PO HEDVÁBNÉ STEZCE:
UZBEKISTÁN a KYRGYZSTÁN

Fotogalerie zde

ODLET Z PRAHY DO TAŠKENTU | sobota  21. 8. 2021

Bývaly nedávno doby, kdy byl dav na letišti obvyklým, a ne příliš vítaným výjevem. Už nějaký čas ale světová letiště zejí obvykle prázdnotou, a tak vstup do tranzitního terminálu v Istanbulu působí jako zjevení, jako připomínka dob minulých: nezvyklý mumraj, pestrobarevné davy cestujících, otevřené obchůdky, ruch jak na krytém bazaru, a úplně zaplněná odletová tabule, kde blikají nástupy do všech světových destinací, včetně těch, na něž jsme již zapomněli, že vůbec existují. Zde je cestovní ruch opravdu ruchem!

Taktéž let do Taškentu je úplně plný, Turecko je dnes jakýmsi přirozeným hospodářským centrem rozsáhlého turkického světa, není tedy divu, že je plno. Již za tmy dolétáme do Taškentu, sedáme do autobusíku a s Tohirem, který nás bude Uzbekistánem doprovázet, odjíždíme do hotelu. Cesta se ale komplikuje, i sem dorazila moderní doba, řidič se řídí navigací, a ta náš hotel Grand Art Premium, nově otevřený, jež leží na ulici Vosit Vohidov Ko‘chasi, zaznamenat ještě nestačila. Končíme tedy u jiného hotelu ve zcela jiné čtvrti, zdejší hotel se donedávna jmenoval podobně. Ukazuje se, že není nad osobní dotaz a znalost prostředí, kterou dnes už nelze díky všudypřítomným navigacím očekávat ani u místních profesionálních řidičů. Teprve po telefonické konzultaci dojíždíme na správnou adresu na ulici zasloužilého sovětského uzbeckého chirurga, aspoň jsme měli malou vyjížďku po nočním Taškentu. Je již pozdě, a tak se už dnes do žádných velkých akcí pouštět nebudeme.

TAŠKENT | neděle 22. 8. 2021

Ukazuje se, že řidič neuměl používat nejenom navigaci, ale patrně ani hodinky, takže na čas k hotelu nedojel, musíme tedy autobus nahradit. Abychom neztráceli čas, vycházíme pěšky nedělním ránem na třídu Yusuf Xos Hojib, naštěstí náhradní vůz je zde co by dup. Jedeme nejprve k ikonickému hotelu Uzbekistan, je neděle, a tak je potřeba vyměnit peníze na uzbecké somy, a to je dnes možné pouze v hotelu. Kurzy jsou po státě jednotné, takže je to celkem jedno kde.

Po zemětřesení v roce 1966 se Sovětský svaz rozhodl na místě zbořeného starého Taškentu postavit ukázkově vzorové sovětské město ve stylu progresivního modernismu, aby celá Asie zírala, jaká to zářící alternativa se zde nabízí vůči starým a zaostalým pořádkům. Hotel Uzbekistan se svoji islámsky dekorativní betonovou fasádou se stal symbolem nového zářného Taškentu a byl s oblibou vyobrazován na titulech sovětských budovatelských publikací. Stavitelé nového Taškentu rozhodně nebyli žádní troškaři a Leonid Iljič Brežněv chtěl patrně v budovatelském rozmachu trumfnout i Juscelina Kubitscheka s jeho modernistickou Brasilií. 

Prohlédneme si fasádu, směnárna uvnitř je však zavřená. Po obřím a v nedělní ráno až severokorejsky prázdném bulváru dojíždíme k hotelu Tashkent Palace, ani zde směnárna nefunguje. Prohlédneme si alespoň protilehlou budovu opery, postavenou krátce po druhé světové válce rukami japonských válečných zajatců. Divadlo nese jméno středověkého uzbeckého literáta Alíšera Navoího, který má zde status jednoho z otců národa, byť většinu svého života prožil v afghánském Herátu. Ale celá střední Asie byla vždy jeden kulturní prostor a dnešní hranice nezávislých republik jsou v podstatě novodobým výsledkem ruského kolonialistického kreslení do mapy někde na generálním štábu v Moskvě, v případě Afghánistánu pak obdobného kreslení v Londýně. Teprve v moderním Hyattu se nám daří místní měnu směnit, můžeme tedy vyrazit dále po městě. 

Zastavujeme u poctivě budovatelsky pojatého monumentu zemětřesení z 26. dubna 1966, udatná dvojice se snaží rukou zastavit praskající zemi, na tektonické síly byly ale i sovětští soudruzi krátcí. Sousoší je ale zdařilým uměleckým ztvárněním hesla: Poručíme větru, dešti, s nímž se koketovalo v té době nejen v Sovětském svazu. Japonským zajatcům, kteří postavili divadlo, jež jsme před chvíli zhlédli, žádný monument postaven nebyl, a to přesto, že opera byla jednou z mála taškentských budov, kterou otřesy nijak nepoškodily. Japonec totiž než položí cihlu, tak zváží všechna přírodní rizika, jichž má doma nemálo, a to i ve válečném zajetí.

Pokračujeme do starého Taškentu, respektive toho mála, co zemětřesení a stavební čety uchovaly. Zastavujeme u mauzolea Hazrati Imom, kde je pohřben islámský učenec Abú Bakr Muhammad ibn Alí ibn Ismaíl al-Kaffal al-Kabír aš-Šáší. Jméno je to arabsky věru květnaté, je tedy dobré si pamatovat pouze přízvisko aš-Šáší, značící, že pocházel ze Šáše, což je arabská verze perského jména Čáč, což býval za Peršanů Taškent. Krátce se jdeme projít do úzkých uliček typické taškentské mahally, tradiční řízené sousedské pospolitosti, jež fungovávala i za sovětských časů, ostatně i nám známý model uličních výborů a domovních důvěrníků je patrně od těchto středoasijských tradic přímo odvozen. Z úzkých uliček vycházíme na náměstí Hast Imom, vcházíme do madrásy Barak Chan, jak už je v Uzbekistánu tradicí, na nádvoří je řada suvenýrových obchůdků a řemeslníků.

Vycházíme zpět na rozpálené náměstí, ve stínu se zchladíme v muzeálním kiosku Muyi Mubarak, kde sbírce vévodí prastarý pergamenový rukopis Koránu, jež byl údajně ve vlastnictví třetího chalífy Usmána. Název pavilónku slibuje posvátný vlas, zřejmě vlas Prorokův, ten však ve vitrínách s mnoha korány očividně chybí. A nebýt Lenina, chyběl by zde i prastarý Korán, carský generál von Kaufmann jej po dobytí Taškentu odvezl jako válečnou kořist do Sankt Petěrburgu, a zpět do Taškentu se dostal až složitou cestou přes tatarskou Kazaň, kam jej nechal poslat jako vstřícné gesto vůči muslimským spoluobčanům Vladimír Iljič, a až někdy v osmdesátých letech jej zpět do Taškentu vrátil Michail Sergejevič Gorbačov.

Náměstí dominuje mešita Hazrat Imom, postavená ale až roku 2007, a to za pouhé 4 měsíce, vypadá ovšem, že tu stojí již staletí, ve vztahů k principům tradiční architektury nedošlo k žádným nepřípustným novotám. Uvnitř právě probíhají modlitby, nahlédneme tedy jen zpoza dveří. 

A pak nás již čeká oběd v sovětsky prostorově velkorysé lázeňské restauraci Al-Azíz s příjemným posezením u říčky. Osvěženi dobrými šašliky a vychlazeným pivem odjíždíme k bělostné a taktéž nové mešitě Minor. Památek bylo dnes již dost, a tak míříme na tržiště Chorsu s architektonicky zajímavým centrálním dómem, opět ve stylu sovětského folklórního modernismu. Vrcholem návštěvy je nám praktická ukázka přípravy a pečení chlebových placek, uzbecky zde zvaných non, po rusku lepjoška, v tandúru, vyžadující při manipulaci strčení hlavy po vzoru ježibaby na lopatě do vnitřního prostoru rozpálené pece. Odváží se málokdo, pekařům jejich hlava ve výhni ale očividně potíže nečiní a na chlebíky je vysloveně radost pohledět. 

Pokračujeme na Náměstí nezávislosti Mustaqillik Maydoni, v rozlehlém parku je postaven nový vkusně zřízený memoriál Velké vlastenecké války s bronzovými listy, na níchž je zapsáno všech zhruba půl miliónu obětí z Uzbekistánu. Opodál se tyčí symbol postsovětského Taškentu, glóbus nezávislosti, který nahradil bronzového Lenina, po němž se za sovětského režimu největší taškentské náměstí nazývalo. Procházíme bránou se symbolikou čápů a fénixe, a scházíme do metra.

Taškentské metro je známé svojí velkou zdobností, donedávna se ale v metru nesmělo fotografovat, zákaz byl nedávno zrušen. Nazdobených stanic si moc neužijeme, jedeme jen jeden úsek, na Amir Temur Xioboni, a vystupujeme v parku u jezdecké sochy Tímura, národního hrdiny Uzbekistánu. Lokace sochy odráží posledních sto středoasijských let: zprvu zde stával carský důstojník Konstantin von Kaufmann, prvý ruský guvernér Turkestánu, jeho záhy po říjnové revoluci vystřídal Lenin, poté Lenina Stalin, když Stalin upadl v nemilost, objevil se zde obří Karel Marx, a od roku 1993 zde v sedle oře pevně sedí Tímur jako živý. Vracíme se do hotelu a v brzkém večeru vycházíme na večeři do nedaleké pouliční restaurace Sazanchik, jež se specializuje na chorézmské speciality. To se hodí, aspoň se náležitě kulinářsky připravíme na zítřejší cestu do Chorézmu.

TAŠKENT – URGENČ – CHÍVA | pondělí 23. 8. 2021

Vstáváme časně a jedeme na taškentské letiště, váhy u odbavení pamatují ještě sovětské časy a vzájemnou hospodářskou spolupráci, pocházejí z výrobny z Úpice, stejné bývaly v balíkovnách na každém našem nádraží. Nový domácí terminál je teprve před dokončením, čekáme tedy na lehce zpožděné letadlo ve stísněnějších podmínkách provizorního terminálu, a pak již odlétáme na západ, do Chorézmu.

Přistáváme v Urgenči, sovětské město, dnes velkoryse přestavované v národním stylu, kdy šedivé paneláky střídají orientálně vyhlížející načinčané fasády, toho tolik nenabízí, jedeme tedy rovnou do Chívy. Nad námi vede liniové vedení trolejbusu, trolejbusy bývaly po celém SSSR mimořádně oblíbeny, tradice vydržela dodnes, včetně ověřených dodavatelů, a tak dodávka trolejbusů ze Škody byla jedním z největších obchodů, který jsme jako stát s Uzbekistánem v poslední době uzavřeli. Přijíždíme do Chívy, Staré město, Ičan Kala, je obehnáno starověce vyhlížejícími hradbami, ze zkosených náspů vystupují hrobkovité struktury, a jsou to, poněkud překvapivě, opravdové rovy, dotírající turkmenské kmeny se prý bály pomsty duchů mrtvých, a tak se na hradby neodvážily zaútočit. Zajímavá obranná strategie! Ubytováváme se ve zbrusu novém, však historicky vytříbeně stylovém hotelu, a zanedlouho již vycházíme do rozpálených a téměř liduprázdných ulic. Obvyklé davy letos chybí. Radnice zrovna opravuje vozovky, a tak prašné prostředí středověkou atmosféru vhodně dokresluje. Přicházíme k symbolu Chívy, nakloněnému minaretu Kalta Minor.

Stavitel, Muhammad Amín Chán, chtěl minaret dotáhnout do výšky 70 metrů, aby z něj údajně viděl až do Buchary, to se ale nepodařilo (kdyby chtěl chán Bucharu vskutku vidět, musela by mít věž výšku zhruba 12 kilometrů, a na takovéhoto stavitele a investora lidstvo stále ještě čeká). Minaret dokončen nebyl, přesto je hlavní atrakcí města, a to díky typickým tyrkysovým kachlíkům v hezky poskládaných vzorech. Abychom si výhled v horku mohli vychutnat, sedáme do blízké čajchany Bir Gumbaz, místo čaje ale objednávka zazní na pivo a kávu, většina dává přednost evropskému posezu před klasickými uzbeckými tapčany, což je škoda.

Osvěženi pokračujeme dále k západní bráně Ota Darvoza v hradbách, otáčíme se a vcházíme zase zpět do historického centra, manévr nás vybavil nutnými vstupenkami, a jdeme k pevnosti, Ark, sídlu chívských chánů. Prohlédneme přijímací nádvoří, trůnní sál, mincovnu a další interiéry a nádvoří, zaujmou krásné vzory na stěnách, s nimiž ladí i šaty nezbytných prodejkyň. A pak se cestou do útulné hospůdky stavujeme u jednoho z řezbářů, ukazuje nám mnohoúčelový skládací podstavec, o němž tvrdí, že to je tradiční středověký stojan na laptop. Chorézmská oáza byla vždy výspou vysoké vědy a matematiky zvláště, ostatně z pojednání Muhammada ibn-Músy al-Chorézmího o řešení rovnic je z arabského výrazu al-džabr odvozen přímo název algebra, a ze samotného jména učence slovo algoritmus, ale že by byl tehdejší pokrok v matematice a digitalizaci až takový, to se snad ani nechce věřit!

Vysoká civilizovanost se pozná nejen ve vědě, ale i stolu, a hospůdka Cafe Zarafshon své kvality potvrdí. Po obědě míříme k mauzoleu Pahlavana Mahmúda, perského básníka a zápasníka, což je dnes neobvyklá profesní kombinace. A právě díky této kombinaci se středověký literát a sportovec stal jakýmsi patronem Chívy, na počátku 19. století v něm tehdejší vládce Muhammad Rahím Chán viděl ideální vzor, kterého by měl on sám a celý chanát s ním dosáhnout. Nechal tedy mauzoleum nákladně přebudovat, radost pohledět. Z mauzolea pokračujeme do malého muzea zajímavých historických fotografií Chivy z objektivu prvého uzbeckého fotografa Chudajbergena Děvanova (Xudoybergana Devonova), bohužel velká část jeho unikátních snímků byla zničena KGB po jeho zatčení a zastřelení za stalinských čistek. Poté nás čeká Páteční mešita s lesem sloupoví, některé sloupy jsou tu mimořádně staré, až z desátého století. Uprostřed mešity se v přístěnku nachází kamenná mísa, která měla sloužit k efektivnímu získávání věřících, při obřadu v ní imám z vody vykouzlil mléko (za pomoci jistých rozpustných minerálních solí), takovýto očividný zázrak mohl váhavé mazdaisty přimět k přestupu na islám, tím spíše, že se nabízela další pobídka, kterou byly daňové úlevy. Podobné eskamotérství dnes vídáme vždy těsně před volbami, a stejně jako tenkrát, vzniklé „mléko“ nám k ochutnání nikdo nikdy nenabídne.  

Před mešitou se můžeme u prodejců vybavit na zimní období obřadnou papachou. Po mešitě nás čeká palác Taš Hauli, jež si nechal postavit Allah Kuli Chán. Nejzajímavější sekcí je zde chánův harém, se zdobnými příbytky oficiálních manželek a hromadnou ubytovnou naproti pro chánovy konkubíny. Nejvýstavnější sídlo ovšem měla chánova matka, která často chána přímo řídila. Na dalším nádvoří nás zaujme pravá kočovnická jurta. Vycházíme z paláce a míříme kolem madrásy Allah Kuli Chána k východní bráně, Polvon Darvoza, v jejích prostorách býval věhlasný trh s otroky. Nastává volný čas, který využíváme k výstupu na minaret Islam Chodža s dalekými výhledy. A večer nás pak čeká folklórní večeře v domáckém prostředí, kde kromě chorézmských tanců dominují i chorézmské specialitky, včetně taštiček barak, připomínajících čínské knedlíčky ťiao-c‘.

CHÍVA - BUCHARA | úterý 24. 8. 2021

Ráno vyjíždíme zpět do Urgenče, jsme v bavlnářském kraji, a sklizeň se blíží, musíme tedy zastavit na poli s bavlnou. Dnes už zde neplatí donedávna vyžadovaná pracovní povinnost Uzbeků, kdy každý občan musel odpracovat příslušný počet hodin na sběru bavlny, a naplnit nejeden žok. Sběr chomáčů bavlny se jeví jako těžké pachtění, což je termín velmi příznačný, bavlna se totiž uzbecky řekne pachta. 

Sběrač, pachtakor, či spíše jeho pěstitelská firma dostávají ve výkupu za žok o 10 kg zhruba 10.000 somů, tj. jeden dolar, což je státem kontrolovaná cena. Za bavlníkovým polem překračujeme po mostě Amu Darju, starověký Óxos, a dostáváme so do historické Transoxánie, Zaoxánsko, jak tuto oblast poprvé označil Alexandr Makedonský poté, co se přes veletok přeplavil. Tok je na sklonku léta skromnější, k nižšímu průtoku ale pomáhá i vydatné odčerpávání vody pro na závlahy náročný bavlník. Zeleň bavlníkových polí a jiných plodin mizí, vjíždíme do pouště Karakum, po levoboku se nám naskýtá pohled na široké údolí Amu Darji, za řekou již leží Turkmenistán. Zastavujeme u opuštěného motorestu na nízkém útesu nad říčním korytem s výhledem do kraje, a zde porcujeme ráno nakoupené melouny, uzbecké melouny rozhodně patří k nejlepším na světě a k osvěžení v horkém dopoledni při krátkém nakoukání do Turkmenistánu se hodí výtečně.

Pokračujeme do pouště Kyzylkum, kolem silnice se mezi písečnými přesypy až k obzoru ve větru vlní keře saxaulu stepního (Haloxylon ammodendron). Mimořádně odolná dřevina vydrží sucho, mráz, vedro i důkladný okus hladovými dvojhrbými velbloudy. V motorestu Sahrafon zastavujeme na obídek, luxusní silnice končí a dostáváme se na staveništi nové dálnice do gigantické zácpy, vyvolané převozem těžkých turbín, dodaných z Turecka, pro jakousi elektrárnu.

V pozdním odpoledni dojíždíme do Buchary a ubytováváme se u paní Fatimy v jejím rodinném hotýlku s ideální polohou na náměstíčku Lyab-i Hauz. Zdejší nádrž je jedna z mála přeživších vodních ploch, které byly po Buchaře roztroušeny, a které byly v rámci hygienizace poměrů vesměs zasypány.  Se soumrakem vycházíme na malou procházku po večerní Buchaře, přes směnárenský trh Taki Saraffon, jeden ze zbývajících úseků krytých bazarů, jež tvořívaly rozsáhlou spleť uliček hned u náměstí, míříme k osvícené dominantě města, minaretu Kalon Minor. Říká se, že před dokonalostí této stavby se sklonil i sám Čingischán, v podvečerním nasvícení se jedná o opravdu hezký a důstojná výjev. Kolem pevnosti Ark se pozvolna vracíme k náměstíčku, a den končíme na střešním posezení restaurantu Old Buchara, mezi fotografiemi celebrit u vchodu se skví pestrá směs, mezi nimi Orbán Viktor, Gérard Depardieu a Vladimír Žirinovskij. Jistě si tu panstvo pochutnalo neméně než my.

BUCHARA | středa 25. 8. 2021

Poznávání Buchary začínáme hned před hotelem. Stojí zde jezdecká socha Nasreddina Hodžy na oslu, oblíbené postavy krátkých poučných příběhů. Rodák z tureckého Akşehiru je známý v celém islámském světě, od Albánie po Indonésii, a za svého ho považují všechny turkické národy, včetně Uzbeků. U sochy si tedy připomeneme některé z krátkých příběhů:

Jednoho dne se Nasreddin Hodža se synem a s oslem vydal kamsi na cestu. Posadil synka na osla a vyrazil. Cestou zaslechl komentář od protijdoucích: „No to se na to podívejme, kluk si jede jako paša, a starý se sotva trmácí za oslem!“ Zastavil tedy osla, nechal synka slézt a na osla si nasedl sám. A zanedlouho poslouchá: „No teda, dědek nemá rozum, sám se veze, a malého nechá klopýtat za oslem!“ A tak též sesedl, a oba šlapali pěšky a osla vedli vedle sebe. „To jsou ale blázni, osel si vykračuje, a oni v tomhle horku za ním pěšky!“ Hodža se obrátil se k synkovi a říká: „No vidíš, ať uděláš, co uděláš, pomluvám sousedů neujdeš!“

A další:
Jednoho dne se k Hodžovi dostavili čtyři hošíci s pytlem ořechů, a že se prý nemohou shodnout, jak si ořechy mají rozdělit. Hodža se jich zeptal: „A jak ten pytel chcete rozdělit? Jak by to udělal člověk nebo jak by to udělal Bůh?“„Jako Bůh!“ řekly svorně ty dobré děti. I vzal Hodža pytel a nasypal prvému několik hrstí, dalšímu dal hrst, třetí dostal dva ořechy a poslední nedostal nic. „Co je toto za dělení?“ ptaly se překvapené děti. „Takto rozděluje Bůh!“ odvětil Hodža.

A do třetice:
Jednoho dne byl Hodža pozván do jakési vesnice, aby tam zodpověděl dotazy vesničanů. Obvykle byla součástí takovéhoto pozvání i bohatá hostina, zde však Hodža dostal pouze šálek čaje a nic více. Aniž by dal najevo svoji rozmrzelost, přistoupil k dotazům shromážděných vesničanů. Jeden ze strýců se optal: „Hodžo, proč vlastně lidé zívají?“ Hodža odvětil: „V zásadě jsou dvě příčiny. Z únavy a z hladu.“ A pak, notně zívajíc, dodal: “A já unavený rozhodně nejsem.“

Poučeni vycházíme do ulic Buchary. Míříme stejně jako včera navečer ke komplexu Poi Kalon, včera jsme minaret zhlédli hezky nasvícený, nyní se podíváme i do mešity, jedné ze tří největších ve střední Asii. Mešita je však o hodně mladší než slavný minaret. Když Arslan Chán roku 1127 pověřil svého dvorního architekta Baka stavbou největšího minaretu na světě, tak stavitel zcela rozumně s dílem nespěchal a dal si na stavbě záležet v naději, že obvykle mimořádně kritický chán opustí tento svět dříve, než bude věž dokončena a hodnocena. To se nestalo, ale chán byl kupodivu spokojen a architektova hlava tak zůstala na krku. I Čingischán projevil velkodušnost a minaret ušetřil, vedlejší mešitu však pobořil, a tak její dnešní podoba pochází až z období Šajbánovců ze století šestnáctého. Velkorysé rozměry dnes po ránu dokresluje téměř naprostá liduprázdnost.

Vycházíme zpátky před mešitu a na druhé straně náměstí pozorujeme průčelí madrásy Mír-i Arab, škola je stále funkční a dovnitř mohou pouze žáci a vyučující, v dobách sovětských to bylo jedno ze tří povolených islámských učilišť ve střední Asii, dá se tedy říci, že je to jedna z mála zdejších náboženských škol s nepřerušenou výukou již od středověku. Madrásu nechal postavit jemenský šejch Abdulláh Jamaní, odtud tedy název, znamenající madrása arabského emíra. Pokračujeme na tržiště, kromě tradičních výšivek suzani se tu nabízejí znamenité nožířské výrobky, vonné čaje, a kovotepecké výrobky, v nabídce zaujme vkusná orientální konvice jak z pohádek tisíce a jedné noci, ale s rudě vyvedeným oslavným nápisem k výročí 50-ти летия Октября. Kdo ví, co za džina se dá z konvičky vypustit, raději nezkoušet.

Pokračujeme tedy raději do madrásy Abdulazíze Chána. Krátce jukneme také na protější madrásu Ulugbegovu, a je čas se osvěžit, nejlépe v kavárně Wishbone u germanizované Uzbečky. Poté procházíme další krytý bazar, Taki Telpak Furushon, čepičářský trh, zastavujeme v dílně miniatur, je to starodávné a velmi ceněné perské umění, jehož tradice je tu jako stále živá. Zastavujeme před malou mešitkou Magok-i Attari, nejstarší v Buchaře, z doby poslední perské dynastie Samánovců. Docházíme zpátky k náměstíčku Lyab-i Hauz a míříme do další madrásy, Kukeldašovy, největší v Buchaře a celé střední Asii. Jednu z místností u vchodu zdobí kromě orientálních vzorů a složitého stropního žebroví též socialisticko-realistické výjevy ze sklizně kolchozní bavlny. Nastal čas oběda, sedáme tedy v hospůdce nad bazénkem na Lyab-i Hauz. Včera večer to tu zurčelo místními hodovníky, dnes máme rezervaci stolů, a tak můžeme okusit zdejší speciality ve stínu staré moruše, jež byla dle popisku zasazena jednoho krásného dne roku 1477.

Po obědě přejíždíme k Chor Minoru, dalšímu ze symbolů Buchary. Hezká stavbička se čtyřmi věžemi s modrou kupolí byla postavena jako součást madrásy, která už dnes nestojí, a tvořila patrně darvozakhonu, vstupní portál do objektu, a nemá v místním stavitelství obdoby. Jedná se spíše o ozdobné věže, o minaret, na který by vystupoval muezzin rozhodně nejde, ten by musel šplhat po venkovní fasádě.

V Buchaře žije dodnes velká perská populace, kterou tvoří místní Tádžikové, a zrovna kolem Chor Minoru je Tádžiků usídleno hodně. Íránský živel měl od nepaměti velké organizační nadání, což nám dobře ilustruje malá Tádžička Chubnáma v hloučku dětí na zídce před pamětihodností, která velmi sebevědomě přebírá velení, předvádí svého cvičeného králíka, a celé to vrcholí rezolutním pozváním k nákupům do rodinného obchůdku ve dvoře. Slečna se ve světě určitě neztratí, byť se v Uzbekistánu na Tádžiky často nehledí s velkým zalíbením.

Opouštíme čtyřvěží a přejíždíme k lunaparku sovětského střihu, právě v takovémto překvapivém prostředí leží jeden z nejvýznamnějších architektonických pozůstatků poslední perské dynastie, Samánovců. Mauzoleum Ismaíla Samaního, postavené někdy v desátém století, má v dějinách islámského stavitelství zcela mimořádné místo. Ryzí sunnitská tradice ve skutečnosti zakazuje stavět elaborovaná mauzolea, přesto je tento typ staveb v islámské architektuře jedním z nejvýznamnějších, vzpomeňme třebas na Tádž Mahal. A právě zde, v této stavbě, patrně poprvé pronikla perská mauzolejní tradice do islámu, a stavba je tak předobrazem svých slavnějších následovníků. Vzorem se tu stal patrně jakýsi zoroastrijský ohňový chrám, jak o tom svědčí podobnost stavební dispozice s těmito perskými svatostánky. Zaujmou taktéž zručné vzory z poskládaných cihel. Ismail Samání byl jistě dobrý psycholog, aby šíření islámu ve střední Asii podpořil, najal si řadu zvědů, kteří se různě potloukali po mešitě a poslouchali modlitby náhodných věřících, kteří ještě po staru, jak byli navyklí, od Alláha leccos zištně žádali. Když zvědové zaslechli zajímavé a splnitelné přání, vystopovali takovéhoto modlitebníka až k jeho domu, a přes noc se postarali, aby vyprošená věc se zcela náhodně objevila před dveřmi. Tyto zázraky se brzy rozkřikly a není divu, že o nové věřící nouze nebyla.

Z lunaparku pokračujeme k mešitě Bolo Haouz, s dvaceti nádhernými dřevěnými sloupy, které by se měly odrážet v bazénku před mešitou a zdvojnásobovat tak svůj počet na čtyřicet.  To se nyní díky žabincovaté vodě a nízké vodní hladině neděje, čtyřicítka sloupů je ovšem v perské architektuře mimořádně oblíbená, a čtyřicítka má velmi výsadní numerologické postavení, jak by dosvědčil pohádkový Alibaba se svými čtyřiceti loupežníky. Sloupy tu jsou ovšem nového data, dostavěny byly památného roku 1917, kdy o jiné převratné události ve světě nouze nebyla, a je štěstí, že nedopadly jako většina protější pevnosti.

Přecházíme na obří prostranství před vchodem, zde bývalo hlavní náměstí Buchary, Registan, jež sloužívalo jako místo shromáždění, veselic a poprav, jimž přihlížel emír z pavilónku na hradbách. Britové zde utrpěli jednu z významných porážek, když zde byli roku 1842 setnuti dva britští agenti, Arthur Conolly a Charles Stoddard, lapeni emírem Nasrulláhem, jež nebyl zrovna pověstný svojí útlocitností. Vstupujeme branou do pevnosti, kolem Páteční mešity vcházíme na nádvoří salomkhona, což lze přeložit jako zdravírna, zde emír přijímal své veřejné hosty, bylo jich hodně a nádvořím se tak neslo neustálé as-salámu alejkum a wa alejkum as-salám, na odpovědi měl emír dokonce svého specializovaného zřízence. Více než trůn zde zaujmou věru podivné sochy lvů, kteří byli nejspíše kříženi s ještěrkou. Ve zbylých objektech pevnosti je malé muzeum, bohužel podstatná část pevnosti padla za oběť bombardování Michailem Frunzem za obléhání roku 1920 a rekonstruována nebyla. Vracíme se zpátky do hotelu a na večeři zajdeme opět do Old Buchary, při výstupu na dřevěné a velice příkré schodiště nahoru na terasu si připomeneme ještě jednu poučnou příhodu Hodžy Nasreddina:

Jednoho dne se z Hodžova domu ozvala strašná rána. Seběhli se sousedé a zajímali se, cože se to stalo. Hodža vyšel ven a prohlásil: „Ale to nic, jenom mi na schodech upadl kabát.“ „A taková řacha, tolik lomozu?“ podivovali se sousedé, „Jak je to možné?“ „I co by nebylo..“ odvětil v klidu Hodža, „..když jsem byl já uvnitř toho kabátu!“

BUCHARA – SAMARKAND  | čtvrtek 26. 8. 2021

Po snídani se rozloučíme s paní Fátimou, která patřila již k prvým porevolučním podnikatelkám ve městě, a odjíždíme do vesnice Kasri Orifon, kde se nachází poutní komplex zdejšího rodáka Bahá-ud-Dína Naqšbanda, zakladatele súfijského bratrstva naqšbandíja. Je to jedna z nejdůležitějších táriq nejenom zde v Uzbekistánu, která odjakživa kladla důraz na tvrdou práci, spoléhání se sama na sebe a střídmost, čímž se stoupencům podařilo v ilegalitě přežít i roky sovětských perzekucí.  Není divu tedy, že o poutníky není nouze ani v tomto horkém dopoledni, byť nad náboženským zanícením tu na první pohled dominuje klasická turkická pověrčivost.

Projdeme dobře udržovaným areálem a vracíme se zpátky na předměstí Buchary k letnímu paláci Sitorai Mokhi Khosa. Palác na tomto místě nechal postavit emír Nasrulláh, pozemek byl vybrán dle legendy tradičně: byl zabit beran, maso rozčtvrceno, a zavěšeno v různých místech okolo Buchary. Tam, kde se nejméně zkazilo, bylo to pravé místo pro emíra, jelikož zde panuje očividně nejzdravější ovzduší. Až po odstranění té shnilé kýty, ovšem.

Tento palác se ovšem nedochoval, dnešní verze pochází až z roku 1911 a postavena byla pro posledního bucharského emíra Mir Sajjida Muhammada Alim Chána, stavba nese rysy orientální i ruské architektury, však také na objektu pracovali dva ruští stavitelé. Potěšující je, že specificky bucharský styl lvů u vchodu byl dodržen. Vstupní areál dotváří busta dvorního architekta Usto Širin Muradova v poněkud sovětizujícím duchu. Procházíme vnitřní zámecké prostory s impozantními sbírkami čínského a japonského porcelánu a pokračujeme k objektu čajovny, kde prý emír nechával své hosty o samotě a skrytý zvěd naslouchal hovorům a emír si tak udržoval ponětí o tom, kdo to s ním nemyslí dobře. Nebylo mu to ale nic platné, bolševici jej porazili a emír byl nucen emigrovat do Afghánistánu, kde v Kábulu dožil, bez rodiny, která uvízla v Sovětském svazu; jeho druhý syn to ale dotáhl až na pozici generálmajora Rudé armády. To jsou dějinné paradoxy.

Nejzajímavějším objektem je harém, kde se nyní nachází výstavka tradičních výšivek suzani, živé vyšívání je praktikováno před harémem, nakupujících ale není mnoho. Velký bazén prý sloužil jako místo koupelí nahých harémových společnic, emír přihlížel, a pokud mu některá z plavajících dam padla do oka, hodil ji jablko. Eunuši vybranou madam připravili, na výslovnou žádost emíra ji důkladně vykoupali v oslím mléku, a přivedli do emírovy ložnice. Podobné výjevy tu už neuvidíme, nápad sednout si na terásce a osvěžit se vychlazeným pivem se ale nerealizuje, lednička v čajchaně je vypnutá, konzumenti na rozdíl od pravidelných účtů za elektřinu nyní pravidelně nepřicházejí. Jedeme tedy dále.

Projíždíme industriální město Navoiy s obří zónou volného obchodu a dojíždíme ke karavansaráji Ribat-e Malik (Raboti Malik), který nechal postavit karachánovský vládce Šams al-Mulk Nasr někdy kolem roku 1070. Dochovala se zde pouze krytá studna a vstupní portál v klasickém perském stylu, zvaný pištak, zbytek objektu byl zničen zemětřesením, a to docela nedávno, v roce 1968.

Na tisíciletou místní tradici karavansarájového pohostinství začíná právě navazovat nový zájezdní hostinec na protější straně frekventované silnice, po ochutnávce se dá říci, že úspěšně. Dávný obchodník, putující po Hedvábné stezce, by jistě byl spokojen.

Pokračujeme dále do Samarkandu, ze zamýšlené zastávky u mauzolea imáma Buchárího, největšího ze sběratelů islámských právních výroků, hadíthů, nebude nic, areál právě prochází velkorysou rekonstrukcí. Dojíždíme tedy do Samarkandu, ubytováváme se v ruské čtvrti, a těsně před setměním vycházíme do města. Cesta je to velmi multikulturní: kolem pravoslavného kostela svatého Aleksije, kolem Konfuciova náměstíčka s mistrovou čínskou sochou a klasickou čínskou bránou, po sovětsky velkorysém Univerzitním bulváru, k soše emíra Tímura, kolem nasvíceného mauzolea Ruhabad až k náměstí Registan. Náměstí je  považováno za jeden z nejdokonalejších urbanistických celků planety. Po právu, ve večerním osvětlení to vynikne dvojnásob. Na večeři se pak vracíme do příjemné hospůdky Khan Atlas vedle hotelu.

SAMARKAND | pátek 27. 8. 2021

Samarkand má mimořádně dlouhou historii, jeho dnešní pamětihodnosti však pocházejí hlavně z doby Tímura, zvaného persky Tímur-e Lenk, což lze přeložit jako Tímur Chromý, a přeložíme-li dále i turkické slovo Tímur, vyjde nám podoba Chromý Železník, alias Chromý Stalin. Z perské varianty vojevůdcova jména pochází i zkomolená varianta Tamerlán, jelikož je Tímur dnes národním hrdinou Uzbekistánu, jméno Tamerlán, obsahující bodavý osten poukazování k jeho fyzické nedostatečnosti je tudíž nevhodné. Kde tedy lépe začít prohlídku Samarkandu než u stavby, jež se shodou okolností stala jeho hrobem? Sám Tímur si stavěl obří hrobku v Šachrizabzu, odkud pocházel. Zemřel ale náhle, uprostřed kruté zimy při tažení do Číny, údajně na nachlazení. To si uhnal, když dusil reptání svého vojska, že se do Číny vytáhlo moc brzy a že je stále ještě velmi mrazivo, Tímur chtěl jít příkladem a k vojsku promluvil svlečený do půli těla. Mrazivo a větrno toho osudného dne ale bylo mimořádně, a tak si ocelový Tímur uhnal zápal plic a zemřel. Dopraven byl zpět do Samarkandu, horské průsmyky v horách na cestě dále do Šachrizabzu byly zaváté sněhem, došlo tedy k pohřbu již zde, v Samarkandu, v objektu, který Tímur nechal postavit pro svého nejoblíbenějšího a nejschopnějšího syna, Muhammada Sultána, který se měl stát jeho nástupcem, ale který Tímura na cestě na onen svět předešel o dva roky.

Navštěvujeme tedy hned po ránu mauzoleum Gur-i Emir, dá se říci, že se jedná o dynastické pohřebiště Tímurovců. Sám velký dobyvatel spočinul u nohou svého duchovního učitele Mira Sajjida Baraky, a dále zde mezi jinými spočívá i vládce-astronom Ulugbeg. Obří jadeitový náhrobek nechal Ulugbeg dovézt z Mongolska, perský dobyvatel Nádir Šáh jej odvezl, cestou se mu ale ve snu zjevil sám Tímur a pohrozil katastrofou, pokud se náhrobek nevrátí do Samarkandu, vážnost hrozbě dodala i skutečnost, že následující den byl náhrobek na dva kusy. Nádir Šáh nelenil a sarkofág putoval urychleně zpátky do mauzolea, velkého dobyvatele si není radno rozházet. Tímurova kletba: „Kdo mě vyruší, tak na toho přijde větší pohroma než já sám!“ byla obecně známá.

Své o tom věděl i Tímurův polojmenovec a následovník, Josif Vissarionovič Stalin, když roku 1941 sovětská archeologická expedice otevřela Tímurův hrob, psal se zrovna 19. červen, a jen o pár hodin později překročil Adolf Hitler sovětské hranice. Když nechal Stalin po skončení výzkumů Tímura nakonec opětovně pohřbít, pro jistotu se všemi islámskými pohřebními náležitostmi, došlo zanedlouho k obratu u Stalingradu. Raději tedy do hrobky znovu nevrtat. Vycházíme ven a prohlížíme si dominantní kupoli, o níž kdysi jakýsi perský básník prohlašoval: „Pokud by zmizela nebesa, tato kupole je nahradí!“

Od mauzolea pokračujeme do srdce starého Samarkandu, na náměstí Registan. Ze tří madras na náměstí vcházíme prvně do té nejstarší, Ulugbegovy. Údajně zde sám vládce čas od času přednášel o své milované astronomii, pištak je stylově vyzdoben motivy hvězd. Pokračujeme dále do vedlejší madrasy, Tiliya-Kori, jež byla postavena až o dvě stě třicet let později Jalangtušem Bahadurem, vojenským guvernérem Samarkandu. Stejný stavitel nechal postavit i třetí z madras na náměstí, Sher-Dor, s překvapivým motivem tygrů a sluncí s lidskou tváří. Výzdoba se tak od islámských pravidel silně odchýlila, proč tomu tak bylo, není dnes zcela jasné, každopádně tehdejší vládce Imam Quli Chán z Buchary musel být s odchylkou od náboženských pravidel srozuměn. Jeho vezír Nádir Divan Begi podobně vyzdobil i svoji madrasu v Buchaře, kterou jsme měli přímo před naším hotelem.

Dnes to vypadá na požehnaný svatební den, před náměstím se rojí svatebčané, a i dále po Samarkandu jich budeme potkávat nemálo. Na oběd se zastavujeme v čajchaně Labi G’or, v nabídce pití se objevuje nová značka, kterou jsme tu ještě neviděli, Česká radost, z produkce lokálního pivovaru Pulsar. Po obědě pokračujeme na místo, kde stávala slavná Ulugbegova observatoř, bohužel se dochovala jen podzemní část gigantického sextantového oblouku, zbytek pozorovatelny byl zbořen již ve středověku. Hezkou expozici pak nabízí i blízké muzeum, včetně obdivuhodně podrobných zápisů astronomických tabulek.

Poté pokračujeme k pohřebišti Šah-i Zinda, než vejdeme mezi mauzolea, osvěžíme se vynikajícím espressem u milé prodavačky v obchůdku se suvenýry. Muslimové vždy bývali rádi pohřbeni v blízkosti významných osobností, touto osobností je zde Kussám ibn-Abbás, bratranec Proroka Muhammada, který do střední Asie dorazil s prvou vlnou Arabů. Postupně zde vznikla řada luxusních hrobek, zvláště v době Tímurově. Vstupujeme po schodišti, údajně, kdo spočítá schody cestou nahoru a cestou dolů, a vyjde mu stejný počet, tak má naději na onom světě na život v ráji. Tak počítáme a na sestupu uvidíme, určitě v tom bude nějaký trik. Vcházíme do uličky a zacházíme vlevo do mauzolea Tímurovy neteře Šádí Mulk Aky, stavba je považována za nejhezčí v celém areálu, a vnitřní výzdoba je tu věru luxusní. Hned naproti pak leží mauzoleum Tímurovy sestry Širín Bika Aky, které je s tím prvým srovnatelné. Procházíme dále uličkou, o řadě mauzoleí se ani neví, komu patřívala, až docházíme na závěr, kde je pohřben zmíněný Kussám ibn-Abbás. Uvnitř se koná zrovna jakési imámovo požehnání pro přítomné poutnictvo, nebudeme rušit a prohlédneme si tedy nejprve malé náměstíčko, kde se to radostně modrá glazovanými kachlíky až oči přecházejí. Modré barvy si v Samarkandu dokázali užít hodně. Vlevo od vchodu se nachází hezká mešitka, zasvěcená oblíbené Tímurově manželce, kterou byla Tuman Aka. A pak se již dočkáme, vcházíme a v poutnické hale, zvané ziyaratkhona, se i my dočkáme imámova požehnání. Asi to fungovalo, většině z nás nakonec vyšel při sestupu po schodišti hříšníků totožný počet schodů, jako při výstupu. Imámovy modlitby v ziyaratkhoně tedy jistě zapůsobily. 

Poněkud nám v horku vyprahlo, a tak se necháváme vysadit u věhlasného pivovarského restaurantu Bočka u vchodu do samarkandského pivovaru Pulsar. A posezení u výborných točených piv nám zpestřuje náhodné setkání se zdejším sládkem, panem Jaroslavem Kovaříčkem, který v tomto česko-uzbekistánském podniku dlouhodobě a od pohledu i od ochutnávky hotového produktu velmi úspěšně působí. Milý rozhovor u stolu končí pozváním na dopolední exkurzi po pivovaru, což je s velkými díky přijato. Vracíme se poté pěšky po samarkandských bulvárech zpátky do hotelu, není to ani tak daleko.

SAMARKAND - TAŠKENT | sobota 28. 8. 2021

Ráno míříme zpět do pivovaru a čeká nás exkurze, pan Jaroslav nás provádí provozem, plnící linkou a nakonec končíme na ochutnávce. Máme štěstí, že jsme se do podniku mohli podívat, zanedlouho se slaví třicetiletí uzbekistánské nezávislosti a vypukne povinná celonárodní dovolená a pivovar bude na pár dnů odstaven. Obvyklé pivovarské heslo Dej Bůh štěstí viditelně přálo též nám. Málokde ve světě se zažije, aby člověk kdesi v nitru Asie vstupoval do pivovarské varny s českým výkladem a s pozdravem as-salámu alejkum. A tak jedinou vskutku ale jen mikroskopickou vadou exkurze bylo, že se nám velmi milá ředitelka prodeje pro oblast Samarkandu Viktoria nemohla též věnovat.

Čas kvapí, a tak se loučíme a míříme k ohromné mešitě Bibi Chánum, kterou nechal postavit Tímur z válečné kořisti z vypleněného Dillí, poklady na hřbetě do Samarkandu dovezlo 95 válečných slonů, kteří sami byli kořistí. Ve stavbě mešity byl upřednostněn gigantismus nad uměleckou a stavební propracovaností, Tímur se stavbou spěchal, a tak se ohromná stavba začala brzy hroutit a jako mešita přestala být používána už za Jalangtuše Bahadura. Madrása Tiliya-Kori na Registanu byla údajně postavena jako její náhražka.

Rekonstrukce obří zříceniny začala za Brežněva, Leonid Iljič se poněkud překvapivě velmi angažoval v renovaci starých památek na celém území Sovětského svazu, nicméně hlavní renovace proběhla už za nezávislého Uzbekistánu pod vedením prezidenta Isloma Karimova, jež chtěl osobnost Tímura vrátit mezi přední symboly nového státu pod heslem, že odkazem Tímura má být obnova, nikoliv zničení. Mešita tak byla podobně jako během své výstavby pod nemalým politickým tlakem renovována s velkou rychlostí a s menším důrazem na detail, o čemž se jeden z historiků umění vyjádřil, že je to obdobné, jako když drobnou plastickou operaci vykonává řezník. Na druhou stranu je nutno ocenit, že mešita vůbec stojí; hodně rekonstrukčních, či lépe dostavovacích prací, zde ještě stále čeká.  

Chvíli posedíme na parkovém nádvoří mešity, jemuž dominuje obří stojan na Korán, zhotovený Ulugbegem, zde ležíval onen rukopis, který jsme shlédli před pár dny v Taškentu, stojan ale byl původně umístěn uvnitř pod kupolí, tam se nyní nesmí. Mešita je pojmenována po jedné z hlavních Tímurových manželek, mongolské princezně Saray Mulk Chánum, zvané Bibi Chánum (uzbecky psáno Bibixonim), která dle legendy měla mešitu Tímurovi nechat postavit jako dar, to je ale jen pouhá pověst, doprovázená dalšími pikantnostmi v různých verzích.
Vycházíme z mešity, a krátce se podíváme na blízký trh Siyob, býval to hlavní samarkandský trh, z orientálního folklóru zde ale dnes zbývá málo a trh má architektonický ráz kolchozního výpěstkového tržiště. Zboží je tu ale orientálně zajímavé, hlavně sekce chlebových placek non. Nony nám upomínají, že se začíná hlásit hlad, a tak se zastavujeme v blízké zahradní hospůdce Bibi Khanum na dobrý oběd. Po obědě se proti proudu poutníků, kteří míří k novodobému mauzoleu prezidenta Isloma Karimova, vracíme k autobusu a jedeme do míst, kde před Čingischánovým vpádem po tisíciletí stával starý Samarkand.   

Vystupujeme pod pahorkem Afrosiyob a navštěvujeme hrobku starozákonního proroka Daniela. Samarkand je dnes jedním ze šesti míst světa, kde má být Daniel pohřben, nejvíce autentické jsou nejspíše íránské Súsy, odkud ostatky jako kořist do Samarkandu dopravil Tímur. V Súsách na to však mají jiný názor a svůj Danielův hrob si vystavují nadále. Sarkofág ve svatyni je věru nevšední, má na délku celých 18 metrů, místní mullové věří, že prorok roste i po své smrti a až dosáhne příslušné velikosti, vstane z mrtvých. Imáma na dvorku se na tuto věroučnou otázku ptát nebudeme, je pohroužen do recitace Koránu.

Dvířka ze zahrádky jsou ale otevřena, vystoupáme tedy na samotný pahorek Afrosiyobu. Zde stávala antická Marakanda, kterou dávno tomu obsadil Alexandr Makedonský, a kde se oženil s perskou krasavicí Rauchšné (Roxanou). A zde také došlo k proslulému zabití jeho spolubojovníka Kleista v opilecké hádce. Prašná a rozpálená pláň je v horkém odpoledni pustá, moc se toho nedochovalo, a tak se vracíme zpátky na parkoviště a míříme do skanzenu lidových řemesel Meros na předměstí v Konigilu. Mezi řemesly tu vyniká výroba papíru z kůry morušovníku, Samarkand býval prvým papírenským střediskem, kam se z Číny znalost výroby papíru dostala. A místní bratři Muchtarovi zde v tradici pokračují a jejich papír má trvanlivost po staletí. Poslední naší samarkandskou zastávkou je pak nádraží, expresem Afrosiyob odjíždíme do Taškentu, maximální rychlost vlaku činí 230 km/hod., takže v Taškentu jsme již za 2 hodiny a 14 minut, přesně na čas. A den zakončíme v nám už známé hospůdce Sazanchik.

PO HEDVÁBNÉ STEZCE:
UZBEKISTÁN a KYRGYZSTÁN Fotogalerie zde

TAŠKENT – ČIMGAN - TAŠKENT | neděle 29. 8. 2021

Přesně po týdnu jsme zpátky v Taškentu a tradičně nedělními prázdnými ulicemi odjíždíme na povinný test PCR, který potřebujeme pro překročení hranice do Kyrgyzstánu. Formality proběhnou rychle a civilizovaně, al-hamdulliláh, a teď aby byly i výsledky správné!  To se dozvíme večer. A pak už jedeme do horského letoviska Čimgan, ležícím pod stejnojmennou horou, Velkým Čimganem o výšce 3309 metrů nad mořem. Tato oblast Čatkalského hřbetu západního Ťan-šanu je rekreačním zázemím Taškentu a jedním z hlavních lyžařských letovisek Uzbekistánu. Jedeme tedy prvně k lanovce Beldersay, jež pochází ještě ze sovětských dob, a vyjíždíme na horní stanici lanovky. Panuje zde typická nedělní piknikářská pohoda, dokreslená nabídkou projížďky na koních, jízdy na čtyřkolkách a všeho dalšího možného, hlavní aktivitou výletníků se zdá být vydatné selfíčkaření.   

Sjíždíme do údolí, přejíždíme do vlastního Čimganu, obleženého výletníky, a vyrážíme na krátký horský trek nahoru do Pěsočného perevalu, a dále údolím říčky Gulkamsay k vesnici Yangiqo’rq’on. Trasa to má být krátká, necelých 10 kilometrů, technicky nenáročná a s kumulativním převýšením zhruba 600 metrů. A tak by tomu i bylo, kdyby se Tohir nerozhodl angažovat dva místní horské znalce. A ti znají zkratku, přímo údolím Gulkamsaye, bez výstupu k pramenu Vodoprovod.

A jak už to tak bývá, ukáže se, že soutěska je sice o něco kratší, ale o to obtížnější, a z horské procházky se stává regulerní canyoning, s překonáváním skalních stupňů a šikmých až do kluzka omletých skalisek. Vše navíc zdržuje skupinka ruských turistů před námi, tetám by šly očividně hovory u čaje lépe než slézání skalních prahů. Už i ten ruský člověk není tím drsoněm, kterým kdysi býval. Střední Asie je ale stále ještě jiná káva, když opouštíme poslední skalní stupeň, vzhůru se k vodopádu po skalách jako kamzice vydávají dvě načinčané Uzbečky, aby se tam osvěžily a patrně také uspokojivě zvěčnily na nějaký ten Instagram.  

Zážitek průstupu Gulkamsayem byl tedy silný, před vesnicí sedáme na autobus a silnicí vysoko nad přehradní nádrží Chorvoq s dalekými výhledy přejíždíme do vesnice Chinor na večeři v tamní hospůdce Farovon, plné uzbeckých nedělních výletníků. Šašliky jsou jako obvykle vynikající, již za soumraku se vracíme zpátky do Taškentu, doprava je velmi hustá, u nového památníku Fénixe, kde se bude popozítří slavit třicetiletí, panuje kolosální dopravní kolaps, na dokončovací práce byla nasazena armáda, no, však to za Tímura nebývalo jiné. Stavujeme se pro výsledky testů, a vše je, jak má být, negativní, cesta do Kyrgyzstánu je volná. Večer to už na větší akce není, ráno vyjíždíme časně, zastavíme se tedy jen v pouličním výčepu na jeden točený Čimkent ze sousedního Kazachstánu, dle místního znalce díky vysoké sycenosti nejoblíbenějšího piva v Taškentu. Názory se však mohou lišit.

TAŠKENT – KOKAND – FERGANA | pondělí 30. 8. 2021

Dnes všechny informace dohledáme na internetu. Problémem ovšem je, že ne vždy je pravda to, co se tam píše. A tak, když O’zbekiston Temir Yo’llari na svých stránkách sdělují, že vlak do Kokandu odjíždí z jižního nádraží, ukáže se při příjezdu na inkriminované nádraží, že tomu tak není. Musíme tedy spěchat na hlavní nádraží, zvané severní, naštěstí máme dostatečný časový předstih, ale na vysedávání s kávou v nádražní hale to vskutku nebude.

Ze severního nádraží tedy odjíždíme na jih, jedeme novou tratí směrem na Angren, vyhýbáme se trati původní, která dnes vede přes území Tádžikistánu. Nová trať byla náročným stavebním kouskem, však také stála skoro 2 miliardy dolarů, což se v nákladech zase tolik neliší od pražského tunelu Blanka. Tady je ale na trase tunel skoro dvacetikilometrový (19 200 metrů) a celkové délka nové železnice je 123 km. Projíždíme kolem obřího hnědouhelného dolu v Angrenu a vjíždíme do soutěsky řeky Ohangaron, kde se dostáváme do onoho dlouhého tunelu Qamchiq, vyjíždíme na druhé straně hor, zatáhlo se a je větrno, větrné poryvy jsou na okraji Ferganské kotliny častým jevem, jak dokládá i historie. Projíždíme kolem dalšího povrchového dolu v Chodaku, zde se těží o něco cennější komodita, než co jsme viděli před tunelem, tentokrát je to zlato a stříbro.

Počasí se umoudřuje, opouštíme aridní krajinu a vjíždíme do zeleně úrodné Ferganské kotliny. U městečka Pop překračujeme po mostě Syr-Darju, starověký Iaxartés, a dojíždíme na nádraží do Kokandu. Je poledne, a tak prohlídku města začínáme v salónku restaurantu O’rda.  Slůvkem o’rda se nazýval sídelní palác vládce Kokandu, který nám leží hned před nosem v rozsáhlém parku. Jdeme k němu pěšky, když jej vládce Muhammad Chudajar Chán na konci šedesátých let devatenáctého století nechal postavit, míval plných 113 místností, dnes jich zbylo jen 19. Před palácem se zrovna koná nácvik jakési recitační soutěže vlasteneckých básní, paní učitelka vysazuje dětičky na zídku, a ty hezky přednášejí za poslechu spolužáků, pozítří se praxe při výročí nezávislosti bude jistě hodit.

Oceníme zapálené přednesy, se školní třídou se na památku vyfotografujeme, a vkročíme do paláce. Architekt Mir Ubaydulláh na stavbě nešetřil, přesto matka Chudajar Chána přepychovými komnatami pohrdla a na nádvoří si nechala postavit jurtu, jak byla z rodného Kyrgyzstánu navyklá. Bohužel jaký luxus nechal chán matce nachystat neposoudíme, většinu harému zbořili bolševici už v roce 1919. Přejíždíme k páteční mešitě, s pěkným minaretem uprostřed zahrady a velkým iwánem s 98 dřevěnými sloupy, dovezenými z Indie. Mešita dnes slouží svému účelu, za sovětských dob zde bylo muzeum řemeslného umění, zbytky výstav jsou zde stále, v malé expozici výšivek a dřevořezeb v boční místnosti. Součástí mešity je i výrobna kokandské chalvy s pistáciemi.  Jedeme dále k mešitě Norbutaya, u níž se rozkládá náhrobky napěchovaný hřbitov s královským mauzoleem Dakhma-i Shokhon, kde je pohřben další z kokandských vládců, Umar Chán a jeho rodinní příslušníci. Ještě před tím se ale zastavujeme u malého mauzolea Modari Khan, které bylo postaveno pro matku Omara Chána, pohřbena zde byla později i jeho manželka, uctívaná uzbecká básnířka Nadira Beg.

Zaujme také tradiční čajchana před vchodem na hřbitov, s tapčany a výhradní nabídkou zeleného čaje, bez reklamní ledničky na globalizované pitivo. To už se po Uzbekistánu tolik nevidí, strýců, hrajících u kalíšků, pial, zeleného čaje kostkovou hru nardi, zvanou u nás vrhcáby, je zde ale v tuto hodinu poskrovnu. Další strýc, sedící na jakési vyřazené skříni před mešitou živě vzpomíná, kterak k nám do Československa dorazil se Sovětskou armádou, patrně ale ne hned za invaze v roce 1968, ale o něco později. Ona ta sovětská okupační vojska byla u nás z větší části složena z Uzbeků, Tádžiků, Kyrgyzů, Turkmenů, Kazachů a jiných středoasijských etnik, Rusové byli v menšině. Kam se nedostal kdysi Tímur s koni, to stihl Leonid Iljič Brežněv s tanky.  

Odjíždíme z Kokandu, silnice vede podél Velkého ferganského kanálu. 270ti kilometrový kanál byl dokončen v roce 1939 během neuvěřitelných 45 dnů, pravda je, že to bylo díky nuceným pracím a nasazení 160 000 osob. Stavba tak upomíná na poměry faraónského Egypta, ale, jak s oblibou tvrdíval taváryšč Stalin: výsledky byly! Tyto výsledky ale v důsledku vedly k snížení průtoku Syr-Darji a následnému vysychání Aralského jezera, z něhož dnes zbývá jen malý kousek vodní plochy, jak se při návratu přesvědčíme pohledem z paluby letounu Türk Hava Yolları při letu do Istanbulu. Ona ta snaha poručit větru a dešti vždy nemívá jen kladné dopady.

Dojíždíme do Rištanu a zastavujeme u pana Rustama v keramické dílně. Pan Rustam je milovník tradiční keramiky a koček, zhlédneme dílnu a hotové výrobky a pojíme v Kokandu zakoupené melouny. Uzbecké melouny jsou ty vůbec nejlepší na světě a ty z Ferganské kotliny pak zvláště, to ostatně tvrdíval už sultán Bábur, který po dobytí Dillí v Indii po melounech z rodného kraje trpěl steskem nemalým, což vtělil do četných stesků ve svých čagatajskou turečtinou sepsaných pamětech Báburnáma. Bábur byl mimo jiné jedním z největších znalců melounů v dějinách, takže jeho názoru je možno věřit, ochutnávka zdejších výpěstků pak jeho názory jen potvrzuje, lepší melouny než ve Ferganské kotlině na světě nenajdeme. Z Rištanu také pocházel vlivný právník hanífovského mazhabu Burhan ad-Dín al-Marghinání z dvanáctého století, jeho stěžejní dílo al-Hidája se stalo základem sloučení práva šaría a britské právní školy v Britské Indii, ostatně šaríatské právo a anglosaské právo mají k sobě ostatně velmi blízko, obě na rozdíl od římského práva staví hlavně na právních precedentech. 

Na jižním obzoru se nám v začínajícím soumraku rýsuje horský hřeben, je to už za hranicí v Kyrgyzstánu, a za těmito horami leží v dolině geologicky velevýznamné hornické město Chajdarken s obřím rtuťným ložiskem. Vždy to bývala uzavřená zóna, cizinců se tam dostalo jen málo, a situace se dodnes nezměnila. Z lokality byl popsán nový minerál, chajdarkanit, později se ale zjistilo, že už o něco dříve byl tentýž minerál popsán z dolu Getchell Mine v Nevadě pod názvem getchellit. Jedná se o monoklinický sulfid antimonu a arsenu s chemickým vzorcem AsSbS3,. Posledními významnými cizokrajnými návštěvníky tu byli zřejmě v šedesátých letech pánové Hanzelka a Zikmund, jak nám v srpnu roku 1989 při ilegálním proniknutí do dolu sdělil tehdejší hlavní inženýr, i fotku z návštěvy obou cestovatelů tenkrát ukázal, a vzorek vzácného minerálu darem kladivem odsekl, vzorek byl následně darován do sbírek Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v rámci zápočtu z mineralogie. To je ale už dávno, Chajdarken za horami zůstává i dnes zakázanou zónou, a my se tam nyní za žádných okolností nedostaneme.

Dojíždíme do Fergany, což je navzdory historickému názvu celkem novodobé sídlo, založené až roku 1876 carskou ruskou armádou jako vojenské posádkové město. Centrum města je dnes večer pro dopravu uzavřeno, slaví se nezávislost, a dojde i na ohňostroj. Bydlíme ve zbrusu novém hotelu v nové čtvrti, kde je hlavním centrem pouze nákupní hypermarket z řetězce Korzinka, takže hospůdku na večeři chvíli hledáme, nacházíme Café Samovar, kde se vaří věru výtečně, číšník se spikleneckým pomrknutím sděluje, že pracoval kdysi v předním restaurantu v Moskvě, a to stylem, jako by tam obsluhoval samotného ruského cara. Kvalita pokrmů ovšem carské úrovně dostihuje, hostina je to prvotřídní, až se na mysl vkrádá ruské přísloví: „Хотя бы раз в жизни, но надо культурно по́жить!“.

FERGANA – OŠ – BIŠKEK | úterý 31. 8. 2021

Ráno vyjíždíme do blízkého Margilanu, jsme na Hedvábné stezce, a tak se musíme juknout do hedvábnické dílny Yodgorlik. Zde se vyrábí barvené hedvábné tkaniny, označované jako atlas.  

Nejobvyklejší vzory poskytuje technika abr-band, oblačné barvení, která se vyznačuje rozmlženými okraji, tyto látky se staly doslova symbolem národní identity Uzbekistánu. Při výkladu v hedvábnictví jsou látky označovány slůvkem ikat, malajský termín do Margilanu doputoval vlivem globalizované angličtiny, a kupodivu začíná pronikat i do místní mluvy. Neméně nápaditými vzory dozdobuje pekař na ulici před továrnou své nony, až je radost pohledět. Pokračujeme dále do Andižanu, dnes průmyslového města s obří automobilkou, která zaplavuje uzbecké silnice Chevrolety.

Do historie se město zapsalo hlavně jako rodiště Zahir ud-Dína Muhammada, zvaného Bábur, zakladatele indické Mughalské dynastie. Na trůn nastoupil záhy již v dětském věku, a to, když byl jednoho dne jeho otec, prapravnuk Tímura, Umar Šajch Mírza při inspekci holubníků na hradbách pevnosti Ahsikent sfouknut větrem do hlubin. To, že poryvy větru tady umí pořádně potrápit jsme ostatně viděli z vlaku včera při vjezdu do Ferganské kotliny. Bábura ovšem netrápil jen vítr a životních peripetií zažil opravdu hodně, nikdy se však nepřízni osudu a okolí nepodrobil, a nakonec to dotáhl až na samotného indického padišáha, možná i na základě jeho osudů vzniklo známé indické přísloví: „Všechno vždy dobře dopadne, a pokud to nyní není dobré, tak to ještě není konec!“ Dnes nám v Andižanu tolik nefičí, a tak se v klidu můžeme vydat na obhlídku Báburova parku, se sochou sedícího indického císaře, v malém pavilónku je uložena půda od jeho hrobu, který se nachází v afghánském Kábulu. Na konzumaci oslavného melounu k poctě velkého Mughala ale čas dnes nezbývá. A pak už míříme k hranici a přes prašně rozestavěný hraniční přechod Dostuk vstupujeme do Kyrgyzstánu.

Na kyrgyzské straně nás očekává místní průvodce Otabek, jedeme s ním prvně do zahradní hospůdky Chán čatyry, šašliky i zde jsou vynikající. V hospodě je plno, je dnes volno, třicetiletí nezávislosti se tady slaví o den dříve než u sousedů. Občerstveni míříme k hlavní ošské pamětihodnosti, kterou představuje skalní masív Sulajman-Too.

Nápadný masív byl uctíván již jako šamanský symbol v dávných prehistorických dobách, islám na posvátnosti nic neubral. Malou mešitu zde zbudoval sám Bábur, Sovětský svaz dodal bizarní budovu skalního muzea. Hora je považována za důležitý milník na karavanní stezce mezi Čínou a Středozemním mořem, řada znalců ji považuje za onu pověstnou Kamennou věž (λίθινος πύργος), která dle Klaudia Ptolemaia měla označovat polovinu cesty. Je to ovšem pouze jedno ze zhruba pěti možných míst, o přesné lokalizaci se vedou spory už minimálně tisíc let, mezi další adepty pak patří též Taškent, k němuž se výrazně klonil chorézmský učenec a všeznalec al-Birúní přesně před tisícovkou roků. Ať už je Kamennou věží cokoliv, je nesporné, že se nacházíme přesně uprostřed Hedvábné stezky, nejtěžší úsek na cestovatele do Číny právě zde ještě čekal, nekonečné horské hřebeny střední Asie, které se začínají zvedat na okraji Oše, jak vidíme z vyhlídkové terasy před muzeem. Cesta přes hory by byla jistě krajinářsky i folkloristicky přínosná, bohužel na rozdíl od Uzbekistánu je silniční síť Kyrgyzstánu v žalostném stavu a přes Ťan-šan do Biškeku by to byla poctivá expedice téměř jako v dobách al-Bírúního.

Ze Šalamounovy hory tedy jedeme rovnou na ošské letiště a do Biškeku přelétáváme letadlem, po rozpáleném Uzbekistánu se ani nechce věřit, že to bílé na kopcích je sníh. Do Biškeku dolétáme se soumrakem, nad kazašskými stepmi na západě se kupí hrozivá mračna odcházející fronty, dle předpovědi se má počasí zlepšovat, to budeme zítra v Ťan-šanu potřebovat. Setkáváme se se Sergejem, ubytováváme se a den zakončíme na zahrádce příjemné hospůdky Istanbul s vynikajícím točeným pivem, které se zde nezvykle podává se zakrouceným brčkem v půllitru. To by se pan Jaroslav ze Samarkandu jistě divil.

BIŠKEK – ALA ARČA – BIŠKEK  | středa 1. 9. 2021

Kultury jsme si za poslední dny užili až až, je třeba si trochu oddechnout v hezké horské přírodě, Vyjíždíme tedy do doliny v národním parku Ala Arča v horském pásmu Kyrgyzského Ala-too. Cesta dopravním chaosem Biškeku je trochu komplikovaná, údajně se každý den uzavírá hlavní třída Manas, aby mohlo papalášstvo do práce, totéž se pak opakuje odpoledne, kdy jede domů, prostý řidič si pak musí hledat pokoutní cestičky.

Naštěstí se brzy dostáváme na třídu Čingize Ajtmatova, nádherná alej a kvalitní povrch nejsou asi poctou nejvýznamnějšímu kyrgyzskému spisovateli, ale je to důsledek skutečnosti, že velkolepá ulice končí nad Biškekem u prezidentské rezidence. Vjíždíme do doliny, název je odvozen od zde rostoucího druhu jalovce polokulovitého (Juniperus semiglobosa), který se spaloval v jurtách a jeho kouř odháněl zlé duchy, a jako vedlejší efekt taktéž dotěrný hmyz. Spalování posvátného jalovce je ostatně dávnou kočovnickou tradicí, dělají to též Tibeťané před buddhistickými chrámy.

Přijíždíme k Alp Lageru, klasické sovětské turbaze, poměry zde sovětský režim velmi připomínají, děžurná pojídá u stolu jakousi svoji snídani a tvrdí, že otevřeno bude, až se nají hoteloví hosté. Chata sice působí prázdným dojmem, z kávy a piva nebude tedy nic, a vyrážíme vzhůru k vodopádu Ak-Saj (Bílý potok). Variantou se stává pochod dolinou Ala Arča, který se dá protáhnout až do závěru doliny, který je vzdálen nějakých 15 km, tras je zde tedy dostatek. V oblasti se vyskytuje sněžný leopard, toho určitě neuvidíme, spokojit se musíme se svišti a divoce se popásajícími koníky.  

Od cílového vodopádu lze povylézt ještě několik desítek výškových metrů k začátku ledovcové morény, cesta pak vede dál k horské útulně Racek, ta název nenese po opeřenci, ale po sovětském vojenském alpinistovi podplukovníkovi Vladimíru Racekovi. Zde je základna pro další horské výstupy, mezi nimiž je nejvíce alpinisticky ceněna více než pětisetmetrová kolmá stěna štítu Svobodná Korea (4777 m.n.m.), dolní svahy tohoto masívu vidíme při výstupu po naší pravici.  Hřeben tu vrcholí někde nad námi štítem Semjona Ťanšanského (4895 m.n.m.)

V případě pojmenování po svobodné Koreji není při současné politické konstelaci jasné, o kterou to půlku poloostrova se vlastně jedná. Více jak 91% území Kyrgyzstánu tvoří hory, a tak o vrcholky velehorské výšky není nouze, velká část na své pojmenovaní dosud čeká, fantazii se meze nekladou. Letmý pohled na mapu nabídne řadu nevšedností: namátkou Pik Arabské nezávislosti (4350 m.n.m.), Pik neznámého vojína (5300 m.n.m.), Pik 30ti letí Uzbecké SSR (5688 m.n.m.), Pik teoretických fyziků (4856 m.n.m.), výhružně znějí názvy Pik Dzeržinského (6717 m.n.m.) a Pik Novičok (4133 m.n.m.); nad Karakolem pak leží Pik Fučíka Juliusa (3960 m.n.m.). Druhá nejvyšší hora země pak stále nese jméno Pik Lenina (7134 m.n.m.), z tádžické strany se ale nazývá Avicennův štít. Nové poměry ilustrují názvy jako Pik 80ti letí harvardského alpinismu (4817 m.n.m.), Pik John Bowlby (4846 m.n.m) a podivné jméno Pik Freeapproved 2 (4267 m.n.m.) V případě Piku Schullinger-Krause (4727 m.n.m.) málokdo ví, po kom byla vlastně velehora pojmenována. Neznalost název inspirující osobnosti ale nehrozí v případě Piku Borise Jelcina (5168 m.n.m.) a dokonce se zde tyčí  Pik Vladimira Putina (4446 m.n.m.). Vítězem přehlídky názvoslovných bizárií se ale jednoznačně stává Pik vojenských topografů (6873 m.n.m.), jehož vrchol leží dobré 3 kilometry za kyrgyzstánskou hranicí již plně na území Čínské lidové republiky! Po sestupu a dobrém čaji v jurtě v Alp Lageru se vracíme zpět do Biškeku a horský den uzavřeme v osvědčeném Istanbulu.

BIŠKEK - KARAKOL  | čtvrtek 2. 9. 2021

Dnes nás čeká cesta k velehorskému jezeru Issyk-Kul. Výpadovka vede podél řeky Čuj, která tvoří hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem, řeka po tání často mění koryto, což dnes vadí více než v dobách ruských a sovětských, tím spíše, že se tok stále více posouvá do území Kyrgyzstánu, jako by už tak nebyl Kazachstán dostatečně veliký. Hraniční problém řešila nejedna komise, nakonec se došlo k dohodě, že hranicí bude původní řečiště, které leží vyschlé na kazašském břehu. Určitě to byl lepší návrh než varianta, že hranicí bude silnice, po níž jedeme, kde dva pruhy výpadovky směrem na východ měly připadnout Kyrgyzstánu a dva pruhy v protisměru zase Kazachstánu. Ještě, že nápad neprošel, to by bylo důvodů k sousedským rozmíškám.

Vjíždíme do divokého údolí Boom, což v místním jazyce označuje příbytek zlých duchů, soutěska bývala zcela neschůdná, ruský průzkumník Pjotr Semjonov Ťanšanskij potřeboval plných 21 dnů na průchod 22ti kilometrového úseku. Místo tedy bylo vybráno jako ideální, kde si měli němečtí váleční zajatci odpracovat a odčinit příkoří, spojená s vpádem do Sovětského svazu. Postavili zde silnici a železnici. Železnice údolím prochází, jízdní řád se dobře pamatuje, vlak do Balykčy jezdí pouze v úterý a ve čtvrtek. Zastavujeme v motorestu, kávička je pouze ve formě švýcarské pomsty světu v podobě instantního chemického produktu tři v jednom, raději tedy popít čaj. Údolím končí hřbet Kyrgyzského Ala-Too a začíná hřeben Kungey Ala-Too. Dojíždíme do Balykčy, jak název napovídá, je to město rybářů, rozsáhlé sovětské industriální areály tu vypadají v dezolátním stavu, lov ryb snad funguje nadále.

U prodejkyň ryb se zastavíme až cestou zpět, pokračujeme do městečka Čolpon Ata, jehož název znamená Otec Venuše, což je jakési staré šamanské božstvo. Město je významným letoviskem na břehu Issyk-Kulu, konaly se zde na velkém stadiónu prvé tři ročníky Světových nomádských her. Na rozdíl od Slovenska, Německa, Polska a dalších ne až tak kočovných zemí se od nás nezúčastnil žádný sportovec, uvidíme tedy v turecké Burse napřesrok, kde se koná další ročník, zda zatímní nulový počet medailí napravíme.

Zastavujeme v restauraci Barašek, je to přímo proti vjezdu do prezidentské rezidence, takže jídlo by mělo být dobré. A je, zvláště rybí ucha. Při čekání na jídlo můžeme pozorovat neskutečné policejní manévry kolem vjezdu do rezidence, vypadá to, že přijede sám prezident. Nakonec náš autobus musí opustit prostor, aby panstvu nepřekážel, ještě, že z města nejsme vykázáni i my osobně. Odjíždíme dále, u další prezidentské rezidence, zde v majetku bývalého kazachstánského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, který objekt dostal jako státnicky velkorysý svatební dar pro svoji dceru Aliju, což není divu, brala si za manžela rovnou syna tehdejšího kyrgyzstánského prezidenta Askara Akajeva, manželství nevydrželo, dar ale zůstal. Na plážičce zde vkročíme do jezera a můžeme i ochutnat lehce brakické vody. Jedeme dále, na hezké louce s výhledem na zasněžený protilehlý hřbet Terskey Ala-Too si rozporcujeme obří meloun. Dojíždíme do Karakolu, zastavujeme v mešitě, postavené čínskými Chueji, lokálně zvanými Dungané. Mešita nese jemné čínské vlivy, nakloněný dřevěný minaret však připomíná spíše styl nějaké sibiřské děrevnji. Ubytováváme se v mile rodinném penziónu Green Yard, všude je odsud daleko, do vyhlášené hospůdky Dastorkon tedy dojedeme autobusem, zpět též.

KARAKOL – ČONG-KEMIN  | pátek 3. 9. 2021

Ráno je den jako vymalovaný, jedeme tedy rovnou ke skalním útvarům Džeti-Õguz, při odjezdu se snažíme mezi horskými vrcholky lokalizovat Fučíkův štít, který leží hned nad Karakolem. U silnice je náhle zahlédnuta Fučíkova busta, Fučík Kyrgyzstán vskutku navštívil v době družstva Interhelpo, které se jednoho času podílelo až na pětině veškerého kyrgyzského hospodářství. Sergej vypráví, že se ve škole učil, že Fučík velel obraně Biškeku, to se nám moc nezdá, každopádně klasické dílo O zemi, kde zítra již znamená včera nečetl nikdo z nás, tudíž těžko posoudit.

Jedeme dále do hor, někde zde se na posvátné louce konával tradiční kurultaj, poradní shromáždění staršinů a předáků kyrgyzských kmenů a klanů. Téma kurultaje dnes v místní politice hodně rezonuje, panují snahy instituci kurultaje opět zavést, každopádně k žádné shodě se zatím nedošlo, bude to muset asi vyřešit nějaký svolaný kurultaj k tématu zavedení kurultaje. Instituci kyrgyzské kmeny převzali od Mongolů a až do sovětských dob fungovávala dobře. Tradice velkých rozhodnutí v dolině ale zůstala, roku 1991 se během probíhajícího převratu ve zdejším, nyní rozpadajícím se sanatoriu sešel Boris Jelcin s Askarem Akajevem, tehdy prezidentem Kirgizské sovětské socialistické republiky, a postavili se oba proti pučistům, výsledkem čehož byl nakonec rozpad Sovětského svazu. Přijíždíme do doliny, zastavujeme u Zlomeného srdce, skalní masív z červeného pískovce je spojen s několika legendami, kde hrají roli býci, krasavice, a dva soupeřící náčelníci, verzí je ale několik, a každá trochu jiná.

Jedna z nich praví:
Syn místního chána se vydal do čínského Turkestánu, kde uviděl mimořádnou krasavici, dceru tamního vládce. Chtěl ji získat za ženu, místní chán ale svoji dceru nechtěl dát žádnému chudákovi, a tak si vymínil, že její ruku dostane jen ten, kdo bude mít ve svém vlastnictví stádo sedmi největších býků na světě. Syn se bezradně vrátil domů a zde mu jakýsi mudrc poradil, aby na blízkých skalách vysadil na hřebeni stromy, které se ve větru budou chvět a z dálky tak připomínat býčí zátylek a dodávat zdání života skalám. Syn se poté vydal zpět do Turkestánu a sdělil, že ty největší býky vskutku má, a aby se chánovi posli sami přišli přesvědčit. Z dálky to tak opravdu vypadalo, poslové se vrátili s kladnou zprávou domů, dcera byla vypravena a chystala se veselka, když vtom turkestánský chán zjistil, že byl obelhán, veselku zrušil a dceru si vzal zpět. Ta se ale mezitím stačila do lstivého chasníka zamilovat, a tak ji při návratu přes hory puklo srdce a zbarvilo býčí skály do ruda.  

Existují ale i jiné, trochu drsnější verze, kde je dcerka unesena, což je mimochodem zvyk, který se v Kyrgyzstánu udržuje hojně dodnes, byť je ilegální, často se ale unáší jen naoko, po předchozí domluvě obou stran, neboť se takto ušetří na vysokém věnu, které by bylo nutno jinak poskytnout. Únosce se ale v této verzi legendy vystavil hrozbě pomsty mocného chána zpoza hor, a aby pomstu odvrátil, obětoval sedm býků a ženu zabil, její krev pak obarvila těch sedm předtím zabitých býků. Za dlouhých zimních večerů u kamínek v jurtě se dá vymyslet určitě mnoho verzí legend, dle nátury vypravěče, takže zanecháme pověstí a vydáváme se vzhůru na panoramatickou vyhlídku na celou formaci.

Sestupujeme pak dolů k řece a ochutnáváme zde rostoucí výborné rakytníky řešetlákové, u nás poněkud nedoceněné plody s věru zázračnými zdravotními účinky. Vracíme se zpátky do Karakolu, čeká nás hezký pravoslavný kostelík Svaté trojice z konce devatenáctého století, zajdeme i na blízké tržiště, a pak nastává čas oběda, nejlépe zajít zase do prověřeného Dastorkonu na výborné issyk-kulské pstruhy či koňský bešbarmak, národní jídlo Kyrgyzstánu. Jídlo je výborné a dnes nás tu navíc obsluhují dvě milé slečny: Veněra a Kassja.  

Karakol je znám také jako místo, kde naposledy vydechl velký ruský průzkumník a cestovatel Nikolaj Michajlovič Prževalskij, a to během své páté výpravy do nitra střední Asie poté, co se nerozumně napil vody z řeky Čuj a chytil břišní tyfus. Ani zdravé podnebí v Karakolu mu nepomohlo, a tak byl pohřben na břehu jezera v dnešním Pristanu-Prževalsku. Samotný Karakol byl už za cara přejmenován na Prževalsk, bolševikům se pojmenování po carském generálovi nezdálo, a tak se hned v roce 1921 městečko vrátilo k původnímu kyrgyzskému jménu. Stalin roku 1939 nechal město opětovně pojmenovat Prževalsk, v rámci oslav století narození velkého cestovatele.

Stalinův neobyčejný zájem o odkaz carského důstojníka budil už tehdy pozornost, a dokonce se velmi potichu šuškalo, že je snad Stalin nemanželským synem Prževalského. Letmý pohled na podobenku cestovatele určitou podobnost s diktátorem naznačuje, kdo ví tedy, jak to tenkrát při Prževalského cestě do Gruzie bylo, údajně tam ale byl o plných pět roků dříve, než se malý Josif Džugašvili narodil, ale kdo ví. Ono asi hraje roli, že oba pánové nosili podobný knír. Vynechat Prževalského muzeum tedy nemůžeme, jedeme k břehu Issyk-kulu k monumentu u jeho hrobu, který je označen lakonickým nápisem: Cestovatel N.M.Prževalskij. Prohlédneme si muzeum s exponáty, v záplavě rukopisů, povolenek a publikací nechybí ani jeho nejslavnější zoologický objev, divoký kůň, který nese jeho jméno, bohužel nikoliv živý. Prohlídka expozice upozorní na skutečnost, jak už tenkrát v devatenáctém století bylo cestování po odlehlých koutech Asie náročné na papírování, poučné jsou různé ty bumážky v čínštině, mongolštině, ruštině, chybí jen tibetština, však se také Prževalskij do svého hlavního cíle, cizincům neprodyšně uzavřené tibetské Lhasy, kvůli bdělosti tibetských tajných nikdy nedostal.

A pak již jedeme stejnou cestou po severním břehu do Čolpon Aty, kde stavíme na kávičku a zmrzlinu, opět zde probíhají policejní manévry, tentokrát asi oprávněné, neboť kousek za městem policie zastavuje dopravu a směrem k rezidenci projíždí kolona, že by sám pan prezident? Před Balykčy se u silnice prodávají uzené a sušené ryby, v nabídce jsou dle prodavačky tři druhy ryb: pstruzi, v Issyk-kulu vysazení, sledi (zde to budou spíše vysazení candáti) a siga, což je patrně též vysazený síh severní maréna (Coregonus maraena). V případě pstruhů zde byly vysazeny rovnou dva druhy: běžný pstruh duhový a endemický pstruh sevanský, který je ve svém domácím prostředí jezera Sevan ohrožen a zde v Issyk-kulu se mu daří. Rybičky si pouze prohlédneme, na nákup to není.

Do údolí Čong-Kemin dojíždíme až se setměním, ubytováváme se a na řadu přichází večeře od paní domácí, i zde je na stole národní bešbarmak, tentokrát ale s hovězím. Koník zůstal na všech čtyřech ve stáji, aby byl připraven na ranní projížďku.

ČONG-KEMIN - BIŠKEK | sobota 4. 9. 2021

Probouzíme se do krásného rána, po snídani se budeme věnovat agroturistice. Buď jízdě na koni či procházce po okolí, z naší vesničky Kalmak-Ašuu se jdeme projít k řece Čong-Kemin a dále za křižovatku do vesnice Šabdan. Po desáté odjíždíme zpátky k údolí Boom, zastavujeme na soutoku řeky Čong-Kemin s řekou Čuj, kde se hezky střetávají dva modravě zelené odstíny obou vod.

Dojíždíme do městečka Kemin, náměstí vévodí socha místního bohatýra Šabdan-bátyra, jednoho z vůdců protiruského povstání ve střední Asii z roku 1916, které se v Kyrgyzstánu označuje jako Urkun, a které mělo, dle nejnovějších odhadů na straně domorodců přes čtvrt miliónu obětí. Za sovětské vlády se o této proticarské vzpouře překvapivě téměř nemluvilo, takže historické bádání se rozeběhlo až v poslední době, Rusku se ale současný výzkum příliš nezamlouvá. Rozproudí se v autobuse diskuze též nad etymologií výrazu bátyr, jež pochází z mongolského bátár, tj. bojovník, což známe třebas z názvu Ulán-bátár, tj. Rudý bojovník. Jestli nakonec slovanské slovo bohatýr nemá původ v tomto turkicko-mongolském výrazu? Patrně ano.

Dojíždíme do Tokmoku, zde bývala významná sovětská vojenská letecká škola, mezi jejímiž absolventy vynikal například bývalý egyptský prezident Husní Mubarak a syrský prezident Háfiz Asad, odbočujeme z hlavní silnice a dostáváme se k prvořadé archeologické lokalitě Balasagun. Venkovská pláň s pasoucími se osly nenapovídá, že zde stávalo velké hlavní město Karachánovské říše. Dochoval se pouze minaret, zvaný Burana munara, respektive zhruba jeho polovina, minaret byl postaven někdy v 11. stoletá a hezky byl zrekonstruován za Brežněva. S věží je spojena legenda o krásné chánově dceři, kterou dle věštby měl zabít pavouk. Chán nechal postavit tuto věž, aby dceru ochránil, nahoru žádný pavouk nemohl vylézt. Když dcerka slavila šestnáctiny, byl ji nahoru vytažen oslavný koš s ovocem, mezi hrozny se ale skrývala černá vdova, ta se s chutí zakousla do nataženého prstíku, a bylo dokonáno. Je to ale jen pověst, černé vdovy zde nežijí, můžeme tedy na věž bez obav vylézt strmým a temným schodištěm, kde se občas musíme přidržet nějaké té úzké škvíry ve zdivu, která jako by byla pro černou vdovu či jiného nepříjemného pavouka jako stvořená. Za návrším, které je pozůstatkem bývalé citadely, se nachází hezká sbírka kamenných stél, jsou to tzv. balbaly, turkické pohřební kameny, na nichž se vyobrazoval portrét zemřelého hrdiny, či někdy portrét jeho nepřítele, který byl tímto zaklet a odsouzen k věčnému posluhování nebožtíkovi. Z Balasagunu pocházel též velký turkický básník Jusúf Chás Hádžíb zvaný Balasaguní, autor zásadního díla turkické literatury Kutadgu Bilig. Jeho portrét ostatně zdobí též tisícisomovou bankovku.

Máme dnes poslední den zájezdu a kruh se uzavírá: prvý den jsme ráno v Taškentu do autobusu nasedali právě na tamní ulici, nesoucí jeho jméno. Pokračujeme k Biškeku, zastavujeme na oběd v parkové restauraci Havaj, a pak už dojíždíme do města. Prohlídku začínáme u Leninovy sochy, socha stávala původně na jiném a čestnějším místě, vztažená pravice prý měla ukazovat k světlé budoucnosti, nyní je socha otočena do protisměru, a tak vztažená pravice ukazuje směrem přesně opačným. Lenina na hlavním náměstí vystřídal národní hrdina Manas, o němž pojednává základ kyrgyzské kultury, obří veršovaný epos, považovaný za jedno z nejdelších děl světové literatury. Proti Leninovi se nachází vládní palác, postavený ve třicátých letech Interhelpem, vedle něj se nachází ponurá budova, bývalé ústředí KGB, dnes zde sídlí soud. Současná kyrgyzstánská tajná policie se nazývá hezkou zkratkou SNB. Přecházíme do Dubového parku s řadou sochařských artefaktů, a kolem sochy dalšího z kyrgyzských hrdinů, kterých je dnes po náměstích Kyrgyzstánu až podezřele mnoho, Biškek-bátyra, se dostáváme na hlavní plochu náměstí Ala-too (Horský hřeben), jeho název přesně vystihuje hlavní geomorfologický rys státu. Přecházíme k ztichlé budově parlamentu, na rohu stojí monument obětem protivládních protestů z dubna 2010, pokračujeme dále k Panfilovově parku a odtud se vracíme k autobusu. Večer se musíme připravit na zítřejší cestu do Istanbulu, a kde jinde, než v osvědčeném Café Istanbul?

BIŠKEK - PRAHA | neděle 5.9.2021

Odlétáme ráno z biškeckého Manasova letiště, kde panuje u odbavení trochu davový chaos, a míříme zpátky na západ. Hezké rozloučení s turkickým světem pak představuje palubní oběd na letu z Istanbulu, kdy nám kuchař Türk Hava Yolları připravil vynikající nadívaný lilek imam bayıldı, jedno z ikonických jídel turecké kuchyně. Název znamená doslova imám omdlel, údajně z luxusní chutě pokrmu, podle jiné verze omdlel, když uslyšel, kolik že na trhu stály čerstvé ingredience.


Názvoslovná poznámka:
Kyrgyzština používá cyrilici, názvy jsou tedy do češtiny přepisovány vesměs foneticky. V případě uzbečtiny, která přešla z arabského písma přes cyrilici na upravenou latinku, je situace o poznání chaotičtější, zažité názvy a stará jména, zvláště osobní, jsou přepisována foneticky, současné hlavně geografické názvy jsou v originále, tudíž taškentská ulice Yusuf Xos Hojib versus literát Jusúf Chás Hádžíb.