FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE
ZA VÁBENÍM JIŽNÍCH MOŘÍ

ODLET DO PAPE’ETE | úterý 30. 4. 2019

Scházíme se v podvečer v sychravém jarním počasí na letišti v Praze a přes Dubaj odlétáme na dlouhou cestu do Aucklandu.

DUBAJ–AUCKLAND | středa 1. 5. 2019

Na cestě.

AUCKLAND – PAPE’ETE | čtvrtek 2. 5. 2019

Čekáme na letadlo Air Tahiti Nui a už se těšíme na Tahiti. Budeme přelétávat mezinárodní datovou hranici, takže tu nastávají kouzla s časem, po konstatování, že už se těšíme, jak si včera večer dáme na Tahiti pivo, se nemusíme obávat, že přijdou zřízenci v bílých pláštích. Cestování v čase zpět je tu očividně možné, letíme z dneška do zítřka, to by si tu vyhrál Felix Holzmann se svým včera, dnes a zítra. Je to vskutku unikátní záležitost, ani se nemusíme spouštět do nehostinných hlubin černých děr, abychom zažili cestu v čase zpět. Ale časoprostor to s námi srovná, až poletíme zpět, vystaví nám účet a z dneška bude rázem zítřek.

PAPE’ETE | středa 1. 5. 2019

Dolétáme na Tahiti opět prvého května před půlnocí, po nezbytném květinovém lei na letišti jedeme do našeho půlnočně ztichlého hotelu a po této dlouhé cestě rychle na kutě. Usínáme s dobrým pocitem, že dále se na této planetě už od nás letět nedá. A vonět nám do snů budou tahitské tiáre z lei z letiště. Květinové věnce se kdysi dávaly kolem krků námořníkům, vystupujícím po dlouhých měsících špatné hygieny ze zaoceánskýchlodí, čímž bylo přivítání v přístavu pro domorodce snesitelnější. Nám to snad nebylo tolik potřeba, klasická tahitská vůně je však milým přivítáním.

PAPE’ETE | čtvrtek 2. 5. 2019

Probouzíme se do pěkného dne, počasí je jako vymalované a tak je po snídani potřeba se svlažit v laguně. Černá pláž působí pochmurně, Tahiti ale jiný než černý písek nemá. O půl třetí se vydáváme do Pape'ete, z našeho předměstí Pirae to není daleko, jedeme ale městským autobusem. Vystupujeme na hlavní zastávce na ulici Maréchal Foch a vydáváme se k tržnici Marché Central.

Rybí sekce je již téměř opuštěna, tak se tu tolik nezdržíme, a jelikož je horko, na nábřeží sedáme do baru Bora Bora. Velký džbán s pivem přináší výstavní māhū. Tímto tahitským slovem se označovávali hoši, vychovávaní k ženské roli, přesné nuance této kulturní tradice nejsou zcela jasné, patrně to se sexuální orientací daného člena rodiny nemělo nic společného. Māhū tak mohli mít za partnerku ženu a nikdo se tomu nedivil, ve své podstatě se jednalo o jakési sociální zařazení v kategorii třetího pohlaví či třetího sociálního stavu, něco jako občanský pracovník v armádě (kde se od mužů očekává bojovnost a od žen obhospodařování zázemí, vysloužilý strýc ve skladu plynových masek by tak mohl být jakousi naší obdobou polynéského māhū). Ženská role tak umožňovala těmto mužům věnovat se povoláním, která by byla pro muže nedůstojná, a zároveň je chránila před hrozivou možností, že se stanou rituální obětí, dlouhou rybou. Ženy se totiž zásadně nekonzumovaly. Misionáři se po svém vniknutí na Společenské ostrovy velmi snaživě postarali, aby tato kulturní zvyklost vymizela, takže v baru asi tedy nemáme čest s typickými māhū, ale s rae-rae, kteří v posteli preferují stejné pohlaví. Anebo taky ne, to se dá těžko od prvého pohledu říci. Do bližších výzkumů se pouštět nebudeme, to si raději objednáme ještě jeden džbán.

Dopijeme a pokračujeme k radnici. Historicky působící stavba není zdaleka tak starobylá, jak to vypadá, byla postavena až na počátku devadesátých let, údajně jako replika paláce královny Pomare IV. Dnes ve městě kotví zaoceánský parník, v této souvislosti se po městě pohybuje nadstandardní množství cizinců, převážně velmi nemohoucně vyhlížejících, výhodou ale je, že před radnicí se v této souvislosti koná malý kulturní program. Zhlédneme tedy polynéské tanečky a jdeme dále. Docházíme ke katedrále Notre Dame s pěknými vitrážemi, uzpůsobenými polynéskému stylu: Kristus na kánoi a chlebovník nad ním. U katedrály nám v podloubí svítí vývěsní styl historického obchodu pana Klímy, jednoho z našich přistěhovalců z dvacátých let. Kopec za katedrálou se nazývá Faiare a právě zde míval svoji hvězdárnu Milan Rastislav Štefánik, který Tahiti u nás zpopularizoval natolik, že se ve dvacátých letech do Polynésie vydaly dvě kolonizační vlny. Málokdo tu, s výjimkou pana Klímy, vydržel. Přecházíme dále k vládní čtvrti, zastavíme u sochy polynéského politika Pouvāna’a ‘Ō’opa, vůdce tahitského separatismu pod heslem “Tahiti Tahiťanům, Francouze do moře!” Referendum ovšem prohrál a skončil nikoliv v oceánu, ale ve vyhnanství ve Francii. Po deseti letech exilu se dočkal milosti od generála de Gaulla a mohl se vrátit. Dnes je tahitským národním hrdinou a je považován za tatíčka národa, v tahitštině zvaný metua.

Pomalu se šeří, nakoukneme tedy na architektonicky zajímavou budovu národního shromáždění, a vracíme se přes Bougainvilleův park na nábřeží. Socha francouzského druho-objevitele Tahiti je v obležení domorodců pomalu stejným způsobem, jako když tu tehdy slavný mořeplavec s dvěma plachetnicemi přistál. Probíhá tu zrovna jakási charitativní večeře pro pape‘etské bezdomovce. Podobných večeří by asi tehdy potřeba nebylo, polynéská společnost byla kolem svého klanu a rodiny soudržná a adept na bezdomovce, který se většinovému řádu vymykal, byl brzy šamanem určen jako ideální dlouhá ryba a byl s chutí zkonzumován při nějaké slavnosti podobné té, jakou v parku zrovna vidíme. Takže se zase tolik nezměnilo, jen je těžko posoudit, jestli uvítací výbor Tahiťanů tehdy poskytoval tentýž pohled na vesměs těžkotonážní tety anebo zda byl výhled na domorodou populaci a zvláště Tahiťanky vytříbenější. Soudě dle líčení expedičního lékaře dr. Philiberta Commersona se francouzským námořníkům Tahiti jevilo jako ráj na zemi. V reálu tomu tak zcela jistě nebylo, k příznivému dojmu Bougainvilleovy výpravy přispělo několik aspektů. Za prvé: návštěva britského kapitána Samuela Wallise rok předtím, o níž Francouzi dosud nevěděli, kdy došlo i na palbu z děl, a Tahiťané se tak názorně přesvědčili, že s podivnými návštěvníky je lépe se nepošťuchovat a být raději zadobře. Když se po roce na obzoru za lagunou opět objevily plachty evropských lodí, byly místní náčelníci, ari’i, již připraveni. Dle tradice byly námořníkům na uvítání nabídnuty mladé Tahiťanky, rituální manželství bylo polynéskou zárukou vzniku příbuzenství a příbuzní po sobě z děl přeci nestřílejí. Nehledě na to, že ze vztahu bude mít nemalý prospěch i tahitská strana, ona se nějaká ta palná zbraň bude zajisté hodit proti nějakému nepříjemnému klanu v sousedním údolí. Dalším aspektem francouzské představy ráje bylo, že po dlouhých měsících na moři se i tučnější polynéská teta mohla jevit jako učiněná sexbomba, navíc když i chutně navařila, na rozdíl od nudné lodní kuchyně. A konečně se na příznivém dojmu projevil i vliv nespokojenosti s absolutistickými poměry ve Francii, kdy tehdy vznikaly různé filozofické teorie o “bon sauvage”, ušlechtilém divochovi, žijícím v harmonii s přírodou i společností, jakožto protikladu zkažené ludvíkovské civilizace. A životní styl Tahiti tuto představu při prvém pohledu bohatě splňoval, byť ve skutečnosti se onen polynéský svět od francouzského absolutismu zase tolik nelišil.

Každopádně kladná pověst Tahiti byla na světě a přežila až dodnes, koneckonců jsme tu proto i my. Třebas polynéská Samoa, kde se vše Tahiti velmi podobalo, jak příroda, tak i obyvatelé se svými zvyklostmi, si u námořních kapitánů vysloužila zcela opačná hodnocení, a je tomu tak víceméně dodnes, slůvko Tahiti má rozhodně lepší zvuk než slovo Samoa. Jukneme ještě na děla z prvé světové války a po nábřeží docházíme na náměstí Place Vai’ete, kde již jsou vytaženy maringotky roulotte a u stánku si po pape‘etsku dáváme večeři. Je to takový tahitský rituál. Národním jídlem Polynésie je poisson cru, syrový ryba s kokosovým mlékem a limetkou, vypadá ovšem, že si na ní Středoevropan bude muset tak trochu zvyknout, ne každému zachutná. Monsieur ji však podává přesně tak, jak má chutnat. Porce jsou vydatné, takže se po večeři vracíme do Pirae raději pěšky, pro vytrávení. Ostatně veřejná doprava již za tmy stejně nejezdí.

PAPE’ETE – MO‘OREA | pátek 3. 5. 2019

Ráno je dnes poklidnější, máme čas si vychutnat snídani s výhledem na lagunu a Mo’oreu, kam zanedlouho zamíříme. O tři čtvrti na jedenáct vyjíždíme do přístavu a naloďujeme se na rychlotrajekt Terevaka a vyjíždíme přes průliv. Je poněkud větrno, takže vlny občas vyskočí až na palubu. Zubaté panorama Mo’orey se rychle přibližuje a začíná být patrná památná proděravělá hora Mou'aputa alias Žraločí zub. Polynésané mají na všechno spoustu legend, zde se to také bez barvité mytologie neobejde. Kdysi chtěl velmi oblíbený bůh Hiro ukrást horu Rotui a odnést ji na svoji domovskou Ra‘iāteu, polobůh Pai ho ovšem načapal a rozlítil se. Přímo z Tahiti mrštil oštěp, který horu probodl a Hiroa zahnal. Zlodějna se tedy nepodařila, Rotui zůstala na svém místě na Mo‘oreii, což je dobře, jelikož je to dnes značka vytříbených mo’oreiských džusů. Na paměť je hora ve vrcholové partii hezky proděravělá lávovým tunelem. Nutno podotknout, že si prví návštěvníci Společenských ostrovů povšimli, že se tu tak nějak více krade; bylo to ovšem jedno z kulturních nedorozumění. Polynésané považovali příchozí Evropany za polobohy a nadpřirozené postavy se v místní mytologii musely tu a tam o nějaký ten majetek připravit, zásadně lstí, a čím byla rafinovanější, tím lépe. Krádež byla tedy jakýmsi náboženským rituálem komunikace s mocnými duchy či polobohy, kteří si jinak na nějakou tu milosrdnost a charitu nepotrpěli. Nás tu už za polobohy jistě nepovažují a tak by se ztrácet už nic nemělo, oštěpu tedy netřeba. Doplouváme do laguny a přirážíme k molu ve Vai’are, nasedáme do žlutého autobusíku a zastavujeme kousek od přístavu na vyhlídce To’atea nad pláží Tema'e. Všechny odstíny modré vynikají i přesto, že je trochu zataženo, pod námi leží vodní bungalovy Sofitelu Ia Ora. Pokračujeme přes obě severní zátoky, kam se zítra vrátíme při našem objezdu ostrova, na mys Hauru a ubytováváme se. Zbytek odpoledne trávíme na pláži, šnorchlováním či s mořskými kajaky, večer se pak scházíme u večeře, poctivé tříchodové francouzské menu, kde nechybí ve výběru tahitská klasika, ryba mahi-mahi na vanilce, korunuje desert zvaný Čokoládový markýz - Marquise au chocolat.

MO‘OREA | sobota 4. 5. 2019

Před devátou nasedáme do černého autobusíku, barva je sice ponurejší, sedačky však koženě luxusnější, a jedeme. Na výběr máme dvě varianty, po směru či proti směru hodinových ručiček, volíme tedy tu po směru. Zastavujeme u památného kostela v Papetoai. Roku 1811 zde misionáři z Londýnské misijní společnosti postavili tento oktagonální kostelík, který je považován za vůbec nejstarší evropskou stavbu jižního Pacifiku, a to už za zastávku i nějakou tu fotéčku stojí. Před kostelem je zrovna sezení jakési náboženské komunity, údajně zájezd poutníků z Tahiti, náboženské rozjímání rušit nebudeme, škoda jen, že tety nemají na hlavě ony ikonické bílé, vlastnoručně vyráběné klobouky, které tu mají protestanté tolik v oblibě. To se ale nosí hlavně na mši. Je potřeba ještě krátce juknout do moře, kostel byl postaven na místě polynéského marae, zasvěceného chobotnicovité bohyni Na Kika, co kdyby se hlavonožec přišel zrovna podívat? V moři u mola však nic zvláštního nevidíme, misionáři odvedli důkladnou práci, pokračujeme tedy do zátoky Ōpūnohu, název je poněkud výhružný a znamená břicho kamenné ryby (Odranec pravý - Synanceia verrucosa), mimořádně jedovatého šupináče, na něhož se dá při troše nepozornosti lehce stoupnout. Raději tedy zamíříme do kopce na vyhlídku Belvedere, kde se nám otevírá krásné panorama zátoky Ōpūnohu a zátoky Pao Pao, zvané Cookova zátoka. Přímo se nabízí test, ve které z těchto zátok slavný mořeplavec roku 1769 přistál, a ano, byla to zátoka Ōpūnohu, nikoliv Cookova. Každopádně Cookova zátoka slouží ve filmové branži jako náhražka historické tahitské zátoky Matavai, kde přistáli prakticky všichni evropští mořeplavci včetně kapitána Bligha na proslavené lodi Bounty, producenti usoudili, že tamní panorama je pro kulisy rajského ostrova výrazně méně vhodné než zátoka Pao Pao a tak se vše natáčí zde. Byť je průliv v korálové bariéře, tahitsky zvaný ava, v Cookově zátoce zatočený a ani mistr mořeplavby James Cook se do něj tehdy neodvážil vmanévrovat. Scenérie jsou zde však prvotřídní, jak jsme již včera cestou viděli. Zastavujeme u marae I Te Ti’i Roa s impresivním porostem mape (Inocarpus fagifer), lidově zvaného tahitský kaštan, plody zde leží všude na zemi, ke konzumaci je nutné plodinu povařit. Sjíždíme zpátky do zátoky a kolem hezké veřejné pláže Ta’ahiamanu dojíždíme do výrobny džusů a likérů Manutea, kde se vyrábějí džusy značky Rotui a velesladké ovocné likéry z místního ovoce.

Následuje krátká ochutnávka a pokračujeme do zátoky Pao Pao, zastavujeme na klasickou scenérii s výhledem na ostrou jehlu hory Moua’roa. Nedaleký hotel Bali Hai byl údajně prvním hotelem světa, který postavil vodní bungalovy přímo nad mořskou hladinou, retro styl hotelu se od sedmdesátých let příliš nezměnil, bungalovy nad vodou se ovšem uchytily nejen zde na Společenských ostrovech. Dojíždíme přes vesnici Maharepa opět na vyhlídku To’atea nad pláží Tema’e, a přes Vai’are pokračujeme k hlavnímu městu ostrova, ‘Āfareaitu. Zastavujeme u přístavu, probíhá zde zrovna registrace na jakýsi závod na bicyklech a k molu dojíždí zásobovací loď z ostrova Mai’ao, který spadá pod zdejší střediskovou obec Commune de Moorea-Maiao (psáno francouzsky bez tahitského rázu ‘eta mezi samohláskami). Pokračujeme poté na jižní cíp ostrova k zátoce ‘Ātihā, kde se nám opět otevírá hezký pohled na onu velešpičatou Mou’arouu a pak dojíždíme ke katolickému kostelíku v Ha’apiti. Fotogenický chrám je obklopen právě zastřihávaným trávníkem, zajímavými stromy zde jsou chlebovníky ‘uru (Artocarpus altilis), základní to součást polynéské kuchyně. Obhlédneme vegetaci i malebný kostelík a pokračujeme zpátky na mys Hauru, míjíme kulturní centrum Tiki Village legendárního šantánového umělce a milovníka polynéské kultury Monsieura Oliviera Briaca. Bohužel výstřední umělec se prý nedávno přestěhoval do Paříže a show provozuje jakýsi chlapík z Rarotongy na Cookových ostrovech, takže to asi už nebude ono, bývala to excelentní šantánová burleska dvacátých a třicátých let, až na samé hranici vlastní parodie, ovšem s prvotřídními polynéskými tanci. Dojíždíme do hotelu a odpoledne se můžeme věnovat podmořskému životu či lelkování na pláži, tak jak to mají rádi místní. Ostatně po vzoro, co vidíme vedle u hotelu, kde si v moři hoví pěkná rodinka se spokojeným tatíkem typu tahitského náčelníka s Hinanem v ruce. A večer zasedneme způsobně po francouzsku u neuspěchané večeře s čokoládovým markýzem na závěr.

MO‘OREA | neděle 5. 5. 2019

Neděle je v Polynésii obvykle dnem nicnedělání a tak tomu bude i v našem případě. Den strávíme na pláži či bude možno vyrazit do kostela na mši, bývá to folklórní zážitek. V podvečer se scházíme na molu, abychom zkonzumovali ukrytý jamajský rum, a na závěr pohodového dne nás čeká opět dobrá večeře s markýzem z čokolády.

MO’OREA – HUAHINE | pondělí 6. 5. 2019

Ráno přejíždíme kolem obou severních zátok Mo’orey na letiště a odlétáme na Huahine. Opuštíme tedy Návětrné ostrovy a přelétáváme na prvý z ostrovů Závětrných. Slovo Huahine se překládá jako vagína, proč tomu tak je, na to jsou dva názory. Prvý, že to má co do činění s některými morfologickými tvary terénu, zvláště s panoramatem ležící těhotné ženy. Druhý názor tvrdí, že to je kvůli vysoké dominanci žen ve správě ostrova, vládly zde dosti často královny. Jak tomu bylo, je tedy těžké odvodit, každopádně je název Huahine lépe zapamatovatelný než jiné jméno ostrova: Tematatoerau. Z letiště to máme jen kousek, jedeme do hotelu z řetězce Maitai, chatky tu mají symbolizovat polynéská kánoe a dá se říci, že areál je povedený. Přesně takto má vypadat idylka jižních moří. Strávíme příjemné odpoledne na pláži a v podvečer si vyjdeme do hlavního města ostrova, Fare. Je to pěšky jen kousek a o rušnosti se v osadě rozhodně nedá hovořit. Projdeme si domácké nábřeží a se soumrakem sedáme do hospůdky Huahine Yacht Club, i přes honosný název je tu atmosféra vysloveně domácká, ryby čerstvé a jídlo dobré.

HUAHINE | úterý 7. 5. 2019

O deváté nasedáme do dvou džípů a jedeme na výlet kolem ostrova Huahine Nui. Slečna Manu si nás získává mimořádně expresivním podáním výkladu, o čemž se přesvědčujeme na prvé zastávce ostrova, na vanilkové plantáži. Vanilka je jedním z vyhlášených produktů Francouzské Polynésie, ostrovy Huahine a Taha’a jsou dvěma hlavními pěstiteli. Vanilka z Tahiti ale nepochází, je to původně středoamerická orchidej, jejíž pěstování naráželo vždy na zásadní zádrhel, nedostávalo se správného hmyzu. Drobná vosička, co vanilku opyluje, žije jen daleko ve Střední Americe, takže pěstitelé jinde v tropech mívali smůlu. A byli to prý zrovna Francouzi, kteří přišli na způsob umělého opylování, jemné ruční práce, která si zároveň žádá relativní spěch, vanilka totiž kvete nepříjemně krátce. Květ se rozevírá za rozednění a ve dvě odpoledne se již napořád uzavírá, a pokud nebyl opylen, padá bez užitku k zemi. Je tedy nutno si s opylením pospíšit. Po prohlídce pěkného stíníku (poskytujícího vanilkovým luskům dostatečný stín) je nám prezentována slečna Fatinu. Je to vyhlášená vanilkářská údernice, prý dokáže za tři hodiny na jeden zápřah a bez zastávky opylit plné tři tisíce vanilkových květů. Kam se hrabe s pilností nějaká mexická včela!

Pracovní nasazení však opylením nekončí. Jakmile začnou zhruba po šesti měsících lusky žloutnout, sbírají se a suší se na slunci, po tři hodiny každý den několik měsíců. Tímto pozvolným sušením vanilkové lusky pěkně zhnědnou a získávají díky uvolňovanému oleji na povrchu sametový a mimořádně estetický vzhled. Radost pohledět a nejen to. Sušením se začíná koncentrovat též vanilin a nad plechovými deskami s hnědavými lusky se vznáší ona omamná vanilková vůně. Jako poslední fázi přípravy je nutno lusky ještě prsty lehce promasírovat, aby se vanilin více koncentroval. Je to takové něžné mazlení se s vanilkovým luskem, práce je vykonáno věru hodně a cena tomu odpovídá. Každopádně vypadá to, že si večer všichni dáme rybu na vanilce. Na závěr nám Manu předvede jak rozeznat samčí a samičí kokosový ořech. Samička klíčí skrze tři oslabená očička v tvrdé kůře ořechu, kdežto sameček si prorve cestu kdekoliv přes tvrdou skořápku. Komentář je zakončen názornou grimasou, z níž vyplývá jasný názor slečny Manu na mužskou inteligenci. Pokračujeme k lokalitě Maeva, je zde nahloučena mimořádná koncentrace marae. Stávala zde jakási prominentní náčelnická vesnice. V laguně se tu nacházela hojnost ryb, čerstvá voda tekla z blízkého údolí a taru se v půdě mimořádně dařilo, polynéský ráj to na pohled! Aby zde zbytečně neokouněli neurození vesničané, byla lokalita prohlášena za posvátnou a vstup byl povolen pouze se souhlasem kněžích. Bývala to tedy taková polynéská milionářské vesnice. Na závěr zhlédneme hezké muzeum s artefakty polynéského života, poučné jsou hlavně zmenšeniny všech tří základních typů plavidel, jež se tu pro meziostrovní plavby používaly. Pokračujeme dále k rybím pastem, jedná se o jakési kamenné labyrinty, do nichž byly ryby nahnány a kde je šlo lehce proklát kopím. Škoda, že hon na ryby se zrovna nekoná. Za silnicí je tu umístěn omšelý pomník padlých francouzských vojáků z památné bitvy u Maevy, kdy zdejší udatná královna Teriitaria II. se svými bojovníky roku 1846 odrazila francouzský útok a pobila osmnáct námořníků. Trávu kolem monumentu zrovna razantně s křovinořezem v ruce osekává robustní polynéská teta, ta by jednou ranou též nějakého toho okupanta jistě ubila.

Pokračujeme k impresivnímu marae Manunu s dvojstupňovou obří oltářní zdí ahu. Marae bylo zasvěceno bohu Tane, uctívaného na Huahine jako bůh rybolovu. Nacházíme se na motu přímo na korálovém útesu, na blízké pláži tedy máme možnost naplno pocítit sílu jižního Pacifiku, vlny tu divoce bijí do pobřeží. Zatím jsme tu do moře vždy vstupovali jako do vany, břehy ostrovů jsou chráněny korálovou bariérou a také díky minimální výšce kolísání mořské hladiny má pobřeží charakter rybničního břehu, jen ty kachny a rákos chybí. Poblíž Tahiti leží amfidromický bod, způsobený rezonancí přílivové vlny, jež se kolem takovéhoto bodu otáčí, v našem případě zde na jižní polokouli proti směru hodinových ručiček. Je to tedy bod se stacionárním přílivem a odlivem, moře zde tedy vůbec nekolísá. Odjíždíme z motu přes malý mostík zpět na huahinskou pevninu a dojíždíme do vesničky Faie. V malém potoce se tu ukrývají masivní úhoři s modrýma očima, Manu kupuje konzervu tresek od tety u stánku a nastává krmení úhořů. Všude se uvádí, že úhoři jsou posvátní, Manu však labužnicky dodává, že to je jen taková povídačka pro návštěvníky, nikdy se neví, kdy přijede nějaká fanatická ochránkyně zvířat a bude dusno. Pravda je taková, že úhoř je tu ceněn také v uzené podobě. Prohlédneme si tedy důkladně macky v potoce, udit však dnes nebudeme. Na plantáži se řeklo, že ryba bude dnes na vanilce, a na tuto přípravu se úhoř nehodí. Pokračujeme tedy dále, přes vyhlídku dojíždíme k mostu, spojujícímu Velké Huahine - Huahine Nui s Malým Huahine - Huahine Iti. Je to nejdelší meziostrovní most ve Francouzské Polynésii, postaven byl v šedesátých letech, je tedy nutno dopravní stavbu rituálně přejít a dotknout se nohou i půdy Huahine Iti. Na západním obzoru vidíme motu Vaiorea a pozorujeme, kterak ze západní zátoky Bourayne do východní zátoky Maroe proudí silný tok. Z mostu se vracíme zpátky do hotelu a odpoledne si užijeme tichomořské pohody. A večer zkusíme onu rybu na vanilce.

FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE
ZA VÁBENÍM JIŽNÍCH MOŘÍ
Fotogalerie zde








HUAHINE – RA’IĀTEA | středa 8. 5. 2019

Sběrným autobusem odjíždíme na letiště a přelétáme do samotného srdce celé Polynésie, na ostrov Ra’iātea. Známa též jako Havai’i, psáno též Hawaiki, byla Ra’iātea jakýmsi náboženským střediskem Polynésie. Cestou do hotelu máme při cestě marae Taputapuatea, ono nejdůležitější náboženské centrum, tam se zastavit musíme. Než tam dojedeme, zastavujeme ještě v Uturoe. Malé městečko se nezdá, ale je rovnou druhým největším městem Francouzské Polynésie. V centru je dnes rušno, jede se zrovna Tahiti Pearl Regata a v přístavu probíhá kulturní program. U mola navíc kotví turistická plachetnice Wind Spirit, na obvykle ospalé městečko je tedy v centru mimořádně rušno. U tržiště stojí hloučky tet a strýců a pouliční mumraj dychtivě pozorují, za dlouhých tropických večerů bude o čem mluvit. Však také Uturoa znamená doslova Dlouhá huba, prý dle obliby ve sdělování drbů. Abychom se nedostali též do klevet, raději pojedeme dál.

Projíždíme východní pobřeží, objevují se výstavné domy, prý zdejší čínská čtvrt. Polynésan si obvykle potrpí na velké auto a na domku už tolik nezáleží, Číňan to má přesně naopak. Vzhledem k tomu, že prakticky celá lokální ekonomika ve Francouzské Polynésii je v čínských rukou, zdrojů na stavbu obřích kuč je zřejmě dost. Řidič mikrobusíku pochází z Uturoy, je vidět, že pověst nelhala, drbů se člověk dozví okamžitě dost. Objíždíme hluboce zařízlou zátoku Fa’aroa, po deseti kilometrech jízdy jsme na opačné straně ústí, zhruba 500 metrů od druhého břehu. Objezd však scénický byl. Kolem fotogenického kostelíku v Opoe dojíždíme k marae Taputapuatea. Sem se sjíždívali Polynésané na jakési náboženské disputace, je téměř neuvěřitelné, z jakých dálek se sem na katamaránech dokázali dostat: z Aotearoy (Nového Zélandu), z Tongy, ze Samoy, z Cookových ostrovů a snad i z Havaje. Obdivuhodné nejenom proto, že překonali ty obří nehostinné pláně moany, Tichého oceánu, ale hlavně, že se dokázali dohodnout a vždy se u posvátného průlivu Te Ava Mō’a sešli včas a přesně, což dnes ve světě moderních komunikačních technologií bývá obvykle značně obtížnější. Ne každý cestující se ovšem tehdy na setkání těšil, na palubách katamaránů bývali naloženi také nedobrovolní cestující, dlouhé ryby, zajatci, kteří byli v živém stavu dopravováni do svatyně, aby zde byli rituálně zabiti a při hostině neméně rituálně zkonzumováni. Takovýto zajatec se obvykle rekrutoval z příslušníků nepřátelského kmene. Ne ovšem vždy, jindy to byl zase kněžími vybraný jedinec z vlastního rodu, obvykle ten, který se netěšil přílišné oblibě, morous, podivín či nepříjemný člověk, zkrátka jedinec, který by málokomu chyběl. Vybraní bojovníci si na něj počkali a ze zálohy jej zajali či rovnou zabili. Potupně ze zálohy proto, aby neměl moc šancí bránit se a prokázat chrabrost, čímž by hodnota konzumovaného byla pro potřeby rituálu snížena. V polynéské společnosti se tedy určitě vyplatilo být oblíbeným členem kolektivu, který je s každým zadobře. To ale obvykle není u nás jiné. Hromadu lebek snědených nešťastníků už tu dnes neuvidíme a rituální buben Ta’imoana, jenž výhružně zněl při konání lidských obětí, už dávno ztichl. Areál je poklidný, renovován byl až v devadesátých letech a do provozu slavnostně uveden celopolynéskou slavností v roce 1995, kam se po staru sjely katamarány od Nového Zélandu po Havaj. Procházíme areál a vracíme se k autobusům a jedeme dále, přes malou vesničku Opoa, zde stávala prvá polynéská osada Společenských ostrovů. Objíždíme záliv Hotopu’u a dojíždíme do vytříbeného hotýlku Opoa Beach. Majitel sem přinesl trochu stylu francouzské Provence, užijeme si tedy příjemného tropického odpoledne, a večer se scházíme u neméně vytříbené večeře.

RA’IĀTEA - TAHA’A - RA’IĀTEA | čtvrtek 9. 5. 2019

Po svítání se po vysokých kopcích Ra’iātey převalují mraky a pomalu se rozpouštějí, bude tedy asi pěkně. O půl deváté přiráží k molu loď, výlet na Taha’a tedy může začít. Nasedáme, posádka je milá, jak slečna Anavai, což v tahitštině značí řeka, tak kapitán Roi. Loď byla vyrobena zde v Uturoe, je radost vidět, že i zde v Polynésii bylo něco vyrobeno.Vyplouváme podél východního pobřeží Ra’iātey na sever, lagunu zdobí moře bílých plachet, jede se zrovna ona trojdenní regata, jejíž doprovodné akce jsme včera zhlédli v hlavním městě. Míjíme Uturuou a přes průliv mezi ostrovy, ale stále v téže laguně, Ra’iātea a Taha’a jsou součástí jedné korálové laguny, doplouváme k ostrovu Taha’a. Vzdalujeme se od Ra’iātey a tak se nám otevírá pěkné panorama nejvyšší hory Temehani, nahoře na jakési náhorní plošině, jež se momentálně skrývá v mracích, roste endemická květina, tiare apetahi, lokální druh gardenie tahitské, který se nikdy nepodařilo jinde vypěstovat, a to byly snahy značné. Je to tedy veleceněný přírodní symbol ostrova a s oblibou se udává, že je to jedna z nejvzácnějších rostlin světa. Stavíme u mola rodinné perlové farmy. Taha’a vyhlášeno perlami a vanilkou, obě komodity je zde téměř povinností zhlédnout.

Vystupujeme u mola, kde se zrovna čistí sítě, na něž se měkkýši přivazují, odér je tu tedy náležitý jako někde v nemyté rybárně. Seznamujeme se s metodami pěstování perlotvorek mořských druhu Pinctada margaritifera a s metodou jejich umělého očkování, jež bylo vyvinuto v Japonsku. Zjišťujeme, že perla je výsledek trápení měkkýše a že celý proces není zrovna jednoduchý. Jádra perel se z jakéhosi důvodu vyrábějí z říční škeble z daleké Mississippi, tyto lastury se vozí do Japonska, kde tamní perloví mistři zhotovují kulatá jádra, která se do měkkýše s kouskem měkké tkáně jiné perlorodky vkládají. Vzniklá imunitní reakce vede k obalení vloženého jádra perletí, což se ne vždy podaří. Farma ročně naočkuje 30 000 perlorodek a z toho obvykle získá 20 000 kousku perel. Ne každá perla je ideální, pokud se škeble osvědčí jako dobrá perlová nosnice, dostává pět dávek kuliček po sobě, pokaždé větších, po 18 měsících je vždy perla vyňata a nahrazena novým jádrem. Celý proces pak po pěti kolech ukončí konzumace tohoto nadmíru užitečného měkkýše, nejlépe s citrónem. Tahitské perly jsou tmavého zbarvení, lokální nuancí na Taha’a je měděná barva, daná přítomnosti minerálů z vulkanických hornin ostrova. Zhlédneme ještě prezentaci hotových perel a tří tříd kvality, tvaru a velikostí, a pokračujeme v jízdě kolem západního pobřeží ostrova. Na obzoru se nám zjevuje charakteristická silueta hory Otemanu na Bora Bora a dorážíme k motu Tau Tau. Anavai vyhazuje kotvu a kotvíme v průlivu.

Stejnojmenný průliv je vyhlášený korály a rybami, vystupujeme do vody a plaveme k motu, kousek po korálových úlomcích jdeme pěšky a noříme se do proudu. Mezi korály se hemží velké množství papouščích ryb a celá řada druhů klipek. Roi nohou dráždí sumýše, některé druhy mají schopnost zmást útočníka bizarním způsobem, a to vyvržením svých lepkavých střev. Bílá střeva dravce zaujmou a sumýš v klidu dočká na to, až mu nová střeva dorostou, chvíli tedy musí držet půst. Vybraný sumýš chvíli váhá, a po chvilce vskutku střeva vzorově vyvrhne, na bílé špagetovité útvary se okamžitě vrhají klipky, a nastává rybí hodování. Chvíli ještě šnorchlujeme a pak zamíříme k východnímu pobřeží, kde nás na motu Toahotu čeká oběd. Stejnojmenný průliv u motu se vyznačuje silným proudem, tekoucím ven z laguny, na koupání tedy nedochází, aby nás to nevytáhlo na široširý oceán. Přejíždíme raději na pevninu, abychom zhlédli druhou taha’askou komoditu, vanilku. Sice jsme již vanilkovou plantáž viděli na Huahine, zde je to však poněkud folklórnější. Jen škoda, že tu zrovna není starý pán majitel, dánský vysloužilec z Cizinecké legie, který se tu na zapadlý ostrov tak nějak schoval před světem a zdejší pobyt kvitoval památnými slovy “Žije se mi tu dobře, nikdo po mně nestřílí!” Vyslechneme si opětovně problematiku pěstování vanilky, letošní vanilkobraní ještě nenastalo, a tak se tu též suší jen ukázková hromádka lusků. Vracíme se k lodi za mimořádného štěkotu psů, na Taha’a si na psy v množství menším než malé zřejmě dost potrpí. A než rafavý pes u chalupy, to raději pes mořský, jak se říká u Jadranu. Jedeme tedy na mělčiny v průlivu mezi ostrovy. Zde se vyskytují žraloci útesoví černoploutví (Carcharhinus melanopterus). Kotvíme na mělčině a žraloků je hned kolem nás mimořádné hejno, že by čekali krmení? Lezeme do vody a uvidí se, kterak jsou tyto paryby hladové, zřejmě ne moc, protože si nás naštěstí nevšímají. Žraločí rej je tedy hezkou a mírumilovnou tečkou za naším dnešním obeplutím ostrova Taha’a. Vracíme se k Ra’iātee a krátce stavíme v Uturoe u pumpy, a pak již dojíždíme zpátky k hotelovému molu. A den zakončíme francouzským menu v hotelovém restaurantu, zákuskem je dnes oblíbený čokoládový markýz.

RA’IĀTEA – MAUPITI | pátek 10. 5. 2019

Ráno je příjemně líné, na letiště odjíždíme podél východního pobřeží až před polednem. Odlétáme na Maupiti, nejzápadnější ze Společenských ostrovů. Není tím zcela nejzápadnějším, tím je Motu One, ale z trvale obydlených ostrovů leží na západ nejdále. Ze severu oblétáváme ostrov Bora Bora, po pravoboku se mezi mraky mihne neobydlený atol Tūpai, ten je pro nás zvláště zajímavý, zde kdysi Milan Rastislav Štefánik koupil kokosové plantáže a údajně sem chtěl pozvat slovenské vystěhovalce a začít atol osidlovat. Z plánů slovenské kolonizace nakonec sešlo a myšlenka jakéhosi tichomořského Nouvelle Slovaquie zapadla a generál si stanovil cíl trochu větší: Republiku československou. Pro úplnost je ovšem nutno dodat, že existují hlasy, které tvrdí, že celá historka je jen pozdějším barvitým výmyslem, aspoň to tak tvrdil Štefánikův přítel, cestovatel a diplomat Jan Havlasa, a slovo diplomata mělo za prvé republiky svoji váhu. Přesto se lehce zamyslíme, jak by tak asi mohly chutnat halušky na vanilce se syrovou rybou a kokosová borovička a jak by vytříbené slovenské sexice přispěly k celkové estetice snu o tahitském ráji. Než vše domyslíme, přistáváme na Maupiti. Již prvý pohled na letiště svědčí o tom, že ostrov je zapadákovem v onom dobrém smyslu, sedáme na lodě a tyrkysovou lagunou přejíždíme do penziónů. Rodinné hotýlky tu mají velmi lokální atmosféru, jsou však menší, musíme se rozdělit. A zbytek dne trávíme mořským lenošením a těšíme se na večerní rybu k večeři. Copak asi rybář dnes ulovil?

MAUPITI | sobota 11. 5. 2019

O deváté se scházíme u přístavního mola v hlavní vesnici ostrova Vai’ea. Vydáváme se pěšky k petroglyfům v údolí Harana‘e, procházíme podél vesnických domků a není možno si nevšimnout zajímavého polynéského zvyku, hrobky příbuzných jsou přímo v zahradě u domku, hřbitovy tu na venkově nebývají. Kilometrovníky u cesty jsou označeny stylizovaným kamenným tloukem zvaným penu, Maupiti vyváželo tyto ceněné tlouky z místního černého bazaltu na ostatní ostrovy Polynésie. Byl by to hezký a praktický suvenýr do kuchyně, kdyby se zde ještě vyráběly, a nebyly nahrazeny globalizovanými čínskými a indonéskými výrobky. Ale asi nevadí, roztloukat plody chlebovníku na mdlou kaši mahi v našich zeměpisných šířkách stejně nebudeme. Na místním sportovním hřišti zrovna probíhá sobotní sportovní den, polynéské děti obvykle potřebují pohyb jako sůl, takže je jen dobře, že se soutěž ve skákání v pytli a v podobných dovednostech pořádá. Zabočujeme po lesní cestě do vnitrozemí a nastává hledání petroglyfů, byť je u hlavní silnice značená odbočka, v lese po ukazateli není ani ponětí. Nakonec se díky Evě daří petroglyfy u potoka najít. Bližší informace o petroglyfech nejsou známy, motiv mořské želvy se v Polynésii ale objevuje velmi často. Dle některých učených názorů je želva, jakožto živočich, schopný ponořit se do vodních hlubin a pak vylézt na břeh a naklást vejce, považována za prostředníka a posla mezi pozemským světem lidí a nadzemskými sférami bohů. Želvy najdeme často vytesané v prostorách marae, zde v potoce však žádný pozůstatek kamenné plošiny očividně není. K čemu tedy reliéfy vskutku sloužily a proč byly vytesány právě zde u kamenitého potoka, se tedy nedovíme. Leda, že bychom se zeptali v kostele dole ve vsi nějakého pastora, jehož předchůdci tu před dvěma sty lety polynéské zvyklosti a tradice tak vehementně sprovodili ze světa. Vracíme se údolím, skupinka se dělí na plážový odřad, mířící na úchvatnou pláž Terei‘a a na vrcholové družstvo, které hodlá zdolat nejvyšší bod ostrova, horu Te Uru Fa’atū (372 m). Výstup s malými lezeckými vložkami se daří, cesta je značena žlutou značkou, jež vypadá přesně jako ty naše famózní značky KČT, a z vrcholu se nám otevírá úžasné panorama zřejmě jedné z nejhezčích lagun naší planety. Je až neuvěřitelné, kolik odstínů modré a tyrkysové dokáže mořská hladina vykouzlit. Po sestupu je nutno dát si aspoň jedno dobré vychlazené Hinano v malém krámku u strýce ve Vai’ee a odpoledne můžeme strávit mořským lenošením.

MAUPITI – BORA BORA | neděle 12. 5. 2019

Dopoledne je tak poklidné jak má ostatně v odlehlém polynéském koutě být a teprve po poledni vyjíždíme na maupitské letiště. Odlétáme krátkým letem na ostrov se snovým jménem Bora Bora. Scénický ostrov se kdysi velmi libozvučně nazýval Pora pora mai te pora, Prvorozený (pora pora), stvořený Bohy (mai te pora), což prvý Evropan, jenž zde přistál, holandský objevitel Jakob Roggeveen zaznamenal do lodního deníku jako Bora Bora a lehoučce pozměněný název již na mapách zůstal. V dobách před příchodem kolonizátorů byla Bora Bora vyhlášena svými agresivními válečníky a rivalitou nejen mezi dvěma ostrovními klany ale hlavně vůči mocné Ra’iātei. V rámci konkurenčního boje (byť byli zdejší vládci s vládci okolních ostrovů začasto přímí příbuzní) boraborští mimo jiné vyvrátili svatyni Taputapuātea. Bojovným náladám domorodců učinili přítrž Francouzi, kteří ostrov v době vlády královny Teri’imaevaruy III. anektovali. Za druhé světové války zůstala Polynésie věrna generálu de Gaullovi a na ostrově bylo umístěno pět tisícovek amerických vojáků. Lepší válečnou lokaci si lze jen těžko představit, nejen kvůli prostředí a milým domorodkyním, ale hlavně proto, že se zde vůbec nebojovalo, Japonci až sem dojít, doplout a doletět nestihli. Američané tu však nelenošili, postavili přistávací dráhu, na níž jsme tu zrovna přistáli, prohloubili vjezd do přístavu, postavili mola ve Vaitape a elektrárnu a hlavně po válce dostali kouzelné scenérie ostrova do světového povědomí. Ostrov se poté stal synonymem ultraluxusu, kdo něco ve světě showbyznysu něco znamenal, musel se na ostrově aspoň chvíli promenádovat, a je tomu tak víceméně dodnes, byť se na prvý pohled zdá, že nejlepší léta má již ostrovní ráj za sebou. Trochu po sezóně, ale zase se nemusíme obávat davů. Na letišti na motu Mute nasedáme do katamaránu Air Tahiti a vyjíždíme k molu v hlavním městě ostrova Vaitape. Nejvyšší vrchol ostrova, ostrá jehla Otemanu je částečně v mracích, druhý a lehce zdolatelný vrchol Pahia nad Vaitape však z mraků scénicky vyčnívá. Hotelovým autobusíkem pak jedeme k mysu Matira, u něhož se rozkládá nejlepší veřejná pláž ostrova, a ubytováváme se v hotelu z řetězce Maitai. A po setmění je možno zaskočit ještě do restaurantu Lucky House Fare Manuia s vynikající rybí polévkou a milým panem vrchním, který jako by z oka vypadl Lino Venturovi.

BORA BORA | pondělí 13. 5. 2019

Den strávíme na vodě, obeplutím boraborské laguny. Vyplouváme o deváté hodině z hotelového mola dvěma čluny a míříme k tak zvanému akváriu, místu s hojností korálových ryb. Poté se přesouváme na písčité mělčiny, Bora Bora zrovna nesluje pestrým korálovým útesem, typické jsou spíše tyto písečné a mělké plochy, které nám ovšem poskytují onen úžasný tyrkysový nádech vodní hladiny. Pod vodou se to již hemží rejnoky, jedná se o hojný druh - trnuchu samojskou (Himantura fai). Rejnoci ví, že zde dostanou nějakou tu rybu, takže jsou připraveni. Když se plavání s rejnoky nabažíme, vyjíždíme dále do kanálu Te Ava Nui a dále na oceán. Cestu nám oba lodníci, Mana i Nui, zpestřují hrou na ukulele. Zastavujeme na hloubce nějakých dvaceti metrů a zde se setkáme s velkými hejny žraloků černoploutvých (Carcharhinus melanopterus). Máme štěstí, že se u dna pohybuje i několik kousků žraloků citronových (Negaprion brevirostris), kteří dokonce vyplouvají blíže k hladině, což nebývá tak obvyklé. Kromě žraloků zde pozorujeme mimořádně velký výskyt ostenců bělolemých (Melichthys niger) z čeledi ostencovitých (Balistidae), jejichž zhruba čtyřicítka druhů se vyznačuje na ryby vysokou inteligencí, doprovázenou ovšem často špatnou náladou. Tady jsou naštěstí jak ostenci, tak žraloci, v klidu, a máme nerušený čas na pozorování podmořského reje.

Průlivem Te Ava Nui se vracíme zpátky do laguny a pokračujeme v plavbě lagunou, kolem ostrova po směru hodinových ručiček. Vrchol Otemanu se nadále skrývá v mracích, u mysu Terei’a míjíme jedno z osmi amerických děl z druhé světové, a pokračujeme kolem boraborského nejsevernějšího mysu Taihi k motu Taufarii, kde se objevuje prvý ze superluxusů, Four Seasons Bora Bora. Míjíme pak nadvodní bungalovy dalších řetězcových hotelů, nejhezčí z nich je patrně Le Méridien s pěknou záchrannou stanicí mořských želv. Postupně se dostáváme k východnímu pobřeží, odkud je pohled na Otemanu ten nejtypičtější, s pěkným ostrým zubem, čnícím do nebes. Míjíme rustikální hotel Eden s molem, odkud v dobách náchodského majitele pana Žídka vysílala do světa webkamera tu nejhezčí boraborskou scenérii, a dojíždíme k obědu na jižní části motu Piti A’au. Po vytříbeném obědě a příjemném siestovém lenošení ve vodě nás čeká návrat na pevninu, do vyhlášené Bloody Mary se navečer nikomu už moc nechce, tak zamíříme na západ slunce na pláž Matira a něco dobrého si můžeme dát u Lina Ventury.

BORA BORA – RANGIROA | úterý 14. 5. 2019

Vstáváme časně, sedáme do hotelového autobusu a jedeme do Vaitape, kde už čeká katamarán, který nás dopravuje na letiště. Odlétáme na Tahiti a odtud pokračujeme dále na Rangirou v souostroví Tuamotu. Dosud jsme se pohybovali pouze na vysokých ostrovech, tvořených již vyhaslými vulkány, pozvolna se zanořujícími do oceánských hlubin. V geologii zde platí opačné pravidlo, než je obvyklé v živočišné říši: čím starší, tím hezčí a esteticky vytříbenější. Mladší vulkanické ostrovy jsou tu sice divoce rozeklané a vysoké, ale laguna je úzká či chybí vůbec, písek na pláži bývá ponuře černý a k barvotiskové představě ráje jižních moří tu bývá daleko. Tak jak vidíme zrovna v případě Tahiti. Pod staršími ostrovy se litosféra prohýbá, jsou již více zanořené, korálový útes ale stále opisuje původní břeh ostrova a tak mezi korálovou bariérou a zbytkem ostrovního masívu se vytváří úchvatná laguna. Tak jak si ještě dobře vzpomínáme z dnešních ranních panoramat na Bora Bora, či před třemi dny na Maupiti. Řetězec Společenských ostrovů je umístěn na horké skvrně, kde magma ze zemského pláště propaluje planetární kůru, a láva místy tu a tam vyvře na povrch. A jelikož se zemská kůra v podobě obří Pacifické desky v dané oblasti neustále posouvá západním směrem s lehkou odchylkou k severu, a vzestupný proud magmatu v plášti je stacionární, vytváří se hezký ostrovní řetězec s nejmladšími ostrovy na východě. V současnosti se horká skvrna nachází pod neobydleným ostrovem Mehetia, východně od Tahiti; na rozdíl od velice aktivní havajské horké skvrny v Polynésii panuje ležérnost i v globální tektonice. V případě vulkánu Tahiti Nui za 1,4 miliónu let vulkanické aktivity nikdy nepřesáhly maximální lávové výlevy zhruba 2 km3 za tisíc let. To proti Havaji vskutku není mnoho, pro malebnost krajiny to je však tak akorát, žádné bezútěšné sopečné pustiny jako na hlavním havajském ostrově zde tedy nenacházíme. Z Tahiti odlétáme na Tuamotu, souostroví, které nemívalo dobrou pověst. Ostrovy zklamání, ostrovy psů i ostrovy much, názvy na námořních mapách přetékaly depresí. Jak by také ne, když nízké atoly představovaly pro bezpečnou plavbu v neznámých vodách zrádnou bariéru, navíc na žádném ze 77 ostrovů souostroví není zdroj pitné vody (vyjma geologicky poněkud specifické Makatey).

Zde vulkanická aktivita vyhasla již dávno a hory se zabořily do moře a zůstávají pouze korálové lemy ostrovních lagun, atoly. Název pochází z maledivštiny, dhívehí, a do povědomí jej uvedl Charles Darwin, který také jako první navrhl dodnes platnou teorii vzniku atolů, kterou lze shrnout stylem: hora se potápí a koráli rostou nahoru. Nakonec zůstává jen korálový lem těsně pod mořskou hladinou, místy však tektonickými pohyby lehce vyzdvižený, jak uvidíme zítra. Prototypem takovéhoto vyzdvižení je právě zmíněný ostrov Makatea, který míjíme po levoboku, bohužel z výšky ty impresivní až osmdesátimetrové korálové útesy, čnící nad hladinou, vidět nejsou. Však se také název ostrova stal dokonce odborným geologickým pojmem, slovem makatea se vyzdvižené atoly označují celosvětově. Přistáváme až na klasickém atolu Tikehau, přistání je jemné, aby také ne, když název atolu znamená v tuamotštině Hladké přistání. Opět startujeme a přelétáváme na Rangirou, v tuamotštině název značí Rozlehlé nebe, zřejmě zmínka o obří laguně, jedné z největších atolových lagun světa. Z letiště to máme do hotelu jen kousek, je krátce po poledni, máme tedy celé volné odpoledne na šnorchlování ze scénicky položeného mola či můžeme na kole vyrazit do blízké vesničky, či vlastně oficiálně hlavního města, Avatoru, za seznámením se s ostrovním stylem života.

Večer se pak scházíme na dobré večeři, při vstupu do restaurantu zdravíme Kura Ora, tuamotsky neboli v jazyce pa‘umotu. Byť tu vesměs každý hovoří tahitsky, trocha lokálního dialektu nikdy neuškodí. Vítězem chutí mezi specialitami je dnes degustační předkrm Trio de Rangiroa s korori, masem z perlorodky.

RANGIROA | středa 15. 5. 2019

Ráno o půl deváté odjíždíme rozhrkanými vehikly toho typu, s nimiž se setkáváme vždy až na samém konci světa, do přístavu Ohotu u průlivu Tiputa. Zrovna zde kotví zásobovací loď St. Xavier Maris Stella IV, máme tedy šanci pozorovat vykládku. My se naopak naloďujeme na rychlý člun Tereva Tane e Vahine IV (jakoby dnes musely nést všechny lodě v přístavu římskou IV) a vyplouváme přes lagunu. Trochu fouká, vlny jsou tedy cítit, plavba je ale poučná. Nejenom pro pocit nedozírnosti laguny, ale také pro pohled, který mořeplavcům kdysi připadal tak výhružný, téměř neznatelný pás palem, táhnoucí se přes celý obzor. Není divu, že lodní kapitáni nemívali Tuamotu v lásce. Vzhledem k vlnám jedeme trochu oklikou, nejdříve podél pobřeží atolu s řadou motu, je jich tu kolem dokola plných 415 či tak nějak. Po téměř hodině a půl doplouváme na Île aux Recif. Mezi útesy vmanévrujeme do kanálu, takovéto průlivy se zde nazývají hoa, a kotvíme u motu. Se slečnou Miri se po prvotním svlažení ve vodě vydáváme na pěší obhlídku erozí rozeklaných korálových útesů, feo, jež svědčí o tom, že i zde došlo k jemnému tektonickému výzdvihu. Krátce šnorchlujeme v mělkém průlivu, vracíme se vodou či po zemi k naší lodi, a zanedlouho nás čeká příjemný piknikový oběd. Pod stolem se motají obří červení krabi poustevníci. A pak již můžeme pozorovat žraloky černoploutvé, mezi nimiž se ale podivně motá švédský podivín Ludvík. K ochutnávce prorostlého skandinávského masa ze strany paryb ale nedochází.

Na zpáteční cestu se vítr trochu utišil, vlny tedy jsou výrazně menší. Jedeme do průlivu Tiputa, kde se v prudkém proudu vody, přitékající z oceánu do laguny, s oblibou zdržují delfíni skákaví (Tursiops truncatus). A delfíni opravdu dělají čest svému jménu, mezi vlnami přitékající vody pozorujeme několik vyskakujících kytovců. Z divokých peřejí průlivu se vracíme zpátky na klidnou lagunu a u malého ostrůvku s poněkud nepřípadným jménem Motu Nui Nui kotvíme na útesu, zvaném akvárium. Pod vodou to vskutku jako v akváriu vypadá, zašnorchlujeme si s velkými hejny chňápalů klenutých (Lutjanus gibbus), a pak už se vracíme zpátky na molo v Ohutu a stejnými rozhrkanými vehikly přejíždíme k hotelu. A k večeři nás opět čeká i to chutné trio z Rangiroy. Večeři přerušuje ruch na molu, světla přilákala rejnoka sibu skvrnitou (Aetobatus narinari), které se lidově říká orlí rejnok.Vskutku, pohled z mola orla ve vodě věrně připomíná. Je to hezká tečka za biologicky i krajinářsky vydatným dnem.

RANGIROA – TAHITI | čtvrtek 16. 5. 2019

Dopoledne si je potřeba ještě užít tuamotské pohody a v poledne odjíždíme na letiště a odlétáme. Přistáváme odpoledne ve velkoměstském shonu letiště Faa’a a jedeme rovnou do hotelu. V pozdním odpoledni se městským autobusem vydáváme do centra Pape’ete k nákupům monoï tiare a jiných polynéských artefaktů na centrálním tržišti.

TAHITI | pátek 17. 5. 2019

O půl deváté nastupujeme do autobusu a s paní Maevou odjíždíme na výlet kolem ostrova. V Pape’ete jsme již byli, nicméně musíme se zastavit opět na centrálním tržišti, abychom zhlédli čerstvé noční a ranní úlovky. A také jsme v hlavním městě pořádně nezhlédli ještě vládní čtvrť, jdeme tedy pěšky k impresivnímu sídlu polynéského prezidenta. Docházíme na vládní náměstí Tarahoi, u pomníku Pouvāna’a ‘Ō’opa zrovna probíhá protestní demonstrace za odškodnění za jaderné zkoušky na Moruroa a Fangataufa, naštěstí se tu vyzývá hlavně k podepsání petice, žádné nechvalně proslavené žluté vesty nevidíme. Naštěstí, ty by možná přistoupily i kodvetnému jadernému úderu. Kolem stylové rezidence Vysokého komisaře republiky docházíme k paláci. Stylová koloniální stavba vyhlíží starobyle, vznikla mimořádně citlivou přestavbou vojenských kasáren až v roce 2000. Hned za palácem se zdvihá kopec Faiare, zde na vrcholku postavil Milan Rastislav Štefánik svoji hvězdárnu. Generálův pomník je nyní v uzavřeném areálu luxusní vilové čtvrti Residence – Faiere Stefanik, vyfotíme se tedy pouze u cedule, na kopec k závoře nemá smysl šplhat. Zdi ulic Pape’ete dnes kromě typických obřích grafitti dnes tu a tam dokrášlují také předvolební plakáty, budou příští týden volby do Evropského parlamentu a byť Francouzská Polynésie není součástí EU, její občané volí, jako by se nechumelilo. O osudu Evropy tak rozhoduje i polynéská teta například ze zapadlé Rapa Iti, kam loď připlouvá jen několikrát ročně a jiné fyzické spojení se světem tamních 500 obyvatel nemá. Hlasovací lístky se budou jako obvykle na určené místo shazovat z volebního letadla, kde je členové volební komise seberou, nechají zapadlé Evropany odhlasovat, a výsledek hlasování oznámí rádiem do Pape’ete a dále na druhou stranu planety do Paříže a Bruselu. O našem osudu tedy rozhoduje i vzdálený občan Polynésie, jak to tak vypadá dle předvolebních průzkumů, vyhraje zde Marine Le Penová. Na odjezdu z Pape’ete se ještě krátce zastavujeme nedaleko evangelického kostela Paofai v pěkné a poučné perlové expozici tahitsko-čínského magnáta Roberta Wana, ten má lokální občanství, takže to je jasné, v eurovolbách volí dokonce i Číňané!

Jedeme podél západního pobřeží k marae Arahurahu, zřejmě nejhezčímu marae Tahiti. K atmosféře přispívají i kopie dvou kamenných ti‘i, jejichž originály byly dovezeny zAustrálských ostrovů, z Ra’ivavae, z nějakého důvodu byly originály umístěny u dnes dlouhodobě zavřeného Gauguinova muzea v Papeari, a zde, na posvátném marae se našlo místo jen na pouhé kamenné kopie. Má to být Moana a Heiata, doprovodná božstva, o nichž se tu však nic bližšího nepraví. Pokračujeme dále k lávovým tunelům v Mara’a a dále do vodních zahrad ve Vaipahi s pěknou botanickousbírkoumístníchizavlečenýchrostlin. ApaknásjižčekáobědvGauguinověrestaurantu, kde je trochu atmosféra jako po sezóně, nakonec se daří zařídit i tahitskou specialitu, fāfaru. Jedná se o fermentovanou rybu, jež zraje v mořské vodě s přídavkem drcených hlav sladkovodních krevet, chuť je velejemná, odér velmi specifický. Ale být na Tahiti a nedat si fāfaru? Po odjezdu míjíme odbočku k dlouhodobě nefunkčnímu Gauguinově muzeu ve vsi Mataiea, zas taková škoda to není, originál tam nebyl stejně ani jeden. Poslední kousky mistrových prací prý do Francie odvezl zrovna Milan Rastislav Štefánik. Dojíždíme k šíji Taravao, kde se na hlavní ostrov napojuje mladší vulkán Tahiti Iti. Na jižním pobřeží leží věhlasná surfařská lokalita Teahupo’o, silnice bohužel kolem celého ostrova nejde, pokračujeme tedy v cestě po divokém východním pobřeží hlavního ostrova Tahiti Nui. Přibývající kilometrovníky zase začaly ubývat, v Taravao leží protilehlý bod k Pape’ete, a kilometráž se udává pouze po směru hodinových ručiček po severním a východním pobřeží a dále proti směru na pobřeží západním a jižním. Kilometry ubývají k bodu PK 22, kde se v lokalitě s malebným názvem Arahoho nacházejí nepravé gejzíry, mořská voda, tlačená příbojem do průduchů, zde vystřikuje do výšky s impozantním funěním. Vlny nejsou dnes zrovna velké, takže výstřiky jsou spíš unavenější, zato nám po skalách lezou četné lezoucí ryby. A pokračujeme dále k historické pláži Matavai. Zde přistál jak prvý Evropan na Tahiti, Samuel Wallis, tak Louis Antoine de Bougainville, James Cook, kapitán William Bligh s lodí Bounty, následně též vzbouřenec Fletcher Christian se stejnou lodí už bez kapitána Blighe, trestná výprava kapitána Edwarda Edwardse, kapitán George Vancouver, misionáři z Londýnské misijní společnosti na lodi Duff. Zde na Venušině mysu kapitán Cook pozoroval přechod Venuše přes sluneční kotouč, vědecká pozorování ale byla tenkrát úhybným manévrem a hlavním cílem kapitána Cooka bylo pokud možno nepozorovaně najít bájnou Terra Australis. Vystupujeme z autobusu suchou nohou, byť by se vzhledem k impresivnímu historickému významu slušelo nohu smočit v laguně po vzoru výše uvedených slavných jmen. Postojíme chvilku u Cookova památníku, u malého kamene, věnovaného slavné lodi Bounty a nahlédneme k největšímu pomníku, jenž patří londýnským misionářům. A pak je tedy nutno rituálně ponořit nohu do mořské vody na historickém černém písku, málokterá zátoka Tichomoří má tak velký význam pro světovou historii, i když dovolenková atmosféra na břehu o tom moc nesvědčí. S malou zastávkou na vyhlídce na Pape’ete dojíždíme před pátou hodinou do Pirae, a kdo chce, zamíří ještě večer do města.

TAHITI | sobota 18. 5. 2019

Dnešek bude mimořádně krátký. Brzy ráno, již o čtvrt na sedm, opouštíme hotel a jedeme do Faa’a na letiště. Nasedáme do letadla Air Tahiti Nui a míříme směrem západním, k mezinárodní datové hranici, kde dnešek náhle končí a rovnou bez západu slunce začíná již zítřek. Polynésané na kanoích takovéto problémy při plavbách do Aotearoy jistě neměli a jejich den se řídil přirozeným rytmem východů a západů slunce.

AUCKLAND | neděle 19. 5. 2019

Víkend většinou nechutně rychle uteče, a dnes je to pravda tuplovaná. Sotva jsme se v sobotu probudili, už máme nedělní poledne. Vystupujeme na letišti v Aucklandu. Nastává podzim a počasí má lehce sychravý nádech, takto si Polynésii málokdo představuje. Rychle se ubytováváme v hotelu a vyrážíme na obchůzku městem, prvou zastávkou je nedaleké náměstí Aotea, dá se říci, že je to jakýsi střed Aucklandu. Britové mívali zvyk pojmenovávat geografické lokality dle svých nadřízených, ani město Auckland není výjimkou, zakladatel města William Hobson město pojmenoval po šéfovi Admirality siru Georgi Edenovi, hraběti z Aucklandu. Je tedy nutno se prvně podívat k pomníku ctihodného lorda. Socha původně stávala v indické Kolkatě, kde hrabě guvernéroval. Po získání nezávislosti indická vláda sochu sundala a věnovala ji novozélandskému městu. K velkému překvapení je sokl prázdný, socha z nějakého důvodu zmizela, kolemjdoucí o osudu sochy nic neví a dohledat bližší údaje nelze. Nový Zéland v poslední době prochází jakousi formální maorizací, mění se symboly a maorizují se jména, že by se tedy lord Auckland už nehodil? Nebo je v rekonstrukci? To se ještě uvidí, pokud zmizí jméno Auckland a na mapách se objeví polynéský název Tāmaki-makau-rau, bude jasno, že prvá domněnka byla pravdou. Spokojíme se tedy se sochou aucklandského starosty, sira Dove Myera-Robinsona, a s modernistickou maorskou bránou Waharoa a pokračujeme kolem Občanského divadla (Civic Theatre), v hezkém stylu art deco, po hlavní třídě Queen Street až k nábřeží, ke staré budově přístavu, kousek odtud je pamětní plaketa na místě, kde francouzská tajná služba potopila loď Greenpeace Rainbow Warrior. Přes výkopy se k memoriálu netrmácíme, stačila nám protestní akce na náměstí Tarahoi v Pape’ete, a jdeme opačným směrem k nábřeží, jež bylo důkladně renovováno v době příprav na světový pohár v národním sportu číslo jedna, v ragby. Kolem pozoruhodné sochy cytoplazmy docházíme na konec přístavní promenády a někteří z nás den zakončují posezením u točeného piva v nadmíru příjemné hospůdce Headquarters.

AUCKLAND – ROTORUA – AUCKLAND | pondělí 20. 5. 2019

Probouzíme se ještě za šera a vyrážíme do termální oblasti Rotorua. Předpověď počasí zní nadějně a opravdu, během jízdy na jih se rozjasňuje, a začíná krásný podzimní den teplého babího léta. Zastavujeme na křižovatce v Matamatě, kousek odtud se točily exteriéry Hobitínu z Pána prstenů, křižovatku tedy zdobí jakási fantaskní chalupa z trilogie. Do filmových exteriérů nezajíždíme a pokračujeme přímo do Rotoruy do geotermálního parku Te Puia, kde zhlédneme kulturní maorské představení, spočívající hlavně ve vyplazování jazyků a poulení očí při bojovém tanci haka. Po skončení se jdeme podívat do kiwiária, kde je chován hlavní symbol Nového Zélandu, nelétavý kiwi. Zde se ukazuje hlavní nevýhoda nočních živočichů, ve tmě nebývají moc vidět. Přes sklo zíráme do temnoty, kiwiho ale v temných obrysech rozeznáváme jen stěží. Raději vycházíme na denní světlo, gejzír Pohutu nám předvede jen poněkud unavenější polo-erupci, na další pořádnou, která by měla být již zhruba za hodinu, nečekáme a přejíždíme k termálnímu areálu Wai-o-tapu. Na bráně areálu krátce poobědváme sendviče, nabídka nebyla velká, ona ta novozélandská kuchyně obvykle nezapře svůj britský původ, a byť jsme zde sami, obsluha trochu trvá. Zajímavé je, že pokladna už nepřijímá hotovost, vše pouze bezhotovostně. Pomalejší servírku ale kompenzuje dnešní prvotřídní počasí. Začínáme procházet kolem kráterů bahenních sopek, zvaných Ďáblovy kalamáře, Devil’s Ink Pots, k nejbarvitějším geotermálním jezírkům, k malířské paletě Artist’s Palette a šampaňskému jezírku Champagne Pool. Zvláště toto jezírko je fotografickou a estetickou lahůdkou, břehy lemuje malebně vysrážený oranžový auripigment, jehož chemické složení As2S3 napovídá, že se jedná o vyslovenou chuťovku, ve směsi je tu doprovázen antimonitem Sb2S3. Vodu zabarvují minerály do zelenomodra a sintrové břehy jsou zářivě bílé. To jsou panečku barvičky! Škoda jen, že se tolik páří, je téměř bezvětří a pára tedy není odvívána pryč. Scházíme kolem kouřící Planiny smažící pánve, Frying Pan Flat, koncovému jezeru Ngakoro, zvanému též Opálové. Na obzoru se nám díky úžasné viditelnosti tyčí pravidelný kužel sopky Ruapehu v národním parku Tongariro. Zpátky ke vchodu se vracíme kolem jedovatě zeleného jezírka Devil‘s Bath, název je výstižný, voda je zbarvena sírou a pH se blíží koncentrované kyselině sírové.

Na zpáteční cestě se ještě krátce zastavíme na nábřeží jezera Rotorua, kde se rozpoutává diskuze nad původem názvu, maorsky Te Rotorua–nui-a-Kahumatamomoe znamená druhé velké jezero Kahumatamomoeho, maorského objevitele z kmene Te Arawa. Údajně to bylo Maorem druhé velké objevené jezero, co bylo tím prvým, není jasné, že by Taupo? Jezero nám dokrášlují černé labutě (Cygnus atratus), australský druh, který byl znovu vysazen na Novém Zélandu poté, co původní černé labutě byly na Novém Zélandu Maory vyhubeny. A pak nás již čeká dlouhá cesta podzimním podvečerem rurální krajinou do Aucklandu.

ODLET Z AUCKLANDU | úterý 21. 5. 2019

Ráno máme volný den ve městě a v podvečer se přesouváme na aucklandské letiště a čeká nás předlouhý let zpátky do Evropy. A jak rychle skončil minulý víkend, tak rychle skončil podzim a doma bude jaro!