme k budově Národní banky, kde se nachází Pokladnice, nevídaná kumulace drahokamů a šperků z šáhovského pokladu, připomínající bájnou jeskyni z pohádek o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících. Zlata a drahokamů až oči přecházejí, včetně nádherné koruny Farah Diby, poslední íránské císařovny. Mimo to je v pokladnici celá řada vydařených kousků. Po prohlídce se vracíme k hotelu a navečer odcházíme na rušný teheránský bazar, nákupem pistácií, ořechů a datlí se zásobujeme na pobyt v horách. Den pak ukončujeme nealkoholickým pivem značky Dalastar v hotelovém nealko baru.
TEHERÁN – LAR - POLUR | neděle 23. šehríver 1393 (14. 9. 2014)
Vyjíždíme folklórním autobusem z Teheránu směrem na západ, přes rozsáhlá předměstí se dostáváme do pohoří Alborz na Harázskou silnici. Za průsmykem Emamzáde Hašem se poprvé objevuje silueta Damávandu. Přijíždíme k ubytovně alpinistického klubu v Poluru, ubytováváme se a po dobrém čaji v moderní čajovně u silnice odpoledne vyjíždíme k přehradě Lar. Národní park je kvůli přetrvávajícímu suchu uzavřen, po obědovém pikniku vycházíme tedy na malý aklimatizační výstup na blízký hřeben. Po návratu se vracíme do Poluru, teheránský odřad se odpojuje, a my uléháme brzy po večeři, zítra nás čeká dlouhý den.
POLUR – BARGÁ-E SEVOM | pondělí 24. šehríver 1393 (15. 9. 2014)
Vyjíždíme ráno džípem po asfaltu a poté po prašné šotolině k mešitě Saheb al-Zaman v místě, zvaném Gúsfand Sara (3127 m.n.m), odtud zahajujeme více než tisícimetrový výstup k třetímu táboru Bargá-e Sevom (4264 m.n.m), poté následuje zasloužený odpočinek ve spacáku a příjemná večeře v nové ubytovně.
BARGÁ-E SEVOM | úterý 25. šehríver 1393 (16. 9. 2014)
Aklimatizační den, kolem jedenácté vycházíme směrem k vrcholu, do nadmořské výšky 4700 m.n.m., zbytek dne pak trávíme relaxačním nicneděláním v chatě a blízkém okolí.
BARGÁ-E SEVOM – DAMÁVAND - POLUR | středa 26. šehríver 1393 (17. 9. 2014)
O šesté ráno vycházíme k vrcholu, vrchol dosažen kolem poledního. Poté nekonečný sestup k Bargá-e Sevom a dále k Gúsfand Sara, kam docházíme se soumrakem. Jízda noční krajinou do Poluru, velenáročný den zakončuje teplá sprcha v alpinistické ubytovně (ve smíšených sprchách, což se zdá v Íránu téměř neuvěřitelné).
POLUR - TEHERÁN | čtvrtek 27. šehríver 1393 (18. 9. 2014)
Ráno odjíždíme zpět do Teheránu, ubytováváme se v hotelu a vycházíme na bazar, na příjemný oběd se stavujeme v oblíbené hospůdce přímo u jednoho z hlavních vchodů do bazaru. Den pak ukončíme v hotelovém baru.
TEHERÁN – ISTANBUL – PRAHA | pátek 28. šehríver 1393 (19.9.2014)
Brzy ráno odlétáme do Istanbulu, plánovaný výlet při mezipřistání ke Galatskému mostu hatí náhlá technická výluka městské električky, končíme tedy na stanici metra ve čtvrti Aksaray v rodinné hospůdce s tureckými pochoutkami a pivem Efes, které se náhle zdá nějaké ultrasilné. A pak už jen návrat do Prahy.