MAROKO SCENÉRIE BERBERSKÉHO MAGHREBU

ODLET DO CASABLANCY | čtvrtek 27. 4. 2017

Odlétáme přes Paříž do Casablancy, zvané oficiálně Dár al-Bajdá, což je arabsky zcela totéž co Bílý Dům, místní městu ovšem zásadně říkají pouze Kasa. Přilétáme v pozdním odpoledni, atmosféru teplého letního podvečera o žních poněkud narušuje jen chladný oceánský vzduch, jak už je na marockém pobřeží Atlantiku obvyklé. Zletiště krále Mohammeda V. jedeme do hotelu, ubytováváme se a poté se vydáváme na večerní pěší procházku do blízkého centra na noční náměstí Place des Nations Unies. Den pak zakončujeme ve stylově temném baru Saillant. Kultovním filmem Casablanca proslavený bar Rick's Café ve skutečnosti nikdy neexistoval, podobně jako československý odbojář László, a současný nakašírovaný casablanský podnik téhož jména je pouze turistickou atrakcí, ale náš bar vhodně evokuje atmosféru nelegálního doupěte, kde by k bontónu patřilo, že zde rejdí agenti zpravodajských služeb. Místní strýci u piva ale jako žádní tajní ani Bondové rozhodně nevypadají, více než intriky světové geopolitiky je zajímá fotbal v televizi, a tak nás zaujme pouze nápadně vysoký podíl žen mezi návštěvníky a konzumenty v baru. Popijeme obě pivní značky, Flag Speciále a Stork a pak se již vracíme zpět do folklórně zařízeného hotelu, čeká nás zítra hodně zajímavého.

CASABLANCA – RABAT | pátek 28. 4. 2017

Prohlídku města zahajujeme na náměstí Mohammeda V. s pěknou maurskou budovou Nejvyššího soudu. Když už je tady někdo zbavován svobody, tak ať to má aspoň v prostředí kvalitní architektury. Fontány na náměstí bohužel v dnešní den nepracují, probíhají tu nějaké práce na revitalizaci veřejného prostoru, ještě že nám aspoň stojí socha francouzského kolonizátora Huberta Lyauteyho, je obdivuhodné, že socha nebyla v roce 1956 po získání nezávislosti sundána, tak jak je obvyklé v našich zeměpisných šířkách. Zdá se, že Maročané v souladu s hojnými arabskými přejímkami staré římské kultury převzali i zásadu, že jednou vztyčený pomník již zůstává součástí historie bez ohledu na pozdější vývoj. Pokračujeme na mys s výhledem na mešitu Hasana II. a dále na Corniche, nábřeží podél Boulevardu de l'Ocean Atlantique má obvykle sportovní atmosféru, dnes tu fouká i na otužilé casablančany asi nadměrně, a tak je poněkud pusto. Projíždíme luxusní čtvrtí Ain Diab na pahorku Anfa, kde nás zaujme hlavně Villa Camembert, oficiálně zvaná ještě tajemněji Villa du docteur B., postavená roku 1962. A ano, ze stavby vysloveně čiší uvolněnost sladkých let šedesátých, jako by zde zanechal svůj moderní rukopis slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer. K dokreslení atmosféry by se ještě v okně mohl zjevit třebas Jean Paul Belmondo v hlavní roli v některé z vydařených dobových komedií. Okna jsou ale pustá, má tu prý zanedlouho vzniknout umělecká galerie.

Pokračujeme tedy dále k nejdůležitější pamětihodnosti Casablancy, mešitě Hasana II., která byla po sedmi letech výstavby dokončena roku 1993 a financována i z darů věřících a občanů po vzoru kdysi konané sbírky na naši Zlatou kapličku. Na mešitu přispělo údajně až 12 miliónů občanů Maroka a nemalou měrou přispěly i firmy, místní i zahraniční, které se v Maroku zaobíraly obchodem a chtěly si u vlády a u Jeho veličenstva šplhnout. Bylo by zajímavé zjistit, zda a kolik na výstavbu přispěl tehdy v Maroku pobývající obchodní zástupce bratislavského Petrimexu Andrej Babiš, to ale nezjistíme, příslušné účetní svazky již byly zřejmě dávno skartovány! Na celkových nákladech přes půl miliardy dnešních Euro se to jistě nijak významně neprojevilo. Minaret mešity měří 210 metrů a je tedy nejvyšší náboženskou stavbou planety, na prvý pohled to však tak nevypadá, rozměry trochu klamou. Opouštíme Casablanku a po krátké zastávce v motorestu s dobrou kávou a i vynikajícím džusem zčerstvých pomerančů, kterýžto nápoj nás bude Marokem provázet, dojíždíme do Rabatu. Zastavujeme prvně u těžce střeženého královského paláce, poté pokračujeme do nekropole Sala Colonia, zvané též Chellah, se zbytky římské osady z doby, kdy oblast spadala do provincie Mauretania Tingitana. Ještě větší dojem než římské vykopávky ovšem zanechávají desítky čapích hnízd se zobáky klapajícími čápy. Symbol čapího hnízda nás bude po Maroku provázet, je to tu tak výrazný a oblíbený motiv, že z paměti návštěvníkovi jen tak nevymizí. Můžeme se tedy divit, že si někdo po tolika letech strávených v Maroku postaví své vlastní Čapí hnízdo někde u Benešova? Holt: co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, a rané dojmy i návyky se nikdy nezapomínají! Jak se nám tu zajímavě propojují marocké reálie s naší aktuální politickou scénou!

Po věru poučné prohlídce odjíždíme do moderní části Ville Nouvélle na oběd s dobrým kuskusem a vyhlášenou marockou tažínou. Po dobrém jídle přejíždíme poté k nedostavené obří mešitě, kterou chtěl postavit almohádský sultán a chalífa Jakúb al-Mansúr, roku 1199 však náhle zemřel, a po jeho smrti moc nálady ani prostředků na gigantomanickou stavbu už nebylo, zbyly tedy jen sloupy a nedokočený minaret, takzvaná Hasanova věž. Prakticky totožný minaret uvidíme v Marrákéši u mešity Kotoubia a do třetice stejnou věž postavil Jakúbův architekt Džabír i v andaluské Seville, kde je tato věž, zvaná Giralda, dnes součástí tamní katedrály. Navštěvujeme též přilehlé mauzoleum Mohammeda V. a Hassana II. s barvitou čestnou stráží, jízdní stráž drží službu, slavnostnost královského majestátu ovšem narušuje zřízenec, který zrovna sbírá koňský trus. Jeden by čekal, že trus od tak ušlechtilých královských běloušů se bude protokolárně ukládat do nějaké esteticky vytříbené nádoby, ale kdeže! Stačí starý a ošuntělý kbelík od jakýchsi syntetických barev. Pokračujeme ke kasbě des Oudaias, vcházíme přes almohádskou bránu Bab Oudaia do labyrintu úzkých modrobílých uliček k terase na pěknou vyhlídku na řeku Bou Regreg a město Salé na protějším břehu. Škoda jen, že je tak větrno ! Atmosféra mediterráního přímořského městečka to však nenaruší, však je tu zcela na místě, kasbu totiž vybudovali muslimští utečenci z dobytého Španělska. Procházku završujeme v andaluské zahradě, na rozdíl od místních návštěvnic nabídky na zkrášlení henou od tet-henařek odmítáme. A poté se odjíždíme ubytovat a v podvečer nás čeká procházka starou medínou zpátky až ke kasbě des Oudaias a příjemné posezení v lidové kavárně poblíž Place Pietri. Závěrečného Storka vypijeme v blízkém lidovém baru, kde obsluhu za barem představují dvě mimořádně rázné tety. Ostatně, pozorujeme, že často tu v restauracích kasu vždy drží nějaká madam či mademoiselle. A pak že jsou tu ženy utlačovány!

RABAT – MEKNÈS – VOLUBILIS – MOULAY IDRISS - FES | sobota 29. 4. 2017

Ráno je v Rabatu oceánsky chladné, snad se tedy dnes ve vnitrozemí trochu ohřejeme. Vyrážíme po dálnici, míjíme rozsáhlý areál soukromé rezidence Jeho Veličenstva Mohameda VI. a vjíždíme do hájů korkových dubů. Plánovaná zastávka na dotek korkové kůry se nekoná, v rámci bezpečnostních opatření byla dálnice před nedávnem ohrazena bariérou a byl vydán zákaz zastavení. Regulí, příkazů a zákazů dnes všude na světě přibývá a Maroko není výjimkou. Pokračujeme dále utěšenou zelenou krajinou, na polích se zlatě tetelí obilí, však jsme také v někdejší obilnici Říma. Od severu se valí těžké černé mraky a je tedy poněkud chladněji, na ohřátí asi dnes nedojde. Ale na návštěvu obvykle rozpáleného antického Volubilis ideální počasí. Antická lokalita Volubilis, arabsky zvaná Walíli, což má být odvozeno z berberské varianty slova oleandr, se vyznačovala kvetoucím obchodem s olivovým olejem, dodnes jsou ostatně kolem rozlehlé sady olivovníků. Město přežilo nápor barbarů a existovalo dlouho do středověku. Procházíme přes základy honosných vil s pěknými mozaikami: Venušina vila, vila divokých zvířat, vila koupajících se nymph; názvy jsou dnes odvozeny od hlavních motivů mozaik. Podlažními mozaikami jsou římské lokality v severní Africe vyhlášené. Přecházíme hlavní obchodní ulici Decumanus Maximus k Vítěznému oblouku císaře Caracally a jeho matky Julie Domny. Od oblouku se vydáváme k Lupanariu, k místnímu vykřičenému domu, k němuž cestu ukazuje velice stylový kamenný ukazatel. Pokračujeme k Forum Romanum s bazilikou a Kapitolem, před Kapitolem se zrovna fotografuje školní výprava s velmi temperamentní paní učitelkou, seance je zakončena zpěvem marocké státní hymny. Krátce zastavujeme ještě v jedné ze soukromých vil, kde je názorně umístěn zrekonstruovaný dřevěný lis na olivy.

A všude po Volubilis nás opět provázejí čapí hnízda. Po prohlídce nejcennější antické lokality Maroka jedeme do posvátného městečka Moulay Idriss na svahu hory Zerhoun, scénické městečko, bělající se v zeleni přitahuje pozornost již zdálky. Máme štěstí, dlouhá léta bylo celé městečko přístupné pouze věřícím, neboť je zde pohřben zakladatel prvé muslimské vládnoucí dynastie Maroka, Idriss ibn Abdullah, praprapravnuk Proroka Muhammada, který roku 789 dorazil do Volubilis a založil zde nezávislý islámský stát, který zpřetrhal vazalské vazby k Abbásovskému chalífátu. To se pochopitelně v Bagdádu nelíbilo legendárnímu chalífovi Hárunu ar-Rašídovi, takže nepohodlného a neposlušného vladaře nechal již v roce 791 otrávit, nicméně samostatné poarabštěné Maroko bylo na světě. Není tedy divu, že má Moulay Idriss dnes statut jakéhosi národního světce, který stál při zrodu arabizovaného a islamizovaného státu Berberů, kterým je Maroko dodnes. Procházíme málo cizinci navštěvovaným městečkem, zřejmě se zvěst o přístupnosti města ještě neroznesla, nakoukneme do vstupu k posvátné hrobce, a pak již spěcháme do Meknès. Druhé královské město naší trasy, které postavil jeden z nejschopnějších a nejvíce všeho schopných marockých vládců, druhý panovník ze současné dynastie, Moulay Ismail. Proslul sice svoji krutovládou, počty popravených se počítaly na desetitisíce, ale jak s oblibou říkával jiný krutovládce, J.V. Stalin: výsledky byly. Za dlouhých 55 let vlády se mu podařilo zemi sjednotit a ubránit se pokusům tureckých a evropských dobyvatelů o uchvácení země. Údajně byl jeho vzorem Král Slunce Ludvík XIV., dokonce prý bylo a spadnutí zaslání jedné z Ludvíkových dcer jako jeho manželky, z toho ovšem nakonec nic nebylo, návrh ale pronikl do literatury a byl později volně zhmotněn ve filmu Angelika a Sultán. Meknès tedy mělo svoji nádherou připomínat Versailles. Po pravdě tu nic na francouzský zámek neupomíná, výstavba je ovšem velkorysá. Prvně zastavujeme na vyhlídce a pak jedeme kolem Bab el-Khemis, Čtvrteční brány, u níž se v inkriminovaný den konával pouliční trh, ke královským stájím, Heri es-Souani, někdy nazývanými též sýpkami. Údajně zde Moulay Ismail měl ustájeno na 12 000 koní a potravinové zásoby pro město. Jak to tehdy bylo je dnes asi jedno, areál je však věru impresivní.

Vjíždíme do starého města k hrobce Moulay Ismaila, procházíme kousek podél zdi královského paláce a mírnou oklikou, abychom si vychutnali panorama aspoň části ze zhruba 40 kilometrů hradeb, míříme k nejslavnější bráně Bab el-Mansour. Architekt prý tehdy doplatil na svoji pravdomluvnost, neboť se ho po dokončení brány, která se měla stát pýchou města, sultán optal, zda by za jiných podmínek, více času a více peněz, dokázal postavit bránu ještě lepší a krásnější. Pan Mansúr odpověděl, že ano, což sultána rozlítilo natolik, že ho nechal připravit o hlavu. Je to ovšem jenom pověst, i když v desetitisících popravených se už nějaký ten Mansúr snadno ztratí. Na druhé straně je nutno sultánovi přiznat péči o početnost národa, neboť velký úbytek, daný popravami, se snažil zvrátit svojí plodností, a je dnes veden v knize rekordů jako nadsamec, který zanechal prokazatelně nejvíce potomků. Je možné, že Čingischán byl v tomto ohledu schopnější, měl ale horší evidenci. Takže první místo zaujímá Moulay Ismail se svými 864 potomky. A pak že není národ jedna velká rodina? Volný čas strávíme v kavárničce s výhledem na hemžení na náměstí Place el-Hedim. A pak již dojíždíme do Fesu, večer začíná pršet a je zima, do větších akcí se tedy již pouštět nebudeme.

FES | neděle 30. 4. 2017

Dnes vyjíždíme na prohlídku Fesu. Feská medína je považována za nejrozsáhlejší na světě, ve spleti uliček se ztratí i domorodec, jede tedy s námi veselý pan Nadžíb, Berber z Vysokého Atlasu, jenž žije ve Fesu již dlouho a dá se očekávat, že se v medíně neztratí. Dikcí i vizáží poněkud připomíná našeho knížete Karla ze Schwarzenbergu. Prvá zastávka je tedy aristokratická: brána královského paláce ve čtvrti Fes el-Džadíd. I přes název, který znamená Nový Fes, se jedná o typicky středověké město, jež vzniklo už za merenidovské dynastie. Návštěva paláce je rychlá, neboť dál než k bráně nemůžeme, a téměř osmdesát hektarů vnitřních prostorů nám zůstává skryto. Pokračujeme na vyhlídku, odkud se nám otevírá rozsáhlé panorama všech tří Fesů: Fes el-Bali (starý Fes), Fes el-Džadíd (Nový Fes) a Fes (moderní Fes). Krátce se poté zastavujeme v keramické dílně, keramikou je Fes vyhlášen. Sjíždíme do údolí a vcházíme do staré medíny, u brány Bab Guissa se zrovna koná ptačí trh. Procházíme lidovější částí medíny, nahlížíme do folklórního hotelu pro trhovce z hor, a ač folklórní hotely mají obvykle svoje kouzlo, zde panuje shoda, že by toho folklóru by asi tady bylo poněkud moc. Scházíme do údolí a zde nás čeká zlatý hřeb návštěvy: proslavené koželužny. Vycházíme na terasu s výhledem. Všude probíhá usilovná činnost, trochu připomínající davové budovatelské scény z Pekařova císaře, středověký dojem trochu narušuje jeřáb v pozadí, ovšem též se horečně otáčející. Je to vskutku dělná atmosféra, inu neděle. V lidové kavárně pak chvilku posedíme na vynikající kávičku či mátový čaj.

Vcházíme do spleti uliček a míříme k madráse es-Seffarine, vnitřek je bohatě zdoben v andaluském stylu, který se od Arabů naučili později Španělé a roznesli je nejen po své vlasti ale i po rozsáhlých koloniích, takže se s těmito prvky setkáváme hojně i v latinskoamerických zemích. Fes byl odjakživa centrem vzdělání, zdejší mešita el-Karaouine, kterou založila roku 859 Fátima al-Fihri, dcera zámožného obchodníka, je údajně jedna znejstarších světových univerzit. Dnes je to pouze náboženské učiliště, které patří k předním ústavům málíkovské právní školy, právního směru, který v islámské severozápadní Africe převažuje. Pokračujeme dále spletitými uličkami, Fes je vyhlášeným centrem marocké gastronomie, zastavujeme tedy v chladivé dvoraně luxusního stylového podniku, jídlo je věru vytříbené. Stavujeme se též v interiéru jednoho z tradičních rijádů, Alfassia, a též vcházíme do jednoho obchůdku s kovanými artefakty, o výrobky rozhodně v medíně nouze není. Pokračujeme spletitými cestami k bráně Bab Bou Jeloud (Bráně kožek), kterou za její historii prošla kůže miliónů užitkových zvířat. Bránou je krásný průhled na minaret madrasy Bou Inania, který patří k dalším ikonickým výjevům z Fesu, rychlá fotografie a máme hodinu volno na potulku či dobrou marockou kávičku či marocký mátový čaj. A pak již zpátky do hotelu, trochu se oteplilo a tak je třeba využít hotelový bazén.

FES – IFRANE – RACHIDIA – ERFOUD – ERG CHEBBI | pondělí 1. 5. 2017

Dnes nás čeká nejdelší přejezd zájezdu, přes 500 km, bude to ale den krajinářsky pestrý. Plánujeme vyjet o půl osmé, trochu se nám odjezd pozdržuje. Průvodce pan Larbi se dostavil zcela namol, během včerejška se ožral jako mužik a přes noc to ještě doladil. Dochází tedy k nevídanému úkazu: vyloučení místního průvodce ze zájezdu. Vyjíždíme tedy o něco později a pozvolna stoupáme k horskému letovisku Ifrane, které se nazývá Švýcarskem Maroka. Na okraji městečka v bujné zeleni míjíme královskou rezidenci a prestižní univerzitu Al Akhawayn, kde je nějak rušno, prý má dnes přijet sám král. Zastavujeme v centru, je dost chladno a převažuje dojem je, že je právě po sezóně. Pokračujeme dále, míjíme odbočku do druhého lyžařského marockého střediska Michlifen, kolem silnice se rozkládají nádherné cedrové lesy, kterými je Střední Atlas pověstný, jedná se o místní druh cedru atlaského (Cedrus atlantica). Pokračujeme pak dále k hornickému Mideltu, kde se zastavujeme na dobrý oběd, a pak již překonáváme hlavní hřeben Vysokého Atlasu a u tzv. tunelu legionářů vjíždíme do soutěsky Ziz. U Er-Rachidie zastavujeme na panoramatickou vyhlídku palmami porostlého oázovitého údolí, v něž se soutěska Ziz rozšířila; dojíždíme do Erfoudu, kde měníme autobus za terénní džípy a terénem dojíždíme do písečného Ergu Chebbi. Ubytováváme se a před západem Slunce nasedáme na velbloudy a naše karavana vychází do dun. Se soumrakem se vracíme do tábora, v hospůdce nás čeká vynikající tažin, a následuje večerní folklór u táboráku s výukou berberských bubnů. Noc trávíme v pouštních stanech, jak za starých časů beduínských karavan, kdy se plných 52 dnů chodívalo přes poušť za obchodem do tajemného Timbuktu.

MERZOUGA – RISSANI – TODRA – TINERHIR | úterý 2. 5. 2017

V noci se ani moc neochladilo, takže se o šesté příjemně vstává. Vycházíme na blízkou velkou dunu a čekáme, až nám kdesi za nedalekou alžírskou hranicí vyjde Slunce. A je tomu i dnes tak, jak je pravidlem poslední čtyři a půl miliardy let, Slunce vychází a teplota letí vzhůru. Scházíme hlubokým pískem dolů do tábora, pozvolná snídaně a trocha relaxace u sklenky mátového čaje určitě neuškodí. Sedáme do džípů, vyjíždíme do pouště a cestu zpestřujeme zastávkou u beduínů a ochutnávkou přesladkého beduínského čaje. Dojíždíme do Erfoudu, přesedáme zpět do autobusu, a vyrážíme na západ. U cesty krátce zastavujeme v zajímavém místě, kde leží nepoužívané podzemní kanály, zvané v Maroku khettara, u nás známější ovšem pod perským označením kanát. Ostatně jedná se o perský technický výdobytek, známý od Afghánistánu po Írán, který do Maroka patrně přinesli sebou Arabové. V oblasti Tafilalt, kterou právě projíždíme, je jich dnes celkem zhruba 300 km, a budovaly se od 14tého století, aby zásobovaly vodou opevněné ksary v oázách kolem Rissani, obvykle vodu zachytávaly ve zvodnělých sedimentárních vrstvách na svazích blízkých kopců. Od sedmdesátých let dvacátého století je nahradilo moderní potrubí a čerpadla a síť se začala rozpadat, takže zastávka u silnice má dnes spíše muzeální charakter. Nicméně sestup do hlubin kanálu je zajímavý a poučný, co to dá práce zavlažit vodou políčko v oáze!

Pokračujeme dále k obědu v Tinerhiru. Po pauze na oběd odjíždíme do soutěsky Todra a vycházíme tedy na volnou procházku po úzké silničce roklí, někteří z nás docházejí až k 6 km vzdálenému Auberge Le Festival. Na sedmou hodinu se vracíme zpět a již za šera dojíždíme do hotelu v Tinerhiru, na hlavním náměstí je velmi živo, hraje se zrovna nějaký fotbal, a to je v Maroku vždy svátek.

Maroko SCENÉRIE BERBERSKÉHO MAGHREBU


Fotogalerie zde








TINERHIR - DADÈS - OUARZAZATE | středa 3. 5. 2017

Dnes nás čeká opět jeden den s pohybem, jedeme do oázové osady Boumalne Dadès, kde zastavujeme na náměstí na nákup vody a dobrou kávičku, přesedáme do místního linkového autobusu s milým řidičem panem Mohammedem. Náš velký autobus by se v serpentinách určitě nevytočil. Vjíždíme do boční soutěsky Dadès a zastavujeme se v oblasti zajímavých geologických formací, zvaných výstižně Opičí prsty. Z vesničky Tamellalt vycházíme polní cestou přes další ves Aït Ouglif, u níž jsou zajímavě vrstevnaté vrstvy sedimentů, zvětrané do bizarních formací, a přes ves Aït Arbi s pěknými hliněnými kasbami, docházíme po nějakých osmi kilometrech až do příjemného hotýlku u mostu ve vsi Aït Oudinar. Kuchař nemá navařeno, a tak jedeme dál k věhlasným serpentinám, které obdivujeme z vyhlídky kavárničky Timzzillite s mimořádně milou a lehce plachou obsluhou, jemně připomínající Nastěnku zMrazíka. Všechna jídla jsou tu nakonec variací na berberskou omeletu, včetně lokální speciality, zvané galya, jsou ale výborná a pomerančový džus ještě lepší.

Občerstveni se vracíme do Boumalne de Dadès, cestou nabíráme ztracence, kteří si vybrali vlastní túru, a dále přes městečko el-Kelaa M'Gouna, kde se právě chystá velká sláva. V okolí jsou rozsáhlá pole pouštních růží a v toto období vrcholí sběr okvětních lístků, takže zanedlouho začne Svátek růží za účasti místních prominentů. Škoda, že se akce teprve připravuje. Aspoň, že nám u motorestu prodávají hezká srdíčka z vonných růžových lístků. Pokračujeme dále k Ouarzazate, v dálce vidíme modravou hladinu přehrady Mansour Edhabi na Oued Draâ, v pouštní krajině až kýčovitý přelud, však je těch kýčů v okolí Ouarzazate hodně a proto je to tu tolik vyhledáváno filmaři. Ubytováváme se v hotelu a pěšky se ještě vydáváme na hlavní náměstí na příjemné posezení v lidové hospůdce.

OUARZAZATE – AÏT BENHADDOU – IMLIL | čtvrtek 4.5.2017

Ouarzazate je převážně moderní město, jedinou velkou pamětihodností je tu kasba Taourirt, sídlo paši Thami El Glaouiho, místního oligarchy a vládce Marrákéše. V systému správy islámských říší se u místních pohlavárů vždy cenila nejvíce loajalita, což v situaci, kdy místní správci byli pověřeni výběrem daní, tudíž měli přístup k značné hotovosti, a zároveň ovládali místní vojenské jednotky, byla vlastnost nadmíru cenná, neboť vždy hrozilo, že by nějaký takový dobře zaopatřený činovník s poslušnými vojáky na povel se mohl začít domnívat, že by mu to na sultánském stolci slušelo o poznání více než stávajícímu panovníkovi. Tyto odstředivé tendence byly vždy hlavním problémem islámských říší, takže takovýto schopný a loajální paša se dopracoval k velmi vlivné pozici, po změně poměrů po podepsání smlouvy z Fesu roku 1912, kde se Maroko stalo francouzským protektorátem vyhodnotil paša pragmaticky situaci a po řadě peripetií se přiklonil k Francouzům. Jakožto jeden z nejbohatších lidí planety byl všude vítán a mezi jeho osobní přátele patřil například sir Winston Churchill, který si díky pašovi Maroko zamiloval. Po získání nezávislosti paša emigroval do Francie, následoval tak zástupy svých krajanů, kteří se za kolonií dali do služeb okupantů a po konci kolonialismu jim nezbylo než volit mezi nejbližším vězením či úprkem za moře do Francie, čímž vznikl základ dnešní velmi viditelné arabské a africké přítomnosti v zemi galského kohouta. V případě paši Glaouiho se rozhodně nedalo mluvit o ekonomickém uprchlíkovi, a i když mu těsně před jeho smrtí tehdejší král Mohammed V. zradu odpustil (paša musel se skloněnou hlavou veřejně pokleknout před královským majestátem) a veškerý jeho majetek byl v Maroku zabaven a zestátněn, a tak dnes navštěvujeme kasbu po vzoru prohlídky našich znárodněných hradů a zámků.

Z kasby odjíždíme kolem studií, přezdívaných marocký Hollywood, však se toho tady natočilo dost: Asterix a Obelix, Gladiátor, Kundun, Poslední pokušení Krista a desítky dalších veleděl světové kinematografie. A hodně exteriérů se točilo v dnes prakticky muzeální kasbě Aït Benhaddou. Po prohlídce ve vedru vpravdě pekelném, však tu také prvým natočeným filmem byla Sodoma a Gomora, se osvěžujeme mátovým čajem a vyrážíme směrem k průsmyku Tizi n'Tichka, nejvyššímu bodu naší silniční trasy s 2260 metry nadmořské výšky, šplháme do průsmyku, zavaleného zkamenělinami. Ve škole nás při hodinách geologie učili, že velcí hlavonožci se zatočenou schránkou, amoniti, vyhynuli souběžně s dinosaury na konci křídy, tady ovšem musí někde v potoce ještě přežívat celé jejich kolonie. Anebo že by je šikovní strýci uměli vyklepat kladívkem do běžného kamene? Abychom jim však nekřivdili, marocký Atlas patří k nejbohatším světovým nalezištím druhohorních zkamenělin, a to se zrovna amonitů dochovalo opravdu tolik, že se podle nich běžně určuje stáří geologických vrstev. Za průsmykem stavíme na oběd a v podvečer dojíždíme do horského letoviska Imlil. Zítra nás čeká trocha pohybu po kopcích.

IMLIL - MARRÁKÉŠ | pátek 8. 5. 2015

O půl osmé ještě tone údolí i svah obce Tamatert nad Imlilem, kde leží náš hotýlek, v hlubokém stínu. To je dobře, aspoň nepůjdeme za žáru. Vycházíme silničkou k průsmyku Tizi n'Tamatert, kde u malého obchůdku dáváme dobrý mátový čaj, a poté scházíme klikatými serpentinami do vesničky Tinerhourhine, kde po malém špatném odbočení a průchodu po kozích stezkách musíme přebrodit letos mimořádně vodnatý tok. Pokračujeme dále k vesničce Ikiss, opět s pomocí dvou místních holčiček přecházíme říčku, krátký piknik se zakoupeným lančmítem, olivami a chlebem na palouku ve stínu stromů, a pak se traverzem s výhledem na vesnici Amskere, odkud se nám ozývá muezzin, vydáváme k průsmyku Tizi n'Aguersioual a dlouhým kamenitým sestupem dolů do Aguersioualu, kde se těsně před třetí hodinou odpolední scházíme s naším mikrobusem. Krátký odpočinek, jak jinak než s mátovým čajem a odjíždíme do Marrákéše. Ubytováváme se v moderní části Guéliz, na zdejších moderních bulvárech si i po našem tak krátkém pobytu v horách připadáme jak partička vesničanů, Marrákéš a vesnici Ikiss dělí zhruba 80 km vzdušnou čarou a 300 let na časovém ose. V podvečer je třeba ještě vyrazit do mumraje velmi folklórního náměstí Džemáa el-Fná.

MARRÁKÉŠ | sobota 6. 5. 2017

Jak už je v Maroku zvykem, čeká nás ráno místní specializovaný průvodce, tentokráte je to postarší strýc s hůlkou, kterou během cesty neustále temperamentně mává jako někde na Pražském hradě, až se člověk bojí, aby nemusel podat demisi. Odjíždíme prvně k zahradě Menara, kterou někdy kolem roku 1130 založil almohádský sultán Abd al-Mu'min, s jehož stavebním úsilím jsme se již před několika dny setkali v Rabatu v nekropoli Chellah, kterou nechal z titulu prvého almohádského chalífy opevnit. Scénický pavilón z doby Saadovské dynastie se často fotografuje se zasněženým Atlasem v pozadí, sníh by dnes ještě na horách byl, jen ta viditelnost není úplně dobrá. Odrazy v nádrži, kam je voda dodnes přiváděna kanáty, opět pojem, s nímž jsme se již setkali v poušti v Tafilaltu, to je opakování jak v arabské škole. Odjíždíme k mešitě Kotoubia, s minaretem, postaveným chalífou Jakúbem al-Mansúrem. O opět máme opakování probraného výkladu: stejný minaret, byť nedokončený, jsme viděli již v Rabatu v podobě Hassanovy věže. Mešita má dvě části, zbořenou prvou mešitu, která byla postavena se špatným zaměřením mihrábu, prý se směr lišil o 5°, Abd al-Mu'min nechal tedy postavit novou část, která měla být přesnější, ta se kupodivu od směru k Mekce odchyluje dokonce o plných 10°, tudíž ještě více! Oprava se tedy očividně nezdařila. Nakonec tedy správný směr ukazuje ráhno na vrcholu minaretu, zda má jeho výsledný tvar šibenice souvislost s osudem stavitele a s jeho matematickými schopnostmi není zcela jasné.

Pokračujeme do staré medíny k hrobkám Saadovců, které byly zazděny a v nerušeném klidu přečkali staletí, až byly objeveny díky leteckému snímkování v snadno zapamatovatelném roce 1917. Poté procházíme medínou k paláci Bahia, který si v polovině devatenáctého století nechal postavit bývalý otrok a později vezír Si Mussa a stavbu na sklonku století dokončil jeho syn Bou Ahmed, taktéž vezír. Hezky se nám tu funkce v rodině dědily, ale je nutno uznat, že šance vypracovat se v sultanátu byly, od otroka po předsedu vlády, to je slušná kariéra. Hlavně Si Mussovi asi tehdy cestu nezkřížil žádný pán s hůlkou. Procházíme vnitřní bohatě zdobené komnaty, rozsáhlé zahrady a velké nádvoří, největší místnost v kryté části paláce si za protektorátu vybral jako kancelář francouzský generální rezident. Poté pokračujeme na náměstí Džemáa el-Fná, údajně nejrušnější náměstí Afriky, a následuje rozchod, odpoledne máme volno na vychutnání mumraje, případně na potulku po marrákéšských súcích či příjemné lelkování v některé z kaváren či na ochutnávku čerstvých džusů ze stánků. V pozdním odpoledni se scházíme u autobusu a vracíme se zpět do Guelizu. Večer pak zakončuje krátká procházka po moderní čtvrti Gueliz, případně se můžeme juknout na ultramoderní nádraží.

MARRÁKÉŠ - ESSAOUIRA | neděle 7. 5. 2017

Zahrada Majorelle otevírá až o deváté, vyjíždíme tedy později než obvykle, cestou míjíme ikonický hotel Mamounia, který si tolik pochvaloval zde často ubytovaný host sir Winston Churchill. Dokonce i ve vypjaté válečné době při konferenci v lednu 1943 přesvědčil Churchill amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, aby pozdržel svůj zamýšlený brzký odlet z Casablancy a vyšetřil si cenný čas na společný dvoudenní výlet do Marrákéše. Roosevelt sice váhal, byla válka, která bezcílnému výletování nepřeje, ale pak jistě nelitoval, ohromen zdejším geniem loci a při pohledu na kouzelný západ Slunce pronesl k Churchillovi na amerického prezidenta věru neobvyklá slůvka: "Cítím se tu jako sultán, můžete mi uctivě políbit ruku!", což ale Churchill neučinil a pro jistotu jen diplomaticky odvětil: "Toto je nejkrásnější místo na světě!" Jestli nejkrásnější, to je samozřejmě těžké posoudit, ale nejmodřejší určitě, a to v zahradě Majorelle, pojmenované po francouzském malíři. Ještě než dorazí velké výpravy marockých školních dítek vkročujeme do zahrady. Modř je vskutku úchvatná, dobře ty barvy tehdy malíř Jacques Majorelle namíchal, není divu, že se odstín jmenuje po něm. Zahradu si oblíbil Yves Saint-Laurent, který ji kdysi zakoupil, a po své smrti roku 2008 byl zde dle poslední vůle jeho popel rozprášen pod sukulenty.

Pokračujeme ještě k bráně Bab Agnaou, kde se loučíme s Marrákéší a vyrážíme směrem k moři. Cesta rychle ubíhá diskuzí o současném Maroku s Mohamedem, zemědělská problematika je pak završena zastávkou v družstvu žen Mardžána, kde tety vyrábějí arganový olej. Zastavujeme na vyhlídce nad pobřežím a hned nás ovane studený dech Kanárského proudu, který pomáhá chladné hlubinné vodě k povrchu, což je velmi pozitivní pro rybí potravu a vyhlášený marocký rybolov, na druhé straně to má pro rekreační účely Maročanů též pozitivní aspekt, my, obyvatelé střední Evropy jezdíme k moři obvykle za teplem, Maročané utíkají k moři z rozpáleného vnitrozemí za chladem. A tak zdejší poněkud baltská atmosféra je atrakcí a navíc se tu tolik daří rybám, dáváme si tedy ve městě volno k obědu a doporučenou specialitou jsou smažené sardinky. V pozdním odpoledni procházíme uličkami Essaouiry, známé též pod apokalypticky znějícím portugalským jménem Mogador. Navštěvujeme baštu a procházíme do přístavu, kde se k radosti racků porcují zbytky dnešních úlovků.

ESSAOUIRA – SAFÍ - EL-DŽADÍDA – CASABLANCA | pondělí 11. 5. 2015

Dopoledne máme na vychutnání kavárenské mediteránní atmosféry, což je daleko příjemnější až později, až se rozplynou ranní oceánské mlhy. V pravé poledne pak vyrážíme pobřežní cestou na severovýchod do Casablancy. Prvou zastávkou je Safí, přístav založený snad samotným kartaginským mořeplavcem Hannónem, pro nás je zajímavá jiná významná osobnost: v době protektorátu se tu narodil francouzský herec Michel Galabru, představitel velitele stanice, rotmistra Jérôme Gerbera, ze série o četníkovi ze Saint-Tropez. Nábřeží u medíny sice nemá úplně tu prosluněně uvolněnou prázdninovou atmosféru sladkých let šedesátých, je tu trochu chladněji a také město patří spíše průmyslu, řidič Mohammed ale raději z nábřeží s vozidlem během zastávky mizí, asi se bojí, že by mu zde mohl nějaký malý a agilní četník uložit blokovou pokutu za parkování. Piti piti pa! Po vytříbeném obědě pokračujeme do El- Džadídy, zdejší portugalské opevněné město Mazangan je bráno za příklad prolínání kulturních prvků, po procházce po hradbách pokračujeme dále a již za tmy dojíždíme do Casablancy. Zítra nás čeká velmi brzká cesta na letiště, takže se už nebudeme pouštět do žádných větších akcí.