BUDDHISTICKÁ KRÁLOVSTVÍ SIKKIMU A BHÚTÁNU
ODLET Z PRAHY | pátek 21. 10. 2016
PŘÍLET DO KOLKATY – BAGDOGRA – DÁRDŽILING | sobota 22. 10. 2016
Nad ránem přilétáme do západobengálské Kolkaty. Přistáváme na letišti, pojmenovaném po netadžím Subháščandru Basuovi, vůdci boje za indickou nezávislost. V čele jednotek Azad Hind bojoval proti Britům po boku Adolfa Hitlera a generála Hideki Tódžoa, sám čestný titul netadží byl indickou obdobou říšského titulu fűhrer. Málokde na světě máme letiště pojmenované po blízkém spolupracovníkovi válečných zločinců (hovoří se i o tom, že měl Subháščandra Basu vojenskou hodnost v rámci SS, to je dnes ale pochopitelně těžko dohledatelné) a málokde na světě (vyjma snad bratislavského letiště M.R. Štefánika) se na letištní budově setkáme se jménem někoho, kdo svůj život zakončil při letecké nehodě. Máme dost času na přestup, vnitrostátní linka do Bagdogry nám letí až odpoledne, ještě, že je letiště velice moderní. Doba folklórních indických terminálů, plných lidského hemžení a úřední buzerace, skončila v nenávratnu, což je velmi dobře. Letiště si přes svoji modernitu zachovává svůj indický ráz, halu zdobí reliéf bohyně Durgy z 3D-tiskárny a strop bengálská písmena z díla bengálského básníka Rabídranátha Thákura. Odpoledne dolétáme do Bagdogry, sedáme do vozů a přes Siliguri vyrážíme do himálajského předhůří. Stoupáme nekonečnými serpentinami, mezitím padá soumrak, cestu přerušujeme v Kurseongu. V místním baru je nutno připít na úspěch výletu, volíme tradiční indický rum značky Old Monk. A pak již dojíždíme do Dárdžilingu, v hotelu Nirvana nás vítá velmi milá recepční Yanchi z tibetského národa Bhútiů. Dárdžiling je obydlen spíše Nepálci, kterým se tu souhrnně říká Gurkhové, jelikož ale jedeme do oblastí tibetských, je dobře, že prvý blízký kontakt s těmito himálajskými národy máme již zde. Je pozdě, a tak už jen krátce posedíme dole ve společenské místnosti u ultra-silného piva HIT.
DÁRDŽILING | neděle 23. 10. 2016
Ráno nás budí jasné nebe a úžasný výhled na masív Kančendžengy. Vycházíme pěšky do centra, zastavujeme na ochutnávku dárdžilingského čaje z produkce Arya Tea Estate, čiže árijské čajové plantáže. Termín árijský se v Indii používá zcela běžně (ve smyslu přívlastku, označujícího indoevropské národy Indie, na rozdíl od jižních Drávidů a třebas zdejších Bhútiů), čaj je výborný. Když se řekne Indie, čaj se nám vybaví téměř automaticky a málokdy si uvědomíme, že pití čaje v Indii zavedli až Britové v půlce devatenáctého století, a to hezky po britsku s mlékem. Indové té mdlé chuti ovšem dodali šmrnc kořením a vznikl tak typický chai masala. Na plantážích se právě nyní po monzunu sklízí podzimní úroda (autumnal flush), která mívá v nálevu tu nejtmavší barvu a je proto ceněna. Posíleni vydatnou ochutnávkou se vydáváme na nádraží, narážíme na davy příznivců opoziční gurkhské strany JAP (Jan Andolan Party – Strana lidového hnutí), která zrovna na dnes svolala do Dárdžilingu svoje shromáždění. Je obdivuhodné, že strana, která vznikla před pouhými desíti měsíci, dokázala shromáždit tolik příznivců, je vidět, že podpora autonomie Gurkhů je v kraji značná. I když v Indii se získáním davové podpory obvykle problémy nebývají. Přicházíme na nádraží, čeká nás jízda himálajskou úzkokolejkou, která byla dokončena roku 1881. Sedáme do vagónů, tažených parní lokomotivou, a supíme směrem k smyčce Batasia. Cestou doplňujeme vodu, železnice byla tenkrát jistě rychlejší, než pěší pochod do kopců či jízda povozem. Dnes už tomu tak není, po silnici je to jistější, a trať je tedy využívána hlavně pro potěšení návštěvníků hor, mezi kterými dominují místní; Dárdžiling a okolí je v Indii velice módní destinace, zvláště mezi novomanželi. Vystupujeme na Batasii, vlak zde staví, abychom si mohli prohlédnout monument padlých indických Gurkhů, kteří položili životy za Bhárat Mátá, Matku Indii, v době po získání nezávislosti. U pomníku se mísí árijské i neárijské národy, je to tu vskutku pestrý a barvitý mumraj, inu Indie.
Dojíždíme do Ghúmu, turistické parní vláčky zde končí, vystupujeme a jdeme se podívat do železničního muzea. A pak odjíždíme už našimi auty do starého ghúmského kláštera Jiga Čoeling, jenž patří pod sektu gelukpa a je jedním z nejstarších klášterů v oblasti. Uvnitř zaujme hlavně obří socha Buddhy budoucnosti Maitréji. Odjíždíme zpět do města, cestou ale narážíme na dopravní zácpu, kterou vyvolala politická strana z rána svojí manifestací, ukazuje se, že je lépe dojít pěšky až k příjemné hospůdce u Batasie. Alespoň se můžeme věnovat krajinným scenériím a pozorovat supící parní lokomotivy. Dnes, stejně jako před sto lety, je díky dopravní kalamitě parní lokomotiva na trase zase zaručeně nejrychlejším dopravním prostředkem. Po obědě docházíme z větší části pěšky zpět k dárdžilingskému nádraží a jedeme se odtud podívat na čajovou plantáž. Večer nás pak ještě čeká procházka po městě, přes tržiště, kde největší úspěch mají jelínkové legíny, které, jak později uvidíme, zrovna letos v indických horách vysloveně frčí. Na večeři posedíme v příjemné hospůdce u náměstí Chowrasta a do postele jdeme brzy, zítra vstáváme časně.
DÁRDŽILING - PELLING | pondělí 24. 10. 2016
Ještě za tmy vyjíždíme na Tiger Hill, vypadá to, že s námi nahoru jede snad polovina Indie. Počasí nám ale přeje, je jasno, a tak pozorujeme nádherný masív třetí nejvyšší hory naší planety, Kančendžengy, barvící se do zlatova. Kančendženga byla dlouho považována za nejvyšší horu planety, masív k nebi ční vskutku impresivně, takže není divu. S východem slunce vypuká na vrcholu pravé selfie šílenství. Postupně se rozjasňuje, a v dálce mezi mraky se ukazuje dokonce pyramida Makalu a samotný Everest s Lhotse v pozadí. Vrchol Everestu je od nás v tuto chvíli vzdálen přesně 172 km, což je zhruba nejbližší vzdálenost, na kterou britští geometři tehdy v devatenáctém století hory mohli horu přeměřovat. Složitým výpočtem po započtení atmosférického tlaku, teploty vzduchu a refrakce světelných paprsků dospěl pan major Waugh k nadmořské výšce štítu 8840 m. Takže se spletl o pouhých osm metrů. Tato přesnost se dnes většině z nás, kteří i do hospody ve vedlejší ulici jdou obvykle s pomocí satelitní navigace, zdá neuvěřitelná. Jestlipak díky technice a z ní vyplývajícího pohodlí neztrácíme trochu cit pro krajinu a její proporce?
Vracíme se zpět do Dárdžilingu na pozdní snídani a poté vyrážíme již s naloženými vozy do Himálajského horolezeckého ústavu. Prohlédneme si pěknou lezeckou expozici, poučné je zvláště vybavení prvních výprav, s podobným oblečením se dnes člověk nevydává ani na procházku po podzimních Krkonoších, lze tedy pokračovat v ranních úvahách z Tiger Hillu o civilizačním vývoji, tentokráte ve směru stále větší obecné změkčilosti lidu. Postojíme u místa, kde byl po buddhisticku zpopelněn dobyvatel Everest Tenzing Norgay. Jeho socha, odhalená osobně Edmundem Hillarym, zdobí malé náměstíčko před muzeem, hezky rozkročená na umělém horském štítu. Pahorek je opatřen vzhledem k souvislostem velmi pikantním a vtipným nápisem Do Not Climb. Součástí areálu je i malá zoologická zahrada, již u vchodu nás zaujal medvěd himálajský, nyní jdeme vzhlédnout vzácnou kočkovitou šelmu, levharta sněžného alias irbise (Panthera uncia), toto vzácné zvíře si někdy pleteme s příbuzným leopardem obláčkovým (Neofelis nebulosa), který žije v tropických lesích a není přímým příbuzným. Tady máme možnost shlédnout oba druhy. Prohlídku himálajské zoo zakončíme výběhem s pandou červenou (Ailurus fulgens), která zase není vůbec příbuzná s klasickou pandou velkou. Je to tedy biologický zmatek, raději tedy sedáme do vozů a odjíždíme, dostáváme se hned do další dopravní zácpy, dnes pro změnu přijel na inspekci sám pan guvernér Západního Bengálska a centrum je uzavřeno. Čekáme tedy, než se v dáli helikoptéra s politikem vznese a silnice budou opět zprůjezdněny, máme na dopravu v Dárdžilingu letos vskutku pech.
Nakonec se doprava pohne, jedeme zpět ke Ghúmu a pak již klesáme do údolí řeky Tista, cestou zastavujeme v hospůdce u mimořádně drobné paní hostinské, výběr je tradičně omezený: taštičky momo, smažené nudle chowmein a nudlačka thukpa, tibetské oblasti nikdy nebývaly žádnou kulinářskou mekkou, to ostatně platí o všech horských oblastech na světě. Dojíždíme do teplého subtropického údolí, přejíždíme most v Melli a vstupujeme do Sikkimu. Bývalé království má v rámci Indie velkou autonomii, je tedy potřeba vyřídit vstupní razítka. Pohraniční formality trvají mimořádně dlouho, před námi je zrovna odbavován školní výlet z Kolkaty, učitelé přibrali na cestu dva zahraniční spolužáky z Číny a teď se diví, občan ČLR do pohraničního Sikkimu nesmí. Zájezd asi nedoprovází žádný učitel občanské nauky a vlastenec, který by věděl, že co Číňan, to agent. Číňané jsou nakonec posláni šupem zpět do Kolkaty a my můžeme vstoupit do Sikkimu. Stmívá se a tak po nekonečných serpentinách a velmi mizerné silnici (v rámci autonomie si silnice platí sikkimská vláda zřejmě sama) dojíždíme v pozdním večeru do Pellingu. Třeba se nám zítra ukáže nad ránem Kančendženga.
PELLING - GANGTÓK | úterý 25. 10. 2016
Vyrážíme za svítání a před snídaní pěšky ke klášteru Pemagjance. Klášter patří k sektě Ňingmapa, jejíž zakladatel Padmasambhava ukryl po Tibetu a blízkém okolí řadu posvátných textů a relikvií, zvaných termy. Zvlášť duchovně pokročilí lamové pak byli v následujících staletích schopni tyto termy lokalizovat a odkrýt, čímž se stávali uctívanými tertony. S touto tradicí se setkáme později v Bhútánu, stejně jako tam i zde tertoni posvěcovali a legimitizovali královskou moc. Klášter Pemagjance byl založen pouze pro prominentní vybrané mnichy, splňující estetický ideál a dodržující přísný celibát. Takovýto prominentní mnich se pak nazývá titulem ta-tšang a tento klášter je jediný v Sikkimu, kde se lze s mnichy této vysoké úrovně setkat. Přicházíme do kláštera, uvnitř probíhá ranní shromáždění, recitují se sútry, v přilehlé škole jsou pak vyučováni malí mníšci. Na horním patře hlavního kláštera dukhang pak zaujme obří a delikátně propracovaný model nebeského paláce Padmasambhavy, zvaný Zandogpalri, který během pěti let soustředěné práce zhotovil jediný zdejší lama. Jenom dobře, že v duchu buddhistického učení o pomíjivosti všeho pak tento rozsáhlý model nezničil, tak jako tomu bývá v případě neméně pracně sypaných mandal z barevného písku. Pokračujeme pěšky od kláštera k pevnosti Rabdence, což bývalo druhé hlavní město Sikkimu. Ruiny jsou malebně položeny na horském hřebenu, pod ruinami se zrovna staví ohromná ptačí voliéra. Čekáme, než nás vyzvednou řidiči, pět kilometrů zpět se nám už šlapat nechce, čas využíváme ochutnávkou dobrého čaje z improvizovaného stánku u vchodu. Horký čaj masala přichází ráno vhod. Vracíme se do hotelu, posnídáme na travnaté terase a pak už vyrážíme k posvátnému jezeru Khečeopalri. Cestou krátce zastavujeme na panoramatickou vyhlídku u vodopádu Rimbi. Jezero je mezi buddhisty mimořádně posvátné, je spojeno s celou řadou legend, jedna z nich praví, že na hladině nikdy neplave sebemenší lísteček ani žádná jiná nečistota. To je pro jezero uprostřed hustých listnatých lesů skoro zázrak a vskutku, žádný list na hladině nevidíme. Jak je to možné, to vědí jen lamové z okolních klášterů.
Od jezera se vracíme zpět do Pellingu a dále směrem na východ, dojíždíme do osady Legship Bazar, kde zastavujeme na oběd. Než se připraví thukpa, je čas na obhlídku okolí a na interakci s místními školáky. Seance dopadá nečekaně: jeden ze školáků po krátkém fotografování a socializaci vytahuje bonbón a předává ho paní Janě. Zlozvyk, který v odlehlých a chudých regionech velí návštěvníkům dětičky obdarovávat sladkostmi a tak u nich vyvolávat očekávání daru při každém následném setkání s cizincem je tu tak převrácen naruby. Výchovné je tedy naopak bonbón od školáka přijmout, alespoň se oplátkou hošíkovi dostane milého pohlazení. Kromě nezkažených školáků vyvolává pozornost objev v místním obchodě s alkoholem: likér Sikkim Fireball Special, balený ve stylově rudé dělové kouli. Sikkim má na rozdíl od zbylých indických států relativně vstřícný vztah k alkoholu, nejen, že jsou obchůdky s alkoholem doslova na každém rohu, ale i daňové zatížení pitiva je tu výrazně nižší, než kdekoliv jinde v Indii. Dobře tedy, že tu mají také své speciality, obavy pouze vyvolává, co výbušnému balení řeknou případní kontroloři na letištích, dnes s tím žádné žerty nebývají. Budeme muset dělovou kouli raději vypít tady v Sikkimu rovnou. A taky, že se do toho pustíme hned později večer v Gangtóku na terase hotelu. Čekání na přípravu thukpy nám tedy uběhlo velmi zajímavě, thukpa je standardně dobrá a můžeme tedy vyrazit po serpentině, kterou už vidíme na protějším svahu, vzhůru do sedla Ravangla.
Už za večerního šera zastavujeme u kláštera Jung Drung Kundrak Ling. Jedná se o jeden z pouhých dvou bönistických klášterů v Indii. Bönismus je šamanským náboženstvím, které se praktikovalo v Tibetu před příchodem buddhismu, v průběhu jedenáctého století se ale s buddhismem poněkud sblížilo. Vidíme tedy, že se zdejší mniši od těch tibetských vizuálně příliš neliší, i interiér svatyně je těm buddhistickým značně podobný. Opouštíme klášter a sjíždíme zpět do údolí Tisty, po dobré silnici (konečně) dojíždíme do Gangtóku a den ukončujeme příjemným posezením na terase hotýlku. I na tu dělovou kouli dnes večer dojde.
GANGTÓK | středa 26. 10. 2016
Počasí se opět vyjasnilo, vyjíždíme prvně na vyhlídku Tašhi Tok a poté na další vyhlídku Ganéš Tok s malým hinduistickým chrámem, zasvěceným pochopitelně chobotnatému Ganéšovi. U chrámu se půjčují folklórní kostýmy, a tak je zde plno Indů, převlečených za sikkimské horaly, návštěva chrámu má tak lehce dovolenkový a lunaparkový nádech. Výhledy na kopcovitý Gangtók jsou excelentní, pouze Kančendženga je dnes stále skrytá v kumulovité oblačnosti. Sjíždíme do centra, na ulici Ridge Road, které mimořádný nádech dává exotická alej stromových kapradin, dáváme u pouličního stánku dobrou lokální kávičku a pak navštěvujeme blízkou výstavu květin. Rostlinstvo je tu popravdě o něco méně impresivní, než ty stromové kapradiny venku na ulici. Ve skleníku se strhávají pravé fotografické orgie, pro návštěvníky ze zapadlých koutů Indie jsme atrakcí, a tak se hojně fotíme s naaranžovanými rodinkami z Gudžarátu a Rádžasthánu. Vidíme, že mezi obyvateli rozpálených nížin je letos pro návštěvu Himálaje nezbytným módním doplňkem módní kožíšek. Od skleníku pokračujeme pěšky ke klášteru Tsuklakhang, který sloužíval jako ceremoniální klášter sikkimské monarchie, uvnitř je v zastrčené komoře též přechováván sikkimský trůn, na němž zde docházelo ke korunovacím sikkimských čogjalů, jak zněl správný titul vládce. Vedlejší skromný královský palác je veřejnosti nepřístupný, sledujeme ze střechy mnišské ubytovny, kterak malí mníšci v jeho zahradě nacvičují kriket. Sportovního výcviku se překvapivě účastní i malé mnišky.
Přesouváme se poté na pěší třídu Mahatma Gandhi Marg, je hezké, že móda pěších zón dorazila i do Himálaje. V dobré hospůdce Taste of Tibet poobědváme z výběru sikkimsko-tibetské klasiky (thukpa, momo, chowmein). Je tu mimořádně plno, je vidět, že pověst o vyhlášeném jídle zde nelhala. Po chvíli volna se scházíme před hospodou a vydáváme se k vozům. Jedeme ke gangtócké lanovce, se kterou sjíždíme na dolní stanici Deorali a odtud pěšky k Namgjalovu tibetologickému ústavu, který zde v padesátých letech nechal zřídit tehdejší sikkimský král Tašhi Namgjal. Za jeho vlády Sikkim podepsal zásadní dohodu s Indií, díky níž se Sikkim stal indickým protektorátem. Na slavnostním otevření muzea se tehdy zúčastnil i sám Džaváharlál Néhrú. Přátelské vztahy se sikkimskými vládci tu byly pouze na oko, Indové se od svých bývalých koloniálních pánů v lecčems hodně přiučili, pochytili smysl pro příkladnou britskou demokracii, ovšem i cit pro budování impéria. Už za vlády dalšího a posledního čogjala Sikkimu Paldena Thondupa Namgjala došlo k řadě protimonarchistických demonstrací, které byly, jak jinak, skrytě podporovány z Indie, a nakonec byl král na žádost svého předsedy vlády indickou armádou v roce 1975 sesazen. O připojení k Indii se pak rozhodlo v následném referendu. Na kýžený průběh referenda raději dohlížela sama indická armáda v poměru jednoho vojáka na dva obyvatele Sikkimu. Místo spletité politiky se ale raději věnujeme zdejší výstavce umění. Exponáty prohlédneme rychle, blíží se totiž zavírací hodina, jsou tu však mimořádné kousky. Hezký je i blízký obří čhörten Do-drul a malá prodejnička s výběrem skoro stejně hezkých artefaktů, jaké jsme před chvílí viděli v muzeu. Za šera se pak vracíme do města, krátce zastavujeme ještě na večerní pěší zóně, posedíme ve vytříbené kavárně a pak se taxíkem vracíme zpět na naší hotelovou terasu. Je potřeba dopít tu červenou dělovou kouli.
GANGTÓK - KALIMPONG | čtvrtek 27. 10. 2016
Ráno vyjíždíme do kláštera Rumtek, sídla sekty Karma Kagjü. Nebývá zvykem, aby nás u kláštera kontrolovali ozbrojenci se samopalem, zde je to však na místě. Klášter je oficiálním sídlem 17. karmapy, potíž je momentálně v tom, že karmapové jsou dva. V minulosti kvůli tomu už bylo v klášteře mezi mnichy i několik bitek. V rozkolu hrál výraznou roli 14. šamarpa, který si zvolil svého truc-karmapu, i přes to, že už jeden 17. karmapa byl schválen, a to jak dalajlamou z pozice tibetské státní autority, tak kupodivu prošel i u Číňanů. Šamar rinpočhe se raději přidržel názoru, že sám 14. dalajlama je zaprodanec čínských komunistů a vnesl tak do sekty karma-kagjü bezpříkladný rozkol. Návštěvník by v přítmí tibetského kláštera čekal mystické pohroužení a buddhisticky laskavý nadhled nad pomíjivostí života a zatím to tady musí strážit voják se samopalem, aby se mniši mezi sebou neservali. Indická vláda sem raději ani jednomu karmapovi nepovolila návštěvu, transparent u vchodu vládu vyzývá, aby Jeho svatost do kláštera vpustila, něco nám říká, že by vpuštění jen jednoho ze dvou pretendentů na karmapovský trůn vyvolalo melu, jaké klášter není hoden. Malým mníškům to je, zdá se, jedno a klášter má pěkné panorama, do vnitronáboženské diskuze se tedy plést raději nebudeme. Shlédneme zlatou stúpu s relikviemi a s popelem posledního karmapy, na nádvoří je možno pro štěstí hodit mincí na sloup, což se nikomu moc nedaří. Největší vzácnost kláštera, posvátná černá čepice, koruna karmapy, je uzamčena pod několikerými zámky a od roku 1993, kdy vypukla kontroverze, ji nikdo živý neviděl. A asi tomu tak zůstane ještě hodně dlouho.
Opouštíme klášter, zastavujeme u pěkných rýžových teras, a pak sjíždíme do údolí řeky Tisty, v pohraničním městě Rangpo se stavujeme na oběd a poté už pokračujeme dál Západním Bengálskem a začínáme šplhat vzhůru do Kalimpongu. Zastavujeme u kaktusária Pinewiew Cactus Garden, je to patrně největší sbírka amerických kaktusů v Indii. Jedeme pak dále na vrcholek Durpin s pěkným klášterem Zangtok Pelri Phodang. Výhled na večerní Kančendžengu je excelentní, navíc k tomu troubí a mumlají mniši, kteří mají v hale zrovna shromáždění. A večer ještě vyrážíme do města, do nějaké příjemné hospůdky. Zanedlouho bude Diwali, svátek světla, oslavující vítězství dobra nad zlem, světla nad temnotou. My u nás slavíme něco podobného o vánocích, o slunovratu, vzhledem ke geografii se návrat prosluněných dnů a životního optimismu v Indii slaví už nyní po skončení deštivého monzunu. Blízcí se obdarovávají dárky a vše se nasvěcuje a na dračku jde zábavná pyrotechnika. Diwali začíná až o víkendu, ale v ulicích to již řádně bouchá. Vidíme, že naši milovníci silvestrovských rachejtlí, petard a světélkujících sobů se mají v Indii ještě co učit.
KALIMPONG – PHUENTŠOLING | pátek 28. 10. 2016
Dnes nás čeká dlouhý přejezd na bhútánskou hranici. Vzhledem k mimořádné viditelnosti ale ráno znovu jedeme na kopec Durpin, panorama je mimořádné. Poté sjíždíme dolů do údolí a projíždíme kolem několika přehrad na řece Tista. Řeku překračujeme Korunovačním mostem, postaveným za britské vlády, a pak již opouštíme kopce a zabočujeme směrem na východ. Projíždíme lesem sálových stromů (Damarovník obrovský - Shorea robusta), spolu s teakem (Teka obrovská - Tectona grandis) tyto stromy představují v této části Indie cennou dřevinu. Vjíždíme do kraje čajových plantáží. Vidíme, že na plantáži Washabari je právě sklizeň v plném proudu, sběračkám jde práce od ruky, aby se moc nepoflakovaly, dohlížejí na ně přísné dozorkyně s distinguovaným výrazem a apartním slunečníkem. Práce je to těžká a mizerně placená, dobrá nálada však většinu sběraček neopouští. Zastavujeme se na oběd ve státním motelu ve městečku Mal Bazar a pak pokračujeme dále přes podhimálajské roviny, zvané zde doáry, přes národní park Gorumara k bhútánské hranici. V pohraničním Džajgaónu vyřizujeme výstupní indické formality a pak už projíždíme stylovou branou do Phuentšolingu. Vítá nás Bhútánské království, trochu netradičně, jelikož se prvně ubytujeme a pak se teprve vracíme na celnici k vyřízení vstupních formalit. Večer pak strávíme ve městě, které je kosmopolitním obchodním centrem Bhútánu. Zítra vyrážíme vzhůru do kopců.
BUDDHISTICKÁ KRÁLOVSTVÍ
SIKKIMU A BHÚTÁNU
Fotogalerie zde
PHUENTŠOLING - THIMPÚ | sobota 29. 10. 2016
Silnice hned od rána stoupá, zastavujeme hned za městem v malém areálu Kharbandi Gompa, který si jako zimní sídlo nechala postavit královna-babička (což byl tehdy její oficiální titul) Ašhi Phuntšo Čoden v roce 1967. Byla to manželka Druhého krále Džigme Wangčhuga a zároveň polo-sestra dědy současné královny. Příbuzenské vztahy v královské rodině jsou tak poněkud složité. Uvnitř chrámu na nás shlíží klasická bhútánská trojice: Buddha Šákjamuni, Padmasambhava alias Guru Rinpočhe a vousatý žabdrung Ngawal Namgjal, sjednotitel Bhútánu a zakladatel svébytné bhútánské tradice – duální moci náboženské a světské. Představitele náboženské moci, dže khenpa, budeme mít možnost shlédnout zítra v Thimpú, to v tuto chvíli zatím ještě nevíme. Žabdrungovi jsou Bhútánci zavázáni za svoji národní identitu, jelikož ač původem Tibeťan, odstřihl bhútánské údolí od přímého tibetského vlivu a dokonce se mu podařilo vojensky odrazit tibetské trestné výpravy. Pro nás, uvyklé na laskavou mediální tvář současného dalajlamy, je představa 5. dalajlamy, plenícího v čele vojenské výpravy bhútánské kláštery, poněkud bizarní, dějiny bývají drsné i u jinak běžně mírumilovných buddhistů.
Po prohlídce kláštera stoupáme nekonečnými serpentinami vzhůru, zastavujeme u malé stúpy, obklopené 108 zádušními praporci, které se po Bhútánu vztyčují na paměť zemřelých; další zastávku činíme u malé hinduistické svatyňky, vystupujeme a ve svěžím vzduchu pochodujeme pěšky až k okraji vesničky Gedu, kde leží pěkný malý klášter. Projíždíme kolem kampusu Královské bhútánské univerzity, založené roku 2003, jejíž fakulty jsou roztroušeny po celém království. U města stojí velká hydroelektrárna, Bhútán je dnes velkým vývozcem energie, výroba elektřiny z vodních zdrojů není nic proti bhútánské tradicionalitě. Po celém království od nepaměti pohání voda tisíce vodních mlýnků, taková turbína je vlastně velký vodní mlýnek, jen tam na hřídel napsat posvátnou mantru. Dojíždíme do hospůdky v obci Wangkha, spadající pod střediskovou obec (gewog) Čukha, čeká nás oběd, poprvé máme šanci ochutnat emadatsi, národní bhútánské jídlo, ostré chilli papričky v jačím sýru. Vynikající. Bude nás zde tato specialita ještě hodně provázet, stejně tak dobré bhútánské pivo Druk. Pokračujeme dále, stoupáme do svahu, v soutěsce se už buduje nová silnice, cesta do Thimpú pak bude o dost kratší. Delší cesta nevadí, je scénická. Ochlazuje se a kolem nás se objevují krásné borovice himálajské (Pinus wallichiana). V obci Kjapča došlo k jakési nehodě, vypadá to jen na pochroumané plechy, provoz je zastaven, a tak máme šanci nadýchat se vysokohorského vzduchu procházkou po pusté silnici. Za chvíli se doprava rozjede, sjíždíme do údolí řeky Wang Čhu, zastavujeme na fotečku u dzongu Dobdži, jenž trochu připomíná Oravský hrad, a již za tmy dojíždíme do Thimpú. Trochu se ještě před večeří projdeme po městě a posedíme v dobré kavárně Ambient.
THIMPÚ | neděle 30. 10. 2016
Dnešní prohlídku Thimpú začínáme u Národního památného čhörtenu, který nechala postavit královna-babička na památku svého syna, Třetího krále Džigme Dordže Wangčhuga. Po směru hodinových ručiček obcházíme s davy poutníků stúpu, je dobře, že se stále v Bhútánu udržuje ústrojní kázeň a do státních institucí, škol i k náboženským objektům se chodí zásadně v národním oděvu, muži mají předepsanou tuniku gho a ženy kroj, zvaný kira s blůzou wondžu a bundičkou toego. Do úřadu pak muži musí vstupovat zásadně s hedvábnou šerpou, zvanou kabney, která je přehozena přes levé rameno a vyjadřuje sociální status nositele, nejčastější jsou bílé, vyhrazené pro běžný lid. Jiné barvy jsou pak vyhrazeny pro vyšší skupiny, nejvýše stojí barva žlutě šafránová, kterou může oblékat pouze druk gjalpo (král) a dže khenpo. Ženy pak musí mít přes levé rameno vyšívaný pás, zvaný raču. Zde moc velké rozdíly v designu nejsou, jelikož ženy jsou dle buddhismu jenom jedna kategorie lidu, ta nižší. Takto to kdysi předepsal žabdrung, který stanovil oficiální způsob chování a oblékání bhútánských občanů, zvaný driglam namža. Podobné předpisy se týkají i veřejného prostoru, zvláště architektury. Centrem bhútánské moci býval a je dzong, tradiční pevnost. Ta se staví zásadně bez architektonických plánů a bez využití kovových hřebíků, stavbu vede pověřený osvícený lama a na stavbě pracují občané v rámci nucených prací neboli u nás kdysi známé akce Z, jelikož stavba pevnosti se bere jako důležitá občanská povinnost, které se není možné jen tak vzepřít. Dodržování oděvní kázně je dnes v úřadech povinné a je vynucováno zákonem, dříve zákon nebyl třeba, oblékali se tak všichni dobrovolně, na vpád moderních módních trendů bylo ale nutno reagovat předpisem, aby specifická bhútánskost byla udržena. Zdůrazňování bhútánskosti bylo žabdrungem zavedeno, aby se země odlišila od dominantního Tibetu a nerozplynula se v jeho kultuře, což dnes, kdy už Tibet není regionální mocností, očividně nehrozí. S obrázkem tibetského vládce dalajlamy, byť se nedávno zřekl své politické moci, se v Bhútánu ale dodnes setkáváme minimálně.
Pokračujeme na návrší, kde hlavnímu městu dominuje obří socha Buddhy Šákjamuniho, zvaná Donderma. Postavení sochy bylo darem několika významných Číňanů z ČLR a Singapuru k oslavě 60. narozenin Čtvrtého krále Džigme Singgjä Wangčhuga, sochu pak postavila čínská firma. Zítra se zde bude konat velká slavnost moenlam čhenmo, mniši připravují tribuny, věší ozdoby a vše dozorují jak mniši, tak podivní civilové, přijde totiž sám dže khenpo, aby zde spolu s tisícem mnichů recitoval posvátné sútry pro dlouhý život všech lamů a pro to, aby se buddhistické učení uchytilo v myslích všech obyvatel. V Bhútánu se tato tibetská slavnost nikdy nepořádala, teprve současný dže khenpo ji zavedl po svém nástupu na náboženský trůn Bhútánu v roce 1996. Obcházíme ohromnou sochu, najednou se objeví několik limuzín, na revizní návštěvu příprav slavnosti zavítal sám dže khenpo, rychle projde přes prostranství a mizí kdesi uvnitř a do diskutujících hloučků mnichů se nezapojuje. Kdo byl pozorný, měl možnost letmo zahlédnout tohoto druhého nejmocnějšího muže Bhútánu, který je oficiálně hlavním rádcem krále. Jedeme zpět do města a navštěvujeme chrám Čangangkha Lhakhang, mezi poutníky převládají matky s malými dětmi, chrámové hrozivé božstvo Tamdrin údajně pomáhá vybrat správné jméno pro novorozeně a pomáhá též malé děti chránit. Od chrámu pokračujeme do provoněného lesa nad Thimpú, kde je chován národní kopytník, takin zlatý (Budorcas taxicolor). Dle bhútánské legendy zvíře stvořil výstřední lama Drukpa Kunley poté, co vydatně poobědval kozu a krávu. Zbytky z hostiny spojil, na kraví tělo nasadil kozí hlavu, pronesl kouzelnou mantru a zvíře povstalo zpět do života a odešlo se pást. Zvíře vskutku vypadá podivně, o tom není sporu. Po kávě a čaji pak pokračujeme na vyhlídku nad starým Thimpú.
Krátce zastavujeme u kláštera mnišek Thangthong Dawačen a poté sjíždíme na oběd v centru. Odpoledne nás čeká Tašičho Dzong, hlavní královský dzong Bhútánu. Dzongy bývají rozděleny na náboženskou a politickou část, vstoupit můžeme pouze do té náboženské, kterou od civilní, královské odděluje ústřední věž, utse. Architektura dzongu je záměrně monumentální, na nádvoří dochey z okolních proporcí ohromných staveb padá na člověka tíseň z vlastní malosti. Tak to má přeci ve správné úřední budově být. Občan má na úřadě poníženě žmoulat čapku v ruce. V chrámu nás vítá ohromná socha Buddhy Šákjamuniho a jsou tu též královské trůny a trůn dže khenpa. V rohu je nyní smutečně vystaven obraz nedávno zemřelého thajského krále Pchúmipchóna Adundéta, mezi oběma buddhistickými monarchy panovaly nadstandardní vztahy, oba se snažili naplnit ideál buddhistického vládce dharmarádži, benevolentního a soucitného panovníka, vládnoucího svým dobrým příkladem, vhodným k následování. Byť věroučné rozdíly mezi thajským théravádovým a zdejším vadžrajánovým buddhismem jsou ohromné, staré indické koncepty vládnutí jsou univerzální. Mezi ideály thajské ekonomiky dostatečnosti a bhútánského hrubého národního štěstí není zase až tak velký rozdíl. Vycházíme z dzongu, pan Phuntsho sundává rituální kabney, a míříme na tržiště. Víc než trh s výpěstky nás zaujme blízký krytý most Kuendeyling Bazám. Prohlídku Thimpú ukončujeme podívanou na tradiční lukostřelbu, národní sport Bhútánu. Na střelnici trénuje několik týmů, ohromí, na jakou neuvěřitelnou vzdálenost se střílí, je to plných 145 metrů, terč je sotva vidět. Systém bodování je pak nadmíru složitý a soutěže třináctičlenných družstev trvají často i několik dní, dříve se zápas natahoval na dobu měsíců. Vítěze se tedy nedočkáme a odcházíme vychutnat noční Thimpú.
THIMPÚ – PUNÁKHA | pondělí 31. 10. 2016
Ráno nás čeká zastávka v národní knihovně, je to uctívaná instituce, kam se chodí jako do chrámu, jsou zde soustředěny vzácné buddhistické spisy a tibetologická literatura, a to jsou předměty věru posvátné, vyžadující úctu. Taktéž je zde vystavena největší světová kniha, fotografická A Visual Odyssey Across the Last Himalayan Kingdom, o váze lehce přes 60 kg, vytištěná v roce 2003. Pokračujeme do střediska tradičních řemesel, zvaných zorig čusum, jichž je dle tradice 13: výroba ručního papíru, kamenictví, kovářství, hrnčířství, malba, odlévání bronzu, řezbářství, ohýbání dřeva, tesařství, tkaní, košíkářství a vyšívání. Prohlídka je to poučná, lidová řemesla v Bhútánu určitě nezaniknou, nejvíce upoutává vpravdě rembrandtovské světlo v malířské dílně. Poslední zastávka v hlavním městě byla výslovně vyžádána: hlavní thimpúská pošta. Bhútán je znám svými neotřelými známkami, které jsou vítaným suvenýrem nejen pro filatelisty, navíc si zde lze nechat zhotovit aršík známek s vlastním motivem. To budou doma koukat, jaké známky z exotického Bhútánu dojdou. U nás bývá obvykle cesta k vyobrazení na známce o dost složitější. Ani by člověk nečekal, že návštěva poštovního úřadu přinese tolik radosti. Koupě známek očividně zvýšila hrubé národní štěstí.
Opouštíme Thimpú, zastavujeme na panoramatický obrázek u dzongu Simtokha, kterou nenechal postavit nikdo jiný než žabdrung. Pevnost se vzletně nazývá Sangak Zabdhon Phodrang neboli Palác hlubokých významů posvátných manter. V souladu se vznešeně posvátným názvem se dnes v objektu nachází renomovaná lingvistická škola. Stoupáme dále do průsmyku Doču La, který zdobí 108 čhörtenů. Stúpy byly postaveny na paměť bhútánských bojovníků, padlých ve válce s assámskými povstalci. Otevírá se nám panoráma hlavního hřebenu Himálaje s dominantami, mezi nimiž vévodí impozantní Masang Gang (6590 m.n.m.) a stolová hora Zangophu Gang (7094 m.n.m.). V mracích se skrývá vrcholek nejvyšší bhútánské hory Gangkhar Puensum (7570 m.n.m.). Hora se pyšní rekordem, je nejvyšší nezdolanou horou planety. A asi tomu tak ještě dlouho zůstane, protože Bhútán horolezecké výpravy na své himálajské vrcholky zásadně nepovoluje. Blízký klášter si necháváme na zítra, budeme se tu vracet, a sjíždíme rovnou do údolí Punákhy. Dvakrát ročně tudy prochází velebné procesí mnichů v čele s dže khenpem, Punákha je zimním hlavním městem království a mniši se v době chladu stěhují do teplejšího klimatu. Trasa jim obvykle trvá 2 dny a pro místní rolníky z okolí je akce vítanou příležitostí zlepšit si karmu popatřením na vrcholné představitele bhútánského buddhismu. Dnes je na silnici pouze řídký civilní provoz, v poklidu zastavujeme v příjemné hospůdce na dobré emadatsi a jiné bhútánské laskominy a pak dojíždíme do vesničky Sopsokha a pěšky se vydáváme na blízký kopeček s klášterem Čchimi Lhakhang. Místo požehnal lama Drukpa Kunley, oblíbený svatý muž a jeden ze svatých patronů Bhútánu, který trochu vybočoval z poněkud upjatého ideálu buddhistického mnicha. Jako nejlepší prostředky na cestě k osvícení viděl zpěv, čang a sex. Jeho mírně netradiční praktiky si získaly po Bhútánu velkou oblibu a jako pozůstatek se do lidového umění dostaly falické motivy, které mají obydlí chránit před uhranutím a pomluvami. Výzdoba je tu tedy věru netradiční a v podstatě odporuje žabdrungovu kodexu driglam namža, přesto se stala jakýmsi neoficiálním symbolem Bhútánu. Docházíme ke klášteru, malí mníšci nacvičují jakési akrobatické a taneční prvky, uvnitř se ale pilně recitují sútry, pěkné, ale za lamy Drukpy Kunleye asi bývalo v klášterech veseleji. Již za šera odjíždíme do hotelu.
PUNÁKHA - PARO | úterý 1. 11. 2016
Ráno jedeme navštívit dzong v Punákce, malebně položený na soutoku řek Pho Čhu a Mo Čhu. Jedná se o druhou nejdůležitější pevnost Bhútánu, zrovna tu probíhá jakási úřední inspekce, která má až pohádkový nádech, hodnostáři kráčejí v rozestupech dle svého úředního zařazení a barvy svého kabney. Vidíme zelený soudcovský kabney a bílý s červenými pruhy, který by měl přináležet místnímu starostovi. O pozici nositele fialového kabney s bílým pruhem v čele delegace se trochu přeme, není to zcela jasné, protokol je složitý. Nikdo neví, co ta barva znamená, tak že by to byl tajný? S krátkou zastávkou ve městě u řeky na vyprání koberečku, kam byl omylem zanesen nějaký odporný psí exkrement, se vracíme zpět do průsmyku Doču La, počasí je dnes ještě zářivější než včera a vrchol masívu Gangkhar Puensum žádná oblačnost nehalí. Sedáme zde na vysokohorský oběd a poté navštěvujeme novodobý klášter Druk Wangjal Lhakhang, postavený taktéž na paměť vítězství nad proradnými Assámci. Však je výzdoba značně moderní, mniši s notebookem, proudové letadlo a armádní výzbroj. V malé komůrce vedle oltáře je dokonce impresívní přehlídka ukořistěných zbraní.
Poté sjíždíme zpět k Thimpú, údolím Wang Čhu jedeme k mostu v Čhuzomu, kde na místním zeleninovém trhu povlávají volební plakáty k volbám předsedů gewogů (tak se v Bhútánu nazývají střediskové obce s několika podřízenými vesnicemi). Kandidáti se představují uctivým souslovím: Prosím, volte mne. Ostatně většina nápisů a upozornění v Bhútánu dává vždy přednost uctivé zdvořilosti a ne úřední příkazové strohosti, tak to asi kdysi stanovil žabdrung. Pokračujeme dále bočním údolím řeky Paro Čhu k Paru. Zastavujeme u mostu, který postavil průkopník ocelových závěsných mostů tibetský lama Thangtong Gjalpo už v patnáctém století. Dojíždíme do Para, zastavujeme na vyhlídce nad letištěm, bude za chvíli přistávat letadlo. Zdejší přistávací manévr v hlubokém údolí patří k nejsložitějším manévrům vůbec, počkáme si na dosednutí. Pilot Bhutan Airlines vybírá poslední zatáčku zhruba 15 metrů nad terénem bravurně a letadlo dosedá na dráze na dohled od středověce působícího dzongu. Než dojedeme do hotelu, zastavujeme pod osvíceným dzongem a poté v centru na hlavní ulici, večeři máme dnes tady ve městě. A pak už jen dojet tmou do hotelu nad městem.
PARO – TAKTSANG – PARO | středa 2. 11. 2016
Už ráno vidíme vysoko na protější skalní stěně zavěšené budovy kláštera, je to ono pověstné Tygří hnízdo, Taktsang. Autobus nás bere na lesní parkoviště a pak nezbývá než stoupat pěšky lesem hezky po svých. Zakladatel kláštera sem údajně doletěl na tygřici, každý smrtelník musí spoléhat jen na své nohy. Ne každý uspěje, třebas takový princ Charles až do kláštera kdysi nedošel. Na malém návrší se objevují modlitební mlýnky, zde se jedná o lidovou moderní tvořivost, jelikož řada větrných mlýnků je vyrobena ze starých PET lahví. Z podobných úkazů mívají etnologové vždy radost, neboť to obvykle svědčí o silné místní tradici, která do sebe vstřebává modernizační vlivy a nenechá se jen tak převálcovat. Ostatně i nás ten výjev těší, Bhútán očividně nějaké té globalizaci jen tak nepodlehne.
Docházíme ke klášteru, u vchodu se odevzdávají veškeré aparáty a s prázdnýma rukama vcházíme dovnitř. Hned u vchodu nás čeká taškařice, u buddhistů v klášterech překvapivě dosti obvyklá: se zavřenýma očima je potřeba dojít k nedalekému balvanu a trefit se prstem do prohlubně. Kdo to dokáže, má dobrou karmu a může dosáhnout osvícení už v tomto životě. Řada Bhútánců se očividně znova narodit nechce, neboť trik s prstem zkoušejí opakovaně. Hned vedle vchodu se nachází malá jeskyňka Dubkhang, kde Padmasambhava meditoval po 3 roky a 3 měsíce a 3 dny a 3 hodiny. Je zde zpodobněn v podobě Dordže Drolö, stejně jako hinduistická božstva se guru v tomto světě materializoval ve svých různých projevech, které se zrovna pro daný okamžik nejvíce hodily. Pro let na tygřici to byl právě hrůzostrašný Dordže Drolö, symbolizující vítězství vhledu a soucitu nad logikou a konvencemi selského rozumu. Představuje takto bláznivou moudrost, kdy se bořením konvencí ukazuje čirá spontánnost osvícené mysli. Stěny jsou zde vyzdobeny dalšími osmi projevy, v nichž se Padmasambhava zjevoval, aby tak demonstroval další rozličné aspekty vnitřní povahy mysli. Detaily se začínají stávat složitými, jelikož tu nemáme přes 3 roky na pochopení, pokračujeme raději dále a zůstaneme raději více na povrchu. Vcházíme do dalších síní, v jedné z místností zapalujeme máslové lampičky, aby nám štěstí přálo, a vrcholem návštěvy je vstup po úzkém bidélku dolů do maličké klaustrofobní jeskyňky, toto má být původní jeskyně, kde velký Guru Rinpočhe též meditoval. Nějak přestává být jasné, která ta jeskyňka je ta hlavní, ale ono je to asi jedno, klášter byl stejně několikrát přestavován a zničen byl naposled požárem v roce 1998, takže velká část je nová. To ale vůbec nevadí, dle mnichů na budovách tolik nesejde, základní myšlenku buddhismu o pomíjivosti všeho zničit nelze. Na vcítění se do problematiky buddhistického myšlení by se tu jistě nějaká delší meditace hodila, ba by byla přímo nezbytná. Krátce ještě posedíme v krajních síňkách, vysoce vystrčených nad údolím, s tímto výhledem by se tu meditovalo. Ale řehole mnicha je obtížná, Taktsang tedy opouštíme a vracíme se zpět dolů do kafeterie, kde nás čeká vegetariánský oběd, a pak dolů na parkoviště. Zajíždíme zpět do města, večeře je opět v hospůdce v Paru a jelikož se jedná o naši poslední bhútánskou večeři, zapijeme ji řádně a ceremoniálně bhútánskou whisky K5. Den byl i díky počasí nádherný, večírek byl vydařený, úhrnné štěstí v rámci naší skupinky se dnes řádně zvýšilo. Jeho veličenstvo, po němž se whisky ostatně zkratkou nazývá, by mělo radost.
PARO - KOLKATA | čtvrtek 3. 11. 2016
Ráno navštěvujeme starý klášter Kjiču Lhakhang, který nechal postavit tibetský král Songcän Gampo. Pobídkou ke stavbě byla jistá nepříjemnost s obří démonicí, která mařila převoz posvátné sochy Buddhy z věna čínské princezny Wen-čcheng. Král se rozhodl, že přes noc postaví 108 buddhistických chrámů a tím démonici, jež byla rozcapena po celém Himálaji, zneškodní přišpendlením k zemi budovami klášterů. Na území Bhútánu zasahovala celá její levá noha, klášterem Kjiču Lhakhang tedy zachytil její levé chodidlo. Po prohlídce tohoto pěkného kláštera poté míříme k dzongu. Paroský dzong Rinpung slouží dle zvyklostí jako náboženské a správní centrum, před místní soud zrovna pospíchají předvolaní občané v předepsaných oděvech, mniši v hloučku nádvoří diskutují nad něčím transcendentním, inu bhútánská dualita moci jako vyšitá. Z oken se nám navíc otevírá další pohled na přistávající letadlo. V dzongu se roku 1993 natáčely některé scény pro film Malý Buddha. Scházíme dolů, přes krytý most, a míříme do města na poslední bhútánskou kávičku a na nákup zázračných čajů z housenice čínské (Cordyceps sinensis). Jedná se o cizopasnou houbu, která prorůstá různé druhy housenek, dlouhý čas s nimi pospolu vegetuje, čímž vytváří bizarního tvora, který je vlastně napůl houbou a napůl hmyzem. Když se nakonec houbě podaří vysát z napadeného živočicha veškerou sílu, proroste z jeho těla ven a vytvoří plodnice, ty se pak sbírají a mají zázračné léčivé vlastnosti. Sběr v divočině je pracný, housenice se tedy vyvažují zlatem či stovkami dolarů a poptávka stále stoupá. Bhútán je těmito housenkami vyhlášený, spokojujeme se tu ale s nákupem levnějších čajů, cizopasnou houbou jen lehce ochucených. Jen doufejme, že nám po konzumaci nevyroste za uchem nějaký hřib. A pak už nás čeká cesta na letiště a s Královskými bhútánskými aeroliniemi odlétáme do Kolkaty.
Počasí nám v Bhútánu nadmíru přálo, zato Kolkata nás vítá deštěm, z Bengálského zálivu přichází jakási tropická fronta. Když v Indii zaprší, vždy zhoustne výrazně doprava, projíždíme tedy v dopravní zácpě rozestavěné oblasti Nové Kolkaty, je vidět ten ohromný ekonomický rozmach Indie, který se za posledního premiéra Nárendry Módího ještě urychlil. Bohužel s ekonomickým rozvojem jde i ruku v ruce rychlý vzestup automobilismu, takže cesta do centra je mimořádně dlouhá a pomalá, a ke grandióznímu monumentu královny Victorie dojíždíme až za tmy. Letmý pohled v dešti na symbol tehdejší britské Kalkaty (název Kolkata vychází z místní bengálštiny, kde se užívá od nepaměti, s ohledem na lokální výslovnost se má od roku 2001 oficiálně užívat v angličtině a v dalších jazycích) a pak rychle zpět do hotelu, večeře je tu vynikající, jak už bývá v Indii zvykem. V bohatých nížinách se gastronomii vždy dařilo lépe než v odlehlých horských údolích.
KOLKATA - DUBAJ | pátek 4. 11. 2016
Ráno odlétáme do Dubaje, po krátké relaxaci v tamním hotelu vyrážíme na procházku do nedalekého starého města Bur Dubaj a na tamní folklórní súky. Povečeříme v příjemné hospůdce přímo na břehu zálivu Chúr Dubaj (Dubai Creek), hummus mají excelentní.
DUBAJ | sobota 5. 11. 2016
Prohlídku Dubaje zahajujeme opět ve čtvrti Bur Dubai, s autobusem budeme asi trochu bloudit, řidič je Paštun a je tu jen pár dní a veškeré dopravní nuance pochopitelně ještě nezná. Vystupujeme u pevnosti al-Fahídí, což je nejstarší stojící objekt v Dubaji, uvnitř jsou sbírky dubajského muzea, jsme tu ale jen na krátko, takže muzeum musí jít stranou, život ve městě je jistě zajímavější než inventární kousky sebezajímavějšího muzea. Pokračujeme přes súky k nábřeží Chúr Dubaj a tradiční dřevěnou loďkou 'abrá přejíždíme na přístaviště al-Sabchá ve čtvrti Dajrá. Zastavujeme na súku u šírázského obchodníka s kořením, Peršané si zde udržují význačné postavení zvláště v obchodě se šafránem, íránský šafrán je ostatně nejlepší na světě, zvláště ten z okolí Šírázu. Čili jsme tu správně, chutnáme též vynikající íránský čaj. Přes zlatnickou uličku s vystaveným těžkotonážním obřím zlatým prstenem Nadžmat Tajbá o váze 64 kg pak docházíme zpět do autobusu a míříme do moderních částí Dubaje.
Kolem hotelu Burdž al-Arab dojíždíme ke komplexu Madínat al-Džumajrá s nakašírovaným arabským súkem. Odtud pokračujeme na Palmu (Nachlá al- Džumajrá) s dominantním hotelem Atlantis, projíždíme umělý útvar panoramatickou vyhlídkovou jízdou. Vracíme se zpět na pevninu do luxusní čtvrti Marsá Dubaj (Dubai Marina) s opravdu impozantním panoramatem mrakodrapů. Pak zastavujeme v obchodním domě Mall of the Emirates na třídě šajcha Zaída, hlavní zdejší atrakcí je sjezdovka Ski Dubai. Na závěr přejíždíme k největšímu světovému nákupnímu středisku Dubai Mall a vyjíždíme na nejvyšší stavbu planety, Burdž al-Chalífa. Vyhlídka ze 125. patro ve 452 metrech se zapadajícím sluncem je i přes pouštní opar excelentní. Den pak zakončujeme u fontány, odkud můžeme dobře pozorovat zdařilou venkovní architekturu mrakodrapu, vycházející z místních tradic spirálního minaretu. A komu se už zdá té ultramodernity příliš, může si ještě večer zaskočit do úzkých tradičních uliček v Bur Dubai.
NÁVRAT DO PRAHY | neděle 6. 11. 2016