KOUZLO TAJEMNÉ MYANMY




ODLET DO SOULU | pondělí 11. hnaung tagu lazán 1376 (30. 3. 2015)

Odlétáme přímou linkou Korean do Soulu.

SOUL - YANGON | úterý 12. hnaung tagu lazán 1376 (31. 3. 2015)

Letiště Incheon nás vítá mimořádně pošmourným počasím, máme celé volné odpoledne a tak vyjíždíme vlakem do centra, na Soulské nádraží. Vycházíme složitými podchody k historické bráně Namdeamun (Velká jižní brána), označované také jako Sungnyemun (Brána vysoce vznešených obřadů), což bývala jedna z osmi bran, obklopujících město z doby dynastie Čoson. Brána bývala nejstarší dřevěnou stavbou Soulu, jako taková přežila i Korejskou válku, roku 2008 ji ovšem zapálil jakýsi místní žhář a celá lehla popelem. Dnešní podoba je tedy výsledkem rozsáhlé renovace, ztrátu brány oželela celá Korea, jednalo se o národní památku číslo jedna. Zadržený pachatel Čae Čong-ki ovšem nejednal v žoldu KLDR, ale paličem se stal na protest proti nízké ceně, kterou mu zaplatili místní developeři za pozemek. Od brány míříme k tržišti Namdaemun, a dále k fontáně Myeongdong, jejíž budovatelské sochy by zapadly i u severních sousedů. Zde se otáčíme a vydáváme se zpět na soulské nádraží a na letiště. Chtělo by to více času, jedeme ale do Myanmy. V oslabeném počtu jedné osoby a jednoho pasu odlétáme po setmění do Yangonu. Na letišti nás čeká průvodce pan Čo (Ko) a jedeme do hotelu Thamada. Den ukončuje půlnoční posezení v baru 365 vedle hotelu, kde se očividně schází jakási střední vrstva yangonské zlaté mládeže.

YANGON – ČAITHIJÓ | středa 13. hnaung tagu lazán 1376 (1. 4. 2015)

O půl deváté vyjíždíme směrem na východ, do Monského státu, kde se nachází posvátný viklan Čaithijó (Kyaiktiyo). Cestou stavujeme v místní čajovně, s příjemným pivním obchůdkem přes ulici, překonáváme řeku Sitáun (Sittaung), kousek od Kinpunu se stavujeme na oběd v zájezdní hospodě s výběrem myanmských karí, a poté již v městečku Kinpun přesedáme na korbu náklaďáku a ráznou jízdou střiháme serpentiny směrem k vrcholku hory, kde stojí viklan. Poctivější by bylo jít odtud poutnickou stezkou po hřebeni a přes kopce celých zhruba 14 km, většina poutníků však dnes volí vozidlo, pravda, adrenalinová jízda jistě nějaké ty karmické zásluhy přidá, neboť Buddha je vzýván celou ostrou jízdu, a to nejenom zbožnými poutníky. K samotnému zlatému viklanu docházíme již pěšky, skála má dle legendy připomínat mnišskou hlavu a na vybalancovaném místě ji drží pramínek Buddhových vlasů, které zde nechal umístit poutník Taik Tha. Legenda má i komplikovanější verzi s tím, že balvan původně ležel na mořském dně a odtud byl nadpřirozenými silami s pomocí krále jedné z úrovní nebes Thagyamina vyzdvižen a umístěn na vrcholku hory a je to právě tento vlas, který brání spadnutí balvanu. Dokonalé vybalancování je skutečným divem přírody, uvážíme-li, že o silná zemětřesení nabývá v kraji nouze. Po soumraku sjíždíme na úpatí hory do základního tábora, odkud donedávna vedla jediná přístupová cesta nahoru, a to po svých, a ubytováváme se v přírodně položeném hotýlku ne příliš vynalézavě nazvaném Golden Rock.

ČAITHIJÓ – BAGO - YANGON | čtvrtek 14. hnaung tagu lazán 1376 (2. 4. 2015)

Budíme se do příjemného vesnického rána, mniši na obchůzce, kohouti kokrhají, odcházíme o osmé dolů na stanici náklaďáčků, cestou míjíme prodejkyně zajímavých bambusových samopalů, inu šedesát let povstaleckých konfliktů se odrazí i na lidové tvorbě. Náklaďáčkem odjíždíme do Kinpunu, a dále k Bagu. Cestou zastavujeme v úpravném motorestu, kde nám místní obsluha představuje přípravu tradičního pudru thanaka, jež zdobí tváře většiny místních krasavic a našlo by se na ulici i dosti pánů, kteří thanakou určitě nepohrdnou. Na přípravu drcením se používá obvykle čerstvé dřevo stromů několika druhů rodu Murraya z čeledi citrusovitých. Pudr má příznivé účinky proti slunečním paprskům, proti akné, chladí a zjemňuje pleť, není tedy divu, že ze zastávky odjíždí drahná část účastnic s výzorem barmánských žen. Cestou u silnice míjíme procesí šinpju (shin pyu), nazdobení hošíci jedou do kláštera na koních, je období školních prázdnin a to dle tradice mladíci odcházejí, aby nějaký čas pobyli mezi mnichy v klášteře a nabrali do oholených hlav něco z Buddhova učení. Bývala to určitá forma povinné školní docházky, ustanovená již před dvěmi a půl tisíci lety, dnes se sice chodí do kláštera obvykle jen na pár týdnů, v odlehlých koutech Myanmy ale klášter stále supluje povinnou školu. Procesí je velmi tradiční, v duchu lidových tradic, uzavírají je však dva dunící techno-vozy, které by vyvolaly pozornost i na bývalé Love Parade v Berlíně. To by asi nedávno za vojenské vlády, která přísně dbala na tradici, nebylo vůbec možné. Ostatně po celé zemi potkáváme dost punkerů, heslo Punk is not Dead je zde právě s nově nabytou svobodou velmi aktuální.

Dojíždíme do Baga, známého též pod koloniálním jménem Pegu, založeného ovšem pod vznešenějším názvem Hanthavádí (Hanthawaddy) na vznešeném místě, kde mytologický pták hamsa (barmsky hintha, monsky hansa) poskytl své záda znavené samičce téhož druhu, symbolem města jsou pak na sobě dva sedící kurové. Po zemi se říká, že zdejší ženy jsou trochu ostřejší, a pokud si nerozumný člověk vezme za ženu Baganku, bude jistě pod pantoflem. Ale je to jenom pověst. Zastavujeme u zlaté pagody Šwemódó (Shwemawdaw). Pagod jsou v Myanmě statisíce, jenom jedna však může být nejvyšší, a je to tato se svými zhruba 120 metry výšky. Jako u většiny údajů v Myanmě se údaje rozcházejí, legenda tvrdí, že také zde jsou uschovány dva pravé Buddhovy vlasy, které obdrželi od Buddhy osobně dva monští poutníci Mahasala a Kullasala. Obcházíme pagodu po směru hodinových ručiček, na jednom rohu leží zřícený vrcholek hti, který spadl při velkém zemětřesení roku 1917, bylo to ostatně toho roku, který otřásl nejen jednou zdejší stúpou, jak jsme se za minulého režimu učili ve škole.

Po pagodě zastavujeme v boční uličce na dobrý lidový oběd a poté nás čeká pagoda Jadana Labamuni Hsu Taupje (Yadana Labamuni Hsu Taungpye), kde žije a je uctívána ohromná krajta tmavá (Python molurus bivittatus), jež je zde považována za vtělení zasloužilého mnicha. Byly kdysi dvě, jedna již uhynula, sochy oněch mnichů trůní poněkud zachmuřeně opodál. zrekonstruovaný palác Kánbózathedi (Kanbawzathadi), postavený králem Bhujinnaunem (Bayinnaung), jedním ze tří největších panovníků myanmské historie, zakladatelem taunnguské říše. Palác sice shořel roku 1599, znovupostaven byl v devadesátých letech, neboť král Bhujinnaun se stal oblíbeným hrdinou generálů z vojenské vládnoucí junty a jeho sochy s bojovně založenýma rukama byly hojně budovány po celé Myanmě, nechybí ostatně ani zde. Pokračujeme poté k druhé nejdelší historické soše ležícího Buddhy v zemi, 55 metrů dlouhý kolos pochází údajně z desátého století, na dlouhá staletí byl zapomenut v džungli a objeven byl až za Britů roku 1880. Vcházíme tedy do krytého objektu kláštera Šwetháljaun (Shwethalyaung) a obcházíme obrovitou sochu. Podobně velká je i novodobá socha pod otevřeným nebem v blízkém klášteře Naundódží (Naungdawgyi). Pokračujeme ještě k zajímavému chrámečku Čajpun (Kyaikpun) se čtyřmi sochami Buddhy, hledícími do čtyř světových stran. Již za tmy dojíždíme do Yangonu a večer se vydáváme na noční procházku k pagodě Sule, kolem parku Maha Bandula (Maha Bandoola) s pohledem na budovy radnice a britsky koloniálního nejvyššího soudu (ten patrně nefunguje, neboť přesídlil do nového hlavního města Nepjito (Naypyidaw)). Pokračujeme havansky omšelými ulicemi kolem londýnsky úřední budovy celnice ke koloniálnímu hotelu Strand a odtud zpět do příjemné lidové hospůdky a zpět do hotelu.

YANGON – MANDALAJ | pátek hnaung tagu labje (úplněk) 1376 (3. 4. 2015)

Odjíždíme ráno do Inseinu na autobusové nádraží, na křižovatce prodává mladík punkového výzoru mezi auty zbrusu novou objemnou autobiografickou knihu bývalého Tajemníka 1, přezdívaného mezi lidem výstižně Princ temnoty, Khin Ňuna (Khin Nyunta), po velké kariéře v čele vojenské tajné služby to dotáhl až na prvého tajemníka Státního výboru míru a rozvoje (SPDC), v říjnu 2004 však byl v rámci čistky sesazen a uvržen do vězení s trestem 44 let odnětí svobody, z nichž si odseděl v domácím vězení něco přes osm let a propuštěn byl až po uvolnění poměrů roku 2012. Spolu s ním byla tehdy uvězněna celá rodina, u synů tresty dosáhly dokonce až 68 let. Bývalý mocný papaláš dnes provozuje kavárnu a zhruba před měsícem vydal své memoáry, které budou jistě zajímavým počtením a jejichž distribuce uprostřed yangonské ulice svědčí o tom, že nedávná tuhá cenzura je minulostí. Aspoň prozatím, pokud se poměry nějak nezvrhnou, podobných příkladů bychom v myanmské historii našli věru hodně. Dojíždíme na nádraží a nasedáme do luxusního autobusu čínské výroby s milými stevardkami a odjíždíme na sever.

Najíždíme na širokou dálnici a poměrně svižně uháníme hezkou krajinou na sever. Cestou míjíme zdálky nové hlavní město Nepjito (Naypyidaw), bohužel z opulentní výstavby a prázdných bulvárů o až 22 proudech nevidíme mnoho, město bylo donedávna zcela tajné a tak leží mimo hlavní tah. Vojenská junta se roku 2005 údajně stěhovala z Yangonu na radu astrologa, pověrčivost ostatně patří k hlavní výbavě místní generality. Už sám zakladatel vojenského režimu Nei Win na radu dvorního astrologa kdysi nechal obíhat bankovky bizarních hodnot: 25, 45, 75, 90 čatů, čímž nepochybně zvýšil matematickou gramotnost průměrného občana. Totalitní vlády nejsou obvykle známy svojí otevřeností k faktům, utajovat před světem dokonce hlavní město, to už by byl poměrně silný šálek barmského čaje i na zdejšího dlouholetého rezidenta George Orwella. Kam se hrabe Velký bratr! V pozdním odpoledni dojíždíme do Mandalaje a večer zakončujeme ve vyhlášené místní pivnici Mr BarBQ s grilovanou verzí sečuánské speciality malatan. Mandalaj se považuje za jakousi bránu k Číně a na zdejších specialitách je to tedy znát.

MANDALAJ – INWA - AMARAPURA | sobota 1. hnaung tagu lazou 1376 (4. 4. 2015)

O deváté vyjíždíme k jednomu z nejposvátnějších míst Myanmy, ke klášteru Mahamuni. Zdejší socha Buddhy, která je válečnou kořistí z tažení proti Arakánu, byla údajně odlita již za Buddhova života a sám Buddha do taveniny přispěl několika kapkami svého potu. Tvář má tedy zpodobňovat věrnou Buddhovu podobu, i když by člověk čekal Inda a ne podezřele barmské rysy. Ale to nevadí, věřící za dlouhé roky uctívání na sochu již nanesli zhruba patnácticentimetrovou vrstvu zlatých lístků, takže podoba může být setřena, i když každoranní mnišská ceremonie omývání Buddhovy tváře a čištění jeho zubů určitě přispívá k udržení původních fyzických rysů. Klášter má ovšem dnes ještě o poznání slavnostnější atmosféru, jsou zde davy noviců v rámci šin pju ve slavnostních úborech a hrdý rodinný doprovod, takže kam se podíváme, se nastavují davy k fotografování a mobily září o sto šest neméně než hrdé příbuzenstvo. Byly doby, kdy z královského paláce denně vycházelo poselstvo s dary pod bílým deštníkem, státnický rozměr Buddhova zpodobnění nyní dokreslují četné fotografie myanmského prezidenta, kterak vykonává u sochy náležité úkony. Na závěr se zastavujeme u sedmi torz, válečné kořisti, která byla původně zrekvírována Thajci v Angkoru a poté putovala přes Pegu a Arakán sem do Mandalaje, místní věří, že bronzy mají léčivé účinky a tak se houfně k sochám lísají, to by člověk nevěřil, že prakticky každý návštěvník chrámu Mahamuni je zřejmě nějak nemocný. Poté navštěvujeme zajímavou dílnu na odlévání Buddhů metodou ztraceného vosku a odjíždíme na předměstí Mandalaje v Amarapuře, bývalém královském městě, a stavujeme se u kláštera Bagaya s velkou sbírkou tradičních knih na palmových listech.

Klášter sice před lety vyhořel a byl postaven znovu, knihy sem byly sneseny až poté z různých dalších míst, zřejmě pod dojmem, že blesk dvakrát do stejného místa neudeří a kam tedy uložit vzácné svazky než na čerstvé spáleniště? Knihovna je nasycena protihmyzí chemií, sbírka více jak 6000 svazků je však uchvacující. V horním patře je neméně uchvacující sbírka soch Buddhy z rozličných historických období. Poté jedeme k přívozu, obleženému prodejkyněmi, jejichž nástrahám se dá těžko odolat, tím spíše, že inwské byznysmenky prodávají a nabízejí zásadně s rozzářeným úsměvem. Přejíždíme loďkou přítok Iravádí a dostáváme se do Inwy. Oběd v hospůdce pod stromy je příjemný, ve vedru nasedáme poté na koňské povozy a míříme k týkovému klášteru Bagaya Kyaung, dojmem působí nejen samotná úchvatná stavba z omšelých týkových klád, ale i místní klášterní škola s neposednými žáky a poněkud flegmatickým mnichem učitelem, který tráví školní přestávku na zádech ležíce u katedry a neposedné žactvo, jež očividně nakázané samostudium moc nebere, klidní občasnou ránou rákoskou o týkovou podlahu. Autorita musí být, byť v leže na zádech! S koníky pokračujeme ke strážní věži Nanmyin královského paláce, to je jediné, co se zde z panovnického sídla zachovalo, zbytek odvezl král Mindon do nově založeného Mandalaje. Pokračujeme dále k cihlovému klášteru Maha Aungmye Bonzan a zpět k přívozu. Posledním bodem dnešního programu je týkový most přes jezero Taungthaman v Amarapuře, pojmenovaný po starostovi U Beinovi, se svými 1200 metry se jedná prý o nejdelší týkový most na světě. Vyčkáme západu Slunce a pak se vracíme zpět do Mandalaje a pak již nás čeká jen krátká večerní procházka k vodnímu příkopu kolem královského paláce a dobrá večeře v restauraci Mann.

KOUZLO TAJEMNÉ MYANMY
Fotogalerie zde








MANDALAJ – MINKUN – MANDALAJ | neděle 2. hnaung tagu lazou 1376 (5. 4. 2015)

Vyjíždíme o osmé k břehu Iravádí, k lodím je nutno sestoupit po bahnitém břehu, končí období sucha a Iravádí má nízký vodní stav. Nasedáme na loď M/S Ayerwaddy Symphony a po naložení bedničky Myanmar Beer, jež se bude v dnešní výhni hodit, vyplouváme proti toku k Minkunu (Mingunu). Zde mínil král Bhoutobhuya (Bodawpaya) nechat vystavět největší pagodu světa se zamýšlenou výškou 150 m, královská gigantomanie se ovšem nesetkala s pochopením u nižšího úřednictva a tak byla stavba úspěšně zdržována pod trapnými záminkami, že dokončení pagody přinese smůlu královské dynastii a že by se vůbec pagoda neměla hnát do takové výše. Zdržovací taktika úřednictva se vyplatila, a když roku 1818 král zemřel, byla nedokončená stavba opuštěna. A tak nám dnes v Minkunu ční k nebi zhruba padesátimetrové impresivní torzo pagody Patodódží (Pahtodawgyi), znatelně poškozené několikerými zemětřeseními, přezdívané trochu pejorativně jako největší hromada cihel na světě.

Po příjemné hodince plavby připlouváme na bahnitý břeh u Minkunu, po prkně vysedáme z lodi a míříme k pagodě. Slunce sice už pálí, ale cihlová dlažba je na bosou nohu ještě snesitelná. Obcházíme pagodu, fotí se zde svatebčané, snad jejich životní svazek bude mít lepší budoucnost než měla tato k neúspěchu souzená velestavba. Výstup nahoru je od nedávného zemětřesení v roce 2012 sice zakázán, davy místních však vystupují, vystoupíme i my. Trhliny jsou na vrcholové plošině impresivní, ale výhled na okolí je fantastický. Po sestupu pokračujeme k Minkunskému zvonu, donedávna největšímu funkčnímu zvonu naší planety. Bolševiky ve škole prosazovaný moskevský car kolokol byl na rozdíl od tohoto stále rezonujícího královského zvonu puklý a zvuk pořádný vydávat nemohl. Dnes rekordní zvon překonal jakýsi odlitek v Číně. Na asijské zvony se na rozdíl od evropských vždy tluče zvenku, vlézáme tedy do zvonu a necháme zvon rozeznít. Impresivní! Pokračujeme k bělostné pagodě Sinpjúmé (Hsinbyume), jež byla postavena z přebytečných cihel z Patodódží. Pobyt v Mingunu stylově uzavíráme posezením u piva u rozvalin mytologických činthe (chinthe), je to úžasný pocit, že kusy cihel, jež spadly při zemětřesení roku 1838 stále leží nedotčeny pár metrů od stolku, kde popíjíme thajské pivo Chang. Folklórní taxi povozy, tažené zebu, jsme nevyužili, a vyjíždíme lodí zpět do Mandalaje.

Po doplutí nás čeká oběd v lidovém občerstvení Shwe Pyi Mo (Země zlatého deště) s vynikajícími mandalajskými nudlemi a šanskou nudlačkou. Po jídle pokračujeme do čtvrti tradičních zlatotepců, kteří roztloukají zlato na ultratenké plátky, jež se lepí na sochy Buddhů, hlavně na Mahamuniho, jak jsme včera viděli. Je sice neděle, pracovníci mají vesměs volno, jeden ze zlatotepců však ilustruje, že práce je to nadmíru nezábavná a těžká, kdo by taky chtěl pět hodin monotónně bušit těžkým perlíkem do zlatého lístku? Poté pokračujeme do královského paláce, ten tvoří ohromné město ve městě, bohužel originální luxusní dřevěné paláce krále Mindona podlehly bombardování na konci druhé světové války a tak se musíme spokojit s rekonstrukcí, kterou iniciovala vojenská vláda v devadesátých letech a na stavbě pracovali mandalajští občané v místní obdobě nechvalně známé akce Z. Po paláci pokračujeme ke klášteru Šwenandó (Shwenandaw), který je ilustrací faktu, že pověrčivost může být příznivá a v retrospektivě se vyplatit. Poslední barmský král Thibó (Thibaw) totiž tento pavilón nechal rozmontovat a odvézt z teritoria paláce a sestavit ho na současném místě, kde jej převzal do správy místní klášter. V pavilónu totiž zemřel král Mindon a Thibóovi se zdálo, že duch vznešeného předka v interiéru paláce nějak nepříjemně straší. Tato pověrčivost tedy vedla k tomu, že palác unikl bombardování a můžeme tak na vlastní oči porovnat, že původní dřevořezbáři měli přeci jen výrazně vyšší úroveň než nedobrovolní brigádníci o sto a něco let později. Od paláce jedeme k pagodě Kutodó (Kuthodaw), považované za největší knihu planety. Na 729 stélách je zapsána celá Tripitaka, kanonický text buddhismu, psaný barmským písmem v staroindické palijštině. Do četby se nepouštíme a po prohlídce míříme k Mandalajskému kopci, který více jak 2500 let před námi navštívil dokonce sám Buddha. Tak praví pověst a stejně jako místní tomu věříme. Na kopec vyjíždíme náklaďáčky a z vrcholové pagody Sutaunpjei (Sutaungpyei) sledujeme západ Slunce. Za soumraku sjíždíme k masakrózně nasvícenému klášteru pod kopcem a den zakončujeme v šanské hospůdce s vynikajícím bufetem.

MANDALAJ – POWINTAUN – MONYWA | pondělí 3. hnaung tagu lazou 1376 (6. 4. 2015)

V noci se změnilo počasí, včerejší výheň odnesl vítr a je po ránu výrazně příjemněji. Prvou zastávkou dnešního programu je nedaleký hinduistický chrám Šrí Ganéš s pouťově malovanou kýčovitou gopurou. U chrámu je malé pouliční tržiště, blíží se nový rok a místní prodejkyně dle tradice do vlasů vetnuly žluté květy stromu, zvaného barmsky padauk, což jim vysloveně sluší. Vyjíždíme z Mandalaje, překonáváme mohutný tok Iravádí, vjíždíme do kraje Sagaing, cestu lemují desítky pagod a dojíždíme k mohutné stúpě Kaumudó (Kaungmudaw), která byla postavena ve šrílanském stylu. Sinhálci pagody malují obvykle na bílo, bílá barva je znakem čistoty, tak tomu bylo i zde po celá téměř čtyři staletí, co pagoda stojí. Nedávno byla ale pagoda k překvapení místních přetřena na zlato. Kousek od stúpy je i několik malebně zarostlých cihlových pagod v pokročilém stádiu rozpadu, omšelost hezky ilustruje buddhistickou poučku o pomíjivosti věcí. Zastavujeme v malé hospůdce, je velikonoční pondělí a je potřeba dodržet národní zvyky, vytahují se pomlázky a řehtačky, výjev bití žen s údivem sledují místní hosté, když však dojde na obřad polévání vodou, nastává okamžik prozření, vždyť tady se bude také polévat již zanedlouho o nadcházejícím novém roce; v některých aspektech na prvý pohled tak odlišně exotické kultury nejsou si tolik vzdálené. Poté nastává čas na agronomickou vložku, zastávku u krytého betelového políčka a ochutnávka úrody od pouliční prodejkyně melounů, kterou k radosti místních dětí zpestřuje příjezd zmrzlináře.

Pokračujeme do Monywy na oběd v místní restauraci a poté nás odpoledne čeká cesta ke skalním chrámům Powintaun (Phowintaung). Přejíždíme řeku Čjintwin (Chindwin), míjíme rozsáhlé monywské měděné doly, kde hojně investují kanadské a čínské těžební firmy a jejichž činnost již vyvolala nejednu kritiku ze strany světových lidskoprávních organizací. Vyschlou krajinou s bezlistými stromy a temným šedavým nebem, navozujícími atmosféru nějakého mrazivě pohádkového hororu, dojíždíme do zatím málo navštěvovaného odlehlého poutního místa. Navštěvujeme prvně novější část Šwebataun (Shwebataung), připomínající lehce nabatejskou Petru, v měkkém pískovci jsou vytesány jeskyňky s barevnými průčelími a vnitřními sochami, v jednom místě i ve tvaru posvátného bílého slona, a cestu lemuje obří žába. Symbolika zlatého obojživelníka nám zůstává utajena, stejně jako podivný výjev šplhajících strýců se staženými kalhoty, pokračujeme tedy ke staršímu komplexu Powintaun (Phowintaung). Od čtrnáctého do osmnáctého století zde byly tesány malé jeskyňky se sochami Buddhy, místy s úžasnými malbami. Po prohlídce se vracíme zpět do Monywy a den zakončujeme ve velmi lidové omšelé hospůdce přes ulici nad lahví obligátního Myanmar Beer.

MONYWA - BAGAN | úterý 4. hnaung tagu lazou 1376 (7. 4. 2015)

Jestli se nám včera zdálo, že jsme viděli Buddhů málo, bude to dnes napraveno. První zastávkou je totiž pouťově barevná pagoda Tanbodhaj Pajá (Thanboddhay Paya) s více jak půlmiliónem soch Buddhy různých pozic, barev a velikostí. Po prohlídce pagody nás na parkovišti překvapuje milá veselice, přestrojená dvojice, nastrojená za sloníka obchází obchody a tancuje na myanmský popík, výjev zaujímá hlavně předškolní mládež, je neuvěřitelné, kolik sotva mluvících dětí už umí ovládat fotoaparát mobilního telefonu.

Pokračujeme ke klášteru Bodhi Ta Taung, s malebným lesem posvátného stromu bódhi (Ficus religiosa), pod nímž dosáhl v indické Bodhgáji Gautama Siddhártha osvícení a stal se Probuzeným - Buddhou. Název kláštera znamená tisíc stromů bódhi, je jich tu údajně dest tisíc, a na pahorku se tyčí vpravdě obří socha Buddhy, se svými 130 m údajně největší monument svého druhu na světě. Před ním leží i 95 metrů dlouhá socha ležícího Buddhy. Vystupujeme naboso až k soše, uvnitř se nachází 31 pater, reprezentujících 31 úrovní existence, většina z nás vystupuje pouze pár prvních úrovní, kde se bohužel stále nacházíme v pekelné zóně, reprezentované nadmíru drastickými výjevy na stěnách. Vrchní patra, vedoucí k nirváně, jsou stejně uzavřena kvůli renovaci (že by po necelých sedmi letech od otevření již byla oprava potřebná?), takže nirvány při dnešní návštěvě určitě nedosáhneme, a ani asi v tomto životě. Že by nás obří Buddha v Bodhi Ta Taung očekával zase v životě příštím? Sestupujeme zpět a odjíždíme k milé hospůdce u silnice, kde se čepuje neobvyklé lokální pivo, Spirulina Beer, inzerované jako lék proti stárnutí. A vskutku, v hospodě sedí samí punkově rozčepýření mládenci, jak je dnes v Myanmě moderní, osmdesátku by jim jistě nikdo nehádal. Do piva se přidává výtažek z vodních řas z kráteru Twindaun (Twindaung), které jsou údajně zázračným lékem. Dáváme si natočit a uvidíme, jaká z nás budou zítra batolata!

Pokračujeme poté do folklórní vesničky Mau s výrobnou vonných tyčinek, folklórní procházka je završena areálem rozpadajících se pagod, místní strýc se pouští do hovoru, a po obligátním dotazu na zemi našeho původu si nás panslovansky zařazuje a dojatě vzpomíná na maršála Tita, inu bývalá Jugoslávie byla kdysi tehdejší Barmě velkým vzorem. Jen aby to tu po letošních volbách nedopadlo obdobně jako tam. Dojíždíme do Pakkoku, města, které se do historie nejsilněji zapsalo zcela nedávno, v roce 2008 zde byla rozdmychána mnišská revolta, tzv. šafránová revoluce, o tom, zda šlo vskutku o revoluci by se dalo diskutovat a mnišská roucha mají v Myanmě ostatně hlavně barvu karmínovou. Za soumraku dojíždíme k Baganu a den již končíme u hotelového bazénu. Zítra nás čeká zase dost pagod!

BAGAN | středa 5. hnaung tagu lazou 1376 (8. 4. 2015)

O osmé vyjíždíme k pagodě Pjatadží (Pyatthatgyi), oblíbenému to místu, odkud se obvykle pozoruje západ slunce. Ranní pohled na proslulé baganské panoráma ale není o nic horší, navíc bez obvyklých davů. Pokračujeme k pěkně renovované pagodě, označené pouhým číslem 820, kde právě venkovská teta zametá a oprašuje obří Buddhovu sochu, pěkným a ne zcela běžným výjevem je zde scéna narození Buddhy s velkou matkou Majadévi a tetou Pradžapatí v indickém stylu a malým princem Gautamou Siddhárthou na sedmi lotosech. Pokračujeme pak k pagodě Sulamani s pěknými freskami ve vnitřních chodbách. Další pagodou našeho programu je zikkuratovitě masivní Dhamajandží (Dhammayangyi), u vchodu agilní prodejce rozvěsil na stromě tradiční loutky, mezi nimiž vyniká poněkud oběšený veselý mnich. Ještě veselejší je ale prodavačka Juju s nabídkou zelených mang u vchodu do areálu. Odjíždíme dále k nejvyšší pagodě baganské pláně Thabiňju (Thatbyinnnyu), bílé vnitřní koridory rozjasňuje několik malých mníšků, kteří se stávají středem pozornosti i místních návštěvníků. Odtud pokračujeme k pagodě Šwegudží (Shwegugyi) u rozvalin areálu paláce krále Anoratchy. Horko začíná vrcholit, po výstupu na terasu pagody s mimořádnou nabídkou suvenýrových malířských výjevů míříme na dobrý myanmský oběd a dále na krátkou siestu do hotelu.

Po půl čtvrté vyjíždíme k pagodě Nanpajá (Nanpaya) z ranného baganského období, o co je pagoda skromnější, o to jsou zajímavější neobvyklé kamenické dekorace angkorského typu, které jsme tu dosud neviděli. Hned vedle se nachází masívní pagoda Manuha, pojmenovaná po monském králi, kterého zde prý Anoratcha nechal uvěznit (některé verze tvrdí, že byl vězněn v sousední Nanpaye, je to ovšem jenom pověst, někteří historikové dokonce tvrdí, že k žádnému zajetí ani nedošlo. Takže kdo ví?). U Manuhy zaujme obrovská díže na rýži a vyrovnané pytle s rýží vedle, příspěvek to věřícím na klášter. Nad pytli dohlíží přísná komise s vizáží venkovských tajemníků, jejich zachmuřené tváře ukazují, že s režimem nebyly a patrně i nadále nejsou žádné žerty. Pokračujeme dále k rekonstruované pagodě Ananda, pojmenované po jednom z Buddhových žáků, právě zde probíhá rozsáhlá renovace v gesci Indického archeologického ústavu, míchačky na beton a zbrusu nová betonáž ukazují na skutečnost, že renovace zde nebývají pečlivou restaurátorskou piplačkou, ale často ráznou dostavbou, což ostatně z hlediska buddhismu vůbec nevadí, jelikož i umělecká práce je jen pomíjivou záležitostí. Ostatně chrám má sloužit svému účelu, a to je jedno z kouzel Baganu, nejedná se o žádný mrtvý a zakonzervovaný archeologický skanzen, s pečlivě vyznačenými stezkami a zastřiženým trávníkem, ale naopak o stále živé chrámy v různém stadiu rozpadu i znovuvýstavby, jež malebně doplňuje zemědělská krajina s obdělanými políčky i pasoucím se dobytkem. Slunce se kloní k západu, jedeme tedy na střechu kláštera Kiminga uprostřed prašných polí. Sice není zcela jasno, ale západ slunka má dramatický ráz.

BAGAN – MOUNT POPA - BAGAN | čtvrtek 6. hnaung tagu lazou 1376 (9. 4. 2015)

O osmé míříme k poutnímu místu všech Barmánců, hoře Popa. Hora bývala uctívána již v dobách předbuddhistických, sídlilo zde několik mocných duchů – natů, které nebylo radno si rozházet. Král Anoratcha nechal duchaření zakázat a na skalním výčnělku vznikl buddhistický klášter, přesto sem všichni poutníci vědí, za čím putují - za uctěním původních duchů. Cestou zastavujeme ve výrobně palmového cukru, není sezóna a tak nám strýc jen ukázkově předvádí, jak se cukrová šťáva sbírá a jak se vaří cukr a pálí kořalka. Zajímavé. Dojíždíme k vyhaslému vulkánu, zastavujeme na panorama ve svahu v nově stavěném klášteře, poté se přesouváme pod kopec a vystupujeme po 777 schodech na vrchol skaliska. Vyhlášení otravní makakové mají naštěstí dnes svůj klidnější den. Rozhledy z vrcholu jsou trochu zamžené, davům poutníků to ale vůbec nevadí.

Po sestupu míříme na vytříbený oběd do Popa Mountain Resortu výše ve svahu sopky s výhledem na posvátnou skálu. Cestou zpět se zastavujeme ještě v malé vesnici, místní ženy roztloukají dřevěnými kyji lusky tamarindu, hezky kolektivně, jak to na myanmské vesnici chodilo odjakživa. Procházka po zaprášených cestách mezi domky z přírodních materiálů ukazuje, že zemědělec zde má vskutku tvrdý chlebíček či rýži. Vracíme se do hotelu, pozdní odpoledne je jasné a byl by tedy hřích nechat slunce zapadnout bez baganských panoramat. Sledujeme jej tedy z pagody Thitsawadí (Thitsawadi), večer má velmi bukolický ráz, žádné davy a pastevci ženou z pastvy kozy s malebným pozadím omšelé pagody blízkého kláštera Sutaunpji (Sutaungpyi).

BAGAN – ODJEZD DO YANGONU | pátek 7. hnaung tagu lazou 1376 (10. 4. 2015)

Ráno vyjíždíme o již tradiční osmé hodině k pagodě Šwezigon (Shwezigon), která je impresivně pokryta zlatem. Sice pokryv zlatých lístků již se jeví už notně omšelým, to ale vůbec nevadí, místní oligarcha pan Téza (Tay Za) chce nákladem jednoho a půl miliónu dolarů nechat pagodu letos znovu pozlatit. Však jsme mu včera dali na Mount Popa v restaurantu vydělat, i když popravdě obchod se zbraněmi a letecká doprava asi vynášejí více! Obcházíme pagodu, která je mimořádná též chrámkem 37 natů, koexistence buddhismu a tradičního animistického duchařství nebyla nikdy v Myanmě jednoduchá, zde se to však mimořádně podařila. Pokračujeme ke břehu Irávádí, kde leží pagoda Buphíja (Buphaya), sice skromnějších rozměrů, ale zato mimořádně oblíbená výpravami mnichů a ještě fotogeničtějších mnišek. Na přání míříme ještě k opuštěné pagodě Šwenanjintó (Shwenanyintaw), kde prohlídku baganských pagod ukončujeme. Přesouváme se na tržiště a poté do tradiční dílny lakovaných výrobků, majitelka je politicky angažovaná a tak všude visí portréty Aun Schan Su Ťij, tím spíše překvapí rozhovor jedním ze zaměstnanců, který na dotaz odkud že to jsme pohotově vysype jména Rosický, Baroš, Čech, atd. Jeden by čekal jméno Václava Havla, který byl s Lady (jak se jí tu v Myanmě říká) velký kamarád na dálku a dokonce sepsal předmluvu k zásadnímu spisu bývalé disidentky Osvobození od strachu, kterážto kniha vyšla záhy česky ale poměrně brzy obsadila police Levných knih.

Vracíme se do hotelu a po krátkém odpočinku vyrážíme na nádraží. Vlak Myanmských státních drah má už na příjezdu z Pakkoku téměř hodinové zpoždění, vagóny jsou více folklórní než se čekalo, cestou nejvíce překvapuje, jak velké skoky je schopno kolejové vozidlo absolvovat, aniž by vykolejilo. Jízda tedy silně připomíná průjezd námořníky obávanou Drakeovou úžinou. Krajina před západem slunce je kolem trati ovšem scénická, zemědělci se vracejí ze sklizně palmové šťávy, dětičky pobíhají kolem vlaku, řeklo by se rustikální idyla. Dobře ale, že jsme naložili bednu s pivem a ledem a též nějaký ten rum a whisky se budou hodit.

YANGON | sobota 8. hnaung tagu lazou 1376 (11. 4. 2015)

Jízdní řád tvrdil, že o osmé třicet jsme v Yangonu. V tento čas se ale náš expres kodrcá teprve nějakých šedesát kilometrů od města vzdušnou čarou, ukáže se, že bude potřeba ještě dlouhých třech hodin k dojezdu. Tři sta metrů před nádražím vlak staví a nemá se k dojezdu, vystupujeme tedy na zastávce, když je nás polovina venku s kufry, vlak se nečekaně rozjíždí a dojíždí do hlavního nádraží. Do hotelu se tedy dostáváme na dvakrát stylem bláznivé italské komedie. Po nezbytné relaxaci a obědě vyrážíme o třetí hodině do parku Kantódží (Kandawgyi) s betonovou replikou královské bárky Karawei (Karaweik), která slouží jako poněkud kýčovitý socialistický restaurant. Pokračujeme ke klášteru Čautadží (Chaukhtatgyi) s velkým ležícím Buddhou z padesátých let.

A pak nás již čeká zlatý hřeb programu, pagoda Šweitigoum (Shwedagon), nejposvátnější pagoda celé Myanmy, v níž jsou údajně uloženy relikvie hned čtyř Buddhů. Údajně se jedná o nejstarší buddhistickou stavbu planety, která vznikla již za Buddhova života, to bude ale opět asi jen legenda a pagodu založili až Monové někdy na konci prvého tisíciletí našeho letopočtu. V patnáctém století královna Šin Sopu (Shin Sawbu), zvaná též Biňja U (Binnya U) darovala pagodě svoji vlastní váhu ve zlatě, královna byla sice útlá a vážila jen kolem 40 kg, ku prospěchu pagody tato tradice pak pokračovala dále a za ta století se tu zlatých lístků nahromadilo požehnaně: mluví se o různých množstvích, obvykle o 26 tunách čistého zlata. Vrcholové hti pak zdobí 76 karátový diamant (cca 15 gramů) a dalších 5448 jiných diamantů a 2317 rubínů. Máme štěstí, že tu zase probíhají četné obřady šinpju, zároveň pagodu obchází dobrovolnická metařská četa, zametat podlahu je očividně velká čest. Vyčkáme do soumraku, mezitím je potřeba pro štěstí polít příslušného Buddhu svého dne narození, kolikrát opět není jasné, někdo polévá pětkrát, někdo osmkrát. Po setmění se scházíme u obřích činthe a odjíždíme zpět na občerstvení v osvědčené hospůdce 365.

YANGON | neděle 9. hnaung tagu lazou 1376 (12. 4. 2015)

Poslední den v Yangonu věnujeme posvátnému bílému slonu. Myanmská vláda vlastní údajně devět těchto tlustokožců, kteří vždy zvyšovali prestiž buddhistického vladaře, sice thajský král jich má v Bangkoku o něco více, veřejnosti je každodenně ukazují pouze Barmánci. Se statutem bílého slona poněkud kontrastují vězeňské podmínky v pavilónu, sloni jsou navíc spíše růžoví, ale mají celou řadu znaků, které má tradiční bílý slon splňovat.

Pokračujeme poté k nové stúpě Swetómjat (Swetawmyat), kde je uložen Buddhův zub. Jedná se o stúpu státní, nepotkáváme zde žádné mnichy, kteří si patrně nechtějí zavdat s režimem. Takto to dopadá, když náboženskou relikvii věnují soudruzi lampasákům. Pagoda je ale vyvážená, postavena po vzoru pagody Ananda v Baganu. Poté jedeme k přehradnímu jezeru Iňja (Inya), kolem jsou již v plném proudu přípravy na thingjan (Thingiyan), nový rok, stavějí se tribuny, z jezera jsou natažené hadice s rozvodem do desítek stříkaček, bude veselo, tak jako každý rok. Za jezerem stojí úhledný bílý domek s červenou střechou, zde žije prominentní bývalá disidentka Aun Schan Su Ťij, a zde také trávila dlouhé roky domácího vězení. Jezero v květnu roku 2009 přeplaval s podomácku vyrobenými ploutvemi z lepenky bláznivý americký mormon Yettaw a nezvaně se vetřel do rezidence. Došlo na zatýkání, jedno z obvinění Američana padlo také za nezákonné plavání, vyfasoval sedm let, takže nebýt diplomaty zprostředkovaného propuštění a vyhoštění , tak by ještě dnes seděl v nedaleké inseinské věznici. Jako slepá k houslím k trestu přišla i samotná Lady, které úřady napařily dalších 18 měsíců domácího vězení za přechovávání cizince, tentýž trest vyfasovaly její dvě rodinné pomocnice. Hlavy ovšem padaly i na straně režimu, uvězněno bylo na několik měsíců i neznámé množství strážců a byl sesazen jeden policejní podplukovník. Několika temp v jezeře a takové následky!

Loučíme se s mořským odřadem, který odjíždí do Ngwe Saung a zabočujeme na University Avenue, kde ještě krátce zastavíme před hlavním vchodem do rezidence, ozdobeném rudou vlajkou Národní ligy za demokracii, strany, která dle očekávání patrně vyhraje podzimní všeobecné volby. Dojíždíme do hotelu, po dvanácté vycházíme na tržiště Boďok (Bogyoke), zde už začaly oslavy nového roku a dětičky s chutí polévají. Pěšky se přesouváme do příjemné hospůdky Aung Mingalar se šanskými nudlemi a pak k hrobce posledního mughalského sultána Bahadúra Zafara Šáha, který zde zemřel ve vyhnanství, kam jej vyhostili Britové. Mughalové byli jak známo nějací stavitelé hrobek a mauzoleí, zdejší svatyně je však vzhledem k okolnostem výrazně skromnější než řekněmež Tádž Mahal. Poté míříme k pagodě Mahawizaja (Maha Wizaya), opět novodobé záležitosti, na jejíž stavbě se podílel i generál Nei Win. Horko vrcholí, k pagodě Sule jedeme taxíkem, trávník parku Maha Bandula (Maha Bandoola) je v nedělním odpoledni zaplněn posedávajícími skupinkami po britském stylu, což dokresluje koloniální architektura kolem, chybí jen pomník královny Viktorie uprostřed, který nahradil obelisk nezávislosti. Začíná se šeřit a tak na poslední posezení do baru 365 a odjíždíme na letiště. Ulice kolem jezera Inya jsou zaplněné, z některých tribun již načinčané hostesky stříkají vodu na projíždějící vozy, inu, svátek vody a nový rok 1377 je za dveřmi.

Před půlnocí opouštíme novoroční Myanmu a přes Soul odlétáme do jarní Prahy.