SAVANY VÝCHODNÍ AFRIKY A OSTROV KOŘENÍ - Tanzanie
PRAHA – KILIMANDŽÁRO – ARUŠA | čtvrtek 24. 9. 2015
Potemnělé letiště Kilimandžáro nás vítá větrným počasím, jak se ostatně u přistávací plochy, ležící přímo pod nejvyšší izolovaně stojící horou naší planety dá očekávat. U východu z haly nás čeká pan John a míříme místně upravenou variantou Toyoty Landcruiser temnou krajinou do Arušy. Afrika si na přesvícenost rozhodně nepotrpí, je to tak ale vlastně přirozené a místní se na rozdíl od nás v temnotě dokáží lehce orientovat. Přesunový den zakončuje dobrá večeře v hotelové restauraci.
LAKE MANYARA – KARATU | pátek 25. 9. 2015
Ráno o půl desáté vyjíždíme po krátké zdvořilostní zastávce v kanceláři k jezeru Manyara. Zdejší národní park proslavili stromoví lvi, těch je ale v současnosti v parku žalostně málo, po povodních v posledních letech tak nějak vymizeli. Dalšími proslavenými obyvateli parku jsou místní sloni, právě zde dělal etologické výzkumy britský badatel Iain Douglas-‐Hamilton, který o chování zdejších chobotnatců napsal klasické africké zoologické dílo Mezi slony. Po krátké zastávce na dobrou tanzanskou kávu a buráky ve vesničce s výhružným názvem Mto wa Mbu (Komáří řeka) vjíždíme do parku. Nad námi se tyčí západní svahy Velké příkopové propadliny, která z geologického pohledu zakrátko rozetne Afriku na dvě části a v místě jezera vznikne oceán. Z našeho pohledu je to ovšem za nekonečně dlouho, není tedy žádný důvod k obavám. Prvními živočichy jsou v lesíku impaly a kočkodani obecní, primáty dále zastupují též paviáni, kteří tvoří hezké skupinky přímo na silnici.
Africký ráz dávají krajině ohromné baobaby. Brzy se v řídkém stromoví objevují i žirafy masajské s typickým vzorem vinného listu, kterak okusují listnaté větve. Stromy při okusu vylučují jakési chemické sloučeniny, které způsobují, že je list po chvilce pro býložravce nechutný, a tak musí postoupit k dalšímu stromu. Jenže rostliny se ukazují jako daleko rafinovanější, než by kopytník čekal, chemicky varují jiné listnáče v okolí, že nastává spásání a že je na čase začít vylučovat znechucující látky. Tento varovný signál se ovšem šíří jen po větru, zkušený býložravec tedy při okusu postupuje proti větru jako tyto žirafy. Jinak park v odpoledním teplu životem moc nehýří. Jedeme na piknikoviště a po krátkém obědě sjíždíme dolů k jezeru, kde sledujeme s větším odstupem pakoně, buvoly a prasata bradavičnatá; sloni ani lvi se ovšem nevyskytují. I tak je ale ochutnávka tanzanských parků zajímavá, jsme zvědavi, co nás čeká dále. Šplháme silnicí k vesnici Karatu, kde v záři zapadajícího slunce zastihujeme domorodý trh, který se koná jen párkrát do měsíce. Rej barev a produktů je dobrým folkloristickým zážitkem. A pak nás čeká dojezd do hotelu na místě bývalé kávové plantáže.
KARATU – OLDUPAI -‐ SERENGETI | sobota 26. 9. 2015
Vyjíždíme brzy a míříme k chráněné oblasti Ngorongoro, projíždíme branou a krátce v ranním chladu stavíme na okraji slavného kráteru. Opodál ještě jedna nezbytná memoriální zastávka u mohyly dvojice, která se mimořádně zasloužila o ochranu parků východní Afriky: Michaela Grzimeka, který v roce 1959 v národním parku Serengeti zahynul při pádu letadla Dornier 27 se slavným zebřím designem, a Bernharda Grzimeka, autora jedné z nejslavnějších zoologických knih – Serengeti nesmí zemřít. A již sjíždíme po východních krajích kráteru k masajské bomě. Je nutno vykonat nezbytnou folkloristickou návštěvu, vítá nás syn náčelníka, což se ukazuje jako relativně malá pocta, když uvážíme, že náčelníkovi patří většina žen ve vsi. Syn je již vyřazen z patnáctileté služby mezi masajskými válečníky a tak se už mohl oženit (zatím, jak trochu smutně podotýká, pouze s jednou ženou) a je dle masajské tradice jako mladší staršina pověřen starostí o ekonomický chod osady.
Vybírá tedy vyměřený návštěvnický poplatek a dolarové bankovky pak třídí jak protřelý finančník z Wall Streetu, aby náhodou nepřijal starou sérii, kterou mu banka odmítne vzít. Masajové nám předvedou obligátní vítací tance, spojené s výskoky. Asi by se zde uplatnilo ono kubánsko-‐české heslo: Kdo neskáče, není Masaj. Posedíme i v lehce vyuzené masajské chýši, což je jistě mimořádně poučné zvláště pro případné návštěvnice ze Švýcarska, až tam zase nějakou luxusní paničku napadne se do podobné chýše přivdat.
Za bomou navštívíme školu, kde se malí Masajové učí rovnou dva cizí jazyky: svahilštinu a angličtinu, což nám předvádí agilní žačka, obejdeme trnitou zeribu a odjíždíme dále k rokli Oldupai. Stejně jako včera míjíme výhružně černě oděné masajské dorostence krátce po obřízce, kteří si chtějí u silnice přilepšit nějakým tím fotobakšišem. Však je to důkaz statečnosti u zákroku, dělaném starým střepem bez umrtvení ani nehlesnout. Jinak by na takového ukňourance padla až několikaletá hanba. Masajské ženy ale očividně se svojí ženskou obřízkou tolik povyku a slávy nenadělají, kontroverzní africký zákrok, u nás mylně asociovaný jen s muslimským světem, zde podstupuje prakticky každá, ale v ústraní a bez bakšišové prezentace u silnice. Přijíždíme do rokle Oldupai, v místním muzeu se seznámíme s odlitky našich dávných předchůdců, jakož i s kopií stop australopithéků afarských z lokality Laetoli z doby před 3,6 milióny let. Jedná se o nejstarší stopy našich přímých předchůdců, nález má tedy jistě globální hodnotu. Zde manželé Leakeyovi významně přispěli k poznání evoluce našeho živočišného druhu, z těchto afrických plání pocházíme a jsme tu tedy jistým způsobem doma všichni. Však nám ty tropy často v chladných klimatech tolik chybí, jak se u nás ukáže už v listopadových chmurách zanedlouho. S posledními Masaji se loučíme u vjezdu do národního parku Serengeti, název znamená Velká pláň, a je to vskutku jméno výstižné, travnatá savana se rozkládá od obzoru k obzoru. Přímo u silnice se objevují impaly, gazely Thomsonovy a zebry stepní, jedeme ale rovnou k pahorku Nabi, kde na vstupní bráně dáváme piknikový oběd a dobrou africkou kávu, po jídle procházíme vyhlídkovou trasu přes žulový pahorek, kde zaujímají hlavně kovově lesklé agamy. Sedáme do džípu, odklápíme střechu a safari může začít. Zpočátku projíždíme pusté travnaté pláně, byť není žádné extrémní vedro, zvěř dodržuje vzorně odpolední siestu. Příkladem budiž smečka lvů, líně odpočívajících pod stromem, malé lvíče leží vysloveně požitkářsky na zádech a vystrkuje bílé břicho. Strávíme u lvů drahnou chvíli, je radost pozorovat, jak umí divoké zvíře odpočívat. Až se z toho začíná zívat. Dále se v savaně pase malé stádo velké anilopy – buvolce stepního, setkáváme se s dvěma většími sloními stády, jež se schází u napajedla, a safari ukončuje znepokojený levhart na větvi uschlého stromu, prý se tam někde pohybuje lev, jehož nevidíme, a tyto velké kočky se vzájemně v lásce moc nemají. Za soumraku dojíždíme do tábora, zrovna kolem prochází sloní stádo, krátké posezení u ohně a večeře v romantické africké noci, byl to den, jak má v Africe být.
SERENGETI | neděle 27. 9. 2015
Ráno vyjíždíme o sedmé, hned kousek od tábora potkáváme hyenu skvrnitou, o kus dále pak skupinku kočkodanů a u řeky zhruba dvacítku ležících a lenivých lvů. Ani se nehnou, raději tedy pozorujeme hejno čápů marabu v těsném sousedství. Jsou to též mrchožrouti, že by tu byla hostina? Popojíždíme na druhý břeh řeky, míjíme maličké dik diky, opodál postávají vystrašené impaly, asi se jim smečka lvů v blízkosti nelíbí. Ale hody budou dnes ráno jinde. O kus dál jsme svědky lovu, dvě lvice vytříbenou taktikou obkličují stádo gazel Thomsonových a nakonec má lov rychlý průběh, stržení gazely ale proběhne za velkým stromem, vidíme jen, jak si jedna ze lvic nese v tlamě gazelí nohu. Třetí lvice s lvíčaty jen přihlíží, mláďata jsou zde asi jen na kukačku, aby viděla, jak se to dělá. O malou kořist se lvice obvykle nedělí a vše sežere sama, což ve vztahu k bezbranným mláďatům vypadá krutě, ale má to svoji logiku, vyhládlá lvice těžko něco uloví, a tak je lepší, když se udržuje v kondici aby mláďata nějak nakrmila. Ostatně v letadle se kyslíková maska nasazuje též nejdříve sobě a pak teprve svěřenému dítěti.
Pokračujeme dále podél řeky Seronera, slunce postupně stoupá na obloze a brzy se kopytníci přesunují pod stromy a šelmy zaléhají k polední siestě, a tak stavíme též v návštěvnickém centru na piknikový oběd, centrum leží u pěkného žulového výchozu, podobná skaliska se v Serengeti nazývají holandským slovem kopje, a okolí v hojném počtu obývají damani kapští, kteří i přes svůj hlodavcovitý vzhled a malou velikost jsou nejbližší příbuzní slonů. Každý z nás má v příbuzenstvu některé bizarní typy. Abychom si rozdíl více vychutnali, potkáváme hned po obědě hezké sloní stádo.
Pokračujeme přes Seroneru k hrošímu bazénku, kde je množství na sebe natěsnaných hrochů vskutku uchvacující, čekáme na pověstné hroší otevření tlamy, hroši si ale v dnešním líném odpoledni očividně nemusí nic dokazovat a tak se pohledu do ohromné tlamy dominantního hrocha nedočkáme. O kus dále v savaně zastihujeme pakoně a malé stádečko zeber stepních, malé zebřátko právě pije mateřské mléko a tak dobře pozorujeme jednu zebří fintu, mláďata i dospělí mají stejně dlouhé nohy. Ve stádu komíhajících se nohou a kopyt při rychlém úprku před predátorem tak není jasné, kdo je tam ten mladý a potencionálně slabší kus. Zanedlouho potkáváme opět slony, jeden ze samců právě kácí vzrostlou akácii, aby si pochutnal na šťavnatých listech z koruny. Vracíme se pozvolna k táboru a máme opět štěstí, gepard se chystá k lovu a najednou vystartuje a neskutečnou rychlostí dohání stádo gazel Thomsonových a za chvíli již obezřetně požírá jednu ještě se cukající nešťastnici. Na rozdíl od oné požírané gazely si můžeme říci, že se dnešní den vydařil.
SERENGETI – NGORONGORO – KARATU | pondělí 28. 9. 2015
Odjíždíme opět časně o sedmé, co kdybychom se opět stali svědky nějaké akce. Ale ráno je poklidné, na stromě u tábora marně čeká sup. Na malém pahorku uprostřed nekonečné pláně se rozhlíží gepard, kolem je ale pusto. Lovu se dnes nedočkáme. Potkáváme šakaly čabrakové a pěkné rozloučení s národním parkem Serengeti nám ale poskytne lvice s dvěma roztomilými lvíčaty, ležící ve stínu křoviska rovnou u cesty. Krátká zastávka na bráně Nabi s nezbytnými agamami a poněkud otravnými, byť vizuálně atraktivními leskoptvemi Hildebrandtovými. Projíždíme pasteveckou krajinou chráněné oblasti Ngorongoro, u silnice se v těsné blízkosti zjevují žirafa masajská, která málem olizuje i okno džípu. Sjíždíme do kráteru, prvými živočichy jsou prasata bradavičnatá, dřepící hromadně v řadě vedle sebe a vytlačující prasečí bobky. Na dně kráteru se objevuje Masaj se stádem dobytka, malebně umístěný na pozadí skupinky divokých buvolů, pastevci mohou v kráteru pást pouze v denních hodinách a na noc se musí vrátit 600 výškových metrů ven z kráteru. Objevují se prvá velká stáda pakoňů, na rozdíl od pakoňů ze Serengeti zdejší během roku nikam nemigrují. Čekáme ale na nejvzácnějšího obyvatele kráteru – nosorožce dvourohého, který se opravdu objevuje, sice v dále, ale je tu. Celkem zde žije dle údajů správy oblasti zhruba 26 jedinců. Jedeme k jezírku, cestou míjíme několik hyen, hustota populace hyen v kráteru je jedna z nejvyšších na světě, sledujeme lvici, která nevšímavě kráčí kolem gazel Thomsonových, pár gazel je očividně milovnicemi adrenalinových sportů, jelikož místo, aby od lvice utíkaly, tak se zkouší ke lvici přiblížit co nejtěsněji. Ta je ale asi nažraná, a tak se líně vydává k potoku pít. Z křoví vychází k cestě malé stádo buvolů kaferských, krátce postojíme a sjíždíme k jezírku s hrochy a pelikány. Po pikniku míříme k říčce Munge, cestou potkáváme ohromné procesí pakoňů jako při migraci, a další lvy pozorujeme u hrošího bazénku. Lvů žije v kráteru dle správy oblasti zhruba 65 kusů, lví populace je zde prý ale hodně náchylná na různé epidemie, je to údajně tím, že žádní noví lvi zvenčí do kráteru nepřicházejí, zdejší populace se páří jen mezi sebou, přísun čerstvé krve se nekoná a dochází k lehké degeneraci, umocněné tím, že lovné zvěře je dostatek až nadbytek, není třeba se tolik namáhat. Pohodlný život v uzavřené kotlině bez kontaktu s okolním světem a bez nezbytného konkurenčního boje tedy může mít své výrazné negativní dopady. Opouštíme kráter a jedeme výstupovou cestou, ne cestě potkáváme dvojici slonů, kteří se pasou v bujné šťavnaté zeleni u cesty. A pak už rovnou do hotýlku.
KARATU – ARUŠA – ZANZIBAR | úterý 29. 9. 2015
Odjíždíme o půl deváté směrem k Mto wa Mbu, kde stavíme na folklórním tržišti. A pak již rychle na arušské letiště, kde nás odbavuje jakási slečna Patricie, toto jméno bývá obvykle u letectva zárukou služeb té nejvyšší třídy, a je tomu očividně i zde, a zanedlouho odlétáme malou Cessnou společnosti Auric Air na Zanzibar. V letadle kromě nás sedí už jen zámožně vyhlížející Vietnamci a Číňani, doba bílých sáhibů, tropických helem a khaki šortek je v Africe očividně u konce. Zanzibar nás vítá lehkou tropickou přeháňkou, před letištěm čekají davy příbuzných na vracející se poutníky z Mekky, musíme se tedy složitě vymotat přes oblečením barvitý dav. A pak se již těšíme na pohodlnou relaxaci v hotelu v Nungwi.
ZANZIBAR | středa 30. 9. 2015
Relaxace u moře. Podle některých teorií právě zde na východoafrických plážích vznikl nás živočišný druh, to poté, co naši předkové slezli v savaně ze stromů a byli predátory a konkurencí zatlačeni až na zdejší mořský břeh. V mělkých lagunách na dalších pár desítek tisíc let našli obživu. Při sběru měkkýšů ztratili srst, ve vodě nadbytečnou, zbytněl jim podkožní tuk, jak u jiných mořských savců, a na rozdíl od jiných primátů získali kladný vztah k plážovému lenošení a čachtání se ve vodě. Bohužel vědecký důkaz této teorie zatím nebyl poskytnout, na rozdíl od oldupaiské rokle se kosti v moři zachovávají velmi těžko. Ale třeba na tom něco bude, o plážové lehátko se tu opravdu nemusíme přetahovat s paviány či kočkodany. Ani s gorilou.
ZANZIBAR – AMSTERDAM – PRAHA | čtvrtek 1.10.2015