Z PUSTIN DIVOKÉ NAMIBIE
DO KAPSKÉHO MĚSTA
PRAHA – WINDHOEK | sobota 19. 3. 2022
Odlétáme před Frankfurt dolů na jih Afriky.
WINDHOEK | neděle 20.3.2022
Přilétáme na letiště Hosea Kutako přesně načas dle letového řádu. Bývaly doby, kdy přízvisko německý bylo synonymem přesnosti a dochvilnosti, zdá se, že zde v bývalé německé kolonii to platí stále, a to i v tak nevyzpytatelném oboru jako je letectví. Letiště je pojmenováno po hererském náčelníkovi a bojovníku za nezávislost Namibie Hosea Katjikururume Komombumbi Kutakovi. Je to asi světový rekord a unikát, málokde se letiště jmenuje po někom, kdo se dožil plných sta let, a to i přes poměrně rizikový životní styl, spočívající v odboji proti Němcům a Jihoafričanům. Je vidět, že je v Namibii asi zdravé povětří!
Windhoek má ročně zhruba 320 slunečných bezmračných snů, dnešek zrovna není tím příkladem. Po vyřízení letištních formalit jedeme do naší lodže, kolen nás jsou šedé těžké mraky, mrholení, sytě zelené pahorky. Když už se zdá, že pilot omylem přistál někde na skotské vysočině, skupina paviánů přebíhajících silnici, nás uvede do reality. Jsme v Africe! O třetí vyrážíme do města. Dojíždíme k evangelickému kostelu Christuskirche z doby německé koloniální nadvlády. Kostel je jakýmsi symbolem Windhoeku, za ním stojí v zeleni ukrytá budova namibijského parlamentu Tintenpalast, zvaná tak dle tamní enormní spotřeby inkoustu na úřední dokumenty, to bylo v dobách, když zde sídlila německá koloniální vláda. Pořádek v lejstrech musel být i zde v odlehlém koutu Afriky. Výrazná stavba proti kostelu nahradila kontroverzní monument ke slávě císaře Viléma II. a na paměť německým vojákům, kteří padli při potlačování povstání Hererů a Namů na počátku dvacátého století. Dnes na místě takzvaného Reiterdenkmalu stojí budova muzea nezávislosti se sochou prvého namibijského prezidenta Sama Nujomy. Bronzová socha jako by vypadla z oka pchjongjangským ztvárněním Kim Ir-sena či Kim Čong-ila, a není to náhoda. Celý objekt muzea i se sochou postavila severokorejská firma Mansudae Overseas Project, je poněkud překvapivé, kterak jsou Severokorejci po světě úspěšní se svojí specifickou estetikou. A co by to bylo za severokorejskou stavbu bez vyhlídkové restaurace? Naštěstí je otevřeno, vyjíždíme tedy do horního patra, milé posezení nám zpříjemňuje panorama města i milá obsluha slečny Charlothe.
Za moderní stavbou se pak krčí stará pevnost Alte Feste, prvá evropská stavba ve Windhoeku. Dnes je v ní národní muzeum, nyní zavřené, a před budovou se v zarostlém trávníku tyčí další kimirsenovská socha, tato na paměť genocidy Hererů za dob německé kolonie. Přecházíme poté kousek dolů z kopce na Independence Avenue a čeká nás krátká procházka po pěší zóně Post Street Mall, kterou zdobí 33 meteoritů z Gibeonu o stáří zhruba 600 miliónů roků, jež tvoří největší známý meteorický roj, který kdy v geologické historii dopadl na povrch naší planety. Z vyhlídkové terasy jsme viděli zajímavé zámecky vyhlížející stavby, vyjíždíme tedy k objektu, zvanému Schwerinsburg. Je to jeden ze tří pevnostních hradů Windhoeku, rovnou ten největší, dovnitř se bohužel nedostaneme, je to soukromá rezidence italského velvyslance. Pevnostní věž byla postavena současně se Starou pevností, později byla ale přeměněna na vyhlášenou pivnici se zajímavým názvem Sperlingslust (Vrabčákovo potěšení), a ještě později v soukromou rezidenci guvernéra hraběte ze Schwerinu, odtud vznikl název současný.
Na recepci s ambasadorem to tu dnes rozhodně nevypadá, raději tedy přejíždíme do vyhlášené windhoecké hospůdky Joe’s Beerhouse na pozdní oběd či ranou večeři. Jídlo se zde musí pojmout degustačně, už málokde v Africe je k dostání takový výběr zvěřiny jako zde, takže vítězí specialita Křovákův špíz (Bushman’s Sosatie) s pěticí mas: zebra, kudu, přímorožec, antilopa skákavá a krokodýl. Příznivcům koloniální kuchyně se dále nabízí například Jägerschnitzel z kudu. Je to vlastně takové safari shrnuté na jeden talíř. Zapijeme to dobrou točenou Hansou, a vychutnáme si zajímavé prostředí s důrazem na jakousi východoněmeckou nostalgii s uličními cedulemi typu Wilhelm Pieck Strabe či Unter den Akazien. Stěny zde lemují narovnané lahve vypitého Jägermeisteru, to je módní pitivo po celé Namibii a rozšířil se tu takový zvyk vypitými lahvemi obrovnávat stěny. Již za tmy je čas k návratu, zítra Windhoek opouštíme.
WINDHOEK – UGAB | pondělí 21. 3. 2022
Dnes nás čeká dlouhý přejezd, počasí se zatím nijak nezlepšilo, je zataženo a lezavo, na cestu to ale tolik nevadí. Vyjíždíme o osmé přes město a dále po asfaltové výpadovce, projíždíme města Okahandja a Otjiwarongo, v Outjo zastavujeme na benzínce a pak odbočujeme na západ. Počasí se trochu lepší, přestává pršet a mrholit, a už je jen oblačno. Poprvé v Namibii opouštíme asfalt a po šotolině jedeme do naší lodže, krátce posedíme na terase s úchvatným výhledem na stolové hory, a pak vyjíždíme k erozní jehle Vingerklip. Skalní suk býval ve stínu pozornosti ještě bizarnější erozní jehly Mukurob (Božský prst), ta se ale zřítila po rozsáhlých deštích v roce 1988, dnes je tedy tím nejexponovanějším skalním útvarem Namibie. Obcházíme skalní jehlu, již několik dní tady prší, a tak je třeba mít při obchůzce na paměti osud Mukurobu, naštěstí velmi nestabilně vyhlížející slepence vydržely. Přejíždíme ještě k blízké lodži Vingerklip a vycházíme nahoru na malou stolovou horu k romantickému bungalovu Heaven’s Gate. Setmělo se, a tak se vracíme zpět do našeho ubytování a posedíme na večeři v panoramatické restauraci, výhledů si ale užijeme až ráno u snídaně.
UGAB - BRANDBERG | úterý 22. 3. 2022
Ráno si vychutnáme výhledy, na rozdíl od včerejška nám mezi mraky probleskuje slunce, a tak jsou scenérie po ránu nasvíceny velmi zajímavě a fotogenicky. Vracíme se zpátky na hlavní asfaltovou silnici a jedeme k městečku Khorixas. Hlavní zajímavostí je tu nedaleká himbská vesnice. Jsme sice hodně na jih od tradičního himbského území, řada suchých roků a nedostatek pastvy však nomádské Himby vyhnal na daleký jih, a tak se můžeme i zde juknout na jeden z posledních tradičních afrických kmenů. Terénní cestou přijíždíme do osady, vítá nás tu náčelník pan Tjandja. Ještě před příchodem mezi chýše si prosvištíme některá himbská slovíčka: „Moro“ (Dobrý den), „Peribi?“ (Jak se daří?), „Nuwa“ (Dobře), „Okuhepa“ (Děkuji). Na velký filozofický rozhovor o životě to zřejmě stačit nebude, ale je dobré alespoň pozdravit po místním způsobu a nebýt ve vsi za mimozemšťana.
Přicházíme do vesnice, tvořené kruhem chýší, u nichž posedávají místní ženy s děcky. Žen je od pohledu daleko více než mužů, což bývá obvykle dobrý a žádoucí poměr, dáno je to nejen tím, že muži jsou někde na pastvě, ale hlavně tím, že Himbové praktikují polygamii, a to tržní. Cena nevěsty je stanovena paušálně na pět krav. Bez ohledu na kvalitu nevěsty, kus za pět kusů. Zde ve vsi jsou podle pana Tjandjy všechny ženy zadané, takže nás příjezd bez dobytka asi mrzet nemusí. Přijeli jsme neohlášeni, a tak pověstné nahlinkování do červenohněda není na tělech zrovna výstavní, o to je ale návštěva autentičtější. Červená hlinka je ikonickým symbolem kmene Himbů, a používá se nejen na tělo, ale hlavně na vlasy. Hliněné dredy zde ve vsi doplňují černé střapce z jakéhosi umělého chemlonu, pokrok se nedá zastavit. Hlinka smíšená s tukem má být nejen prostředek ke zkrášlení, ale i účinná ochrana před hmyzem a pálícím sluncem. Ale samotná hlinka nestačí, jak uvidíme zanedlouho. Nahlížíme do jedné z chýší, kde se předvádí vykuřovací obřad, kouř má sloužit jako parfém i repelent proti dotěrnému hmyzu. Znakem dospělosti jsou u Himbů, hlavně u mužů, také vyražené přední zuby, u žen se zákrok provádí jen výjimečně, moc hezky to nevypadá a praktické to taktéž tolik nebude, ale každý kraj má své svébytné zvyklosti. Vesnice zde prý stojí jen krátce, pár let, klan přikočoval před pár roky od řeky Kunene na severu, tam zrovna vypuklo velké sucho a půdu zde mají jen pronajatou. Splácí ji částečně penězi a částečně dodávkami masa, momentálně ale prý dle pana Tjandjy chovají jen kozy, větší dobytek vesnice nyní nevlastní, asi byl všechen investován do nákupu žen. K návštěvě patří i zvyklostní obřad nákupu, ukazuje se, že zvláště některé z žen by se neztratily ani v ostré tržní ekonomice, kočovníci vždy bývali dobrými obchodníky, a platí to i zde v jižní Africe. Jako velmi schopné obchodnice se nám nakonec ukazují paní Veri a paní Katenda, jakož i paní Kehinjama, investice kapitálu ve formě většího dobytka do zejména těchto žen se tedy v těchto třech případech jeví jako velmi dobrá a lukrativní a zřejmě nese rychlou návratnost. Leckterý bankéř by se zde mohl v himbské chýši jistě poučit.
Opouštíme ves, u terénní cesty potkáváme sběrače mopanových červů. Jedná se o housenky motýla druhu Gonimbrasia belina, které jsou na celém jihu Afriky oblíbenou pochoutkou. Konzumují se buď za syrova nebo opražené, praví znalci oceňují zvláště chuť čerstvých syrových housenek, u nichž zbytky nestrávených listů dodávají pochoutce jemné čajové aroma. Strýc sděluje, že dobré vypražené housenky jsou k prodeji na trhu v Khorixas, je tedy nutno v městečku vykonat gastronomickou zastávku, na ochutnávku přímo masitých živých kousků asi totiž nebudeme dosud těmi pravými znalci.
Pokračujeme k nejvyššímu horskému masívu Namibie, Brandbergu, kde nás po krátké siestě v lodži čeká příjemná procházka k nejznámější křovácké skalní malbě v zemi, k tak zvané Bílé paní. Sice to žádná paní není a ani není tolik bílá, ale to nevadí. Jedná se o malbu zobrazující patrně jakéhosi šamana, uprostřed rituálních zvířat. Vidíme zde i lovce, převlečeného za zvíře, kterak se blíží ke stádu přímorožců, podobné metody lovu se tady v Damarsku uplatňovaly ještě nedávno. Zvířat je na malbě pod skalním převisem namalováno plno, a také jeden z balvanů u pěšiny upomíná na gigantickou hlavu paviána, raději bychom zahlédli zvířata reálná. Damaraland je domovem vzácných pouštních slonů, potkáváme cestou řadu vyvrácených akácií, nepochybný to znak sloní přítomnosti, chobotnatci ale prý podle paní Ingrid, místní damarské průvodkyně, nyní pobývají jinde. Leopardi tu jsou hojní, jsou to noční živočichové, a o setkání zblízka tváří v tvář s leopardem nebude asi velký zájem, ono se slonem by to také nebylo bez starostí. Doprohlédneme si malby, ty červené jsou starší, odhadují se na nějakých 5 000 let, a u barevných mladších maleb se stáří udává na 2000 roků. Pokocháme se též výhledem na nejvyšší horu Namibie, Königstein. Žene se bouřka, je tedy čas na návrat k vozu, brodíme zpátky přes tekoucí řeku s tisícovkami pulců, žáby umí vzácné vlhké období dokonale využít. Deště zároveň krajinu zkrášlily sytou jarní zelení, zde tak vzácnou a neobvyklou.
BRANDBERG - SWAKOPMUND | středa 23. 3. 2022
Celou noc pršelo, ráno je to naštěstí bez deště. Odjíždíme směrem k hornickému městečku Uis, na kávičku zastavujeme u bývalého hornického klubu, stěny tu krášlí geologické řezy a mapy, majitel se pak chlubí obří sbírkou pivních lahví, o tom že má pivo rád nemůže být na prvý pohled žádných pochyb. U štamgastského stolu Prospector’s Baru se tu večer pravidelně schází parta vysloužilých geologů a prospektorů, v Namibii jinde obvyklí Číňané zatím chybí, dnes už zavřené ložisko cínu nebylo totiž nikdy moc rentabilní a takové investice Číňan rád nemá. Je čas vyrazit. Krátká cesta k masívu Spitzkoppe je neprůjezdná, řeka Omaruru je kvůli nadměrným srážkám rozvodněná, a uvíznutí v brodě riskovat určitě nechceme, v okolní pustině by se pomoc hledala těžko.
Měníme tedy plány a míříme k pobřeží. Krajina postupně vysychá a přechází do pouštní roviny a zároveň se postupně ochlazuje. Pobřeží celé Namibie omývá studený proud Benguela, jenž přináší chladné antarktické vody. Teplotní rozhraní suchého pouštního teplého a chladného vlhkého oceánského vzduchu zde zároveň způsobuje kondenzaci vlhkosti do mlh, jež se pozvolna během dne vlivem slunečního svitu rozpouštějí. Ač tu tedy naprší minimum vody, pobřežní části pouště Namib tak patří paradoxně k jedněm z nejvlhčích pouští vůbec, na vegetaci se to ale příliš neprojevuje, naopak, většina vlhkosti se z mlhy vypaří ještě před tím, než stačí zavlažit povrch. Mořský vítr pak krajinu ještě zasoluje, rostou tady tedy jen ty nejodolnější sukulenty. Silnice pozvolna klesá, objevuje se asfalt a nezbytné faty morgany na obzoru.
Dojíždíme do Hentiesbaai a odbočujeme na sever k rezervaci Cape Cross. Jsme již na Skeleton Coast, zvaném tak dle četných koster vyvržených velryb, ale i vraků lodí, jež tu ztratily v mlze orientaci a ztroskotaly. Velrybí pozůstatky zhlédneme v hospůdce na mysu, kde se zastavujeme na obligátní fish and chips. A pak už míříme do rezervace.
Roku 1486 zde zakotvil portugalský objevitel Diogo Cão a vztyčil zde kamenný kříž padrâo, čímž zabral tento kus země pro portugalskou korunu. Byl to tehdy v doplutí na jih rekord, objevitel zde tenkrát lodě obrátil zpět směrem ke Kongu, a směrem na jih později následoval Bartolomeu Dias. Původní kamenný kříž odvezli Němci do Berlína, na mysu tak dnes stojí pouze jeho císařská kopie. Chladné vody Benguely jsou jako stvořené pro lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus), a zdejší kolonie prý čítá přes 200.000 jedinců. Máme štěstí, že je zrovna sezóna mláďat. Mláďata se s matkou dorozumívají hlavně hlasem a udržet si stálý kontakt je pro mládě doslova otázkou přežití, a tak si békání na mysu užijeme do sytosti. A vydatného lachtaního odéru taktéž.
Lachtanů jsme si na mysu užili do sytosti, vracíme se po pobřeží na jih a zastavujeme v městečku Hentiesbaai na výbornou kávičku v hospůdce Des Duines.
Jedeme dále, u pobřeží nás zaujme vrak rybářské lodi M/S Zeila, ta tu v srpnu roku 2008 ztroskotala za podivuhodných okolností. Jako dosloužilé plavidlo byla prodána do Indie na šrot, při vlečení směr Bombaj se ale záhy po večerním vyplutí z Walvis Bay z vlečného lana utrhla, a volně po celou noc driftovala po oceánu, až narazila na břeh jižně od Hentiesbaai. Na palubě utržené lodi byli dva indičtí námořníci jako obsluha při vlečení. Na pláži zrovna přítomní rybáři oba dva nešťastné trosečníky zachránili pomocí gumového člunu. Kolem vraku lodi tu malebně poletuje hejno kormoránů pobřežních (Phalacrocorax neglectus).
Dojíždíme do Swakopmundu, hlavního rekreačního letoviska Namibie. Na rozdíl od našeho ideálu plážové dovolené, kdy se jezdíme k moři hlavně ohřát, Namibijci to mají přesně opačně, jezdí se k moři ochladit. Němci tu kdysi chtěli postavit přístav. Než k tomu došlo, vypukla prvá světová válka a Německo muselo svoji Jihozápadní Afriku vyklidit. Vliv ale zůstal, pivo se nadále čepuje do německých půllitrů, to se jinde v Africe obvykle nevidí, a i některé novější domy ve městě by svojí architekturou bez povšimnutí zapadly do typické ulice někde u nás v Sudetech. A kdybychom si náhle začali připadat jako někde na Baltu nebo ve Vejprtech, tak nás do reality vrátí doteky africké divočiny: perličky kropenaté (Numida meleagris), které se popelí v úpravném parku kolem válečného monumentu s hezkými říšskými válečnými kříži. Vydatný den pak zakončujeme v plážové hospůdce Tiger Reef.
SWAKOPMUND – SPITZKOPPE - SWAKOPMUND | čtvrtek 24. 3. 2022
Vyjíždíme časně, počasí je po ránu sychravě listopadové, šedivo a chladno, cesta po asfaltu ale hezky ubíhá a jak se vzdalujeme od pobřeží, otepluje se s každým kilometrem. U obce Arandis míjíme vpravo odbočku ke dvěma obřím uranovým dolům, Rössing a Husab. Namibie dodává více jak desetinu světové produkce uranu, zajímavá je zde nejen vlastní geologie ložisek, kterou zde tvoří mineralizace vyvřelých hornin, v tomto případě leukogranitů, v nichž díky hojnému výskytu oxidů železa a sulfidů došlo k vysrážení oxidů uranu a vzniku uranového minerálu uraninitu, známějšího pod starším označením smolinec, ale také vlastnická struktura. Nadnárodní koncern Rio Tinto nedávno prodal svůj majoritní podíl Číňanům, a tak hlavními akcionáři tu jsou dnes kromě malého podílu namibijské vlády Číňané a Jihoafričané a 15 procent akcií na dole Rössing drží trochu překvapivě Írán. Číňanům se zde dobře daří, to ostatně uvidíme večer v restaurantu, kde se ke stolu čínských papalášů budou nosit až neuvěřitelné porce vybraných lahůdek a drahých nápojů, a bude panovat vysoce rozjařená atmosféra, patrně dochází na ložiscích k novým slibným objevům či ceny uranu na světových burzách závratně vzrostly. To by ostatně v dnešní perspektivě hrozící jaderné války nebylo ani divu, otázkou je, zda je co oslavovat.
Na obzoru se nám už rýsuje horský masív, jedeme se tedy věnovat mimořádným scenériím masívu Spitzkoppe. Žulové suky a volné balvany vypadají jak z nějakého vědeckofantastického filmu, také se zde natáčely úvodní scény slavného filmu 2001: Vesmírná odyssea. Žádný černý obelisk ani tlupa opolidí nám zde ale nehrozí, mezi skalami zahlédneme jen damany skalní (Procavia capensis), jejichž sušená moč vytváří bílé pruhy u skalních štěrbin. Bývala to kdysi ceněná surovina pro křovácké skalní malby. Ač je to neuvěřitelné, hlodavcovitý živočich je nejbližším příbuzným slona. Vystupujeme ke skalní bráně, jež je jakýmsi symbolem skal. Kolem poletují hojní černí špačci světlekřídlí (Onychognathus nabouroup), výrazným ptačím druhem je mezi skalisky také chocholatý sparák šedý (Corythaixoides concolor) s neuvěřitelně výrazným káravým křikem. Vychutnáme si přímý výhled na impozantní nejvyšší vrchol Grosse Spitzkoppe, který údajně již v dobách německé kolonie slezl udatný německý voják, historka však není příliš věrohodná, voják měl na vrcholu rozdělat oheň, z čeho by takový oheň na špici hladkého žulového masívu rozdělal, zůstává dodnes předmětem dohadů. A tak na prvé slezení si musel obtížný kopec počkat až do roku 1946.
Vracíme se poté zpět do Swakopmundu a den zakončíme v příjemné atmosféře restaurace The Tug u mola, kde se podávají věru excelentní namibijské ústřice, znalci považované za jedny z nejlepších na světě. Naštěstí nám je Číňané nestačili zkonzumovat všechny.
SWAKOPMUND - SESRIEM | pátek 25. 3. 2022
Vyjíždíme časně, počasí je po ránu sychravě listopadové, šedivo a chladno, cesta po asfaltu ale hezky ubíhá a jak se vzdalujeme od pobřeží, otepluje se s každým kilometrem. U obce Arandis míjíme vpravo odbočku ke dvěma obřím uranovým dolům, Rössing a Husab. Namibie dodává více jak desetinu světové produkce uranu, zajímavá je zde nejen vlastní geologie ložisek, kterou zde tvoří mineralizace vyvřelých hornin, v tomto případě leukogranitů, v nichž díky hojnému výskytu oxidů železa a sulfidů došlo k vysrážení oxidů uranu a vzniku uranového minerálu uraninitu, známějšího pod starším označením smolinec, ale také vlastnická struktura. Nadnárodní koncern Rio Tinto nedávno prodal svůj majoritní podíl Číňanům, a tak hlavními akcionáři tu jsou dnes kromě malého podílu namibijské vlády Číňané a Jihoafričané a 15 procent akcií na dole Rössing drží trochu překvapivě Írán. Číňanům se zde dobře daří, to ostatně uvidíme večer v restaurantu, kde se ke stolu čínských papalášů budou nosit až neuvěřitelné porce vybraných lahůdek a drahých nápojů, a bude panovat vysoce rozjařená atmosféra, patrně dochází na ložiscích k novým slibným objevům či ceny uranu na světových burzách závratně vzrostly. To by ostatně v dnešní perspektivě hrozící jaderné války nebylo ani divu, otázkou je, zda je co oslavovat.
Na obzoru se nám už rýsuje horský masív, jedeme se tedy věnovat mimořádným scenériím masívu Spitzkoppe. Žulové suky a volné balvany vypadají jak z nějakého vědeckofantastického filmu, také se zde natáčely úvodní scény slavného filmu 2001: Vesmírná odyssea. Žádný černý obelisk ani tlupa opolidí nám zde ale nehrozí, mezi skalami zahlédneme jen damany skalní (Procavia capensis), jejichž sušená moč vytváří bílé pruhy u skalních štěrbin. Bývala to kdysi ceněná surovina pro křovácké skalní malby. Ač je to neuvěřitelné, hlodavcovitý živočich je nejbližším příbuzným slona. Vystupujeme ke skalní bráně, jež je jakýmsi symbolem skal. Kolem poletují hojní černí špačci světlekřídlí (Onychognathus nabouroup), výrazným ptačím druhem je mezi skalisky také chocholatý sparák šedý (Corythaixoides concolor) s neuvěřitelně výrazným káravým křikem. Vychutnáme si přímý výhled na impozantní nejvyšší vrchol Grosse Spitzkoppe, který údajně již v dobách německé kolonie slezl udatný německý voják, historka však není příliš věrohodná, voják měl na vrcholu rozdělat oheň, z čeho by takový oheň na špici hladkého žulového masívu rozdělal, zůstává dodnes předmětem dohadů. A tak na prvé slezení si musel obtížný kopec počkat až do roku 1946.
Vracíme se poté zpět do Swakopmundu a den zakončíme v příjemné atmosféře restaurace The Tug u mola, kde se podávají věru excelentní namibijské ústřice, znalci považované za jedny z nejlepších na světě. Naštěstí nám je Číňané nestačili zkonzumovat všechny.
SOSSUSVLEI | sobota 26. 3. 2022
Vyjíždíme ještě za šera, brána parku otevírá v sedm, je tedy dobré tam být včas. Jedeme rovnou k nejscéničtější lokalitě parku, ke kotlině Deadvlei. Název je hezkou směsí angličtiny a afrikánštiny, znamená mrtvé bahnisko. Tyto pouštní pánve jsou vizuálním symbolem Namibie, občasné vodní přívaly zde podporovaly růst akácií, tak, jak vidíme v hlavním údolí, postupem času ale došlo k odškrcení kotlin přivátým pískem a voda už na místo neměla jak dotéci. Bez vody stromy uschly, byť zrovna akácie druhu Vachellia erioloba vydrží opravdu hodně, její kořeny obvykle dosahují až desítky metrů pod povrch, a tak si na ni nějaké to sucho jen tak nepřijde. Zde ale voda chybí úplně i v hloubce, a tak akácie postupně odumřely. V suchém pouštním vzduchu pak jejich kmeny dokážou přetrvávat staletí, černé větve v kontrastu s oranžovým pískem, bílým vyschlým bahnem a modrou oblohou jsou nadmíru malebné, dnes nám scenérii ještě obzvláštňuje svěží jarní zeleň a žlutě kvetoucí květy. To je zde ve žhavé poušti vskutku mimořádným úkazem.
Nabažíme se panoramat stromů a stoupáme vzhůru na dunu Big Daddy. Polohy větrem upěchovaného písku jsou střídány sypkým pískem, postup je tedy pomalý, aspoň máme čas pozorovat četné potemníky, kteří se tu lidově nazývají pijáci mlhy. V prostředí nedostatku vody si vypěstovali zvyk, že jakmile vítr přivane oceánské mlhy, zvednou zadeček a nechají na něm mlhu kondenzovat, vzniklý kondenzát pak pijí. Ráno je dnes bezmlžné, a tak tedy tento proces naživo pozorovat nemůžeme.
Z vršku ale můžeme obdivovat panoramata dun, které jsou zde v poušti Namib nahromaděny do mimořádné výšky, místy dosahují až tří set metrů, a jedná se tedy o jedny z vůbec nejvyšších dun na naší planetě. Díky střídání oceánských a pevninských větrů, jež vanou od západu k východu a opačně, se v případě namibijských dun obvykle pohybuje pouze hřebenová část duny sem a tam, a základna duny zůstává na místě, takže se duny nepřesouvají tak, jako v jiných místech, třebas na Sahaře, a mohou růst do gigantických výšek. Kotlina na východní straně duny je po vydatných deštích zaplavena vodou, to tu obvykle běžné nebývá.
Sestupujeme dolů, Slunce už je vysoko na obloze, horko je téměř k zalknutí a ostré světlo fotografování nesvědčí, a tak se vracíme k vozu a jedeme zpět k bráně parku. Po odpoledním klidu se vracíme zpět do Sossusvlei, průjezd sypkým pískem se tentokrát neobejde bez zádrhelu, odpolední slunce rozpálilo písek do maxima, zvýšila se teplota v pneumatikách a vzrostl tlak a mírné podhuštění se ukázalo nedostatečné. Naštěstí pomáhá projíždějící Jihoafričan s elegatním tužkovým tlakoměrem, upouštíme na správný tlak, a jízdě po písku tak už dál v cestě nic nestojí. Poučením budiž, že do písečného terénu se bez příručního tlakoměru jezdit nevyplácí.
Zajíždíme k Naravlei, kotlina se jmenuje dle zde divoce rostoucích divokých a endemických melounků narasů bodlinatých (Acanthosicyos horridus), jež bývaly hlavní rostlinou potravinou Namů. Název by se měl správně vyslovovat !nara, kde vykřičník na začátku slova označuje jeden ze čtyř mlaskavých zvuků v namštině, jimiž jsou: !, |, ǂ a ǁ. Khoisanské jazyky, mezi něž namština patří, mají mlaskavky jen na začátku slova, to jazyk Sanů s mlaskavkami nešetří ani uprostřed slov, nejsou to tedy jazyky z nejsnadnějších. Dle řady lingvistických teorií jsou právě mlaskavky nejstarším vývojovým elementem lidské řeči, takže ono takové to spontánní pomlasknutí nad nějakou vyvinutou sexicí na ulici má určitě jakýsi hluboký evoluční základ.
Na liduprázdném parkovišti ale není na koho pomlaskávat, a ani sběru melounků sezóna nepřeje, což tolik nevadí, nejedná se o žádnou delikatesu, a tak se v klidu můžeme věnovat pouštním scenériím, jimž dominuje duna Big Mamma. Název odráží skutečnost, že leží přímo na opačné straně údolí než ráno navštívená duna Big Daddy nad Deadvlei. Vracíme se pak zpět na hlavní silnici a zastavujeme u ikonické duny 45. Je větrno a vítr urovnal stopy ranních návštěvníků, duna se nám ukazuje ve své panenské podobě. Čas ale kvapí, brána parku nemilosrdně zavírá v 19:15, musíme jet dál. Potkáváme přímo u silnice stádo přímorožců jihoafrických (Oryx gazella), je to národní živočich Namibie, scenérie jsou nádherné, musíme ale spěchat, na podhuštěných pneumatikách se po asfaltu nejede nejlépe, naštěstí k závoře dorážíme s lehce vyplazeným jazykem v 19:14 a nocovat pod akácií s hlídkou proti hyenám tedy nemusíme. Místo toho si zajedeme opět na vytříbená masiska v lodži. A v naprosté temnotě pouštní noci si vychutnáme nebe se zářícím obloukem Mléčné dráhy, mlžnými obláčky obou galaxií Magellanových mračen a pochopitelně opěvovaným souhvězdím Jižního kříže.
Z PUSTIN DIVOKÉ NAMIBIE
DO KAPSKÉHO MĚSTA
Fotogalerie zde
SESRIEM - LÜDERITZ | neděle 27. 3. 2022
Dnes nás čeká dlouhý přejezd, vyjíždíme tedy časně. Míříme na jih, zastavujeme na benzínce Betta, kde se stavujeme jen na skok, a jedeme dále přes hory do osady Helmeringhausen, kde zastavujeme na oběd. Poutač u silnice oznamuje, že se zde podává ten nejlepší jablkový koláč v celé Namibii, láká jej tedy vyzkoušet a ochutnat.
Peče tady majitelka motorestu, paní Katia, která se zajímá, odkud že jsme to přijeli. Na název naší země jsou ve vzdálených končinách světa obvyklé reakce prakticky vždy jediné, a to jména, jež pronikla do světového fotbalu: Čech, Baroš, Nedvěd a ještě někdy Poborský. Pouze příjmení, tak, jak jsou vyvedena na dresech. Málokde zazní například jména velikánů kultury či vědy: Seifert či Heyrovský, a ani ten Václav Havel už není v širém světě tolik v povědomí, jak bývával. Takže se musíme spokojit, že nás ve vzdálených končinách znají výhradně jako národ těch fotbalistů, kteří se prosadili ve světových klubech, pokud nás už vůbec znají, což nebývá též nikdy zaručené. Pravda, u sousedů na jihu velmi často padne ještě jedno jméno, a to Radovan Krejčíř, asi po právu, dotáhnout to v silné konkurenci až na obávanou hlavu podsvětí, to už stojí za pozornost. A tím by byl výčet slavných synů národa u konce. V Helmeringhausenu, uprostřed nekonečných namibijských pustin, je tomu však jinak: po vyslovení názvu naší země se paní Katia rozzáří a praví: „Ach ja, Karl Gott!“.
Po lehkém obědě jedeme dále k městečku Aus, v okolí žijí divocí koně, pár se jich pase u hezkých žulových skalisek. Odkud se tu koně vůbec vzali, není zcela jasné, existuje na to několik názorů, z nichž nejvíce barvitá je teorie, že se jedná o potomky britských koňů, plavených na lodi do Austrálie. Loď ale u namibijského pobřeží ztroskotala a těch několik jedinců, co doplavalo na břeh, dalo základ dnešní koňské populaci kolem Ausu. Pravděpodobnější verze ale tvrdí, že to jsou potomci uprchlých vojenských koní z německých válečných tažení proti Hererům na počátku dvacátého století. Každopádně kůň je v Africe zvířetem exotickým a dle řady názorů by měl být jejich divoký výskyt omezen, aby nekonkurovali původním býložravcům. Mezi odborníky se o tomto tématu dost diskutuje, k žádnému konkrétnímu závěru se zatím nedošlo, a koně se mezitím stali jistou atrakcí sami o sobě.
Najíždíme na asfalt a míříme k moři, po levé straně se vine železnice z Lüderitzu do Ausu a máme štěstí, se supěním se po ní scénicky sune nákladní vlak. Dojíždíme do Lüderitz, město se jmenuje po německém obchodníkovi Adolfu Lüderitzovi, který s náčelníkem namského kmene !Aman Josephem Frederiksem II. roku 1883 podepsal kontrakt o odprodeji území kolem zátoky, tehdy zvané portugalsky Angra Pequena (což je právě dnešní Lüderitz), a to za pouhých 100 liber ve zlatě a 200 pušek. O tři měsíce později byl prodán další obří kus území od zátoky až po ústí řeky Gariep, a to za 500 liber a 80 pušek.
Němci tehdy lstivě využili zmatku v měrných jednotkách, délka a šířka odprodávaného území byla stanovena v mílích, domorodý náčelník se domníval, že se jedná o míle anglické (1609,344 metrů), kdežto Němci počítali s německými zeměpisnými mílemi (7421,5 metrů). A to byl docela rozdíl! Následná stížnost k německým úřadům se pochopitelně nevyřídila a zárodek kolonie Německé jihozápadní Afriky tak byl na světě. Ubytováváme se u skandinávsky vyhlížející majitelky příjemného penziónu paní Rethy a rychle vyrážíme na obhlídku města.
Jedeme k luteránskému kostelíku Felsenkirche na konci Bergstrabe s pěknou sudetsko-německou architekturou. Přecházíme ulicí Zepellinstrabe k secesní vile Goerkehaus, kde sídlil spolumajitel diamantových dolů Hans Goerke, ze skalnatého vrcholku Diamantberg nad vilou se otevírá hezký výhled na město, ale minerál, jež dal vrchu název, se bohužel v hornině netřpytí. Odjíždíme na Diasův poloostrov, chladná Benguela zde vytváří nad oceánem podvečerní mlhy. Mysticky pochmurnou atmosféru konce světa na Diasově mysu u kříže padrão slavného objevitele dokresluje jeden šakal čabrakový (Lupulella mesomelas). Den pak zakončíme na doporučení paní Rethy v hospůdce The Portuguese Fisherman, přesně dle názvu je zde majitelem Portugalec a kuchyně je na portugalském stylu založena. Bartolomeu Dias by měl jistě radost, i kvůli zde podávaným výborným ústřicím.
LÜDERITZ - |AI-|AIS | pondělí 28. 3. 2022
Včera jsme zvenčí zhlédli vilu majitele diamantových dolů, je tedy třeba se dnes podívat, kde žilo hornictvo. Poblíž Lüderitzu leží opuštěná těžařská obec Kolmanskop. Je součástí zakázaného pásu, tak zvaného Sperrgebietu, jež je dnes jak těžní oblastí diamantů, tak národním parkem Tsau ǁKhaeb.
Odjíždíme do opuštěného městečka, po ranní kávě v jídelně terezínského typu (německý styl s dřevěným obložením stěn se tu nezapře) vycházíme na prohlídku města duchů. V době svého rozmachu se jednalo o významné centrum, právě ve zdejší nemocnici byl zřízen prvý rentgen na jižní polokouli, dnes budovy pozvolna pohlcuje poušť. Sychravé ráno přidává místu na tajemnu, procházíme jednotlivé objekty, včetně dvou vil, jejichž vnitřní fotografie by obstály i v nabídce nějaké realitní společnosti. V místním muzeu pak zaujme hlavně hezky dokumentovaná sekce rafinovaných způsobů vynášení diamantů z pracoviště. Jsou tam pochopitelně uvedeny jen ty, které se podařilo chytit, otázkou zůstává, kolik dalších zajímavých fint zůstalo neodhaleno, zde by se pochopitelně člověk rád přiučil, nikdo neví, kdy by se mu to mohlo v budoucnu hodit!
Opouštíme Kolmanskop, vracíme se do Lüderitzu kvůli nezbytným testům PCR, a vyrážíme do vnitrozemí. Zastavujeme v centru Ausu u malé pumpy a po kávě jedeme dále k Seeheimu, kde zajíždíme k hradovité stavbě, z níž je dnes na prvý pohled ne moc vytížený hotel. Pevnostní stavba byla postavena už v roce 1896 pro německá koloniální vojska Schutztruppe. V době diamantové horečky ve dvacátých letech pak budova sloužila jako nádražní hotel pro cestující do pobřežních diamantových nalezišť, kteří zde museli na vlakové odbočce přenocovat. V padesátých letech ruch na trati utichl, dlouhá desetiletí byla stavba prázdná, nyní zase slouží jako historický hotel. Na terase zaujme velký papoušek, rozmluvit se nám ho ale nedaří. Pokračujeme dále kolem přehrady Naute a rozsáhlých plantáží datlovníků směrem na jih.
Dojíždíme do motorestu Gondwana Canyon Roadhouse, jak bývá zvláště v jižní Namibii obvyklé, okolí je zkrášleno vraky historických veteránů, které malebně doplňuje endemická květena. I interiér je vizuálně výrazný, zaujme sbírka poznávacích značek, nepočítáme-li místní a jihoafrické espézetky, tak dominují značky německé, a posezení u stolků je také v duchu autoveteránové estetiky.
Po sjezdu mezi skálami do rokle dojíždíme do lokality |Ai-|Ais, název s mlaskavkami je dost těžko vyslovitelný, v namaštině znamená něco jako oheň-oheň, týká se to horkého pramene, který je na vývěru vskutku vařící, přes 60°C. Místo založila při potlačování povstání jako ležení německá koloniální armáda, později se zde usídlila jihoafrická armáda, a od sedmdesátých let zde funguje lázeňský areál.
|AI-|AIS - NOORDOEWER | úterý 29. 3. 2022
Ráno se vracíme zpátky k odbočce, kterou jsme včera míjeli, abychom si prohlédli největší přírodní zajímavost jižní Namibie. Přijíždíme k okraji kaňonu řeky Fish River, hlubina pod námi, vytvářená po nekonečnou dobu poslední půlmiliardy roků erozí a také v dnešním horku hůře představitelným glaciálním brázděním a ohlazováním kdysi v dobách ledových, patří k největším světovým kaňonům vůbec. Udává se, že je největší v Africe, toto se však těžko měří, o etiopském kaňonu Modrého Nilu se ostatně tvrdí totéž. Dojíždíme na hlavní vyhlídkový bod a v poklidu si projdeme vyhlídkovou trasu podél okraje kaňonu až k výchozišti několikadenního treku kaňonem. V poslední době se zde dostalo do módy i běžecké zdolávání trasy a ultramaratóny; rekord tu činí 6 hodin 39 minut a 52 sekund, což je na těžký terén a téměř 90ti kilometrový úsek až neuvěřitelný čas, my se tu ale do žádných ultravýkonů pouštět rozhodně nebudeme.
Jedeme opět zpátky na jih, projíždíme pustými rozlohami přeshraniční přírodní rezervace |Ai-|Ais – Richterveld se vzdálenými stolovými horami na obzoru a dostáváme se do údolí řeky Orange. Žádné velké pomeranče na břehu ale nečekejme, řeka nese jméno po nizozemské královské dynastii oranžsko-nasavské. V domorodé namaštině se veletok nazývá prostě Kai !Arib neboli velká řeka, přepisováno s vynecháním mlaskavky na začátku jako Gariep či po afrikánsku doslova přeloženo jako Groote Rivier.
Namibie má poněkud unikátní geografii, jelikož jediné dvě stálé řeky, dotékající až do moře, tečou přesně po její jižní a severní hranici, nocleh se šuměním řeky je tedy v Namibii neobvyklou vzácností a vyhrazen je pouze pobytům v pohraničí. Kolem řeky se táhnou velké vinohrady, Namibie není takovou známou vinařskou velmocí jako Jihoafrická republika, dobré víno se tu ale vyrábí též. Nicméně velká část hroznů z těchto vinic nekončí v lahvích, ale prodává se jako stolní hrozny, sklizeň míří převážně do velkých světových řetězců, hlavním odběratelem by zde mělo být Tesco.
Projíždíme kolem Aussenkehru, sídlo není od prvého pohledu příliš vzhledné, dočasné rákosové stavby a přístřešky z vlnitého plechu typu uprchlického tábora poskytují ubytování sezónním vinohradským dělníkům. Vinohrady zde v osmdesátých letech založil jugoslávský imigrant Dušan Vasiljević a vinná réva je zavlažována vodou z řeky, na což jsou státem stanovované přesné kvóty odběru. Dojíždíme do lodže, panuje tu mimořádný ruch, řeka se díky dešťům trochu rozvodnila a začala tedy vodácká sezóna, atmosféra je tedy jak někde na Lužnici. Posedíme v hospůdce na obědě a odpoledne zajíždíme ještě do Noordoeweru k pumpě, je potřeba auto zbavit prachu z namibijských cest, od zítra už pojedeme hlavně po jihoafrickém asfaltu.
NOORDOEWER - CEDERBERG | středa 30. 3. 2022
Vyjíždíme časně, krátce zastavujeme na poště v Noordoeweru, je třeba odeslat zásilky, což půjde hladce, paní poštmistrová vypadá mile a schopně. Formality na hranici probíhají hladce, dokonce ani už nejsou vyžadovány testy, než jsme dojeli z Lüderitzu k hranici, jihoafrické úřady povinnost nutných testů zrušily.
A vjíždíme do Jihoafrické republiky! Míříme k hornickému městečku Springbok. Jsme v oblasti Namaqualandu, která je vyhlášena nekonečnými záplavami kvetoucích rostlin, k tomuto jevu ale dochází jen na konci zimy, v srpnu, nyní je zde poněkud fádněji. Ale tu a tam přeci jen něco kvete. Springbok míjíme a jedeme dále přes Klawer do údolí Citrusdalu, jsme již v srdci pohoří Cederberg či afrikánsky Sederberg (vyslovováno s nezaměnitelně chrochtavou dikcí Cederberch), oblast je klimaticky mimořádně příhodná pro pěstování citrusových plodů, název tomu ostatně nasvědčuje. Pohoří se jmenuje dle endemických cedrů, které ve skutečnosti nejsou žádnými obřími libanonskými cedry, ale relativně malými stromy druhu Widdringtonia wallichii, českého botanického názvu se strom ještě nedočkal. Pohoří je na endemity bohaté, po světě nejznámějším druhem je čajovec kapský (Aspalathus linearis), v pohoří hojně pěstovaný a prodávaný pod názvem roiboos.
Odbočujeme do srdce hor a po prašné cestě dojíždíme do Algerie, malý horský kemp je zrovna v nějaké parkové renovaci a vzrostlé stromy jsou tu z neznámého důvodu káceny. Kavárna nefunguje a tak se jen protáhneme a vracíme se na hlavní silnici a už nám zbývá jen kousek na farmu Marcuskraal. I zde se pěstují jak citrusy, tak čajovec. Farmu vlastní po šest generací rodina hugenotů, u domácí večeře je přítomna jen milá kuchařka Sunauda. Zbytek rodiny, Kristi s manželkou Ronelle a syn Kristian, současný hlavní statkář, zrovna vyrazili na dovolenou autem do Namibie, kterou měli odloženou kvůli pandemii po dva roky. V protisměru jsme je ale nepotkali. Večeře je excelentní, kuře z vlastního chovu, a den zakončíme posezením s točeným lokálním pivem Cederberg.
CEDERBERG - STELLENBOSCH | čtvrtek 31. 3. 2022
Po snídani pokračujeme na jih, přejíždíme průsmyk a zastavujeme v hospůdce Kardoesie, jsme v búrské oblasti, prvním jazykem je tu tedy afrikánština. Búrové se po britsko-búrských válkách rozhodli vymezit vůči okolnímu světu, výsledkem byl systém apartheidu neboli etnického socialismu. Ve sféře rekreace bývaly projevem této ideologie sportovně rekreační tábory společnosti ATKV (Afrikaanse Taal-en Kultuurvereniging), které poněkud připomínaly naše obrozenecké Sokoly, a byly založeny nejen pro utužení těla, ale též za účelem propagace afrikánštiny a afrikánských kulturních a náboženských hodnot.
Zdejší hospůdka žádným takovým táborem očividně nebyla, jisté prvky ideologického výcviku malých afrikánských dětiček, které musely být na soupeření s Křováky, Hotentoty, bantuskými černochy, Brity a jinými untermensch náležitě vycvičeni, je zdejší malá zábavná dětská trampolína, natažená nad hrozivě temnou jámou, a obklopená obřím a masivně vyhlížejícím železným rámem. Jeden špatný skok a následné břinknutí do hlavy by zcela jistě muselo být pro malého skokana fatální. Že by výchova průkopníků etnického socialismu byla až takto drsná jako kdysi v antické Spartě? Jestli se Búrové takto cvičili již dříve, není tedy divu, že s nimi měli ve všech aspektech silnější Britové tehdy tolik válečných starostí. Kvality zabijácké trampolíny nezkusíme, nápis na bráně jasně stanovuje věkovou hranici skokana na 12 let.
Jedeme dále do Paarlu, název v afrikánštině znamená perla a je odvozen od kdysi se po dešti blyštící žulové skály nad městem, kterou Abraham Gabemma, účetní a pokladník ve službách Holandské východoindické společnosti, nazval Peerlberg, Perlovou horou. Vedlejší kopec zase označil za Diamondtberg, je tedy zřejmé, že se pan pokladník při tvorbě názvosloví neodchýlil od zaměření své hlavní profese.
Perel ani diamantů si v Paarlu neužijeme a jedeme k Afrikaanse Taalmonument, pomníku afrikánského jazyka. Architektonicky zajímavá stavba byla postavena roku 1975 na výročí založení Společnosti pravých Afrikánců (Genootskap van Regte Afrikaners). Symbolika pomníku je zajímavá, tři sloupy vlevo při vstupu reprezentují evropské jazyky: holandštinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, sloupy jsou jen tři a nejsou přičleněny k žádnému specifickému jazyku, čistě matematicky byla zvolena trojka jako ideální číslo, doprava se postupně snižují tak, jak se snižoval vliv evropských jazyků na afrikánštinu. Tři polokoule na pódiu představují jazyky khoisanské skupiny a zeď kolem nich indonéštinu. Ze všech těchto zdrojů se vzpíná oblouk, jako most mezi Evropou a Afrikou k hlavnímu a nejvyššímu vrcholu, což je afrikánština. Vedle něj je pak další věž s otevřeným obloukem uvnitř, symbolizující republiku.
Po kávičce s výhledem na pohoří Drakenstein přejíždíme do blízkého Stellenbosche a ubytováváme se ve stylovém hotýlku Batavia, název tak vhodně upomíná na ony indonéské kořeny afrikánštiny a obchodní aktivity Východoindické společnosti. Stellenbosch je pojmenován po prvém holandském guvernérovi Kapska, Simonu van der Stelovi. Jmenuje se tu po něm leccos, zdejší název, jež by se dal přeložit jako Křoviska pana Stela je poněkud zvláštní, myšlen je však asi oslavně.
Samotné město je vyhlášeným univerzitním centrem a střediskem ještě vyhlášenější vinařské oblasti, znalost pěstování vína sem kdysi přinesli francouzští hugenoti. Město je historicky chráněno, vycházíme na pozdní oběd po třídě Dorp k bizarnímu vetešnictví Oom Samie Se Winkel s řadou pozoruhodných artefaktů. Sedáme ve vedlejší hospůdce De Akker na pivo a jídlo a poté procházíme město. Zastavujeme u bílého objektu, zvaného V.O.C. Kruithuis, což byla prachárna Nizozemské východoindické společnosti. Zde se vždy koncem září vydával svobodným občanům pravidelný příděl střelného prachu a střeliva. Před budovou leží velká travnatá plocha, zvaná Braak, byla to součást ochranné zóny kolem prachárny, aby nebylo město postiženo případným výbuchem. Dnes už se zde střelný prach neskladuje a zástavba se přiblížila. Vracíme se pozvolna do hotelu, ulice jsou tu lemovány duby, na tyto stromořadí je Stellenbosch náležitě pyšný a říká si někdy Město dubů. Jdeme spát časně, zítra si vyjedeme ještě před snídaní do hor.
STELLENBOSCH – KAPSKÉ MĚSTO | pátek 1. 4. 2022
Ráno je poněkud zamračené, na výlet do hor nikoliv ideální, nicméně o šesté vyjíždíme. Jedeme do Franschoeku, který založili francouzští hugenoti, a francouzský vliv je v ulicích vidět stále, město má jakýsi statut hlavního centra vysoké jihoafrické gastronomie a someliérství. Za městem stoupáme do průsmyku Franschoek Pass v nadmořské výšce 736 metrů, přejedeme kus dále do rokle řeky Dutoitsrivier.
Počasí se nelepší, tak se vracíme zpět na snídani, a v pozdním dopoledni vyrážíme do Kapského města. Do města vjíždíme poblíž Rhodesova sídla Groote Schuur, dnes prezidentské rezidence v Kapském městě. Stejné jméno nese i blízká nemocnice, v jejímž starém křídla proběhla roku 1967 prvá transplantace srdce, operací se proslavil doktor Christiaan Barnard. V hotelu je na ubytování ještě velmi časně, a tak míříme na severní předměstí, zvané Table View, a jak název napovídá, je odtud přes zátoku hezký pohled na masív Stolové hory. Vracíme se do hotelu, ubytováváme se, a odjíždíme k dolní stanici lanovky, počasí je jako vymetené a obvyklý příkrov mraků na Stolové hoře neleží.
Těšení se na výhledy bylo ale předčasné. Ona ta vymetená obloha není jen tak bez příčiny, a tou je dnes bohužel silný vichr, který pro provoz lanovky netvoří zrovna ideální podmínky, lanovka tudíž stojí, a spokojit se musíme jen s pohledem na panoráma tzv. Mísy, jak se nazývá centrální část města, otočená k zálivu a k teplému severu, chráněná před dechem studené Antarktidy. Vichr nakonec přivane i ty mraky, naděje na svezení tím končí, nemá tedy smyslu na dolní stanici dále obejdovat, přejíždíme tedy na Signal Hill s hezkými výhledy na město i na nedostupnou Stolovou horu. Odtud se signalizovaly příjezdy lodí do kapského přístavu, dnes místo slouží pro hojné selfíčkaření s mimořádnými panoramaty za zády.
Nabažíme se scenérií a jedeme na Victoria & Alfred Waterfront, do renovovaných doků, které se staly nejhezčí částí Kapského města. Jméno nesou po královně Viktorii a jejím synovi princi Alfredovi, který jako prvý člen britské královské rodiny navštívil Kapskou kolonii. Nejednalo se sice o žádnou veleslávu, princ připlul v rámci své námořní služby jako pouhý nižší lodní důstojník ve výcviku, navíc mu tehdy bylo jen 16 let, přesto se doky dočkaly vděčného pojmenování na jeho paměť a kolonisté si královského zastavení nesmírně považovali. Vychutnáme si výhledů na mraky nad Stolovou horou a živé atmosféry. Den pak zakončíme včasnou večeří v restauraci Mozambik, kde obvykle fádnější anglická a burské strava je chuťově zpestřena ostrou mosambickou omáčkou peri-peri.
A kdyby nás z nadbytku pálivého mosambického chilli postihla večer nějaká srdeční slabost, víme, že v blízké nemocnici Groote Schuur by nám jistě kvalifikovaně pomohli.
KAPSKÉ MĚSTO – MYS DOBRÉ NADĚJE – KAPSKÉ MĚSTO | sobota 2. 4. 2022
Vyjíždíme kolem Kapského stadionu a najíždíme na pobřežní Beach Road. Zastavujeme na panoramatické vyhlídce Maiden’s Cove, dle názvu by se tu měly vyskytovat mořské panny, to jsme zvědavi, zda nějakou uvidíme. V ostrém větru se však žádná neukazuje.
Dojíždíme do Hout Bay, Dřevěné zátoky, kterou takto pojmenoval zakladatel Kapského města Jan van Riebeeck kvůli četným lesům s kvalitním dřevem. Z parkovišť se pokocháme zátokou a scénickou pobřežní silničkou vytesanou do skály Chapman’s Peak Drive dojíždíme do Noordhoeku a dále do městečka Kommetjie a vesničky s pěkným britským názvem Scarborough, prý oblíbenou lokalitou, kde se usazují umělci. Městečko je památkově chráněno a místní domy nesmí narušovat přírodní vzhled oblasti, kreativně se vyřádit třebas na fasádě je tu tak zapovězeno.
Vjíždíme přes bránu do národního parku, kolem se rozprostírají křovinaté porosty kapského fynbosu, unikátního rostlinného společenstva Kapské provincie, nejmenšího ze světových geobotanických regionů. V porostu zahlédneme pštrosy, dnes nám bude africkou divočinu zastupovat hlavně ptactvo.
A pak již dojíždíme na Cape Point, výraznější mys, na němž stojí scénický maják. Vydáváme se cestou nahoru, panoramata jsou úžasná a pod námi září Diasova pláž a skály Mysu Dobré naděje. Velké diskuze se vedou o tom, zda tu vidíme oba oceány, dle hydrologických výzkumů se právě zde v mořských prostorách střetává chladný atlantský proud Benguela s teplým proudem Agulhas z Indického oceánu. Vody obou proudů se pochopitelně míchají chaoticky, rozhraní není a ani nemůže být ostré, Mezinárodní hydografická organizace určila za hranici dvacátý poledník, čert aby se v tom vyznal, hydrolog či hydrograf! Jak uvidíme, Mysu dobré naděje vládnou marketingové záměry, řiďme se obdobnými pravidly a považujme za fakt, že se oba oceány střetávají právě zde. Vždyť to je na hladině obvykle i vidět, dnes ale nikoliv, kvůli mimořádné větrnosti.
Vydáváme se pěšky dolů na vlastní Mys dobré naděje. Bartolomeu Dias věhlasný mys poprvé obeplul zcela nevědomky, objevil jej až na zpáteční cestě ze zátoky Aguada de São Brás, dnešního Mossel Bay. Počasí mu tehdy moc nepřálo, a tak mys pojmenoval Cabo das Tormentas, mys bouřlivý. Byl to název pro objevitele až mrazivě věštecký, králi Janu II. se však nezdál. Potřeboval tehdy nalákat dobrodruhy, kteří by riskovali krk pro slávu a bohatství portugalské koruny, a název zněl spíše jako varování. Zcela dle intencí současných marketingových pouček mys svévolně přejmenoval na Cabo da Boa Esperança, Mys dobré naděje. Bartolomeu Dias měl ale tenkrát s názvem pravdu, jak se ukázalo zanedlouho. Při velké Cabralově expedici do Indie, při níž byla mimoděk objevena Brazílie, se Diasova loď dostala do bouře, potopila se a mořeplavec utonul. A ano, bylo to nedaleko jeho světoznámého mysu. Vrak lodi dosud nalezen nebyl.
Odjíždíme zpátky přes pláně fynbosu a jedeme do britsky vypadajícího městečka Simon’s Town, pojmenovaném po prvém holandském guvernérovi Simonu van der Stelovi. Výstražné cedule u silnice, upozorňující řidiče na náhlý výskyt tučňáků ve vozovce, dosvědčují, že ke zdejší atrakci, pláži Boulder Beach s kolonií tučňáků brýlových (Spheniscus demersus), jedeme správně. V roce 1982 zde hnízdil jen jeden pár, kolonie se díky přísné ochraně rozrostla na dnešní dvě až tři tisícovky ptáků. Je zrovna období páření, takže brzy nám počty tučňáků zase utěšeně narostou, navíc tu vidíme i hodně opelichaných mláďat, tučňákům tedy asi začíná být malý okrsek rezervace malý, což by vysvětlovalo ty dopravní značky. Jsme tu na pobřeží Falešné zátoky, (False Bay/Valsbaai) název upomíná na námořníky, kteří se při návratu z Indie už viděli v přístavní putyce v Kapském městě a mys Hangklip na východním okraji zátoky mylně považovali za Mys dobré naděje. Omyl byl o to nepříjemnější, že ze zátoky se muselo tehdy těžce manévrovat s plachtami proti větru a do krčmy bylo tedy ještě nepříjemně daleko.
Přes městečko Muizenberg s dlouhou pláží, na níž došlo v roce 1795 k historicky důležité britské invazi, dojíždíme zpátky do Kapského města, do žádných velkých akcí se již dnes večer pouštět nebudeme.
ODLET Z KAPSKÉHO MĚSTA | neděle 3. 4. 2022
Ráno je jasno a snad i méně větrno, situace tedy vypadá nadějně, že bychom se konečně mohli pokochat výhledy ze Stolové hory? A je tomu tak, při dojezdu zjišťujeme, že dnes po ránu lanovka jezdí a ani fronta u vchodu není nijak dramatická. Vyjíždíme vzhůru a projdeme si náhorní plató až k roklině Platteklip, kudy vede hlavní výstupová trasa. Je neděle, a tak nahoru proudí davy, je to inspirace pro příště a případný delší pobyt v Kapském městě, však jsme toho z Jihoafrické republiky zase tolik neviděli. Vracíme se do hotelu a po obědě s vytříbenou kuchyní v hotelové restauraci odjíždíme na letiště a odlétáme z jihoafrického podzimu zpátky do jarní Evropy.