MYSTICKÁ KRÁSA LADÁKHU
A ZANSKARU

PRAHA – DILLÍ | středa 2. 9. 2015

Odlétáme do Frankfurtu a dále do Dillí.

DILLÍ – LÉ | čtvrtek 3. 9. 2015

Po půlnoci přilétáme na letiště Indíry Gándhíové, po nezbytném nočním čekání nám v brzkých ranních hodinách odlétá let do Lé. Himalájské lety odlétají obvykle ve velmi brzkých ranních hodinách, kvůli vysokohorské termice, a tak je noční čekání na letišti velmi často nezbytné, přílety z Evropy bývají v noci. Dolétáme do Lé, na letiště Kušoka Bakuly Rinpočeho, hlavního představeného kláštera Spituk a de facto nejvyššího duchovního Ladákhu. Jedná se, tak jak je tomu v tibetských oblastech obvyklé, o tulku, duchovního představitele, který tento svět neopouští a do svých nástupců se převtěluje, a je pak na rozhodnutí komise vážených lamů, aby určila, které to nemluvně je tím vzácným převtělencem. Není velkým překvapením, že se výběr často neobešel bez výrazného intrikaření a pletichaření, pro převtělence Buddhy Amitábhy věru nedůstojného. Těchto linií dnes v tibetském světě existuje kolem pěti set, u nás nejznámějším je dalajlama, donedávna politická hlava Tibetu v emigraci. Kušok Bakula Rinpoče má v současnosti již své dvacáté vtělení, Thubstana Nawanga, kterému je právě deset let, a dlí na studiích v jižní Indii. V Ladákhu se s ním bohužel za svého pobytu nesetkáme, což je škoda, při minulé návštěvě bylo možno spatřit Jeho svatost, kterak si na podlaze kláštera Samstanling v údolí Nubra hraje s několika hračkami, mezi nimiž vynikal velký čínský tank na klíček! Aby nakonec nevyšlo najevo, že je hošík vtělením nějaké zcela jiné osobnosti.

Jsme v nadmořské výšce přes 3400 metrů nad mořem, a tak je to ihned znát. Jedeme do hotelu, krátká relaxace na pokoji a aklimatizační posezení s dobrým čajem na terase s výhledem na Zanskarský hřeben a masív Stok Kangri, velmi oblíbenou šestitisícovku, na níž vede ne příliš technicky obtížný výstup. Odjíždíme do příjemné hospůdky na dobré indické biriyani a ladácké momo, a pak již vyjíždíme k pevnosti a klášteru Namgyal Tsemo, odkud se otevírá úžasný výhled na okolí. Pod námi leží zanedbaná pevnost potálského typu, kde sídlívali vládci Ladákhu, a který založil zakladatel významné dynastie Namgyal Tsewang Namgyal v roce 1553. Pokračujeme dolů do města do kláštera Sankar, kde leží oficiální rezidence Jeho svatosti. Jeden z místních lamů musí denně ráno i večer šplhat do kopce do Namgyal Tsemo, aby udržoval olejové lampičky v síni. Den zakončujeme u moderní Šanti stúpy, kterou nechal postavit roku 1991 japonský mnich Gyomyo Nakamura v rámci mise výstavby mírových pagod k uctění výročí 2500 let buddhismu. Se západem Slunce se vracíme zpět do hotelu na večeři a brzký nocleh, byl dnešní den dlouhý.

LÉ – SPITUK – LIKIR - ALČI | pátek 4. 9. 2015

Ráno odjíždíme do blízkého kláštera Spituk, který leží na malém vrcholku těsně u letiště. Název znamená něco jako příkladný či vzorový, to proto, že se zde ladácký světec Lotsawa Rinčen Zangpo setkal kdysi s příkladnou komunitou mnichů. Je tomu tak asi i dnes, neboť se hned u vchodu potkáváme s milým mnichem, který má výzor Jeho svatosti dalajlamy. Po prohlídce skromných soukromých prostor Kušoka Bakuly Rinpočeho šplháme k malé svatyňce Palden Lhamo, kde probíhá mnišské shromáždění. Nahlédneme i do malého sálku vedle, kde jsou umístěny rituální masky, používané při svátku Gustor. A návštěvu kláštera završí dobrý čaj masala v klášterní kantýně u vchodu, kde nám výhled do kraje zpestřuje impresivně nablýskaný vůz místní výroby Ambassador nějakého indického armádního pohlavára.

Pokračujeme po silnici k bodu, kterému se z nějakého důvodu říká magnetická hora, kde všichni zastavují, je to poutní místo pro motorkáře, kterých je letos na ladáckých silnicích věru mnoho. Dle pověry zde motocykl bez motoru sám jede do kopce, s džípy to ale nevyzkoušíme. Patrně se jedná spíše o optický klam, a tak na zvýšení atraktivity lokality nastupuje další pádný argument: pobyt v tomto místě prý zlepšuje zdraví. Pokračujeme ke geograficky významnějšímu místu, soutoku Indu se Zanskarem. Zamrzlá řeka Zanskar tvoří jedinou zimní přístupovou cestu do srdce Zanskarského údolí, i když to se asi brzy změní, již se v rokli staví silnice, která má vést až do Himáčalpradéše.

Jedeme dále scénickým údolím Indu, v malém městečku Nimmú zastavujeme v lidové hospůdce. Dále nás čeká klášterní pevnost Basgo, kde je impresivní nejen velká socha Buddhy Maitréji, ale i okolní divoce rozeklaná erozní krajina. Poté nás čeká velký a scénický klášter Likir, založený již roku 1065, dnes mu ovšem dominuje nedávno dokončená ohromná socha Buddhy Maitréji v evropském posezu, tak jak bývá obvykle Maitréja zpodobňován a tak jej lze ve spletitém buddhistickém pantheonu lehce identifikovat, což u jiných božstev bývá obtížné i pro učené lamy. Prohlídku završíme příjemným posezením na terásce s místním čajem a diskuzí o buddhismu. Vracíme se do údolí Indu, přejíždíme most a ve velmi pozdním odpoledni dojíždíme do Alči. Slavný klášter si ponecháme na zítra, před večeří se projdeme po vsi a vystoupíme i na návrší nad malou pevností. Jsme o něco níže než v Lé, spát se tedy bude dobře.

ALČI – KARGIL | sobota 5. 9. 2015

Hned ráno nás čeká prohlídka kláštera v Alči, který údajně nechal postavit velký guru Lotsawa Rinčen Zangpo. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných ladáckých klášterů s mimořádně vytříbenými dřevořezbami. Procházíme areál s hlavní shromažďovací síní dukhangem, síní sumtseg a s kaplí bódhisattvy moudrosti Mandžušrího. Po ranním čaji v uličce, kde již začínají prodejkyně vybalovat své suvenýry, sedáme do džípů a míříme podél Indu do Chalsi, kde v mimořádně dobře zásobeném obchůdku doplňujeme zásoby. Stylovým nákupem jsou zdejší vynikající sušené meruňky a meruňková jadérka. Za kontrolním stanovištěm přejíždíme Indus, za mostem scházíme na malou kamenitou plážičku, abychom si zde udělali piknik. Kingfisher chlazený Indem, ony dobré meruňky a okolní neuvěřitelné scenérie, tak nějak musí vypadat tibetský ráj Šangri-La! Odpoledne pak stoupáme divokou roklí k lokalitě, příznačně nazvané měsíční krajina, a dále ke klášteru Lamajúru. Zde zastavujeme pouze na panoramatické foto, areál si prohlédneme až při cestě zpátky. Další panoramatickou zastávkou je průsmyk Fotu La (4108 m.n.m.), nejvyšší bod silnice mezi Lé a Kargilem. My však v Ladákhu vystoupáme ještě výše! O pár kilometrů dále nás čeká nižší průsmyk Namika La (3700 m.n.m.), jehož název znamená Nebeský sloup. Za průsmykem sjíždíme neuvěřitelnou krajinou, která vypadá jak z jiné planety, do Mulbekhu.

Zde se nachází známá socha Buddhy Maitréji z doby Kušánské říše (30 – 375 n.l.), i když některé názory tvrdí, že je socha výrazně pozdějšího data. V malém chrámečku u paty sochy recituje osamělý mnich sútry, stavujeme na rychlý horký čaj, který v chladu zahřeje, a pak již dojíždíme do Kargilu. Kargil je posádkovým militarizovaným městem, leží jen pár kilometrů od momentální hraniční linie a byl na jaře 1999 krátce okupován Pákistánem v tzv. Kargilské válce. Vojenského ducha nám ale poměrně příjemně předvede rázný pan vedoucí, velící v restauraci stylem bojové operace. Vše ale funguje výborně, na přímý dotaz nám ale pán svoji armádní hodnost nepřizná. Utajení musí být i po službě!

KARGIL - PADUM | neděle 6. 9. 2015

Dnes nás čeká dlouhá a obtížná cesta do Padumu v srdci Zanskaru. Vyjíždíme tedy časně, krátce stavíme kousek za Kargilem uprostřed bukolické idyly s hovorným pasákem ovcí, mluvícím bohužel pouze ladácky. Další krátká zastávka je v Sankú, spojená s lidovou kávičkou či čajem, a pak již pozvolna končí asfalt a začíná nekonečný makadam. Objevují se vznešené scenérie dvou sedmitisícovek se stručnými jmény: Kun (7077 m.n.m.) a Nun (7135 m.n.m.). Cestou míjíme žně a sledujeme příkladnou spolupráci vesničanů na polních pracích, za lidovou čajovnou míjíme ledovec Parkačik a za stálého stoupání opouštíme islámskou část údolí. Mešity postupně střídají čhörteny. Počasí se ochlazuje, v údolí u řeky Suru stavujeme na piknik již na buddhistickém území, aby nám to pivo lépe chutnalo.

Projíždíme kolem kláštera Rongdum, stavujeme na dobrý čaj v lidovém zájezdním hostinci, a stoupáme dále. Objevují se první svišti himálajští (Marmota himalayana), kterých budeme ve vysokých polohách potkávat velmi mnoho. Svišti nesestupují pod 3500 m.n.m., takže nám jejich výskyt slouží i jako improvizovaný přírodní výškoměr. Výrazně zasvišťovanou horskou krajinou dojíždíme k hranici Zanskaru v průsmyku Pensi La (4400 m.n.m.), za průsmykem se nám otevírá pohled na pěkný ledovec Drang Drung. Úzkými serpentinami sjíždíme do údolí řeky Stod, a dále za šera pozvolna klesáme k Padumu. Po pravé straně se objevuje výrazný kámen, který při troše fantazie připomíná medvěda. A najednou neuvěřitelná věc, po levé straně se kousek od silnice zjevuje skutečný medvěd! Setkání s živým medvědem je v Ladákhu záležitost zcela mimořádná. Rezavě světle hnědá barva kožichu prozrazuje, že se jedná o kriticky ohrožený poddruh medvěda himálajského (Ursus arctos isabellinus), zvaný též tibetsky dzu-teh (s významem něco jako lupič dobytka). Má se za to, že právě tento druh stál u zrodu legend o himálajském yettim.

Na pořádnou fotografii je šero, takže nás nemusí mrzet, že to vskutku není yetti, i když šance na setkání je s tímto medvědem zhruba obdobná. Druhý den uslyšíme v Padumu od místních slova jako: "žiju zde 27 let a medvěda jsem nikdy ani nezahlédl", dá se tedy říci, že s medvědem jsme měli štěstí mimořádné. Medvěd odbíhá od silnice a v padajícím šeru vyčkávavě pozoruje, zda mu od kolony džípů něco nehrozí, a takto se pomalu propadá do nastupující noční temnoty. Opouštíme sedícího medvěda a noční tmou míříme do Padumu, na policejní kontrole dojde k nezamýšlenému rozdělení formace, a do hotelu dojíždíme v podskupinách. Hotel nepůsobí vůbec připraveně a tak měníme narychlo za lepší hotel Omasila, sice částečně je tento objekt stále ve výstavbě, majitel Tašhi se synem Norbuem jsou však vstřícní a vypadá to, že tu bude dobrý pobyt. Tím spíše, že díky chybějícím okenním tabulím nebude nouze o čerstvý horský vzduch.

PADUM | pondělí 7. 9. 2015

O deváté se scházíme na ploché střeše hotelu a v ranní záři himálajského slunce se kocháme výhledem na údolí Zanskaru. Poté vyjíždíme zpět proti proudu Stodu k poutnímu klášteru Dzongkhul. Klášter je scénicky položen pod skalním převisem, kde se na své cestě do hor zastavil buddhistický učenec Naropa a ve skalním výklenku několik let meditoval. Prohlížíme si temnou poustevnu a prohlídku korunujeme výstupem k meditační jeskyni, jejíž hlavní pozorností je otisk Naropovy nohy. Po vzoru slováckých vinných sklípků je strop jeskyně poset přilepenými mincemi buddhistických poutníků. Nadmořská výška skoro 4000 metrů je při výstupu po prudkém schodišti náležitě znát.

Sjíždíme zpět do údolí a naší další zastávkou je pamětihodný klášter Sani, který údajně založil už kušánský král Kaniška. Klášter dnes patří sektě Drukpa Kagju a je znám bizarním rituálem, vyvářením kozích hlav, které po klášterním obřadě plní funkci amuletů, přinášejících štěstí, a jako takové se věší v domácnostech po celém Zanskaru. U vchodu je na prostranství hezky vykresleno osm buddhistických šťastných symbolů, uvnitř jsou pak cenné malby. Před odjezdem z kláštera je nutno ještě zhlédnout onu starobylou Kaniškovu pagodu a příroda nám nadělí k zhlédnutí ještě malé tornádo, které se kolem kláštera prožene. Moc škod nenadělá, pouze jeden zemědělec je i s nákladem pícnin poražen na zem, zřejmě špatná karma.

Po krátké zastávce u posvátného jezera Tuthot s velkou pouťovou sochou Padmasambhavy se vracíme do centra Padumu na oběd v lokální hospůdce, kuchař vaří dobře, nicméně osmiprocentní pivo Godfather se jeví nápojem poněkud těžkým. V odpoledním nízkém slunci přejíždíme ke klášteru Karša, kde právě probíhají rozsáhlé renovace, údajně tisícileté malby právě místní umělci překrývají zbrusu novými výjevy v barvách věru zářivých. Nižší umělecký dojem nám ale vynahradí inspekce na vyučování klášterní školy, po odříkávání textů se malí mníšci cvičí v argumentaci a nechybí ani ono pověstné tibetské plácání rukami a tleskání na podporu pádnosti argumentu. Je to poučná tradice, vyučující přidělí stanoviska a malí mniši musí tvrzení buď obhájit, či vyvrátit, bez ohledu na to, co si skutečně myslí. Diskuze by se tak neměla nikdy přenést do osobní roviny a měla by se držet zcela odborné argumentace, kdy vyhrává ten rétoricky zdatnější. Je to věru dobrá příprava na život a takovýto mnich by se jistě stal vynikajícím advokátem. I když je nutno přiznat, že nadaný synek dnes půjde skutečně spíše na práva do některého indického velkoměsta nebo na vyhlášenou obchodní akademii v Dehradúnu než sem do klášterní školy, kam míří většinou ti nejchudší, jak majetkem, tak bohužel často i duchem. Jak z pozdějších diskuzí vyplyne, vážnost mnišského stavu už není v Ladákhu to, co bývávala ještě před jednou generací. Ale výhled z učebny na hlavní himálajský hřeben je věru uchvacující.

Z kláštera scházíme dolů do vsi a den zakončuje návštěva místní domácnosti, v potemnělém obývacím pokoji, jemuž dominuje ohromný plakát vládnoucí BJP s premiérem Naréndrou Módím v ladáckém kroji. Je to výjev věru bizarní, pan Módí je znám jako zarytý hinduista a ne příliš velký přítel jiných kultur a náboženství, pochopitelně vychází najevo, že v rodině není žádný jeho volič a plakát byl do světnice pověšen čistě z důvodů estetických. Nad šálkem čaje pohovoříme o těžkostech života v odlehlém Zanskaru a o těžkosti zim i o postupném mizení tradiční kultury. Do hotelu se vracíme se setměním, večeře a rychle na kutě, zítra nás čeká zase hezký den.

PADUM | úterý 8. 9. 2015

Ráno jedeme o deváté prvně do středu Padumu, nakoupit proviant na zamýšlený piknik a odpolední trek podél Zanskaru. Poté pokračujeme ke klášteru Stongde, odkud se otevírá nádherné panorama celého odlehlého údolí s bizarními políčky. Den je jako vymalovaný, což je dobře, když míříme do přírody. Pokocháme se dalekými výhledy i pěknými interiéry, v klášteře žije zhruba 60 mnichů a opravdu jich tu potkáváme velkou koncentraci. Poté nás čeká ještě klášter Zangla, který je výhradně ženský s mniškami. Jsou to vesměs věkovité paní, nejstarší řeholnici je údajně přes devadesát.

Sjíždíme k mostu u řeky, kde na úžasné písečné pláži sedáme k pikniku a padne i vychlazený obecní meloun. Počasí je nádherné, teplo, idyla, inu plážová dovolená v Himálaji je možná! A pak již přecházíme nebezpečně se kývající most a vyrážíme na kratší trek podél Zanskaru. Prvně jdeme do vsi Pigmo a procházíme mezi staveními, obyvatelé jsou všichni v polích, vegetační sezóna je krátká a je nutno využít každé hodiny, zima bude dlouhá. Dětí je tu mezi domky ale hodně, vidno, že dodávka elektrického proudu je zatím nespolehlivá a rodiny a manželé mají na sebe dostatek času.

Vycházíme mezi poli po toku Zanskaru, stezka stoupá vysoko do svahu a po 5 km scénické chůze se nám naskýtá výhled na zemní pyramidy na druhém břehu, otáčíme a vracíme se zpět, zapadající Slunce vykresluje divukrásnou hru stínů a světla. Celkem naše procházka měřila lehce přes 10 km, bylo to takové poetické a scénické himálajské odpoledne. Již za šera se vracíme zpět do Padumu.

PADUM – KARGIL | středa 9. 9. 2015

Dnes nás čeká dlouhý návrat do Kargilu. Silnice, dokončená v roce 1980, je oficiálně otevřena až do 15. září, byť sněhem zapadává až později v průběhu října, po celou zimu je oblast Zanskaru dostupná pouze vrtulníkem indické armády či dobrodružným pěším pochodem po zamrzlém Zanskaru, a to až do počátku června. Letos bylo ovšem léto nadměrně teplé, touto dobou už bývá listí na stromech žluté, vše se ale zelená, takže asi i první sníh přijde později. Stoupáme do průsmyku Pensi La, zastavujeme u cesty u nomádů s hezkou demonstrací výroby sýrů a placek z kravských lejn, další cestu krátíme soutěží o počet pozorovaných svišťů, číslo se zastaví u kláštera Rangdum na sedmdesátce. Rangdum leží v nadmořské výšce 4031 m.n.m, což znamená, že okolí již neposkytuje zemědělskou obživu vyjma pastvy, neboť by plodiny nestihly uzrát. Klášter je tedy závislý na dodávkách z nižších poloh, a to převážně od muslimských sousedů níže v údolí.

Po prohlídce kláštera, kde nás v dukhangu střídá školní výprava malých mníšků klesáme dále do Kargilu a ještě před západem Slunce se nám odkrývá panorama Kunu a Nunu. Den ukončuje dobrá večeře u plukovníka v hotelu, který nám nechal i pivo dobře nachladit.

LADÁKH A ZANSKAR
Fotogalerie zde








KARGIL - LÉ | čtvrtek 10. 9. 2015

Vyjíždíme časně, čeká nás dlouhá cesta do Lé. Překonáváme opět sedla Namika La a Fotu La a dojíždíme do kláštera Lamajuru. Lamajuru údajně založil učenec Naropa na místě jezera, obydleného nágy, jezero na jeho příkaz vyschlo a zjevila se fantaskní krajina, v níž klášter dnes leží. Procházíme areálem, pod klášterem končíme na malé terásce na dobrém obědě. A pak již nás čeká dlouhá cesta dolů k Indu a zpátky do Lé, kam dorážíme už za tmy.

LÉ – PANGONG TSO – LÉ | pátek 11. 9. 2015

Vyjíždíme velmi časné směrem na východ, v časném dopoledni stavíme na panoramatický pohled na klášter Thikse, jeden z vůbec největších v Ladákhu, který svoji architekturou připomíná palác Potála ve Lhase. Pokračujeme kolem kláštera Čemre v malebné poloze a stoupáme do průsmyku Čang La (5.360 m.n.m.). Po vysokohorské kávě sjíždíme do údolí a zastavujeme ve vesničce Tangce na rychlé nudle, o kus dál je lokalita s mimořádně polo-ochočenými svišti, je možno se tedy k hlodavcům přiblížit až na dosah ruky. Svišti se nebojí, ví, že Ladáčané na rozdíl od Mongolů nepovažují sviští pečínku za pochoutku, a upokojí se selfiem se svištěm. Jo, takový Mongol by zde už nahříval letlampu na oblíbený bodog, opečeného sviště. Příroda nám zase přeje, kousek za sviští lokalitou potkáváme divokého osla kianga (Equus kiang), největšího zástupce čeledě koňovitých. Nejedná se zdaleka o tak ohrožený druh, jako v případě medvěda, ale i tak letmé setkání s vzácným živočichem potěší.

A pak již dojíždíme k zářivé hladině jezera Pangong Tso (4350 m.n.m.), jezero leží ve velmi citlivé oblasti, za současnou hranicí, zvanou neutrálně Linie faktické kontroly, leží sporné území Aksai Čin, které v tuto chvíli ovládá Čína, avšak Indie je považuje za své. O území Indie přišla v čínsko-indické válce v roce 1962, což byla jedna z mála válek světové historie, kterou vyhrála čínská armáda. Zastavujeme v hospůdce U tří pitomců v sezónní osadě Spangmik, pan provozní je očividně připraven na libovolný další vývoj mezinárodní situace, inzeruje totiž bohatý výběr jak z indické, tak i z čínské kuchyně, jeden nikdy neví, kam se horská hranice mezi oběma velmocemi kdy pohne. Však to známe: já si dám jak se šípkovou, tak se zelím! Je bezvětří, teplo, byl by tedy hřích neudělat si osobní rekord a zaplavat si v nadmořské výšce plných 4350 metrů, jen se člověk při plaveckých tempech ve vodě poněkud neobvykle zadýchá! V pozdním odpoledni se vracíme zpět do Lé s nezbytnou zastávkou opět v průsmyku Čang La.

LÉ – KHARDUNG LA – HUNDER | sobota 12. 9. 2015

Z Lé začínáme šplhat do průsmyku Khardung La. Průsmyk se často označuje za nejvyšší sjízdnou silnici světa, tabule v průsmyku udávají nadmořskou výšku 18 380 stop (tj 5602 m.n.m.), což ale není očividně pravda, a průsmyk leží v nadmořské výšce pouhých 5359 m.n.m., je tedy o metr nižší než včerejší Čang La. O to, který motorovým vozem sjízdný průsmyk, je nejvyšší se vedou spory, prvenství může patřit tibetskému průsmyku Ladžiong La v nadmořské výšce 5820 m.n.m., bohužel tento průsmyk leží v těžko přístupné části Tibetu. Tamtéž je údajně sjízdný průsmyk Gorun La s výškou 5910 m.n.m. Tyto lokality jsou ale prakticky nedostupné a tak Khardung La je z velmi vysokých průsmyků jeden z nejdostupnějších a je vyhledáván zvláště domácími motorkáři, kterých na cestě do Nubry budeme potkávat mimořádné množství. Po krátké zastávce v South Pullu dojíždíme k vrcholu průsmyku, tudy vedla kdysi i významná karavanní stezka z Lé do Kašgaru, jako dopravní zvířata byli používáni koně a dvouhrbí velbloudi, jejichž malá populace se uchovala v údolí Nubra, jak ostatně zítra uvidíme. Šplháme k malému chrámečku v záplavě třepotajících se modlitebních praporků a pak již sjíždíme do vesničky Khardung k obědu v příjemné zahrádce. Kolem je stanové městečko, zítra se poběží 72 km dlouhý ladácký ultra-maratón Khardung La Challenge, který začíná právě zde a jehož trasa vede zpět do kopce do průsmyku a pak dolů do Lé.

Sjíždíme do údolí, projíždíme malou vesničkou Chalsar, těžce poškozenou přívalovými dešti letos v létě, a dostáváme se do vlastního údolí řeky Šajók. Přejíždíme řeku a podél dalšího toku Nubry míříme porosty rakytníku řešetlákového ke klášteru Samstanling. Údolí před námi pokračuje ke spornému ledovci Siačen, druhému nejdelšímu ledovci planety mimo polární oblasti. Region je ovšem pod vojenskou kontrolou, přes ledovec probíhá linie faktické kontroly mezi Pákistánem a Indií a obě strany tam udržují nemalé vojenské kontingenty. Jedná se o nejvyšší bojiště na planetě v nadmořské výšce přes 6000 m., kde více ztrát způsobuje příroda než protivník. Po prohlídce kláštera, kde sídlíval maličký Kušok Bakula Rinpoče před tím, než dosáhl školního věku, se vracíme k mostu a jedeme do stanového tábora v Hunderu. Před večeří ještě shlédneme představení ladáckého folklóru v nedaleké zahradě, po večeři pak vzplane vatra a u ohně probíráme s Dordžem u lahve rumu Old Monk život v Ladákhu. Opět se potvrzuje to, co kdysi říkal mnich v klášteře Samstanling, že tradiční kultura je rychle na ústupu a vážnost mnišstva u mladé generace už není co bývala.

HUNDER – DISKIT – LÉ | neděle 13. 9. 2015

Ráno jsme si přivstali, abychom okusili vyhlášené jízdy na drabařovi alias velbloudu dvouhrbém (Camelus bactrianus). Je to oblíbená atrakce zvláště pro indické návštěvníky, kteří z domácích poměrů znají spíše velblouda dromedára či slona. Středoasijský huňatý kopytník je pro ně stejnou atrakcí jako pro nás, zdejší stádečko je jediné v Indii. Přijíždíme k písečným dunám, velbloudáři ale ještě nikde, opodál v křoví odpočívají dva velbloudi, nikde nikdo, a tak nezbývá než velbloudy ukrást. Jeden kus se vydatně brání, jízda tedy připomíná divoké rodeo, druhý by byl patrně ochoten odkráčet až do Kašgaru. Zanedlouho se objevují majitelé a tak jsou velbloudi nenápadně vráceni na stanoviště a poslední kolo jízdy již probíhá v běžném režimu komerčního rajtování.

Po snídani míříme k Hunderské gompě, tu však jen obcházíme, mnich, co má klíče, nikde. Jedeme raději do kláštera Diskit, mimořádně scénicky položeného, kde na restaurací nástěnných maleb pomáhají i čeští dobrovolníci s kladným vztahem k buddhismu. Ono je to restaurování starých památek ovšem tak nějak trochu proti duchu náboženství, které učí pomíjivost všeho, a tak se v klášterech obvykle vše ponechává svému osudu, a když objekt či malba doslouží, pořídí se nově. Jestli ta snaha o uchování starých maleb není tedy v přímém rozporu s učením o vyvanutí touhy a vyvázání se z lpění na pomíjivých věcech; něco nám dává tušit, že oni dobrovolní restaurátoři v tomto životě asi vytoužené nirvány nedosáhnou. Patrně na rozdíl od veselého mnicha, který nám při malé pudže požehná modlitební praporky, aby nám pak hezky posvěcovaly okolní vzduch i u nás doma, a kterému je již od pohledu po buddhisticku tak nějak všechno jedno. A z tohoto pohledu na chod věcí pozemských pramení dobrá nálada.

V klášterní prodejně konečně nakupujeme vyhlášený rakytníkový džus, dříve zde byl všudypřítomný, ale poté, co zázračné účinky himálajského rakytníku řešetlákového objevil svět, jde celá produkce na export. Zde tedy ochutnáváme něco z domácí výroby, džus je vynikající! Pod klášterem zastavujeme ještě u ohromné sochy Buddhy Maitréji, Buddhy budoucnosti, a pak již míříme k vesničce Khardung. Odpoledne by se měl již otevírat průsmyk, který je od noci uzavřený kvůli maratónu, v Khardungu stavujeme na oběd, již stany vymizely, kuchyně je však stejně dobrá. Silnice je už otevřena, šplháme do průsmyku. Projíždíme průsmyk a sjíždíme do údolí, u silnice před Lé potkáváme poslední závodníky. Letos v kategorii mužů v ultra-maratónu zvítězil s časem 6:33:41 pan Tsewang Tokden a v kategorii žen s časem 10:58:56 paní Skalzang Dolma. Všechna čest! Dojíždíme do Lé a pozdní odpoledne trávíme na bazaru dokoupením posledních folklórních suvenýrů.

LÉ - DILLÍ | pondělí 14. 9. 2015

Brzy ráno odlétáme do Dillí, počasí nám přeje a panorama Himálaje je úžasné. Dillí nás vítá mimořádnou vlhkostí a teplem, jedeme na kávičku a pivo v luxusní restauraci u Lódíovských zahrad a poté procházíme parkový areál, kde stojí výstavní hrobky lódíovských sultánů. Odtud se přesouváme k mauzoleu sultána Humajúna, druhého vládce Mughalské říše. Prohlídku zahajujeme malou hrobkou Ísy Chána Nijazího, afghánského šlechtice, který bojoval ve službách Šér Šáha Súrího právě proti Humajúnovi. Je tedy poněkud překvapivé, že hrobka byla v areálu uctivě zachována. Sultán Humajún se do dějin zapsal hlavně prohranou bitvou u Kanaudže a následným 15ti letým exilem u perského šáha Tahmaspa I. Sultán se v Persii sžil s tamní kulturou natolik, že když se mu opět podařilo Indii dobýt, přivedl si sebou perské úřednictvo a hlavním úředním jazykem říše ustanovil perštinu.

Sultán Humajún zahynul nešťastnou náhodou ve své knihovně v Dillí, kde si po točitém schodišti nesl knihy k večerní četbě, když v tom se ozval muezzin s večerním azánem, sultán si pomyslel, že by se měl ihned pomodlit, začal se na schodišti otáčet, zamotal se do róby, ztratil rovnováhu a nakonec po hlavě spadl dolů. Následkům zranění za tři dny podlehl. V Mughalaské dynastii ovšem nouze o bizarní příčiny smrti nebyla, například jeho dědečka sfoukl ve Ferganě vítr z hradeb, když se šel přesvědčit, zda mu vichřice nepoškodila oblíbené holubníky. Po prohlídce mauzolea, které se stalo architektonickým předobrazem pozdějšího Tádž Mahalu, se přesouváme k Indické bráně, projíždíme kolem prezidentského paláce a bývalých rezidencí lokálních vládců na třídu Džanpath, odkud se vydáváme na Connaught Place v centru britského Dillí. Pobyt zakončujeme pivem v tradičním restaurantu Kwality na Sansad Marg a dobrou večeří v hotelu u letiště. A pak nás už čeká noční odlet zpět do Evropy.