PESTRÉ KRÁSY KOLUMBIE
PRAHA – AMSTERDAM – CARTAGENA DE INDIAS | sobota 2. 3. 2019
Odlétáme do Amsterdamu a dále s mezipřistáním v Bogotě do Cartageny. Už za tmy přilétáme na letiště v Cartageně de Indias. Jméno vzniklo zajímavým řetězením názvů, bylo pojmenované po stejnojmenném španělském městě, které bylo zase pojmenované podle punské metropole Kartága. A aby se obě města nepletla, kolumbijská Cartagena získala k názvu doplněk de Indias, dle Indií, jak se tradičně označovaly španělské državy v Americe. Oficiálně se tak město jmenuje dodnes, byť už na rozdíl od Kryštofa Kolumba víme, že Amerika není žádná Indie. Po dojezdu do hotelu a rychlém ubytování se vydáváme taxíkem do centra, jedeme k ústřednímu orientačnímu bodu města, jenž tvoří náměstí Plaza de los Coches s hodinovou věží Torre Reloj. Dlouhý den zakončujeme kolumbijským pivem Club Colombia ve vyhlášeném nárožním baru Donde Fidel, kde nám posezení na uličních židličkách zpestřuje amatérský pouliční umělec, napodobující chůzi nic netušících kolemjdoucích. Vychutnáme si tedy tu pravou uvolněnou cartagenskou večerní atmosféru a pak již zpátky do hotelu, den byl dnes mimořádně dlouhý.
CARTAGENA DE INDIAS – BARRANQUILLA - SANTA MARTA | neděle 3. 3. 2019
Ráno odjíždíme vnitrozemím podél karibského pobřeží směrem do Barranquilly, po dvou hodinách jízdy jsme u města, ležícího u ústí Rio Magdalena, které nepatří zrovna mezi perly koloniální architektury, má značně moderně industriální ráz. Za normálních okolností by to byla zastávka tak maximálně na šálek dobré kolumbijské kávičky, dnes je však masopustní neděle, a tak je nutné zajet do centra. Koná se tu dnes druhý den věhlasného barranquillského karnevalu, považovaného za největší karnevalovou oslavu na světě hned po brazilském Riu de Janeiro. V Riu to má ovšem díky koncentraci oslav na Sambodromu poněkud výrazný spartakiádně organizovaný ráz, zde v Barranquille se stále drží takový více neformální pouliční charakter. Každoročně se veselice účastní zhruba milión osob, dnes to bude o osádku našeho autobusu ještě více. Defilé je v neděli zrovna trochu usedlejší, žádné nahotinky a vyzývavé sexice, které by člověk v latinskoamerickém karnevalu tak nějak očekával, na programu je totiž přehlídka tradic a folklóru zvaná Gran Parada de Tradición y Folclor. Zní tedy karibská cumbía a ulicí prochází přes tři stovky skupin, dle očekávání převážně v tradičně pojaté kostýmní výpravě.
Chvíli s autobusem bloudíme mezi uzavírkami, karneval je vždy trochu zmatečný, hlavně v dopravě, nakonec zastavujeme u ulice Vía 40, hlavního dějiště průvodu, a vydáváme se na jednu z lidových tribun a sledujeme rej kostýmů. Lidové karibské tradice jsou v průvodu lehce opepřeny odkazy na aktuální politické záležitosti v podání zdařile namaskovaných agentů FBI se zatykačem na prezidenta Madura ze sousední rozvrácené Venezuely. Popijeme piva a po třetí hodině odpolední pozice u bariér opouštíme a pozvolna se vracíme k autobusu. Na pozdní oběd nás ale v boční uličce zláká lidová hospůdka s nabídkou vydatného vývaru el sancocho costeño. Je to prý oblíbená barranquillská specialita, takže když máme dnes ten den tradic, nejde si tradiční hutný vývar nedat, byť do Santa Marty dojedeme asi až za tmy.
SANTA MARTA - MACHETE PELAO - CASA ALFREDO | pondělí 4. 3. 2019
Odjíždíme ráno s Juan Carlosem po hlavní silnici na hranici národního parku Tayrona do vesničky La Aquacatera, kde odbočujeme na prašnou cestu směrem do vnitrozemí. Vyřizují se vstupní formality do národního parku, postojíme u lidové hospůdky s dobrou kolumbijskou kávičkou, a sledujeme, kterak jsou zrovna hnána dobytčata do ohrady a následně nakládána na valníky. Nečeká je údajně cesta poslední, na jatka, jak by napovídalo zoufalé bučení, ale naopak cesta na novou a lepší pastvinu. Pokračujeme terénním autobusíkem dále do El Mamey, zvaného na mapě Machete Pelao. Název je jakousi místní hovorovou formou s významem holá mačeta, či vytažená mačeta, a odkazuje na jakési spory ve vsi, které byly následně urovnány za použití zmíněného nástroje. Vytažených mačet se ve vsi obávat už nemusíme, vesnička působí nadmíru příjemně, vystupujeme u hospůdky, sedáme na oběd a sledujeme balení a nakládání expedičních zásob pod dozorem milé naší kuchařky Alejandry. Pytlů a balíků je hodně, vypadá to, že v kopcích nebudeme hlady strádat.
Po obědě vycházíme, polední horko je značné, přicházejí však mraky, což je asi dobře. Procházíme vesnicí a za malým brodem začíná silnička stoupat, je to hliněná polňačka, sjízdná i pro motorky a terénní vozy, vypadá to, že dlouho nepršelo a nános hlíny je tudíž značný a pochod se tak vede v prašném stylu. Docházíme do prvého sedla, silnice končí a dál už vede jen neméně prašná stezka pro pěší. Scházíme do malé osady v údolí, je obdivuhodné, že až sem dojedou domorodci na motorce, soudě podle zde zaparkovaných strojů. Překonáváme lávku a po krátkém výstupu docházíme k cíli dnešní cesty, k tábořišti na scénicky položené fince strýce Alfreda. Před večeří a před soumrakem ještě posedíme na terásce s výhledy na tajemné svahy nedostupné Sierry Nevady de Santa Marta.
CASA ALFREDO – PARAISO TEYUNA | úterý 5. 3. 2019
Juan Carlos nás budí ještě za tmy svým lidovým popěvkem, po snídani vycházíme ještě za šera. Čeká nás nejobtížnější úsek trasy. Stoupáme do prvého sedla, kde nám přijde vhod ovocné občerstvení, a pak následuje dlouhý sestup do údolí řeky Buritaca. Procházíme kolem lidové vesnice kmene Kogi, chýše mají na střeše dvě slaměné anténky, které mají symbolizovat dva hlavní vrcholky Sierry Nevady, dnes oba vlastenecky nazývané jako Pico Simón Bolívar (5.775 m.n.m.) a Pico Cristóbal Colón (5774 m.n.m.). Oba vrcholky jsou pro horolezce prakticky nedostupné, oblast je uzavřena, a vyjma jedné horolezecké expedice před pár lety se do vrcholové části Sierry Nevady dostanou pouze domorodci a kolumbijská armáda. Nacházíme se tedy na svazích jednoho z nejméně dostupných horstev naší planety, to dodává treku jistý punc výjimečnosti, jako v dobách dávných objevitelů stojíme na hranici tajemného neznáma. Vesnice, v mapě označená jako Mutanyi, je opuštěná, slouží pouze při rituálních obřadech, které zde při slavnostech vedou šamani, zvaní mamové.
V dobách mimo kmenové slavnosti jsou všichni domorodci obvykle vysoko v horách, mimo frekventovanou trasu pochodu. Kogiové obecně nemají moc rádi kontakt se zbytkem světa, který považují za poněkud nevyspělý, ostatně na běžné obyvatele planety Kogiové nahlížejí jako na mladšího a odrodilého bratra posvátné hory Gonawindua (což je zmíněný dvojvrchol Sierry Nevady de Santa Marta). Sami sebe pak Kogiové naopak považují za staršího a zodpovědného bratra téže hory, která je jako posvátné srdce světa projevem základní síly přírody ve formě Matky Země, Aluny, stvořitelky vesmíru. O zemi je třeba náležitě pečovat, což mladší bratři očividně neumí, jak se může každý z mamů přesvědčit při jakémkoliv letmém sestupu z hor dolů a rozhlédnutí se vůkol po tamních civilizačních projevech. Obejdeme tedy vesnici a docházíme do tábořiště Casa Gabriel Sánchez, kde nás čeká oběd a milá siesta s možností koupele v říční tůni v Buritace. A odpoledne pak pochodujeme stále lesem k tábořišti Paraiso Teyuna, nad nímž se vysoko ve svahu nachází náš cíl Ciudad Perdida.
PARAISO TEYUNA – CIUDAD PERDIDA – CASA GABRIEL SÁNCHEZ | středa 6. 3. 2019
Ráno nás opět budí don Juan Carlos tradičně svým popěvkem, vycházíme za šera pralesním údolím Buritacy k pověstným 1200 schodům a pak nás již čeká dlouhý výstup. Do města docházíme za mlhy, vše je v mracích, jsme tu ale dnes první. Otevírá se před námi pohled na terasy tajemného místa, vybudovaného někdy v 7. století našeho letopočtu kulturou Taironů. Název je zřejmě až pozdějšího data a Španělé jej používali pro celou skupinu kmenů na svazích Sierry Nevady, jeden z následnických kmenů jsou právě ti Kogiové, s nimiž jsme se setkávali během včerejška.
Taironové byli mimořádně zruční zlatníci, město bylo ostatně objeveno roku 1973 vykrádači hrobek, zvanými guaqeros, kterým šlo o zlato především, tři roky po objevu zasáhla vláda a vyslala archeologickou expedici. Město bylo svými původními obyvateli opuštěno někdy mezi lety 1580 a 1650, jedná se o největší se zhruba třicítky podobných lokalit v pohoří, odhaduje se tedy, že se jednalo o sídlo nějakého náčelníka náčelníků a rituální posvátné centrum, což by potvrzovaly hojné zlaté nálezy. Taironové by potěšili všechny milovníky křivek v architektuře, za základní tvar považovali kruh a od něj odvozené křivky. Další velký latinskoamerický architekt, známý svým zalíbením v kurvaturách, Oscar Niemeyer, by měl ze zdejšího pojetí architektury jistě radost. Kruhové kamenné podstavce nesly taktéž kruhové rákosové chýše, podobné těm, které jsme včera spatřili ve svaté vesnici.
Vcházíme mezi kruhové terasy severního sektoru La Gallera, což je patrně nejstarší část města a jeho hospodářské zázemí. Pokračujeme k centrální ose, na balvanu je zachycena jakási vydlabaná mapa, kterou nám Juan Carlos objasňuje, z níž je patrná ústřední poloha města, které dnes domorodci nazývají Teyuna. Vystupujeme po hlavním schodišti k centrální ose s řadou velkých kruhových teras, zde patrně bydlel mamo, aspoň se tak usuzuje dle přítomnosti kamenného trůnu. V terasách bylo zakopáno zlato, které se stalo příčinou objevení zapadlého města, na místě se žádné artefakty dodnes nedochovaly, řadu z nich ale uvidíme v muzeu v Santa Martě a dále v Bogotě. Docházíme k nejjižnější a nejvýše položené části města, odkud se otevírá klasický pohled na kruhové terasy s pralesním pozadím, mlha se naštěstí zvedla. Zde nás čeká milé ovocné občerstvení, začínají se objevovat skupiny návštěvníků, ještě před nedávnem zapadlou lokalitu zpopularizovaly sociální sítě, ona ta fotéčka odtud někde na instagramu má pro zasvěcené hodnotu v tom, že se sem musí dojít po svých, a těch celkem zhruba 60 kilometrů tam a zpátky, je zvláště v severní části Ameriky považováno za heroický výkon, srovnatelný se zdoláním Everestu. Lajky se pak posypou! Jsou tu překvapivě velké skupiny zvláště gringů, což jsme již zpozorovali cestou sem. Zanedlouho sem bude asi limitovaný přístup jako na Inca Trail v Peru. Když se náležitě pokocháme výhledem, pokračujeme po vrstevnici do Kamenného sektoru (Sector Piedras), cestou míjíme dvě rekonstruované chýše, které jsou nadále využívány kogijským mamem pro obřady. Sestupujeme po terasách, kde se hojně povalují kamenné mísy, patrně určené na drcení kukuřice, a míříme zpátky k La Galleře a dále dlouhým sestupem po schodišti k brodu přes řeku Buritaca a dále do tábora.
Balíme si svršky, poobědváme, a vyrážíme dolů do tábora číslo 2, Casa Gabriel Sánchez, kde nás čeká večeře a nocleh. Ale ještě před tím u ohně pohovoříme s kogijským strýcem, který nám objasní funkci popora, kalabasy s drcenými škeblemi, které se přižvykují k listům koky. Poporo je jakýmsi symbolem dospělosti, prvé poporo domorodí hoši vyfasují s dosažením kmenové plnoletosti, a jak vidíme, nikdy jej už vživotě neodkládají. Tyčka, kterou se znádoby vytahuje lasturový prach, slouží taktéž k ukládání rozžvýkaných listů koky, smíšených s vápnem z lastur a se slinami, kolem kalabasy, čímž se vytváří impresivní zeleno-žlutavý límec, v němž, jak nám strýc vysvětluje, dokáže mamo vyčíst životní příběh každého jedince, hmota totiž nese emoční náboj, který v uloženém nátěru slin a koky zůstává zachován na věky. Posezení je tedy nadmíru zajímavé, strýc klade mimořádný důraz na ekologii, otázkou je zda si něco odneseme. Alespoň tedy pár domorodých slovíček: pozdrav „hančika“ a poděkování: „senčerle“. A prosvištíme si i jména místních božstev: Serangua je bůh slunce, Seneka je bůh země a Sentana bůh rostlin. Možná jsou to i bohyně, ze strýcova vyprávění to není zcela jasné, jako správný Indián slovy poněkud šetří. Jasno by bylo až při rozšifrování popora.
CASA GABRIEL SÁNCHEZ – MACHETE PELAO – SANTA MARTA | čtvrtek 7. 3. 2019
Naposledy se budíme se zpěvem Juana Carlose, nasnídáme se a vycházíme podél Buritacy a kolem oné posvátné kogijské vesnice k obávanému dlouhému výstupu do druhého sedla. Předevčírem jsme tou potkávali uřícené poutníky, teď se jimi staneme my sami. Zachycujeme lehce ustrašené pohledy protijdoucích, kteří si asi říkají, co je asi za pochodové hrůzy dále v hoře čeká. Výstup ale není zdaleka tak složitý, záhy míjíme Alfrédův tábor a jsme u lávky, poslední kopec a pak již jen dlouhý sestup dolů v prachu do El Mamey. V hospůdce v El Mamey alias Machete Pelao poobědváme, loučíme se s milou Alejandrou a s pomocníkem Duiverem a odjíždíme s krátkou zastávkou na pobřeží v Playa Ángeles do Santa Marty. Zbytek dne pak věnujeme relaxaci a odpočinku a i do Karibského moře je možno vlézt. Do města se podíváme až zítra dopoledne, tak si musíme užít všech civilizačních vymožeností, které nám v hoře chyběly.
PESTRÉ KRÁSY KOLUMBIE
Fotogalerie zde
SANTA MARTA – CARTAGENA DE INDIAS | pátek 8. 3. 2019
Ráno odjíždíme do historického centra Santa Marty. Město je po Kolumbii i po celé Latinské Americe známo tím, že zde naposledy vydechl velký osvoboditel Simón Bolívar. Zastavujeme v centru a procházíme ke katedrále svaté Marty, jak také jinak, odtud přecházíme ke kostelíku San Francisco a končíme v bývalé budově celnice, kde je dnes pěkné muzeum s expozicí zlata, mimo jiné právě z navštívené Teyuny. Procházku pak zakončujeme u monumentu zakladatele Santa Marty Rodriga de Bastidas. Španělští conquistadoři bývali obvykle dost drsné typy, Rodrigo de Bastidas byl mezi nimi světlou výjimkou, byl znám svým respektem k místním a zároveň loajalitou ke španělské koruně. To se mu ovšem poněkud vymstilo, podřízeným se zdálo nespravedlivé, že získané zlato má být použito ve prospěch rozvoje kolonie a španělského státu, a tak vyvolali v Santa Martě spiknutí, při němž byl dobyvatel při pokusu o vraždu těžce raněn a později na Kubě na následky zranění záhy zemřel.
Popijeme na nábřeží kolumbijskou kávičku a odjíždíme na západ. Dojíždíme do Cienagy, doprava poněkud houstne, zastavujeme poblíž v milé plážové hospůdce Popeye el Marino na oběd. Obsluha trochu trvá, je tedy možno se poučit z řady nápisů, namátkou jeden reklamní: Se vende cerveza más fría que abrazo de suegra – Prodáváme pivo studenější než objetí tchýně. Pivo je vskutku ledové a špenát jsme i přes jméno restaurantu na menu nenalezli. Ryby však byly vynikající, pokračujeme v cestě, na trase je nějaká policejní akce, takže půl hodiny se ani nehneme, a poté se jen pomalu suneme k Barranquille. Pozvolným posunem v řadě vozů překonáváme veletok Rio Magdalena, z mostu máme aspoň čas vyhlížet hrochy, výsledek úspěšného kolonizačního výsadku afrických savců na jiný kontinent. Již zhruba dvacet let na horním toku Rio Magdaleny žije neznámý počet hrochů. Jedná se o uprchlé tlustokožce ze soukromé zoo kokainového magnáta Pabla Escóbara, o které se po jeho zastřelení v roce 1993 nikdo nestaral a kteří si v ideálních podmínkách tropické řeky tedy pomohli sami. O osudu hrochů se vede v Kolumbii velká diskuze, kde proti sobě stojí paradoxně ochránci zvířat proti ochráncům přírody, řízená likvidace naráží na odpor prvých a těžkosti s lokalizací afrických tlustokožců, navíc se přesně neví, kolik jich v řece vlastně dnes žije. Každopádně do Baranquilly zatím hroši očividně nedopluli, takže zanecháme přírodovědného hledění z mostu a pokračujeme dále na západ. Doprava je stále velmi hustá, k bahennímu vulkánu Totumo dojíždíme pozdě, již je tma, ve tmě se nikomu do bahenního jezírka už nechce, přesouváme tedy bahenní rochnění na další den. Za tmy přijíždíme do Cartageny, na velké akce to už není, tak končíme v lidové hospůdce kousek od hotelu.
CARTAGENA DE INDIAS | sobota 9. 3. 2019
O deváté vyjíždíme na prohlídku Cartageny, začínáme u pevnosti San Felipe de Barajas, jedná se o jednu z nejrozsáhlejších španělských pevností v Latinské Americe, jež měla město bránit hlavně před korzáry v britských a jiných službách. Projdeme v pevnosti krátký úsek kasemat a porozhlédneme se z vrcholku, ještě lepší výhled se nachází z pahorku Cerro Popa, kam zamíříme poté. Tamní koloniální augustiánský klášter má nádherně klidné nádvoří, výhledy z terasy jsou excelentní. Sjíždíme ke plážové kose Bocagrande, přezdívané cartagenské Miami Beach, přezdívka vzhledem ke koncentraci výškových staveb i luxusních člunů docela sedí. Zastavujeme na panoramata a poté přejíždíme do historického centra, zvanému La Amurallada (něco jako Ohradbení), což je název popisně zcela správný a výstižný, jelikož je celé město obehnáno příkladnou středověkou hradbou. K malebnosti města přispívá i příjemná koloniální architektura. Zastavujeme před námořním muzeem a jdeme k bývalému jezuitskému klášteru, kde působil svatý Pedro Claver, ochránce otroků. O jezuitech jsme se ve škole učili, jací to byli nesmiřitelní fanatici, zde v Latinské Americe obvykle příslušníci Tovaryšstva Ježíšova naopak patřili k těm nejumírněnějším a obvykle to s domorodci mysleli jen dobře. Vcházíme do objektu, kde zaujme mimořádně klidná a idylická zahrada. V kostele uložená relikvie, kosti cartagenského svatého, moc představu o podobě svatého nedávají, obrazů slavného dobroděje je však v prostorách kláštera hodně a k dokreslení dojmu přispívá též poněkud těžkotonážní socha světce, odlitá i s bědným otrokem před kostelem. Je nutno si připomenout padreho latinské motto: Aethiopum semper servus (Navždy otrokem černých otroků). Přecházíme odtud přes Bolívarovo náměstí s budovou obávané inkvizice na náměstíčko Plaza de Santo Domingo, jemuž dominuje dominikánský klášter s kostelem. Prostranství tu zdobí typická tučnice Fernanda Botera.
V ulicích Cartageny se letos objevila i lokální specialita z vnitrozemského Santanderu: hormigas culonas (doslova prdelnatí mravenci). Mravenci druhu Atta leavigata se vyznačují vskutku velkými zadečky doslova k nakousnutí, což labužníci oceňují. Ostatně obliba velkých pozadí jde v Kolumbii napříč živočišnými druhy. Věhlasná lokální specialita spadá do kategorie bizarní gastronomie, sběr je pracný a sbírají se pouze vyletující mravenčí královny, byl by tedy hřích vzácnost neochutnat, máme štěstí, že jsou na ulici k mání, hlavní sezóna hmyzí pochoutky bude začínat až v dubnu a ještě nedávno se za mravenci muselo až do zmíněného Santanderu. Necháváme si tedy volno na oběd a případnou ochutnávku hmyzí delikatesy a o třetí se scházíme opět u autobusu a jedeme k bahenní sopce El Totumo. Podle legendy se kdysi jednalo o poctivou sopku s ohněm a lávou, kterou poháněly ďábelské síly z nitra země, statečný místní farář ohnivý pekelný chřtán pokropil svěcenou vodou a tím vzniklo ono příjemné bahénko s léčivými a relaxačními účinky, vyhledávané místními návštěvníky. Je tedy potřeba řádně se v bahně vyrochnit, je trochu větrno, tak se bahno dostane i na ty, kteří se k rochnění nestaví zrovna pozitivně. Hladina bahna v sopouchu kolísá, dnes máme štěstí, že je bahno až nahoře u samého kraje, nemusíme tedy podnikat mimořádně dlouhé výstupy a sestupy po kluzkém žebříku.
A po opláchnutí v přilehlé laguně již uháníme se soumrakem zpátky ke Cartageně de Indias. Večer pak vyrážíme do města, taxi nám zastavuje na malém náměstí Las Bovedas, kde býval objekt věznice, dnes přeměněný na prodejny s typickými kolumbijskými artefakty, mezi nimiž tu dominují smaragdy. Souvislost je vcelku přímá, mezi drahokamy a zločinem nebývá obvykle velká vzdálenost, a to nejen v Kolumbii. Obchody jsou v tuto večerní hodinu již zavřené, procházíme ulicemi kolem dalšího z klášterů, Santa Clara, dnes hotelu, zpátky na hlavní náměstí Plaza de los Coches s hodinovou věží Torre Reloj. Náměstí zdobí též socha zakladatele města Pedra de Heredii, který byl pravým opakem padreho Pedra z nedalekého jezuitského kláštera, kvůli své krutosti byl dokonce předvolán před civilní soud do Španělska, cestou ale ve vodách rozbouřeného Atlantiku kousek od andaluských břehů utonul. Vycházíme z Ohradbení a míříme do poněkud lidovější čtvrti Getsemani, ústřední náměstí Plaza de la Trinidad je tu obsypáno, atmosféra výtečná. Docházíme na klidnější náměstíčko Plazuela El Pozo, kde si sedáme na vytříbenou večeři v Bonche Gastrobaru. A návrat pro vytrávení dáme pěšky, přes staré město až k Avenidě del Mar, odkud se vracíme taxíkem.
CARTAGENA DE INDIAS | neděle 10. 3. 2019
Karibské pláže v Cartageně rozhodně nevypadají tak, jak si pod slovem Karibik pláže představujeme, takže vyjíždíme ráno rychlým člunem na souostroví Islas Rosario. Moře je relativně klidné a za hodinu plavby přirážíme k molu na Isla del Encanto, den pak máme k zasloužené plážové relaxaci. Z ostrova se zpět vracíme nečekaně ne po moři, ale velmi zajímavou cestou, přes umělý průplav Canal del Dique, 118 kilometrů dlouhé vodní dílo, postavené Španěly již roku 1582. Kanál spojuje Cartagenu s řekou Magdalena, takže že bychom se konečně dočkali hrocha? Ne, a to je asi dobře. Večer si pak opět můžeme vychutnat živou atmosféru ve městě, scházíme se tedy na osvědčené Plazuele El Pozo.
CARTAGENA DE INDIAS – MEDELLÍN | pondělí 11. 3. 2019
Ráno odlétáme z Cartageny do Medellínu. Jméno města dříve znamenalo, že se návštěva neobejde bez řádné porce adrenalinu, bylo to sídlo obávaného medellínského kartelu pod vedením Pabla Escóbara; přestřelky tu byly tenkrát na denním pořádku a statistiky ukazovaly, že vražd v přepočtu na obyvatele je více než kdekoliv jinde na naší planetě. Na počátku devadesátých let zde bylo zabito každý rok přes 6000 lidí, to je zhruba 380 mrtvých na 100 000 obyvatel (pro ilustraci, dnes nejnebezpečnější město světa, venezuelský Caracas má zhruba 110 mrtvých na 100 000 obyvatel). Ty doby jsou dnes již naštěstí pryč, Pablo Escóbar to má již dávno za sebou a před pár týdny tu strhli už i jeho dům, a Medellín je naopak často dáván za vzor ukázkového městského rozvoje a gentrifikace kdysi tak mimořádně problémové lokality. Paradoxně, o úspěch současného rozvoje Medellínu se přičinil i sám Pablo Escóbar, kterého takto můžeme v klidu zařadit mezi vlivné městské radikální urbanisty. Díky jeho kriminálnímu vlivu se fungování města prakticky rozpadlo a jak známo, ode dna se dá vždy dobře odrazit. Sám Escóbar pak v osmdesátých letech inicioval program Medellín bez slumů, který ho vynesl až do kolumbijského parlamentu. Escóbarem již tehdy propagované odstranění sociálních bariér a propojení komunit se ukázalo jako dobrý způsob, kterak dát najevo chudině, že rozvoj města se týká i jí a že šance na důstojný život je na dosah, stačí jen chtít. Radnice tedy vynakládá nemalé úsilí na zlepšení dopravní dostupnosti a zkulturnění zanedbaných favel pod heslem Integrace nade vše. Symbolem tohoto trendu jsou lanovky a eskalátory, spojující chudinské čtvrti s centrem města a dodávající tamním obyvatelům pocit, že jsou platnou součástí městského celku a kulturního a civilizovaného prostředí. Ruku v ruce s tím jdou investice do kulturních institucí, knihoven a drobných městských soch a plastik. Tak se třebas v Medellínu něčemu přiučíme.
Přistáváme v malebné krajině na letišti José Marii Córdovy, jméno letiště nese dle místního provinčního rodáka a hrdiny války za nezávislost. Sjíždíme dolů do údolí, kde Medellín leží, ubytováváme se v nóbl čtvrti Poblado, hotel je součástí obřího nákupního střediska El Tesoro s pěknými výhledy do údolí. Rychle zajdeme na něco k snědku, jídelny v nákupním centru nabízejí mimo jiné místní specialitu, která se stala kolumbijským národním jídlem, obložený talíř bandeja paisa. Jídlo je to vydatné, posilněni tedy vyrážíme na obhlídku města. Počasí se trochu kazí, ochlazuje se a válí se mlhy, jedeme tedy prvně na hlavní náměstí Poblada, ležícího před kostelíkem San José del Poblado, opodál je centrum nočního života s řadou barů, Parque Lleras, tam můžeme vyrazit na nějaký ten nápoj navečer. Pokračujeme do středu Medellínu, zastavujeme před art deco budovou bývalé radnice, v níž dnes sídlí Museo de Antioquía. Aniž bychom museli do expozic vcházet, kultury si tu užijeme dost, přilehlé náměstí je totiž vyzdobeno plnou třiadvacítkou Boterových děl. Typické objemnější sochy Mistr městu věnoval. Pokračujeme dále na vyhlídku Cerro Nutibara, bohužel se hustě rozpršelo, sjíždíme tedy dolů na nápoj v místní hospůdce, a teprve v podvečer se na kopec vracíme a sledujeme, kterak se mraky válí po svazích. Jukneme též do nakašírované vesnice Pueblito Paisa, jakéhosi skanzenu typické paiské koloniální architektury. Je poněkud chladno a pošmourno, výjezd jednou z ikonických lanovek si tedy necháme na zítra, dnes by to nemělo smysl. Vracíme se zpátky do hotelu a kdo má ještě energii, sjede na nějaké to pivko dolů do parku Lleras.
MEDELLÍN - GUATAPÉ – MEDELLÍN | úterý 12. 3. 2019
Ráno vyrážíme na vyhlídkovou jízdu lanovkou systému Metrocable, včera jsme ji odložili z důvodu počasí, dnes důvod k odkladu očividně není, je naštěstí pěkně. Jedeme linkou K, což byla prvá linie, otevřená roku 2004, ze stanice Acevedo u řeky Rio Medellín do stanice Santo Domingo. Zde navazuje výletní linka L do parku Arví, ta ještě tak časně není v provozu, necháme ji tedy na příště a vracíme se dolů na Acevedo a vyjíždíme z Medellínu na malebný venkov.
Jedeme k scénickému žulovému monolitu Piedra del Peñol (Peñolská skála). Stran názvu atrakce tu panují sousedské spory, městečko Guatapé by rádo, kdyby se skalisko nazývalo dle něj, dokonce se v roce 1988 začalo s malbou nápisu GUATAPÉ na skálu, zasáhly úřady a ze zamýšleného nápisu zůstalo pouze písmeno G. V mapě se tedy setkáme i s rafinovanou variantou El Peñón de Guatapé (Guatapské skalisko), což je takový jakýsi jazykový kompromis daný podobností španělských slov, v El Peñolu ale s takovýmto označením rozhodně spokojeni nejsou. Je to takový klasický sousedský folklór typu Slovácko sa nesúdí. Pěšky vystupujeme 740 schodů k věru mimořádným panoramatům, výhledy na okolní krajinu zpestřuje členitá a pitoreskní vodní nádrž přehrady Guatapé, zde překvapivě žádné názvoslovné spory s městečkem El Peňol stran názvu přehrady nepanují. Sestupujeme ze skály a po krátkém osvěžení v hospůdce přejíždíme do nedalekého městečka Guatapé, do toho, které se tak vehementně snaží o převzetí skály pod svoji patronaci. V El Peňolu se však nedají! Guatapé ovšem nemá skalního suku tolik zapotřebí, atraktivní je samo o sobě jako patrně nejbarevnější město Kolumbie. Typickým rysem jsou zde zócala, malované sokly, s roztodivnými náměty, nejčastěji se vyskytuje geometrie a zvířata, především ovce. Na okraji města nasedáme do tuk tuků a objíždíme krátký okruh s prohlídkou těch nejvydařenějších maleb. V centru pak sesedáme, vydáváme se na oběd do místní hospůdky, volíme mezi pstruhem z nádrže a klasikou bandeja paisa. Obě volby jsou velmi dobré, a poté již máme čas na potulku po městě i na zastávku na excelentní kávu v jedné zmístních kaváren, pochopitelně je to dobrá kolumbijská káva, na níž si místní tolik potrpí.
V Kolumbii pěstují výhradně arabicu, takže káva je tu vytříbenější a sbírá se jen ručně, o tom, že je vše obvykle vekokvalitě, pak ani netřeba hovořit. To u sousedů vBrazílii kávu sklízí rovnou kombajnem a hlavně robustu, které je na objem hodně. A s tříděním zrn si tam též nikdo starost nedělá, semelou vše. Tak se nějak nepřímo zdá, že Brazilci jsou tu úhlavními konkurenty, ona je to zřejmě obdobná rivalita jako mezi Guatapé a El Peñolem, šálek dobré brazilské kávy si ale jistě nikdo z nás v dohledné době nedá! Zpáteční cesta do Medellínu vede opět tou krásnou venkovskou krajinou.
MEDELLÍN – BOGOTA | středa 13. 3. 2019
Dopoledne se vracíme zpátky na letiště a přelétáváme do Bogoty. Z letiště jedeme rovnou do historického centra La Candelaria, od rána nám poněkud vyhládlo, zastavujeme tedy prvně na oběd v hospůdce Antigua Santa Fé, která se pyšní sloganem, že má nejlepší polévku ajiaco na světě. Degustace domněnku zcela potvrzuje. Posíleni odcházíme do objektu koloniální mincovny, kde se nachází muzeum Botero. Věhlasný umělec Fernando Botero věnoval městu kolekci svých vlastních obrazů a též svoji sbírku jiných autorů pod podmínkou, že bude ke zhlédnutí bez vstupného, což bylo dodrženo. Procházíme sály s typickými boterovskými nadměrnými postavami a se sbírkou skic a menších obrazů od autorů věru zvučných jmen: Picasso, Monet, Toulouse-Lautrec,..., nicméně hlavní atrakcí jsou zde přeci jen ty Boterovy tučnice. Před muzeem se odehrává zajímavý výjev, jakýsi pouliční páter tam zrovna žehná mládeži, což je výjev jako z nějakého obrazu.
Pokračujeme z kopce na hlavní Bolívarovo náměstí a dále na ulici Carrera Séptima, kde se krátce zastavujeme u památné tabule na místě, kde byl během prezidentské kampaně v dubnu 1948 zabit liberální politik Jorge Eliécer Gaitán Ayala. Násilný čin se stal podnětem mohutného povstání, zvaného El Bogotazo, při následných nepokojích byla velká část Bogoty vypálena a v krátké době poté zahynulo po Kolumbii až čtvrt miliónu lidí. Situace v zemi vedla ke vzniku komunistických guerill a následné občanské válce, z níž se Kolumbie vzpamatovává prakticky dodnes. Kdo to tenkrát způsobil, není dodnes jasné, údajný vrah byl ubit davem ihned po vraždě, a z přípravy atentátu byla obviněna věru nesourodá skupina podezřelých: Sovětský svaz, obligátní CIA, Komunistická strana Kolumbie, tenkrát ještě neznámý Fidel Castro a též soupeři ve vlastní Liberální straně. Jak už to tak bývá u významných politických atentátů, nic se nevyšetřilo. Jedna vražda a následky se táhnou desítky let. Docházíme na náměstí Plaza Santander, kde za dohledu sochy slavného osvoboditele zrovna probíhá šachový turnaj penzistů. Vcházíme do vyhlášeného Muzea zlata. Výstava je vskutku impresivní, hlavně mystická prezentace obětního zlata v kruhové místnosti. Ze zhruba šesti tisícovek vystavených kousků zaujme nejvíce symbol muzea, zlatý obětní vor Muisků, smimořádně delikátním opracováním. Po muzeu se scházíme přes ulici na trhu řemeslných výrobků; překvapivě zde prodávají i medvídka z lamí vlny, takže o typickém dárku z Kolumbie je okamžitě rozhodnuto: medvídek z Bogoty. To budou mít celníci jistě radost! Ještě než odjedeme z centra, podíváme se do nejstaršího kostela v Bogotě, San Francisco, uvnitř zrovna začíná mše, tak jen decentně dovnitř nahlédneme.
Bogota leží ve vysokohorské kotlině a na východě je hezky lemována horským pásmem, zvaným Cordillera Oriental, východním hřebenem kolumbijských And. Dojíždíme na stanici pozemní lanovky a vyjíždíme na scénický vrch Cerro Monserrate s nadmořskou výškou úctyhodných 3152 metrů. Na rozdíl od katalánského vzoru, kde je uctívána černá Panna Marie, je zde na bogotském vršku v největší vážnosti socha El Señor Caído, jež má znázorňovat Krista, kleslého pod tíhou kříže. Z Monserrate sjíždíme již za šera a přejíždíme pak do čtvrti Zona Rosa k ubytování. Den byl dlouhý, do žádných větších akcí se tak již pouštět nebudeme.
BOGOTA – VILLA DA LEYVA | čtvrtek 14. 3. 2019
Ráno vyjíždíme výpadovkou ven z Bogoty, podél výpadovky sledujeme dlouhou cyklostezku, Bogota má jeden z největších světových systémů cyklostezek vůbec, však je také cyklistika kolumbijským národním sportem. Obliba jízdního kola a psa na vodítku je to, co očividně spojuje kolumbijský národ s národem českým. Po dvou hodinách dojíždíme do Zipaquirá, vcházíme do solné katedrály, jež byla v moderním duchu vybudována na počátku devadesátých let a jejíž prostory nezastírají, že se vlastně jedná o klasický solný důl. V bočních překopech a v těžebních komorách se nacházejí zastavení křížové cesty, a stejně jako tyto kapličky, i hlavní trojlodí kostela působí hlavně čistým prostorem, hrou stínů a barevného světla a odhalenými geologickými formacemi, na žádná v ibersko- americkém prostoru obvykle oblíbená barokní cingrlátka a tuny zlacení se tu nehraje, což je jen dobře.
Vracíme se na hlavní silnici a jedeme dále, zastavujeme u památného mostu v Boyacá, malý to mostík přes malý potůček, zato velký význam pro svět, zde byla roku 1819 vybojována památná bitva mezi královskými vojsky Nové Granady a povstalci pod vedením Simóna Bolívara, krátká bitva byla úvodem k pádu místokrálovství a konci španělské nadvlády nad severní částí Latinské Ameriky a tím pádem k zásadnímu překreslení politické mapy světa. Místo je to tedy velevýznamné, obvykle se tu setkáváme se školními výpravami, dnes je tu prázdněji, letní prázdniny už skončily a žáci jsou v lavicích. Autentický dojem ovšem narušuje skutečnost, že most není původní. Přes horské sedlo dojíždíme do Villy de Leyva. Malé historické městečko se pyšní svým obřím náměstím, Plaza Mayor, údajně největším vydlážděným náměstím v celé Latinské Americe. Bydlíme jen dva bloky od náměstí, takže se ihned po ubytování ve stylovém koloniálním hotýlku vydáváme na podvečerní procházku, na sedmou se ale vracíme, v knihovně se podává nápoj na uvítanou, horké canelazo, skořicový svařák z třtinové pálenky aguardiente. V chladném večerním vzduchu se velmi hodí, a pak se můžeme opět vydat do ulic, převažují výletníci z Bogoty. Ideálním naplněním večera je tedy někde posedět či si koupit pivo či něco jiného do ruky od tety z koloniálu a hřadovat na schodech před kostelem a pozorovat ruch na náměstí, zámysl ovšem kazí bouřka a drobné poprchávání. Nevadí, atmosféra s divokou oblačností nad horami je tak nadmíru dramatická.
VILLA DA LEYVA – BOGOTA – ODLET DO PRAHY | pátek 15. 3. 2019
Budíme se do příjemně líného dopoledne, odjíždíme až před obědem, a tak se dopoledne můžeme hezky ještě projít po koloniálních uličkách. Po jedenácté se balíme a odjíždíme na okraj Villy da Leyva, kde stavíme u bizarní stavby Casa Terracota, kterou její stavitel Octavio Mendoza nazývá největším kusem keramiky na světě. Stavbu vskutku zhotovil z místního jílu, výsledek však připomíná jakousi filmovou kulisu z béčkového hollywoodského filmu pro všechny generace, spokojíme se tedy s letmým pohledem a jedeme hned dále ke klášteru Ecce Homo. Klášter za kolonie sloužíval jako domov důchodců pro vysloužilé dominikánské mnichy a jako odpočinková stanice pro misionáře, odsud se vydávající mezi nepřátelsky naladěné domorodce. Klima je tu příjemné, takže by snad ani nevadilo, kdybychom tu uvízli, naštěstí se před žádnými divokými domorodci skrývat nemusíme, naopak, lid je v Kolumbii nadmíru milý.
Vracíme se zpět do údolí, horskou bramborářskou krajinou dojíždíme do Sutamarchanu, oknem proniká do vozidla vůně uzenin, městečko je vyhlášeno svými klobáskami, bude potřeba ochutnat, zastavíme se tu tedy na zpáteční cestě. Nyní nás čeká blízká Ráquira, věhlasné to centrum keramické výroby. Městečko je nadmíru barevné, o veřejnou keramiku tu také není nouze, na náměstíčku vyniká socha jakéhosi ožraly, při bližším průzkumu se ovšem ukazuje, že se nejedná o anonymního strýce, co požil, ale o věhlasného hudebníka Jorge Velosu, zakladatele oblíbeného vesnického hudebního stylu, zvaného carranga. Podivné držení rukou má symbolizovat přítomnost hudebního nástroje guacharaca, samotný instrument ovšem keramik nezhotovil a Maestrovi do rukou tedy nevložil. Pobyt v keramickém městečku zakončíme v kavárničce na náměstí dobrým café tinto (všude ve světě se o kávě říká, že je černá, pouze zde v Kolumbii mají temně červenou). Nápoj je tu připravován ve velmi stylovém chromovaném kávovaru, jehož design vděčí za inspiraci jistě nějaké ilustraci z verneovky či dobové oslavné rytině s tematikou pokroku ve století páry. Však je také příprava kávičky doprovázena mohutnými parními efekty, které by pohnuly i lokomotivou. A po kávě může přijít na řadu i zde vyráběný tradiční vaječný koňak sabajón.
Vracíme se z Ráquiry do Sutamarchanu a zastavujeme se v jedné z lidových hospůdek u silnice na zabijačkový oběd, podává se tradiční klobáska longaniza a jakási místní jelita. Posezení doplňují vepřové výpečky, jí se tu na kolumbijské náhorní planině věru vydatně, klobásky mají chuť nezvykle vytříbenou, asi jsme u nás již odvykli, že uzeniny mohou obsahovat dokonce i maso. Z vydatného výkrmu by měl jistě radost sám Mistr Botero, ještě pár longanizek a můžeme stát Mistrovi modelem. Řádně najedeni a napojeni jedeme zpátky do Bogoty, ochlazuje se, je vidět, že jsme zase vystoupali do vyšší nadmořské výšky, a míříme rovnou na letiště El Dorado. Španělé se domnívali, že zde někde leží ona bájná země, plná zlata, my tu zlato nenašli, ale pokladů jsme v Kolumbii viděli vskutku dost.