ZA HORSKÝMI GORILAMI DO RWANDY
PRAHA – KIGALI | pondělí 18. 7. 2016
Odlétáme do Istanbulu, na Atatürkově letišti působí dnes vše normálně a o napjatých chvilkách z pučistické páteční noci nesvědčí vůbec nic, však taky není zcela jasné, zda byl vojenský převrat potlačen či zda se naopak záměr podařil zcela dle plánu. Po příjemném posezení v letištní salónku pokračujeme do Kigali, kam dolétáme před půlnocí. Letiště je příjemně kapesní a vše se obejde bez front, jak to kdysi v letecké dopravě v době před-davové bývávalo. U celnice sledujeme stylový výjev, kterak jsou cestujícím konfiskovány igelitové pytlíky, Rwanda je asi prvou zemí světa, která uplatňuje zákaz dovozu, používání a vlastnictví igelitových pytlíků a igelitu obecně. Setkáváme se s Bernardem a vymetenými ulicemi odjíždíme do našeho hotelu Flame Tree Lodge, nikde ani smítko, však je také očividně těžké odhodit třeba onen zmiňovaný igelitový sáček, kde by se tu vzal? Původně zvažovaná Serena je dnešní noc obsazena vládci afrických zemí, zítra končí summit Africké unie, a tak bude asi ráno na silnicích mela.
KIGALI – GISENYI | úterý 19. 7. 2016
Ráno se moc optimismu čekat nedá, jelikož prvým bodem programu je památník genocidy na připomínku otřesných událostí z roku 1994. Nicméně památník je uzavřen, zrovna se uvnitř střídají delegace afrických pohlavárů, dle vlajky na limuzíně zde zrovna prodlévá nejvyšší představitel povstalecké fronty POLISARIO ze Západní Sahary. To musí mít marocký král radost! Však taky marocká vlajka ve vlajkoslávě afrických zemí chybí. Absolvujeme tedy projížďku moderním centrem Kigali, krátce se stavujeme v kanceláři na nakládku vody. Osvěžující půllitr točeného Primuse a dobrý oběd se podává v hotelu des Mille Colines, kterýžto hotel během genocidy proslavil jeho manažér Paul Rusesabagina, který zde před zabijáckými milicemi Interahamwe poskytl útočiště pronásledovaným Tutsiům a neméně ohroženým umírněným Hutuům. Členy milicí údajně uplácel vybraným alkoholem z hotelového baru. Na motivy tehdejších událostí byl roku 2004 natočen americký film Hotel Rwanda, tehdy se ovšem točilo v jiném hotelu v Jihoafrické republice, a o filmu, přestože je už tak dost drsný, poznamenal jeho hlavní hrdina Paul Rusesabagina, že realita byla o poznání ještě horší a násilnější! O to více působí dnešní idylická atmosféra kolem, je obdivuhodné, jakou cestu Rwanda za posledních dvaadvacet let urazila. U oběda se šušká, že je v hotelu ubytován sám zimbabwský prezident Mugabe, na odchodu se ovšem ukáže, že se jedná o podstatně menší šarži, prezidenta Saharské arabské demokratické republiky Brahíma Ghálího, jež se úřadu málokým uznávané země chopil teprve před pár dny. Ostatně právě on nám zatarasil muzeum genocidy i jednu křižovatku v centru. Čím méně významná země, tím větší a okázalejší ceremonie, to ostatně známe i z domova. Díky Bernardově známosti vyjíždíme z parkoviště ještě před prezidentskou kolonou, kdyby byly shromážděné davy, bylo by možno i kynout z okénka. Vyjíždíme z města a dostáváme se na dobrou asfaltku, lemovanou proudy pěšky putujících pocestných, jak už je ve Rwandě obvyklé. Kupodivu s přihlédnutím k hornatosti terénu přibývá bicyklů, jež slouží též pro dopravu vysoce naložených pytlů brambor a jiných těžkých surovin. Poslední pohled na malebně položené Kigali a míříme na sever přes kopce a malebnou pečlivě obdělávanou krajinu.
Výhledy ale nejsou dobré, vše se halí do oparu, dlouho nepršelo. Zastavujeme u vyhlídky na ve větvích stromů umístěné úly, prý na ochranu před predátory z říše ptactva, pokud se však úl chrání vysoko na stromě před ptáky, tak spíše bude hlavním nebezpečím pro úl meduchtivý soused. Další vyhlídka nám ukazuje řeku Nyabarongo, která se daleko odsud soutokem s řekou Ruvuvu stává známým přítokem Viktoriina jezera – řekou Kagera. Nyabarongo teče směrem k Etiopii, legendární domovině nilótských kmenů, z nichž se v průběhu rwandských dějin vytříbila sociální vrstva aristokratických Tutsiů (tento názor je dnes ve Rwandě zcela tabu a je oficiálně považován za genocidní ideologii a tudíž jeho hlásání je trestné, všichni jsou přeci jen a pouze Rwanďané). Tehdejší místopředseda vládnoucí strany a dnešní válečný zločinec Léon Mugesera vyzval za občanské války roku 1992 radikální Hutuy k pozabíjení Tutsiů a následnému naházení jejich mrtvol právě do této řeky. Měla to být žádoucí zkratka zpátky do Habeše, kam se měli Tutsiové ze Rwandy vrátit. Tehdy byl na něj na základě této řeči rwandským ministerstvem vnitra vydán zatykač, ještě před vypuknutím genocidy uprchl do Kanady a po řadě peripetií byl roku 2012 vydán zpět Rwandě a teprve letos na jaře byl jakožto duchovní otec genocidního myšlení odsouzen na doživotí. Pokračujeme krásnou krajinou, až si člověk říká, tak nádherná země a takový osud! Dojíždíme do Ruhengeri a na dobrou rwandskou kávičku či dobrý rwandský čaj se zastavujeme v hotýlku Muhabura, kde hojně v pokoji číslo 12 pobývala primátoložka Dian Fosseyová. Pokojík lze najmout, byť je udržován v původním stavu i s dochovaným mobiliářem. Do pokoje jen nahlédneme přes okno, jsou tam dnes hosté, musí to být radost, ubytovat se v muzeálním prostředí s návštěvníky za oknem, na druhé straně míra autenticity je vysoká. Popijeme na terase lokální nápoje, na toaletě zaujme automat na kondomy zvukomalebné značky Kunda Ubuzima, je vidět, že Rwanda bere zdravotnickou osvětu vážně, což je dobře. Již za tmy dojíždíme k jezeru Kivu, ubytováváme se a u dobré večeře zvítězí lokální ryby: tilapie a hlavně malé sambazy, sardinkovité endemické rybky z jezera Kivu, pražené v celku. Doufáme, že zrovna dnes přes noc nedojde k limnické erupci, kterou je jezero v geologických kruzích proslulé, a že se ráno vůbec probudíme.
GISENYI - KINIGI | středa 20. 7. 2016
Ráno se budíme s pocitem dobrého vyspání, což dosvědčuje, že k obávanému výronu oxidu uhličitého z jezerních hlubin tuto noc nedošlo, však by to taky byl pech, kdyby se událost, k níž dochází maximálně jednou za tisíc a více let, stala zrovna tuto noc. Alo to už by nás pak asi vůbec nepálilo. Viditelnost ale nebyla nic moc, kvůli oparu jsme ani nezahlédli záři z lávového jezera na vrcholku konžského vulkánu Nyiragongo. Vydáváme se na prohlídku Gisenyi, míříme k hraničnímu přechodu do sousední Gomy v Demokratické republice Kongo, na dálkovém přechodu zrovna ruch nepanuje, což se není co divit, vzhledem k nestabilitě vnitropolitické situace za čárou jakož i vydřidušské ceně konžského víza ve výši plných 300 dolarů. Kombinace nejistoty, nebezpečnosti a předraženosti obvykle zaručuje, že daná lokalita rozhodně neúpí pod davy návštěvníků, tak je tomu i zde. Jedeme podél hraniční zdi, jenž se nachází v útulném parčíku a nebýt vojenských postů, tak by působila až idylicky. Dojíždíme na místní přechod, kde v rámci malého pohraničního styku přecházejí místní obchodníci, ze Rwandy putují na hlavách obchodnic a obchodníků hlavně zemědělské výrobky, z chudšího Konga pak do bohatší Rwandy hlavně technika a oblečení. Nemělo by to být logicky naopak? Logiku ale světový obchod očividně nemá. Na hranici se nesmí fotografovat, šéf stanice nás ale po krátkém dohadování přijímá jako oficiální delegaci a tak si po vzoru státníků prohlížíme instalace. Kdo by čekal mumraj a hliněné bahno, bude zklamán, občané mají elektronické kartičky a spořádaně procházejí turniketem letištního typu, který jim vydává propustky s čárovým kódem. Inu Afrika. Aspoň, že je tu ta barvitost afrických tet.
Pokračujeme zpátky do Rwandy na poloostrov Rubona, pobřežní silnička se scénickým pobřežím je uzavřena kvůli cvičení rwandské armády, prý proti genocidistům, co se ukrývají hned za hranicí. Přejíždíme tedy scénický poloostrov, zastavujeme u pěkné vyhlídky na jezero, míjíme pivovar Primus a končíme v idylické hospůdce Paradis Malahide s nadmíru usměvavým strážcem u vchodu. Na cestě zpět se ještě zastavujeme v domorodém přístavišti s tržištěm a pak se už vracíme na příjemný oběd zpátky do Sereny. Odpoledne přejíždíme zpátky do Ruhengeri, krátce se zastavujeme u scénických čajových plantáží, a pak již rovnou do našeho hotýlku v Kinigi. A zítra nás již čeká prales národního parku.
VULKANICKÝ NÁRODNÍ PARK | čtvrtek 21. 7. 2016
Vyrážíme časně o půl sedmé ke správě parku, kde probíhá rozřazování. Turismuz je zde přísně kontrolován, takže celý výlet má poněkud vojenskou organizaci, tím spíše, že s námi v malé skupince do bývalého výzkumného tábora Karisoke vyráží několik stylově vyhlížejících ozbrojenců. Těžko říci, zda je zbraň na ochranu proti divokým buvolům, jichž zde v parku žije hojně a zvláště zde v sedle mezi vulkány Bisoke a Karisimbi, či proti příslušníkům vlastního živočišného druhu, kteří by zrovna měli nekalé úmysly. Ostatně, přesně s tímto druhým případem má jak Rwanda, tak sousední Kongo zkušenosti více než rozsáhlé. Atmosféra ve skupince je dobrá i přes poněkud nezdravě soutěživý americký pár. Přejíždíme džípem do výchoziště a pak již jdeme rovnou do hory. S průvodkyní Julií procházíme nejprve utěšenou zemědělskou krajinu, obdělán je každý koutek, rostou zde jak ony lahůdkové brambory, tak květina zvaná komerčně pyrethrum (Tanacetum cinerariifolium). Z jejích sušených květů se vyrábí účinný přírodní insekticid, jehož Rwanda dnes produkuje téměř plnou pětinu světové produkce. Překračujeme kamennou zeď a vcházíme do parku. Postupně stoupáme do vysokých svahů Bisoke, objevují se gorilí mýtinky a opravdu na jedné mýtině slyšíme gorily lámat větve. Ale u skupinky je již jiná výprava, za gorilami dnes cíleně nesmíme, a tak pokračujeme dále. Přicházíme do areálu výzkumného tábora Karisoke, jsme v nadmořské výšce 3100 metrů a je tu poněkud chladno a lezavo, to je ostatně běžné, Evropan si obvykle představuje africká zvířata v pekelné sluneční výhni a zatím je běžnou součástí pobytů na safari večerní termofor k zahřátí ledové peřiny a drkotání zubů zimou. Inu Afrika!
Areál tábora byl vypleněn při genocidě, působí dnes poněkud pochmurným dojmem. Právě zde a v blízkém okolí prováděla po dlouhých 18 let svá pozorování horských goril Dian Fosseyová, a to až do svého zavraždění, k němuž došlo na vánoce v roce 1985. Kdo ji tenkrát pomohl na onen svět není dosud jasné, obvyklá tvrzení o pytlácích nepodporuje skutečnost, že byla zabita přímo ve svém domku v táboře a ne někde v pralese, kde by ji nikdo nikdy nenašel. Způsob provedení nasvědčuje vraždě z afektu, což by ukazovalo na jejího studenta Wayna McGuireho, dle jiné verze byla zabita na něčí objednávku; kdo to tenkrát byl se asi už nikdy nedovíme. Jasné je, že Dian Fosseyová byla se svoji konfliktní povahou jistě žena na zabití, její zásluhy o záchranu vzácných horských goril jsou však nepochybné. Procházíme tábor se základy budov a zastavujeme nakonec na pralesním hřbitůvku, kde je Dian Fosseyová pohřbena přímo vedle svého oblíbeného gorilího samce Digita a dalších goril. Stejnou cestou se vracíme zpět do vesničky, nasedáme do džípu a jedeme zpět do lodže na pozdní oběd. Odpolední jízdu do Ruhengeri měníme vzhledem k pozdní hodině na návštěvu řemeslného centra u částečně vyhořelého hotelu Gorilla Nest a pak se vracíme na dobrou večeři, šéfkuchař nám slíbil pečenou kozu, a vskutku, byla vynikající. Otázkou zůstává, zda z ní měli radost i ostatní strávníci.
ZA HORSKÝMI GORILAMI DO RWANDY
Fotogalerie zde
VULKANICKÝ NÁRODNÍ PARK | pátek 22. 7. 2016
Dnes je gorilí den. Vyjíždíme stejně časně jako včera na správu parku, kde nám je přidělena gorilí rodinka Hirwa, což v kinyrwandštině znamená Šťastná rodina, dlící na svazích vulkánu Sabyinyo. Rodina vznikla relativně nedávno, dle vyprávění strážců kolem roku 2004, dle jiných údajů až kolem roku 2006, kdy mohutný černohřbetý samec Munyinya odešel ze skupiny Susa. Důvodů měl více než dost, byl tam párkrát načapán s gorilicí tamního stříbrohřbetého alfa-samce a byl mu po zásluze řádně natlučen čenich, což může Munyinya pokládat za štěstí, často takovýto výprask mladý samec stěží přežije. Na cestu se vybavil několika samicemi z rodiny, cestou přibral ještě tu a tam další samici a s pěkným harémkem se usadil v této lokalitě na svahu Sabyinya. Odtud pramení přízvisko Šťastná rodina, jelikož se Munyinyovi podařilo založit novou rodinku tak snadno, podíl na tom měl jeho neodolatelný gorilí sex-appeal a možná i neobvyklá péče a galantnost ve vztahu k potomkům. Tam, kde si jiní stříbrohřbetí samci mláďat moc nevšímají, tak Munyinya se vžívá do role starostlivého tatínka, který si s potomky běžně hraje.
Vycházíme a jdeme téměř na jisto, horské gorily se obvykle v rámci svého volněji stanoveného teritoria pohybují za den jen pár stovek metrů. U zdi národního parku se pak dovídáme pravý účel pušky na rameni strážce, prý je určena k odstřelu nejpomalejšího člena skupiny. Je dobře, že přírodovědný výklad bude dnes na poněkud humornější notu. Šplháme bambusovým lesem, o přítomnosti slona svědčí sloní bobky u cesty, a dostáváme se na hustě zarostlé gorilí mýtinky, a ani to netrvá tak dlouho a odkládáme vybavení, nad námi je v bambusu Hirwa. A opravdu, objevuje se první černohřbetý samec, vysoko ve větvích bambusu, je až s podivem, že váhu lidoopa travina unese. A za chvilku přicházejí ostatní a nakonec se na malé gorilí stezce objevuje i sám ohromný Munyinya. Ustupujeme z cesty, však je to autorita! Stáváme se vysloveně součástí rodiny a pozvolna se s gorilami pohybujeme z bambusu na mýtinu, je dobře, že je vidíme v obou biotopech. Mláďata si hrají, jeden mladík předvádí klasické bušení do prsou, cirkusoví klauni si tedy v představeních nevymýšleli, opravdu se takto gorily v divočině chovají, naštěstí zde je to jen hra.
Přesouváme se na mýtinku, je tu více světla, ale zase více překážejícího rostlinstva. Přibližujeme se hlavně k dorostencům, respektive ti se přibližují k nám, aniž by přerušovali vytrvalou pastvu. Povolená hodina uběhla neskutečně rychle, ještě ale, že tu nejsme déle, asi bychom se stali nedílnou součástí gorilí rodinky. Sestupujeme opět dolů do vesnice, jedeme na oběd a odpoledne nás čeká Ruhengeri, kde končíme posezením u dobré africké kávy s kořením na zahradě hotelu La Palme. V hotelu zrovna probíhá nějaké zasedání, takže jsou zde přítomni významní papaláši Severní provincie, u sousedního stolku sedí sám guvernér Aime Bosenibamwe, s nímž krátce podiskutujeme, roli vděčných a spokojených návštěvníků hrajeme dle žoviálního poplácání po zádech od páně guvernéra nadmíru dobře. Po gorilách horských z dopoledne tak máme možnost spatřit na parkovišti i místní gorily z ochranky, ty však tak milé od pohledu nejsou. Odpoledne uběhne rychle diskuzí s Bernardem ohledně současného života ve Rwandě, s akcentem na tragickou minulost s vyvražděním celé jeho vlastní rodiny. Večer pak patří posezení u krbu a zapití goril a lepší budoucnosti Rwandy.
KINIGI – KIGALI | sobota 23. 7. 2016
Dnes nás čeká příjemné volné relaxační dopoledne, po obědě vyjíždíme směr Kigali. Ještě poslední zastávka pod vulkánem Sabyinyo, malé uličníky, kteří se shromažďují u vozu Bernard rozežene a po návratu k volantu si spokojeně poznamená: „Zapomněli, že mají co do činění s tátou od osmi dětí!“ Dojíždíme do Ruhengeri, u silnice jsou i na rwandské poměry, kdy o dav není nikdy nouze, mimořádné spousty lidí, vkostele zrovna probíhají velké křtiny. Pokračujeme do Kigali a navštěvujeme pochmurné muzeum genocidy, historie je někdy řádně depresivní. Závěr pobytu ve Rwandě je tedy poněkud drsný, na druhé straně je zřetelné, jak ohromnou cestu Rwanda za těch dvaadvacet let urazila, obdivuhodné! Jedeme ke krátkému oddychu a lehké večeři v hotelu Flame Tree s pěkným výhledem na smrákající se město, a na závěr nás čeká už jen malé posezení u dobré kávy v luxusním prostředí baru hotelu Serena. A pak už na letiště a odlétáme domů.
DNA goril se od DNA člověka liší minimálně, zhruba v pouhých 1,6% a u některých jedinců i méně, stačilo by tedy, kdyby evoluce v posledních statisících letech vzala někde jednu malou odbočku jinak a mohla místo nás dnes večer v kabině letadla sedět přírodopisná výprava horských goril, která by měla zaplacenou hodinu pozorování nás samotných, kterak někde na Jizerské louce okusujeme lišejníky a mechy a válíme se v kapradí.