Intensive Travel

1.den

PRAHA – HELSINKI – ODLET DO TOKIA | úterý 26-4-1 (1. 4. 2014)

Odlétáme na sever do Helsinek a odtud dále do Tokia. Helsinské letiště plné Asiatů, těží tak ze své geografické předurčenosti, kdy je cesta na Dálný východ právě přes vysoké zeměpisné šířky kratší, což je patrné na globusu, na plošném zobrazení v mapě již méně. Škoda jen, že už se dnes nelétá přímo přes severní pól, což bývávalo sice krapánek delší, ale geograficko-turisticky přínosnější, finská letadla se takto kdysi pro jistotu vyhýbala sovětskému vzdušnému prostoru. Finové měli totiž se svým sovětským sousedem jisté historické zkušenosti. Dnes jsou vztahy normalizovány a létá se tedy přes severní Sibiř, i když při četbě aktuálních novin na palubě člověka napadne, zda se již brzy opět nebude létat přes tu severní točnu.

2.den

TOKIO | středa 26-4-2 (2. 4. 2014)

Přilétáme za jasného rána na letiště Narita u Tokia. Po přistání se ukázalo, že jsme letoun sdíleli se světoznámou skupinou Kodó, velké tradiční bubny taiko si ale umělci sebou z turné nevezou, ty se kvůli obřím rozměrům vezou lodí. Po svižném odbavení uháníme za jasného rána k Tokiu a po necelých dvou hodinách dojíždíme k našemu hotelu u nádraží Šinagawa. Železniční nádraží je, jak už to v japonských městech bývá, nikoliv ošuntělou zastrčenou vartou z předminulého století někde na okraji města, jak to známe od nás, ale přirozeným a nablýskaným centrem života města, kolem něhož se vše kupí. Jelikož pokoje v hotelu budou až o druhé, vyrážíme k nádraží, je právě doba oběda a malá čtvrt tradičních hospůdek je zaplavena jednotnými tmavými obleky s vázankou, bílými košilemi a naleštěnými polobotkami a podobně uniformními výrazy ve tváři, jsou to typy, pro něž angličtina používá výstižný titul "salary man"; hnací to motor japonské ekonomiky. Loajalita, sebeobětování a podřízenost v neúprosném hierarchickém žebříčku pracoviště výměnou za příslib doživotního zaměstnání a pravidelného platu a občasného odreagování se s šéfem a za firemní účet v nějaké veselé izakayi či exkluzivním nočním klubu. Život, který se ve své podstatě moc neliší od života povinnostmi přetíženého průměrného samurajského úředníka za Tokugawů. Rozptylujeme se po hospůdkách a je jasné, že výběr bude spočívat na obrázcích či plastových modelích. Ještě, že je japonská kuchyně vesměs chutná.

Po ubytovávání a krátkém odpočinku míříme opět na nádraží a nasedáme na linii okružní železnice Yamanote a míříme na stanici Jurakučó, krátká procházka ke kongresovému centru a do oblasti Ginzy, proslulé exkluzivností nabízeného zboží i snad nejvyššími cenami pozemků na naší planetě. Po krátkém volnu se přesouváme před nádraží Šibuya, kde je důležitým orientačním bodem socha psíka Hačikó, který byl rasy akita inu, slující mimořádnou věrností, což se v Japonsku mimořádně cení. Jeho pán, profesor Ueno Hidesaburó, si psa pořídil roku 1924, pes mu chodíval naproti a věrně jej čekal u přijíždějícího vlaku, až se v květnu roku 1925 profesor nevrátil, jelikož zemřel během přednášky. Každý den po dobu zbývajících devíti let chodil Hačikó k vlaku a pána marně očekával, příběh vzbudil v předválečném Japonsku velkou pozornost, chopil se jej i denní tisk, a utvořil v psovi mýtus naprosté oddanosti a věrnosti. Vyzdvihnout zrovna tyto tradiční samurajské ctnosti a představit je národu se velmi hodilo, blížilo se období války, a oddanost a loajalita bylo přesně to, co bylo na frontách zapotřebí nejvíce. Samotná původní socha byla loajálně přetavena do kulí a nová socha byla postavena až nedlouho po válce v roce 1948. Rozcházíme se do okolních rušných uliček a hospůdek, je tu věru rušno, však taky přechod před nádražím je údajně nejrušnějším přechodem světa, přesto v davu vyniknou rozjásaní novomanželé. Linkou Yamanote se vracíme zpět s davy popracovně rozjařených úředníků, je čeká zítra šichta a nás prohlídka Tokia.

3.den

TOKIO | čtvrtek 26-4-3 (3. 4. 2014)

Japonci si na nedostatek vláhy obvykle stěžovat nemusejí, ostatně v suchém klimatu by se oblíbená disciplína zdejších zahradníků – mechová zahrádka – vyvinula jen stěží. Dnešek je bohužel tím typickým dnem, kdy je nebe šedivé a z oblak se řinou přívaly deště. Na prohlídku Tokia to snad tolik nevadí, pod heslem, že není špatného počasí, pouze špatné oblečení a špatný deštník. Vyjíždíme o deváté linií Yamanote k nádraží Šindžuku, údajně nejrušnější železniční stanici naší planety, jíž denně projde stěží představitelné tři a půl milióny cestujících (a dnes to bude dokonce o pár více, o naši skupinku) a odcházíme k budově tokijské radnice, z vyhlídkové terasy na 45tém patře se otevírá výhled na městské panoráma, dnes trochu sychravé; vidíme tedy hlavně budovy v blízkém okolí s architektonicky zajímavou kuklou Mode Gakuen, park Jojogi, o hoře Fudži si však musíme nechat jenom zdát. Sjíždíme dolů a přesouváme se na nádraží Haradžuku. Poblíž stojí šintoistická svatyně Meidži, zasvěcení duchům zemřelého císaře Meidžiho a císařovny Šóken, za jejichž vlády se ostrovy otevřely světu a nastartovaly nevídaný proces industrializace a modernizace. Takzvaná reforma Meidži byla tehdy nejrychlejší a nejrozsáhlejší vzestup jakékoliv jednotlivé civilizace v lidských dějinách a rekord by se držel dosud, nebýt reforem Teng Siao-pchinga a neuvěřitelného rozmachu Číny po roce 1982, jejíž tempo rozvoje to tehdejší japonské už dávno překonalo.

Svatyně má v dešti pochmurně melancholickou atmosféru, s níž ladí i válečné výjevy z lazaretů k výročí japonského Červeného kříže, císařovna Šóken se tehdy podílela na jeho založení (kupodivu se organizace zove po kříži i přes špatné japonské zkušenosti s křesťany a trestností křesťanské propagace za tokugawského šogunátu, což ilustruje jak hloubku reforem, tak i oblíbenou japonskou kratochvíli, praktikovanou v mezidobích mezi důslednou izolací: přejímání cizích civilizačních vzorů bez rozmyslu; dále zde ještě může hrát roli i to, že jak šintoismus, tak buddhismus nemají tak výlučný symbol, jakým je kříž či půlměsíc a červený Buddha či červená lucernička by asi vypadaly trochu zvláštně, druhý znak by pak spíše poukazoval na ošetřovatelky s jinou specializací. Zajímavější než válečné výjevy jsou pro nás velké sudy sake od japonských věřících a velké sudy francouzského vína od cizokrajných pověrčivců. Zaujme také omývací rituál při vstupu do svatyně, doufejme tedy, že u vchodu do vnitřní svatyně obětovaný pětijen nám přinese štěstí, alespoň s tím počasím. Od parku Jojogi odcházíme na třídu Omotesandó a u specializovaného obchodu s kondomy, který je dobrým orientačním bodem, si dáváme čas na oběd v některé z místních hospůdek.

Poté pokračujeme metrem s přestupem k Východní císařské zahradě, jediné části imperiálního paláce, který je otevřen veřejnosti, zde si projdeme park, krátce posedíme v čajovém altánku, kdy bude čas na popovídání o roli japonského císaře v uspořádání země a pak si ještě projdeme park, nutno uznat, že kvetoucí sakury mají svůj půvab i v dešti. Poté se přesouváme pěšky k hlavnímu vchodu do paláce, který symbolizuje dvojitý most Nidžúbaši,k císaři zváni nejsme, což je asi dobře, jelikož stejně jako dávní samurajové bychom měli dvojí volbu, buď pozvání přijmout nebo spáchat seppuku. A vzhledem k složitosti císařské etikety by lehce mohlo dojít k trapnému okamžiku, a to pak bývala pro pravého samuraje jasná výzva k seppuku. Pozvání by tedy tak jako tak znamenalo tak jako tak meč v břiše, dobře tedy, že nepřišlo. Obracíme se tedy k císaři zády, což není v Japonsku urážka, ale naopak výraz nejhlubší úcty a uznání vlastní malosti před imperiálním majestátem a odjíždíme metrem na stanici Asakusa, kde leží jedna z nejtradičnějších čtvrtí Tokia kolem buddhistického chrámu Sensódži. Srdcem je obchodní ulička Nakamise, vedoucí k hlavní chrámové budově Kannondó, před níž v obří kadidelnici i dnes v dešti hoří desítky vonných tyčinek, do dýmu se naklánějí desítky Japonek a plnými doušky lokají výpary, dle legendy se jedná o kouř léčivý a omlazující a vůbec lidskému životu přínosný. Podobný náhled na roli kouře ostatně panuje i daleko odtud, u nás doma na Pražském hradě. Poté, co se někteří z přítomných zcela nasytí posvátného kouře, si dáváme volný čas k průzkumu místních hospůdek a krátce po setmění se scházíme opět pod vstupní branou Kaminarimon, jíž dominuje ohromný červený lampión, který byl ostatně příčinou, proč se scházíme právě zde, zkrátka jej nelze minout, a odjíždíme metrem zpět na Šinagawu. Pršet ale celý den nepřestalo!

4.den

TOKIO – KAMAKURA - TOKIO | pátek 26-4-4 (4. 4. 2014)

Ráno vypadá hned veseleji, je sice chladno, ale obloha je modrá. Pěšky se přesouváme o půl deváté na stanici Šinagawa a odjíždíme vlakem do Kamakury, zde přesedáme na električku Enoshima a dojíždíme do stanice Hase. Odcházíme k blízkému chrámu Hasedera, zasvěcené bohyni Hase Kannon, což je vlastně bódhisattva soucitu Avalókitéšvara. V chrámu božstvo představuje 9,18 m vysoká socha - největší dřevěná socha v celém Japonsku. U chrámu leží také impresivní svatyňka, věnovaná bódhisattvovi zemní síly Džizóovi, v sanskrtské verzi Kšitigarbhaovi, ochránci poutníků a nenarozených či předčasně zemřelých dětí, jehož reprezentují stovky kamenných sošek a trochu ponurá jeskyňka Benten kucu, v níž je uctívána bohyně moří Benzaiten. Pokračujeme dále k největší atrakci Kamakury, kterou je bronzová socha Buddhy Amitábhy, v Japonsku zvaného Bucu Amida, v chrámu Kótokuin. Výjev, který se nám od vchodu do areálu naskýtá, je jak z japonského kýčovitého dřevotisku: meditačně zasmušilý výraz Buddhy Amitábhy hezky kontrastuje s veselými květy sakur. Tíha bronzové věčnosti versus lehkost marnivé a krásné pomíjivosti. Daibucu neboli Velký Buddha již rozkvétat sakury spatřil několiksetkráte, odolal kdysi tsunami, jež smetlo okolní chrámovou budovu, a nic z toho ho z meditace nevyrušilo. A tak to má dle buddhismu při meditacích být, ježto není potřeba klidné a osamělé prostranství, ale meditoval lze klidně uprostřed rušného nádraží. I když je to jen teorie, včera jsme na obřím nádraží Šindžuku viděli hodně spěchajících, ale meditovat jsme nespatřili nikoho.

Vracíme se zpět na stanici a jedeme zpátky na hlavní kamakurské nádraží, zde začíná přístupová cesta ke svatyni Hačimangu, zdobená nádhernou sakurovou alejí, není divu, že se tu davy místních návštěvníků vydatně fotí, mladší generace módně telefonem sami sebe, takzvaně selfie, starší zase spořádaně pořádným aparátem jako v ateliéru z předminulého století. Necháváme si chvíli na rychlý oběd, a poté se již přesouváme vlakem do Jokohamy. Metrem Minato jedeme do centra do Čínské čtvrti, krátká orientační zastávka je poučně zpestřena silným větrem, ještě větší vichr ostatně v zatuchlém ovzduší tokugawského šógunátu vyvolalo otevření země světovým vlivům po roce 1859, kdy se Jokohama stala ze zapadlé rybářské vísky díky vynucené obchodní smlouvě se Spojenými státy prvním novověkým mezinárodním přístavem Japonska. A takovou obchodní příležitost si tehdy Číňané nemohli nechat ujít, tím spíše, že na rozdíl od Američanů rozuměli psaným znakům, dokázali se tedy zámořským dravým obchodníkům vnutit jako zprostředkovatelé a tlumočníci, to, že je jinak japonština zcela jiným jazykem, už nikoho pak tolik netrápilo a není tedy divu, že docházelo k četným překladatelským oříškům. Číňan alke rozhodně netratil. Odcházíme ještě do parku Jamašita, vzniklém na navážce z trosek po velkém zemětřesení roku 1923 a po krátkém obdivování se panoramatu nové čtvrti Minato Mirai 21 s donedávna nejvyšší budovou Japonska a zakotvené transoceánské lodi Hikawa Maru, která pendlovávala na lince přes Pacifik a dnes tu stojí jako muzeální ukázka loďstva prvé poloviny dvacátého století. Po volném čase v Čínské čtvrti a ochutnávce sinojaponských specialit se vlakem vracíme zpět na Šinagawu.

5.den

TOKIO – NIKKÓ - TOKIO | sobota 26-4-5 (5. 4. 2014)

Den jak vymetený již od rána, o osmé míříme po dálnici Tóhoku směrem na severovýchod, do hor, dojíždíme do Nikka, vrcholky hor jsou pokryté čerstvým sněhem, vzduch je ale horsky průzračný. Zastavujeme nejprve u chrámu Rinnódži, ten je právě v rozsáhlé rekonstrukci, na místě chrámu se tyčí nevzhledná plechová bouda silážního typu, cenné sochy z vnitra chrámu jsou ale umístěny v decentní expozici uvnitř. Pokračujeme tedy brzy k hlavnímu chrámovému komplexu Tóšógu, který nechal vybudovat zakladatel tokugawského šogunátu Tokugawa Iejasu jakožto své pohřebiště a memoriální objekt úcty. Stejně úchvatný jako samotný chrámový komplex je okolní les vzrostlých japonských kryptomérií alias japonských cedrů (Cryptomeria japonica), strom však není s cedry až tolik spřízněn a je japonským endemitem oblíbeným zahradnictvem v celém mírném pásu, porosty kryptomérií dodávají nezaměnitelný ráz japonské krajině. K slavnostní atmosféře přispívá i tradiční šintóistická svatba, byť v buddhistickém objektu. Poté se přesouváme k svatyni Futurasan a po zastávce sjíždíme do městečka Nikkó, kde je čas na místním nádraží na tradiční obědový balíček bentó. Tyto balíčky jsou v Japonsku již více jak 130 let fenoménem, dokonce existují celé kulinářské průvodce po nádražích se specializovanými benty, a početná je i obec sběratelů, kteří kaligrafické přebaly balíčků sbírají. Bentó, zkonzumované po japonsku na vysluněné lavičce před nádražím v ostrém a svěžím vzduchu nastupujícího horského předjaří, je jak jinak vynikající, spořádaně v řadě počkáme na náš autobus, od domorodců by nás už nerozeznali a sjedeme do výrobny sake Katayama Shuzo, kde se sake vaří, jedná se tedy o typický rodinný sakevar. Zimní varná sezóna již bohužel skončila, projdeme trochu bezprizorní výrobnu a končíme u ochutnávky, nejvíce chutná prostší sake pro dělný lid. Vracíme se poté do Tokia a večer pro zájemce podnikáme ještě vyjíždku k Šindžuku do tamních hospůdek.

6.den

TOKIO – KAWAGUČIKÓ | neděle 26-4-6 (6. 4. 2014)

Ikonický obrázek země vycházejícího Slunce: pozadí - modrá obloha, zasněžený kužel Fudži; popředí - stupňovitá pagoda a větévka kvetoucí sakury. Takto to měl rád velký malíř Hokusai v předminulém století, takto to máme rádi i my, návštěvníci ve století jedenadvacátém. Na výjev řádně natěšeni tedy o deváté ráno nasedáme do autobusu a míříme po západní výpadovce z Tokia (prostřední ze tří hlavních tahů na Kjóto, tudíž zvané dálnice Čuo – střední, psáno povědomým znakem中známého z názvu Číny) směrem na Ócuki a dále Fudžiošidu k železniční stanici Šimojošida, nad níž se v parku tyčí pagoda Čureitó. Pagodu zmíněný Hokusai na svých dřevotiscích nezachytil, to jenom proto, že tehdy ještě nestála, jedná se o novostavbu starou pouze pár desítek let, nicméně z lesíka za pagodou bývá fotografován klasický propagační záběr Japonska. Od útulného nádraží s luxusními toaletami, jak je ostatně v Japonsku pravidlem, a s krásnou minimalistickou malbou hory Fudži v čekárně se vydáváme pěšky mezi předměstskými domky a pod dálnicí k bráně torii, u níž začíná schodiště, vedoucí nahoru k pagodě. Sakury zde sice ještě plně nekvetou a ani Fudži se nám zcela neodhaluje, ostatně, jak tvrdí japonské úsloví, Fudži-san je dáma, a ta nedá do tváře pohlédnouti každému, výhled je přesto impozantní. Od západu odněkud od sibiřských břehů se ženou tmavá mračna a jen lze tušit, že nahoře zuří těžká vánice.

Scházíme dolů a odjíždíme kolem lunaparku s impozantní horskou dráhou Dodonpa, prý byla donedávna nejrychlejší na světě, až ji překonal jakýsi park v Orlandu (kupodivu nikoliv v Číně, či při známé zálibě Kimovské dynastie v horských drahách u sousedů v Pchjongjangu, ale ve Spojených státech. Člověka až potěší, že ještě v něčem má ta naše euroatlantická civilizace prvenství, byť je to jen v kategorii zábavního průmyslu, i když kdoví, jak dlouho primát vydrží, neb se proslýchá, že mladý již v Severní Koreji něco buduje, ale třebas to pro klid orlandských bude jen jaderné silo). Počasí se ovšem zhoršuje, k jezeru Kawagučikó dojíždíme za začínající sněhové přeháňky, ještě, že je čas oběda a tak máme šanci okusit více než příhodnou místní specialitu hottó, horkou udon nudlačku, v sychravém počasí přichází nadmíru vhod. Poté odjíždíme podél jezera k šintóistické svatyni Kawaguči Sengen Taiša, odkud hodláme vyrazit na krátkou procházku k vodopádu Hahano Širataki. Sumiko san spoléhá na svoji mobilní aplikaci, která ji k vodopádu spolehlivě dovede, poněkud ovšem madam pozapomněla, že aplikace je autonavigací, a tak kráčíme po serpentinách lesní silničky kolem opuštěného autocampu s mimořádně scénickým výhledem, zacházka tudíž není vůbec na škodu, v okolí je úžasná předjarní atmosféra, kdy rostlinstvo ještě spí, odtávají poslední zbytky sněhu, tu a tam vykukuje nesmělý lísteček, příroda však už ví, že to brzy vypukne, jarní orgie života, jestli nakonec v životě nejsou to nejlepší ty chvíle těsně před? Ostatně tak nějak to zachycují ony japonské dřevotisky ukijo-e, neboli obrázky prchavého života.

Docházíme k vodopádu s malou šintoistickou svatyňkou, je obdivuhodné, jak Japonci dokážou posvátná místa vsadit citlivě do přírody, asi je to tím, že šintó je vlastně přírodním náboženstvím, kdy není již potřeba nic dodávat či tvořit, jen pouze respektovat. Úcta prokazovaná přírodním jevům, a že se ty jevy dovedou v případě japonských ostrovů vskutku pořádně rozohnit a ukázat, kdo je na této planetě pánem, se pak přenáší i do životních postojů, k úctě k autoritám a vnímaní sebe samého jako pouhé nicotné částečky nesmírnosti vesmírných jevů, a je pak jedno, nazýváme-li příčinu přírodou či božstvy. Od vodopádu se již vracíme přírodní stezkou kolem potoka ke svatyni, zajíždíme na vyhlídkový bod na horu Fudži, dáma je však v mracích, a tak v hezkém, i když poněkud zimně sychravém podvečeru odjíždíme do borového lesa přímo na svahu posvátné Fudži, kde nás čeká hotel Fuji Premium Resort. Je zbudován v Japonsku oblíbeným stylem hotelů, jež svojí architekturou i dispozicí poněkud připomíná naše vojenské zotavovny ze sedmdesátých let (záměr areálu je pochopitelně patrně dost obdobný, po nekonečném drilu dát lidu chvíli vydýchnout a velkou podstatou relaxace je až neútulný prostor na rozdíl od každodenní stísněnosti běžného života), večeře je ovšem japonsky vytříbená, žádné UHO jak v zotavovně na Měříně a hlavním přínosem pro poznání japonského životního stylu je pravý onsen. Fenomén Japonska, který neokusit by bylo podobné, jako jít k Flekům a nedat si tam pivo.

Onseny v místě vývěrů termálních pramenů, a že jich v Japonsku je, jsou místem, kde se stírají sociální rozdíly, kde je upjatost společenské etikety a složitost rituálu nahrazena uvolněností a přátelskostí, kde se vedou nezávazné řeči o čemkoliv, mohou se však uzavírat i dohody s dalekosáhlými následky. O vpádu do Mandžuska či o expanzi do Tichomoří se kdysi také příslušní činovníci dohodli prvně v onsenu. Ono, když na sobě člověk nemá žádné ceremoniální úbory a sedí v horké tůni tak, jak jej božstva stvořila, je jistě více uvolněn a otevřen novým nápadům. Onsen si tedy nikdo z nás nenechá ujít a je to zážitek nadmíru relaxační, máme štěstí, že je počasí mrazivé, ono se z té horké tůně daleko lépe hledí do jinovatkou pokrytých borovic než do nějakého dusného tropického houští. Jedinou chybou areálu je, že nám již po onsenu žádný bar nanalije piva či sake, ono i té uvolněnosti musí být v Japonsku odsud posud. A tak to má být, řád a pořádek, ukázněnost a sebekontrola. Jinak bychom se tady při těch 135 miliónech jedinců na ostrovech asi pokousali. Oyasuminasai a na kutě!

7.den

KAWAGUČIKÓ - MACUMOTO| pondělí 26-4-7 (7. 4. 2014)

Z horního patra hotelové budovy, kde se nachází restaurace, se nám ráno otevírá neskutečný výhled, zasněžený kužel Fudži s chocholem větrem sfoukávaného sněhu, asi se naše včerejší prosby k božstvům hor ve svatyni Kawaguči Sengen vyplnily. Po snídani se tedy vracíme zpět na severní břeh jezera Kawaguči-kó, tentokráte s ukázkovým panoramatem Fudži-san. Znak pro horu 山 je nutno v případě Fudži vždy číst po čínsku, takzvaným sinojaponským čtením, jako san (čínsky šan) a nikoliv prostým japonským slovem jama, což může být jakýkoliv kopec, ale nikdy Fudži, pro ní je takovéto slovo příliš plebejské. Až se dokocháme, odjíždíme přes hory směrem na sever zpět k dálnici Čuo, na níž se napojujeme v ovocnářské oblasti u města Kofu. Zde panuje taktéž ještě předjaří, dokola se blyští zasněžené vrcholky Alp Minami. Zastavujeme na parkovišti u města Suwa s výhledem na jezero, dominantou parkoviště jsou velké sudy na kvašení sójy, a po krátké přestávce na horké nápoje z automatů (začíná už na ty automaty být nebezpečný návyk) dojíždíme k hradu v Macumotu.

Hrad patří k oficiálním třem japonským hradním klenotům, podobných hradů bývalo kdysi po Japonsku stovky, většina však vzala za své při překotné modernizaci éry Meidži po roce 1868, kdy se Japonsko rozhodlo sprovodit ze světa všechny připomínky předchozího období. Macumotský hrad zachránilo před zkázou pár uvědomělých občanů, jejichž budovatelské busty vévodí vstupu do areálu. Naboso, což v chladném jarním vzduchu není úplně pohodlné, procházíme po vymrzlých prknech šesti hradních podlaží, hrad se sice z venku tváří, jako že pater je pouze pět, skryté patro sloužilo jako překvapivý úkryt obránců. V dolních patrech nás provází expozice zbraní, výše již jen minimalistické prostory, určené pro hradního pána, daimjóa, který odtud měl řídit obranu. Poté se rychle ubytováváme v hotelu a spěcháme na nádraží, abychom chytili místní vlak do Hótaky, malého městečka v oblasti Azumino, která je vyhlášena pěstováním údajně nejlepšího wasabi v Japonsku. Vystupujeme na útulném a vypulírovaném nádražíčku, dáváme si chvilku na pozdní oběd, největší úspěch mají nudle udon v malé hospůdce hned u nádraží, majitel má z cizinců radost a hned si zapichuje špendlík do prostoru našeho státu na velké mapě světa, je tam první v široširém okolí zatím prázdné střední a východní Evropy, exkurze na farmu wasabi nejsou u nás zatím zrovna hitem. Ještě pár vzájemných fotéček, nikoliv na upomínku, ale na firemní facebook (naštěstí jen v japonštině) a odcházíme příjemnou procházkou mezi vilkami k farmě Daió.

Procházíme kolem neobvyklých políček v říční nivě v protékající čerstvé horské potoční vodě, svěžest je to sama, právě probíhá sklizeň wasabiové natě, která se též zužitkovává jako přídavek do pokrmů, byť není tak ostrá, jako samotný kořen. Farma se již od svého založení roku 1915 prezentuje různorodými pochutinami s přísadou wasabi, nejvíce oceňujeme brčálové wasabi pivo, zkonzumované v pěkném zahradním altánku nad políčky, je to tu vskutku scénické, není divu, že zde natáčel i famózní režisér Akira Kurosawa jeden ze svých filmů (Sny – 1990). Vracíme se předjarním předměstím ke stanici a zpět do Macumota, večer je nutno zaskočit ještě na tradiční Kaeru-dóri, Žabí ulici (pojmenována je od žab, jejichž kvakot se ozýval z blízké řeky, ale též proto, že slovo kaeru je synonymem šťastného návratu, což v těžkých podmínkách japonských Alp bývalo ne vždy až tak zaručené, oficiální název je kdo ví proč ale Nawatedóri), do tradiční macumotské pochutiny – basaši, tj. syrového koňského masa - se nikomu moc nechce, pravda, ani se to nenabízí na každém rohu, je to totiž pokrm jen pro gurmánské znalce, zaskočíme tedy do poněkud ospalého baru u Žabí ulice a pak ještě večer zakončujeme v typické japonské hospodě – izakayi, kde jak se ve správné izakayi sluší a patří, tu správnou atmosféru dělají v prvé řadě hostesky, mezi nimiž vyniká slečna Iciko s modrými kontaktními čočkami, ovšem jak jídlo, tak pivo je tu vskutku vynikající.

8.den

MACUMOTO - TAKAJAMA| úterý 26-4-8 (8. 4. 2014)

Z Macumota vyjíždíme směrem do hlavního hřebene Alp, brzy zastavujeme na parkovišti se zbytky sněhu, u něhož se zuřivě fotografuji pocestní, až se zdá, že letos žádný sníh neviděli, stejně jako my Evropané. I když spíše je to tím, že vjíždíme do nejsněžnější oblasti Honšú a se sněhem je třeba se vyfotit. Pokračujeme dále k průsmyku, silnice stoupá a kolem přibývá sněhu, míjíme stále uzavřenou odbočku k horské silnici na vrchol Norikuradake, kde se obvykle pořizují záběry ze silnice v zářezu více než desetimetrové sněhové nadílky. Postupně sjíždíme níže, zastavujeme u dalšího odpočívadla s prodejnou místních horských produktů, vždy se tu jednalo o chudý kraj, v prodejně tudíž převládají rozličně naložené kořeny, více než kořeny utkví v paměti obřadní rozloučení, kdy nám při odjezdu mává veškerý personál. Je to dojemné, z válečných filmů víme, že se takto mávalo pilotům kamikaze, kdo ví, z jakých bylin byly ony kořeny v prodejně.

Dojíždíme do Takajamy, zastavujeme u muzea alegorických vozů yatai, provází nás průvodkyně s lehce strojeným a pompézním výkladem, takovým, jaký vídáme u redaktorů severokorejských zpráv, až člověka napadne, že kdyby Japonsko vyhrálo válku, vypadalo by to tady zřejmě jako dnes v Pchjongjangu. Alegorické vozy jsou ovšem impozantní, škoda, že tu nejsme o jedné ze dvou ročních yatai macuri, kdy jsou vozy tahány ulicemi. Pokračujeme dále do trojice úzkých tradičních uliček sanmači, dáváme zde volno na oběd, je třeba ochutnat zdejší vyhlášené hovězí hida, čím prorostlejší, tím cennější, a po volném čase ve městě se jedeme ubytovat do rjókanu, tradičního japonského hotelu. Po misce čaje míříme naboso do minimalisticky zařízených pokojů, před večeří ještě vyběhneme do parku Širojama a pak ještě rychle do horkého onsenu a v hotelové jukatě zasedáme k japonskému menu, nechybí ani vynikající salát ze šťavnaté medúzy.

9.den

TAKAJAMA – KANAZAWA – KJÓTO | středa 26-4-9 (9. 4. 2014)

Ráno opět tradiční snídaně, ústrojní kázeň porušuje jen Sumiko, která je již v civilu, dle japonského názoru se ráno nemá ztrácet mnoho času převlékáním, my máme však času dost a vše stihneme, jelikož nám na rozdíl od domorodců není improvizace cizí. Holt jsme asi méně zvyklí, že věci fungují. Odcházíme na ranní trh Mijagawa, je ještě předjaří, trhovců tedy není tolik, mezi nabízenými artefakty dominují nakládané zeleniny a hlavně bezobličejové panenky sarubobo, symbol Takajamy a přilehlých oblastí. Panenky měly vzbuzovat myšlenky na vlastní potomstvo a krátká modlitba k takovéto opičí panence s intenzivní představou obličeje vlastního potomka měla přinést dítěti jen to dobré. Sumiko tvrdí, že se údajně místním již do nabízení domácích výrobků moc nechce, takže to musí japonská vláda sponzorovat lokálními granty. Je vůbec zajímavé, že kdekoliv na světě, i v pracovité Asii, se vzestupem životní úrovně upadá rychle ochota k tvrdé manuální a časově náročné práci, to o uchování řemesla třebas v takovém Nepálu zatím strach mít nemusíme.

Pokračujeme k dobře zachovalé rezidenci a úřadovně místního guvernéra, Takajama džinja. V období tokugawského šogunátu, čiže jak Japonci říkají, v období Eda, byla Takajama pod přímou šogunátní správou zvanou bakufu, tudíž o všem rozhodoval místní guvernér a nikoliv dajmjó, jako tomu bylo jinde v šógunovi podřízených knížectvích. Procházíme po vymrzlých prknech (naboso si to člověk dobře vychutná a pochopí, proč je oblíbeným pitivem horké sake) minimalisticky zařízených místností (ostatně japonské interiéry přemírou nábytku neoplývají nikde dodnes) a prohlížíme si expozici, v níž vynikají kaligraficky vyvedené úřední dokumenty. S trochou lítosti lze konstatovat, že případná výstava lejster z našeho místního úřadu za sto let u potomků tolik estetického obdivu asi nevyvolá, o obsahu už ani nemluvě. Po prohlídce se před úřadovnou osvěžíme vynikajícími jablky odrůdy Fuji od zahrádkářských malopěstitelů a sedáme do autobusu a odjíždíme do Širakawy-go. Vesnice je pověstná doškovými chaloupkami pohádkového typu, zvanými gasšó, což má znamenat sepnuté ruce jako při modlitbě v chrámu, ostrý sklon došků měl ovšem čelit přemíře sněhu, jehož zde zima dopřává více než dost.

Zastavujeme nejdříve na vyhlídce na údolí a poté pokračujeme ke skanzenu, zajímavé jsou staré fotografie, jak vypadával život na zdejší vsi ještě v šedesátých letech, poučné hlavně pro návštěvníka, který by čekal, že Japonsko je jen vysoká technologie a ultramodernost. Vysoké půdy pod střechou se také používaly na pěstování bource morušového. Po prohlídce skanzenu si dáváme volno ve vsi na lehké občerstvení a pak již jedeme směrem k pobřeží Japonského moře, do Kanazawy. Město samotné je pověstné mimořádnými srážkami, jak praví místní přísloví: "Máš-li si vybrat, co zapomenout, jestli oběd či deštník, zapomeň oběd!" Dnešek je jeden z těch vzácných dnů, kdy je obloha jako vymetená a ze Sibiře přichází sice chladný, ale suchý vzduch. Dojíždíme na kanazawskou pláž, teplota je sice pod deseti stupni Celsia, plážové hospůdky jsou zaváty pískem a sezóna je zatím v nedohlednu, nikde nikdo, opuštěný plážový záchod ovšem funguje a voda teče i teplá. Inu Japonsko.

Lehké smočení v Japonském moři, nějaký ten měkkýš na památku, a vracíme se na nádraží, odkud nám v 16:54 odjíždí rychlík do Kjóta. Nádraží je ultramoderní, před budovou ovšem stojí ohromná plastika, která by se na vrcholu sídlištního realismu dobře vyjímala i na některém z československých veřejných prostranství. Nádražní halu pak zdobí linoryt s Antonínem Dvořákem, Ferencem Lisztem a Richardem Wagnerem na pozadí pražsko-budapěšťsko-vídeňské panoramatické koláže, proběhl tu právě festival středoevropské hudby, nelhali nám, když nám tvrdili, že Japonci naši vážnou hudbu milují. Rychle bentó do vlaku a na nástupiště, vlaky tu jezdí na čas. Cestu zpestřuje zastávka ve městě Komacu, název zní povědomě, a ono opravdu, zdejší lokálně nazvaná firma Komatsu svými těžkými stavebními stroji zaplavila svět, však taky jeden ohromný nakladač, určený pro chilské doly, stojí na čestném podstavci u nádraží. Na čas dojíždíme po 224 km do Kjóta, z nádraží jedeme městským autobusem do hotelu a jelikož je už pozdě, zbývá čas už jen na rychlé nudle na rohu.

10.den

KJÓTO | čtvrtek 26-4-10 (10 .4. 2014)

Hned u snídaně je zrovna dnes potřeba vzpomenout amerického ministra obrany Henryho L. Stimmsona. Když se na sklonku války rozhodovalo, na které město se povede odstrašující jaderný úder, bylo Kjóto nejenom jeden ze žhavých kandidátů, dokonce bylo na seznamu jako prvé. Kvůli nesouhlasu zmíněného ministra bylo Kjóto kvůli svým historickým pokladům z jaderné listiny vyškrtnuto (i když se říká, že hlavním důvodem byla skutečnost, že pan ministr před válkou strávil zrovna v Kjótu nadmíru příjemnou svatební cestu a měl tedy na město milé vzpomínky, které si nechtěl zkalit vlastním rozkazem k jadernému hřibu) a zbyla dvojice industriálních měst Hirošima a Kokura, určených k odstrašující zkáze. Kokuru jak známo spasila zatažená obloha a lijáky deště a nukleární zkáza postihla místo toho náhradní cíl Nagasaki. Věnovat se dnes v Kjótu budeme ale raději dějinám starším, začínáme návštěvou kláštera Rjóandži s pěknou kamennou zahrádkou typu karesansui. Zenový buddhismus klade důraz na meditaci a náhlé osvícení, zahrada pak tvoří vhodnou meditativní pomůcku, která má žákovi pomoci překonat největší překážku k osvícení, a to zdravý selský rozum. V uhrabaných oblázcích je zde umístěno 15 velkých kamenů, které má člověk sledovat z dřevěné terasy, ze žádného místa však není možné spatřit více jak 14 kamenů, všech 15 prý člověk spatří až po dosažení osvícení. Zajímavá je i malá studánka cukubai na druhé straně budovy, zdobená tvarem čínské mince, což má mnichům paradoxem připomínat slib chudoby, čínské znaky na okraji lze přeložit jako "Znám vše jen povrchně". Ono to vůbec se zenovým buddhismem není jednoduché, čím více toho žák ví po stránce rozumové, tím menší je šance na dosažení osvícení. Jak ostatně praví známá zenová příhoda:

U vyhlášeného mistra zenu se ohlásill slavný učenec z místní univerzity s tím, že by se rád o zenu něco dozvěděl. Mistr jej přivítal s radostí:
"..ale jistě pane profesore, s velkou radostí, ale co byste řekl, kdybychom si nejdříve vypili šálek čaje?"
Učenec na to pravil, že pochopitelně velmi rád. I dal se Mistr do nalévání, dolil šálek, ale pokračoval v nalévání, čaj již tekl ze šálku po stolíku a na učencovy nohy, když už to začalo být učenci nepříjemné, ozval se:
"Ale Mistře, vždyť ten šálek už je plný!"
Mistr odložil konvici a pravil:
"Ano správně, úplně plný. Stejně jako Tvoje mysl. Má smysl něco vysvětlovat? Nemá!"

V zahradě právě kvetou sakury, pohled je to úchvatný, na odstranění onoho selského rozumu je však náš pobyt v zahradě krátký, a asi je to dobře, protože jinak bychom v klášteře už museli zůstat navždy, až do vstupu do nirvány. Pokračujeme tedy raději ke Zlatému pavilónu Kinkakudži, který obklopuje další zenová zahrada oficiálně zvaná Rokuondži, jež byla vybudována tak, aby představovala západní ráj Buddhy Amitábhy, čili harmonii mezi nebesy a zemí. Harmonii opět umocňují sakury a i citlivé zasazení do okolní přírody, součástí zahrady jsou totiž i vzdálené scenérie hor. Na zastávkách se scenériemi se tvoří fronty místních, Japonci rádi fotografují z doporučených míst, u nás se jim pro to někdy smějeme, ovšem neprávem, tak to autor zahrady zamýšlel, sledovat je nutno z předem daných bodů tak, aby všechny scénické složky byly uplatněny zcela dle zahradníkovy představy. Po procházce areálem se vracíme zpět do středu Kjóta a čeká nás šogúnská rezidence Nidžó. Vcházíme branou Karamon, zdobenou císařským chryzantémovým monem, který nahradil mon Tokugawů, právě zde poslední šogún Tokugawa Jošinobu předal roku 1867 moc zpátky do rukou císaře, výjev nám hezky upomíná strnulé dioráma se sochami v slavnostní síni hlavního paláce Ninomaru. Interiér je jinak zařízen minimalisticky s hojným používáním maleb se zlatou barvou na stěnách, více než malby školy Kanó na stěnách upoutají unikátní slavičí podlahy uguisubari. Procházíme pak ještě rozkvetlou zahradou k paláci Honmaru, místní tenšu neboli hradní věž zde chybí, byla zničena požárem ještě za Tokugawů.

Odjíždíme déle na kjótské předměstí ke svatyni Fušimi Inari, která je pověstná scénickou alejí bran torii, které místní bohyni rýže a hojnosti darovávali zvláště obchodníci v očekávání přízně a obchodního úspěchu. Vracíme se do Kjóta ke zhlédnutí přehlídky kimon v textilním centru Nišidžin a poté již jedeme do tradiční čtvrti Gion, kde si dáváme rozchod na lehký pozdní oběd, vítězí typické japonské okonomiyaki, plněná palačinka. Oblasti dodávají na scéničnosti Číňanky a jiné asijské cizinky, navlečené v kimonech, prý je to teď největší hit, prohlídka Kjóta v tradičním úboru. Zahlédneme letmo ovšem i jednu pravou gejšu či spíše majko, kterak nasedá do vozu za přísného dohledu mamasan. V pozdním odpoledni pak navštěvujeme buddhistický chrám Kijomizudera, navštěvovaný hlavně prosebníky, kteří by si rádi nechali vyplnit nějaké aktuální přání. K tomu v období Edo vedla nebezpečná praktika, skok z 13ti metrové terasy, údajně tomu, kdo přežil, se libovolné přání vyplnilo (oficiální chrámové statistiky udávají, že přežilo 85% skokanů), dnes je tato praktika zakázána a prosebníci se musí spokojit s pitím vody z posvátného pramene, chrámové statistiky ovšem neuvádějí, jaké je procento přežití, voda bude tedy nezávadná. Od chrámu Kijomizudera po krátkém volnu v okolních tradičních uličkách odcházíme na městský autobus a odjíždíme na nádraží, kde v prostorách ultramoderní gigantické železniční stanice poznávání císařského města ukončujeme.

11.den

KJÓTO – NARA - KÓJASAN | pátek 26-4-11 (11. 4. 2014)

Ráno odjíždíme do bývalého hlavního města Nary, právě zde v Naře došlo k převzetí čínského civilizačního modelu a vytvoření svébytné japonské kultury. Velkou roli v tom hrál buddhismus, není tedy divu, že je Nara důležitým obřadním centrem. Zastavujeme nejprve u chrámu Tódaidži, největší staré celodřevěné stavby na světě, než se do budovy dostaneme, musíme se prodrat stády pamlskůchtivých jelínků, paroháči tu jsou chováni na paměť kupodivu nikoliv prvého Buddhova kázání v oboře v Sarnáthu u Váránasí, tamní jeleni byli asi o dost klidnější, neboť s takto dotěrnými kopytníky by toho Buddha sdělit světu mnoho nestačil, ale kvůli spojení se šintóistickým božstvem z blízké svatyně Kasuga, který na jelíncích jezdíval. V bráně Nandaimon se hrůzostrašně vypínají realistické sochy kongórikišů, strážců Buddhy v podobě bódhisattvy Vadžrapaniho, díla slavné sochařské školy Kankeje a Unkeje z období Kamakura. Sochám na věrohodnosti dodávají i nánosy staletého prachu. Pokračujeme do haly Daibucuden, kde se vypíná bronzová socha Buddhy Vajróčany, ztělesnění nebeského Buddhy prázdnoty a jediné podstaty Buddhy Šákjamuniho, který se souběžně zjevuje v nekonečném množství paralelně existujících vesmírů. Buddhističtí myslitelé tehdy měli očividně ke konzumaci vydatné a účinné ingredience, bez nich či bez důkladného studia posledních fyzikálních objevů je to ale koncept od běžné životní zkušenosti trochu odtažitý, není tedy divu, že se větší pozornost návštěvnictva z řady školních výprav těší díra v dřevěném sloupu, kterou když někdo proleze, přání se mu splní a dosáhne osvícení i bez oněch trochu složitých představ. Zdá se, že metafyzický buddhismus trochu sklouzává k běžné babské pověrčivosti.

Poté přejíždíme k dalšímu chrámu, Kófokudži, který postavila a udržovala někdy až příliš mocná rodina Fudžiwarů, faktičtí vládci Japonska v období Nara. Část chrámu je v renovaci, uvnitř je ale zase výstava pokladů z národního muzea, a jsou to kousky věru nevídané, zvláště mnohoruká bohyně Hase Kanon v nadživotní velikosti. Exteriér chrámu vhodně doplňují, jak jinak, kvetoucí sakury, nad nimiž se tyčí druhá nejvyšší pagoda Japonska godžó no tó. Obědovou přestávku dáváme v obchodní pasáži u nádraží a pak již uháníme do provincie Wakajama k posvátné hoře Kójasan. Zastavujeme na parkovišti s pěstitelskými potřebami a pak vyjíždíme točitou lesní silničkou k vstupní bráně do areálu, zvané Daimon, a odtud rovnou do kláštera Hendžókoin, kde přenocujeme v klášterní ubytovně. Klášter měl v oblibě císař Širakawa, což zdůrazňuje i představený kláštera v úvodní řeči, tady někde Jeho veličenstvo sedávalo před více jak devíti sty lety. Císař byl velkým propagátorem buddhismu, nicméně na trůnu měl i těžší dny, jednou jej rozlobilo, že prší, a tak nechal déšť zatknout a odsoudil jej k odnětí svobody, což bylo prakticky provedeno tak, že dešťová voda byla nachytána do sudu a ten byl pak zavřen a uložen někde ve sklepení. Roku 1087 odešel do kláštera, do vlády svého syna pak ale zasahoval i z kláštera, a to až do své smrti. Císař to byl neobvyklý, nicméně vypadá to, že déšť si naštěstí svůj trest ještě neodpykal a tak je venku mrazivo, ale jasno. Zasedáme k vegetariánské večeři na tatami, místnost zdobí kaligrafický nápis o čtyřech znacích, nad dotazem o významu nápisu Sumiko dlouho mlčí, pak se radí s mnichem a poté rozpačitě nápis překládá slovy: "něco jako vítr z hor, bambus a švestka." Je to prostě takový překladatelský oříšek. Kolik třešní, tolik višní. Což dá podnět k diskuzi nad japonskými haiku, recitován je velký básník Macuo Bašó, namátkou tři vzpomínaná díla:

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od Měsíce

První ledová sprška
i opička touží
po slaměném kabátku

Konečným vítězem literární recitace před večeří není ovšem uctívaný klasik, ale haiku pomateného šílence Koseie Homiho, který v loňském roce ve vesničce Mitake pozabíjel pět svých spoluobčanů a zapálil jejich domky. Na okno poté napsal:

Zakládám oheň
kouř potěší
člověka z venkova

Není třeba dodávat, že jej policie na základě napsaného na vlastním domovním okně záhy dopadla. V klášteře se chodí spát brzy, zítra vstáváme na ceremonii již o půl sedmé.

12.den

KÓJASAN - ÓSAKA | sobota 26-4-12 (12. 4. 2014)

Ráno se scházíme v hlavní klášterní hale, mniši recitují sútry, pro nás změkčilé cizince připravili plynové lampy, teplota je jinak nad bodem mrazu. Po recitaci nás mnich ještě provede po svatyni a pak již snídaně, tentokráte bez recitace, a vyrážíme k hřbitovu Ókunoin. Nechal se zde pohřbít zakladatel sekty Šingon mnich Kúkai alias Kóbo Daiši. I když dle jeho následovníků zde pouze vstoupil do dlouhodobé meditace, z níž vystoupí tehdy, až se objeví Buddha budoucnosti Maitréja. Příznivci by tedy na tuto příležitost rádi počkali s ním a kolem mauzolea tedy vznikl největší japonský hřbitov v lese impozantních kryptomérií. Ve vlastním předsálí mauzolea Torodó pak již téměř tisíc let hoří dvě lucerny, jedna, kterou za své vlastní vlasy pořídila a pak darovala chudá žena Oteru někdy v roce 1016 a druhou daroval klášteru císař Širakawa. V hale probíhá právě rituál goma, plameny šlehají vysoko a mnich přikládá tabulky s popisy, plameny mají zničit touhy, negativní myšlení a špatné energie, jak to vlastně funguje, nevíme, jelikož Šingon je sekta esoterická a tajnou podstatu znají pouze zasvěcení. Můžeme se tedy dívat zvenčí, ale bez dlouhého procesu zasvěcování nám to k ničemu nebude.

Ze hřbitova pokračujeme ke klášteru Kongobudži, v interiéru můžeme vyslechnout část buddhistické recitace súter, sekta Šingon na správnou recitaci klade mimořádný důraz, na chladné podlaze přijde vhod miska horkého čaje a klášterní sušenka. Pro pochopení recitovaného nám opět chybí to správné zasvěcení, což možná byl problém i s překladem včerejšího čtyřznakového nápisu, pro nás bezobsažné pojmy, zasvěcenec však ví a chápe. Kolem budovy se rozkládá kamenná zahrada Banryutei, jedna z největších v celém Japonsku, kameny vhodně doplňují zbytky sněhu, tak to ale asi autor nezamýšlel. Pokračujeme ještě k pagodě Konpon Daitó, poté si dáváme rozchod na lehký oběd a po vyzvednutí zavazadel v našem klášteře vyjíždíme dolů klikatou silničkou k dálnici, cestu nám zpestří obíhající obří lahev šóčú, japonské lehké pálenky. Po krátké zastávce u zahrádkářů na našem parkovišti dojíždíme přes neuvěřitelnou industriální krajinu mostů, přístavů a továren do Ósaky, zastavujeme v rušné oblasti Dótonbori u stejnojmenného kanálu a poté již pokračujeme k hotelu v neméně rušné oblasti u nádraží v Umedě.

13.den

KÓJASAN - ÓSAKA | ÓSAKA – HELSINKI – PRAHA | neděle 26-4-13 (13. 4. 2014)

A už nás čeká jen cesta onou industriální krajinou na umělý ostrov ve Vnitřním moři, kde leží letiště Kansai a dlouhý let se Sluncem do Evropy. Budou nám doma některé ty reálie země vycházejícího Slunce chybět, asi se nám po Japonsku tu a tam zasteskne!