TROSEČNÍKEM NA PRINCOVĚ OSTROVĚ
ODLET Z PRAHY DO LISABONU | úterý 21. 9. 2021
Letecká spojení po Evropě už nejsou, co bývávala, a tak odlétáme do Lisabonu přes Mnichov, dolétáme přesně načas, aspoň něco u německých firem funguje, jak kdysi, a odjíždíme do hotelu na Avenidě Roma. Ubytování doprovází byrokratismus, než je vydána karta od pokoje, musí recepční zkontrolovat test, očkování neočkování.
Rychle se ubytujeme a abychom využili dne, vyrážíme do centra Lisabonu. Jedeme metrem na stanici Baixa-Chiado v Dolním městě, vycházíme z metra na prostranství Largo do Chiado a pokračujeme na náměstí Praça Luis de Camões. Náměstí vévodí monument oslavovaného národního básníka Luíse Vaze de Camões, epik zde triumfálně stojí na podstavci. Autor sochy mohl dílo ale pojmout výrazně dramatičtěji, a to, kterak usilovně plave jednou rukou v moři, a v druhé vítězně třímá nad hladinou svazek svého monumentálního díla Lusovci. Básník totiž ztroskotal kdesi u kambodžského pobřeží a k břehu prý doplaval jednou rukou, v té druhé držel nad hladinou zmíněný rukopis. Cenné dílo tak zachránil, svoji čínskou milenku prý ale ve vlnách nechal utopit, veden úvahou, že pro zářnou budoucnost Portugalska je hrdinský epos důležitější než nějaká přítulná Číňanka.
Protikladem utopení je smrt žízní, v rámci prevence sedáme do zahrádky v malé pouliční hospůdce na ulici Rua da Horta Seca a popijeme točené pivo Super Bock, s kterým se budeme hojně setkávat i na Svatém Tomáši. Strýc na baru je milý, ještě, že nás neodradil název ulice, pro provozování pivní zahrádky není adresa Suchá zahrada zcela ideální. Pokračujeme dále, scházíme z kopce po Rua das Chagas, kde se objevují prvé fasády s typickými modrými kachlíky azulejos, do uličky Rua Nova do Carvalho, zvané Pink Street či Rua Cor de Rosa, kdysi to byla vykřičená čtvrť u přístavu, po důkladné gentrifikaci se z ulice stalo ukázkově módní barové srdce lisabonského nočního života s ikonickou a fotogenickou růžovou barvou dlažby. Bohužel opravdu živo zde začíná být až později po setmění, do větších akcí se tu tedy pouštět nebudeme, jsme ostatně v Lisabonu jen na skok. Přes náměstí Praça Duque da Terceira, jemuž dominuje obří socha prvého vévody z Terceiry, kterým byl velevýznamný portugalský státník a generál devatenáctého století António José de Sousa Manuel e Meneses Severim de Noronha, docházíme k řece Tajo, portugalsky zvané Tejo (tedžu). Tok zde tvoří geomorfologicky vzorové nálevkovité ústí, neboli estuár, takže se jedná zčásti o moře a zčásti o řeku. Pokračujeme podél vody proti toku k náměstí Praça do Comércio. Náměstí vzniklo za rozsáhlé přestavby Lisabonu po tsunami z roku 1755 a vévodí mu jezdecká socha krále Josefa I. (José I.) a triumfální oblouk. V budovách kolem náměstí sídlily přední státní instituce, pro nás je dnes nejzajímavější je ministerstvo zámoří (Ministério do Ultramar), které spravovalo naše vzdálené cílové souostroví.
Opouštíme Cidade Baixa, Dolní město, postavené v rámci tzv. pombalovské přestavby po zmíněném tsunami, přestavbu vedl tehdy všemocný markýz de Pombal, a stoupáme vzhůru ke katedrále. Více než katedrála zaujímá prodej korkových bizárií, připomínající, že Portugalsko je jedním z hlavních pěstitelů korkových dubů. Pokračujeme k vyhlídce Miradouro de Santa Luzia s pěkným výhledem na řeku Tajo a na tradiční čtvrt Alfama pod námi. Je to v Lisabonu vzácná čtvrt, většina domů přežila bez úhony tsunami a tak nám panorama střech malostranského střihu dává představu, jak tenkrát Lisabon vypadával. Pomalu se stmívá, sedáme tedy na náměstíčku Largo das Portas do Sol do příjemné pouliční hospůdky a co jiného si při naší krátké zastávce v Lisabonu objednat než tradiční bacalhau?
Treska je národní pochutinou Portugalska, večeře je tedy stylová. Po večeři pak pokračujeme podél tramvajových kolejí zpátky k metru a ze stanice Martim Moniz se vracíme zpět do hotelu. Hotel leží dost daleko od oceánu, to je pro klidný spánek asi dobře. Historické zkušenosti s přírodními pohromami jsou v Lisabonu stále živé a vzhledem k současné zvyšující se aktivitě kanárského vulkánu Cumbre Vieja není geologická ostražitost nemístná. Byť explozivní výbuch pliniovského typu tam patrně nehrozí, což je jenom dobře, ten by jistě nějakou tu megatsunami vyvolal.
LISABON – SVATÝ TOMÁŠ | středa 22. 9. 2021
Žádná přírodní pohroma v noci nenastala, spalo se klidně. Můžeme tedy v klidu posnídat a o půl osmé odjíždíme zpátky na letiště a odlétáme na jih. Nekonečné saharské planiny připomínají povrch jakési jiné nehostinné planety, pak se začíná zvolna zelenat a už přistáváme v ghanské Accře. Z letadla se nevystupuje a obří Accru zanedlouho opouštíme, nad oceánem se objevuje výraznější oblačnost a se soumrakem se snášíme na přistávací dráhu jediného mezinárodního letiště Svatého Tomáše. Procházíme formalitami, kde důležitou roli zaujímá několikeré mytí rukou dezinfekcí a měření teploty, vycházíme před letiště, střetáváme se s Ivanem a přejíždíme večerním městem do hotelu.
Na letišti směnárna nebyla, což nevadí, na sedmou je do recepce objednán místní směnárník s brašnou plnou dober, měníme tedy tak, jak je zde zvykem, kurz je ostatně všude jednotný, a můžeme tedy s paklíky hotovosti vyrazit na večeři do blízké hospůdky Papa Figo. Dominují ryby, barakuda je věru vynikající; úlovek dne, ryba andala, což je plachetník atlantský (Istiophorus albicans), byla patrně kapitálním kouskem, velkým, ale starším jedincem, a je tedy poněkud tvrdší a tužší, rozhodně je ale v biokvalitě. Ještě že ji můžeme zapít dobrým pivem Rosema z místní produkce.
SVATÝ TOMÁŠ | čtvrtek 23. 9. 2021
Ráno nás čeká prohlídka hlavního města a blízkého okolí. Vyjíždíme k pevnosti São Sebastião, kterou zde Portugalci postavili za vlády krále Sebastiana I. na obranu proti korzárům. Dnes se v pevnosti nachází Národní muzeum, před vstupem stojí tři sochy, dvě z nich představují mořeplavce a objevitele zdejších obou ostrovů, jsou to João de Santarém a Pêro Escobar. Doprovází je socha třetí, kterou je João de Paiva, první správce ostrova, tzv. capitão do donatario. Sice jeho kolonizační mise roku 1487 nebyla zrovna nejúspěšnější, král s jeho aktivitou na ostrově nebyl zcela spokojen, a půlku ostrova mu záhy odebral a přidělil do správy jeho dceři Mécii de Paiva. Ta se zde sochy ale nedočkala. Sochám chybí popisky, a tak není zcela jasné, kdo je kdo, kapitán donatario je údajně ten třetí vzadu.
Vstupujeme do pevnosti, na nádvoří nás vítá další socha na podstavci, ta tentokrát nepatří žádnému zasloužilému kolonizátorovi, ale kožatce velké, jednomu z druhů mořských želv, které na zdejších plážích kladou vejce. S milou místní tetou procházíme jednotlivé expozice, nejpoučnější je hezká jídelna latifundisty, přenesená sem ze zemědělské usedlosti. Tyto usedlosti se na ostrovech nazývají portugalským slovem roça, což by šlo přeložit něco jako výkluč. Mobiliář pochází z velké roçy Agostinho Neto, jež se trochu překvapivě nejmenuje po svém majiteli, v době svatotomášského socialismu po získání nezávislosti byla portugalskému majiteli očekávatelně zabavena, zestátněna a soudružsky pojmenována po prvém prezidentu nezávislé a marxisticky orientované Angoly, Antóniu Agostinhu Netovi. Prohlídku zakončujeme stylově v síni nezávislosti, zpěvem svatotomášské hymny v podání milé paní průvodkyně, a odjíždíme vzhůru do hor, k vodopádu São Nicolau.
Vodopád je impresivní, vody je tu ale zrovna poskrovnu, v pořádném dešti by to bylo jistě lepší pokoukání. U silnice tu hojně rostou jakési červené malinovité plody, které jsou jedlé, na křižovatce je dětičky prodávaly v úhledných kelímcích, o co přesně se botanicky jedná, se nedaří zjistit. Jedlé ale plody jsou, jak bylo vyzkoušeno praktickým pokusem ve formě okusu. Vracíme se dolů přes městečko Trinidade do São Tomé a jelikož nás divoké maliny zase tolik nezasytily, nastává čas k obědu. Zastavujeme v kulturním centru CACAU, zkratka nejenomže odkazuje na primární zemědělský produkt Svatého Tomáše, ale je i akronymem z portugalského Casa das Artes, Criação, Ambiente e Utopias – Dům kultury, tvořivosti, prostředí a utopií, pod čímž si lze představit cokoliv. Je to patrně moderní lokální variace na kdysi v Portugalsku všudypřítomná salazarovská agitační střediska Casas do Povo – Lidové domy. V bývalé skladištní hale se nabízí kromě výstavy uměleckých děl a řemesel i příjemná restaurace, která očividně slouží i jako závodní jídelna pro papalášstvo z blízkých státních institucí.
Ryba je zde výborná, a po rychlém obědě fasujeme od milé slečny několik pytlíků chutných domácích cukrovinek z roçy São João, kam máme mít namířeno po příjezdu zpátky na ostrov svatého Tomáše za několik dnů. Pokračujeme do centra města São Tomé. Jedeme ke katedrále Sé Cathedral Nossa Senhora da Graça, svatostánek je otevřen, můžeme tedy nahlédnout dovnitř. Kostel zde byl postaven už v samotných počátcích kolonizace na konci patnáctého století, několikrát byl během staletí přestavován, a současná podoba fasády pochází až z roku 1956. Zhruba o století starší je sousední růžový prezidentský palác, bývalé sídlo portugalských guvernérů, dnes pochopitelně veřejnosti nepřístupný, dokonce se prý ani nesmí fotografovat, což se v našem případě beztrestně nedodržuje. To je dosud v oblasti západní Afriky stále přetrvávající paranoia, že se zhusta nesmí fotografovat státní veřejné budovy, často zákaz nabývá bizarnosti tím, že se nesmí utajovaný objekt zvěčňovat fotoaparátem, kdežto mobil obvykle nevadí.
Zajdeme ještě na nábřežní Avenidu 12 Julho, pojmenované po památném dni roku 1975, kdy ostrovy získaly nezávislost a zahledíme se do vln zátoky Ana Chaves, jenž je pojmenována po portugalské šlechtičně, která patřila k prvým velkým pozemkovým vlastníkům na ostrově. O její identitě panují mezi místními historiky velké dohady, obvykle je považována rovnou za nemanželskou dceru portugalského krále Jana III., což by vysvětlovalo mimořádnou štědrost královského eráru k její rodině a její matce zvláště. Ale kdoví, jak to bylo, je to jenom pověst. Přejíždíme odtud na náměstí Praça Yon Gato, jež je pojmenované po jednom ze svatotomášských bojovníků za nezávislost, a jdeme se projít na centrální tržiště. Na prodej jsou hlavně rozličné domácí potřeby a oděvní doplňky, takže z velkých nákupů tu nebude nic.
Přejíždíme dále na krátkou zastávku na ústředním náměstí nezávislosti, Praça de Independência, s hezkými koloniálními budovami kolem, z nichž vyniká úřad centrální banky. Na závěr prohlídky hlavního města nás čeká čokoládová manufaktura Claudia Coralla, italského podnikatele, který se bezpochyby řadí k největším světovým odborníkům na pěstování kakaovníků a zpracování kakaa, a to nejenom po stránce teoretické, však také učí na místní univerzitě, ale hlavně po stránce praktické. Zde na ostrově působí již od roku 1992, kdy se zde usadil poté, co byl nucen kvůli politickým změnám opustit tehdejší Zaire, dnes Demokratickou republiku Kongo, a zároveň ponechat svému osudu tamní velkoplantáž o výměře 1250 hektarů. Zde se nakonec pustil do pěstování kakaovníků a kávovníků, a výsledky jeho dlouholetých výzkumů a praxe můžeme dnes ochutnat.
Zásadním zjištěním, které nám Claudio několikráte zdůrazňuje, je skutečnost, že pokud se domníváme, že správná kvalitní čokoláda musí být vždy hořká, tak jsme podlehli klamavé reklamě velkovýrobců, kteří technologické nedostatky při velkoobjemovém zpracování kakaových bobů vydávají za klady. Čokoláda totiž v přirozeném stavu hořká být nesmí nikdy, a toho lze dosáhnout pouze pečlivým manufakturním zpracováním, což nám je demonstrováno při štědré degustaci různých typů čokolády. Jsme tedy rádi, že se nám věnuje rovnou sám Mistr, jež se se svojí čokoládou doslova mazlí, je vždy radost vidět zapáleného člověka, kterého jeho práce těší a naplňuje. To, že legendární Claudio Corallo vyrábí jednu z nejlepších světových čokolád je po návštěvě manufaktury a po ochutnávce jasné každému. Návštěva nám tedy byla velkou ctí!
Zítra nás čeká přelet na Princův ostrov, musíme tedy ještě před soumrakem na antigenní test na blízkou kliniku, a pak nás večer čeká už jenom lehká večeře v prověřeném restaurantu Papa Figo, z nabídky vítězí excelentní rybí polévka.
SVATÝ TOMÁŠ – PRINCŮV OSTROV | pátek 24. 9. 2021
Ráno je jako vymalované, po klidné snídani nasedáme do mikrobusu a přejíždíme na svatotomášské letiště, nasedáme do ukrajinského vrtulového letounu Saab 340B, který zajišťuje spojení s Princovým ostrovem v dresu národní letecké společnosti STP Airways. S posádkou kapitána Maximoviče odlétáme na severovýchod. Princův ostrov je menší a méně obydlený, zhruba osm tisícovek obyvatel však má vlastní autonomní vládu.
Přistáváme na malém letišťátku, sedáme na korby hotelových džípů a venkovským terénem přejíždíme na bývalou roçu Belo Monte, kde plánujeme setrvat tři noci a trochu se porozhlédnout po ostrově. Bývalá koloniální usedlost stojí na kopci přímo nad jednou z ikonických a často fotografovaných pláží ostrova, Praia Banana, takže po uvítacím drinku, ubytování a lehkém obědě se na pláž rovnou vydáváme a líné odpoledne trávíme zde. Cestu z kopce je možno absolvovat po svých kolem vyhlídky či se nechat svézt hotelovým džípem, jenž je k službám na vyžádání kdekoliv. Inu, strávíme tu pár dnů jako sáhibové v době koloniální, to je třeba si užít! A užijeme si dobré menu u večeře rovnou s dvojicí hlavních chodů, šéfkuchař je excelentní, inu, nežilo se tu bílým pánům za kolonie věru zle!
BOM BOM - ROÇA SUNDY | sobota 25. 9. 2021
Původně jsme měli bydlet jednu noc v lidovém hotýlku ve městě a dvě noci na pláži Bom Bom, plážový hotel je stále zavřený, a tak bydlíme v koloniálním prostředí bývalé roçy. Abychom si ale o ostrově udělali lepší představu, vyjíždíme po deváté s Fernandem a jeho čínským Fotonem na vzdálenou pláž. Jedeme kolem letiště, právě zde probíhá vítací ceremonie, na oficiální návštěvu dorazil sám předseda vlády Kapverdských ostrovů, oba státy se společnou historií i podobnou geografií pochopitelně k sobě mají blízko, Kapverdy ale zaujímají ve vztahu k Svatému Tomáši a Princovu ostrovu pozici jakéhosi staršího bratra. Objíždíme přistávací dráhu a klesáme k vjezdu do hotelu Bom Bom, podle stavu opuštěného areálu to vypadá, že se návrat k normalitě ještě odkládá. Aspoň jsme tu na pláži téměř sami, kromě skupiny španělských tet, jež s námi včera přiletěly stejným letadlem, a které budeme asi na ostrově stále dokola potkávat. Věnujeme se tedy vychutnání plážové atmosféry, po poledni se vrací Fernando a přiváží piknik, vařila jeho žena Jacqueline, a ukazuje se, že by hned mohla nastoupit v nějakém věhlasném a renomovaném podniku, obě připravené ryby jsou vynikající.
Výtečné ryby jsou dojedeny a na pláž v nastávajícím odpoledni zvolna dorážejí místní výletníci, též piknikařit. Sedáme na korbu a jedeme dále, vzhůru k letišti, a pak zase nekonečnými serpentinami dolů, ostrov je maličký, ale doprava je tu časově náročná. Skrze divoce vyhlížející kakaovníkové plantáže dojíždíme k pláži Praia da Ribera Izé. Lesy v okolí patří k bývalé roçe Ribeira Izé, kam si zdejší vlastník José Ferreira Gomes přivezl na počátku devatenáctého století z rodné Brazílie sazenice kakaovníku, původně jako okrasu kolem rezidence, brzy však zjistil, že se zde kakaovníku mimořádně daří a stal se tak otcem zdejšího kvalitního kakaa. Hospodářsky se tedy jedná o významnou historickou lokalitu. Plantáž později převzala jeho krásná manželka Maria Correia Salema Ferreira, o níž se na ostrově dodnes vyprávějí hodně zajímavé pověsti, údajně to byla nenasytná nymfomanka, která ovšem všechny své milence nechávala okamžitě po akci zabít, aby se aférka nedostala na veřejnost, a hlavně aby se o nemanželském potěšení nedozvěděl samotný pan farář. Vyhlazovací přístup k milencům se ale s ohledem na tehdejší mizivou populaci ostrova nejeví moc prozíravým jednáním, tudíž se lze domnívat, že to může být jen pozdější pomluvná pověst, kterou rozšířili její nepřátelé z řad méně úspěšných plantážníků, a hlavně z řad otroků, které údajně sdírala z kůže. Vlastnila jich dle dochovaných účetních knih plných 376, takže autorů pověstí by se jistě našlo dost. Na druhou stranu může být ale podezřelé, že také oba její manželé sešli za plného zdraví podezřelou smrtí.
Z plantáže tu již moc nezůstalo, rozpadlý plantážní kostelík leží hluboko v lese, jedeme tedy dál k scénické plážičce Praia Margarida. Po koupeli se džípem vracíme k objektu luxusního hotelu Sundy Praia, nahlédneme na pláž, a lesem vyjíždíme vzhůru k roçe Sundy. Dolní pláž Ribeira Izé byla významná lokálně ekonomicky, tato usedlost na kopci má ovšem historický význam globální. Právě zde astronom Arthur Eddington pozoroval při slunečním zatmění dne 29.5.1919 ohyb dráhy světla, přicházejícího od několika hvězd v souhvězdí Býka, jmenovitě hlavně z dvojhvězdy Kappa Tauri. Posun polohy vzdálených hvězd na fotografické desce v těsném sousedství zakrytého slunečního kotouče ve vztahu k jejich obvyklé poloze vůči ostatním hvězdám tak experimentálně potvrdil zásadní předpoklady Einsteinovy obecné teorie relativity. To, že je vše ve světě relativní jsme zjistili na kopci ostatně i my, cesta zpátky od pláže byla rozhodně kratší než cesta na pláž, vše je tedy relativní, a to ani nemusíme pozorovat 154 světelných let vzdálené objekty. Zapadlejší lokalitu pro potvrzení epochálního objevu by málokdo na světě asi našel. Vracíme se se soumrakem do Belo Monte a čeká nás stylová večeře ve stylu domorodé kuchyně, národní specialita calulu a jako příloha obvyklá kukuřičná ugali, zvaná místně pap, je zde chutně nastavena rýží, pro evropské žaludky je tudíž o něco přijatelnější než obvyklý čistě kukuřičný originál v domorodých vývařovnách.
SANTO ANTÓNIO – PRAIA ABADE | neděle 26. 9. 2021
Dnes je výrazně pošmourněji, odjíždíme ráno do Santo Antónia, čeká nás povinný test v místní nemocnici, než nám výsledky testů vytisknou, počkáme na terase příjemné hospůdky Mira Rio u řeky Papagayo. Tok stéká z dominantního vrcholku Pico Papagayo, nyní se halícího do mraků. Výsledky jsou do půl hodiny, můžeme se tedy vydat na procházku po městečku, které se pyšní titulem nejmenšího hlavního města světa. Zda tomu tak vskutku je, těžko říci, například Vatikán má o plné dva tisíce obyvatel méně, ale zase se kolem něho místo lesů prostírá megapole Říma. Každopádně sto let bylo městečko Santo Antonio dokonce hlavním městem celé kolonie, včetně Svatého Tomáše, sídlí zde autonomní prezident, vláda, má vlastní rádio, na dva a půl tisíce obyvatel by se dalo říci, že se jedná o slušný oddíl. Je neděle, ze mše v kostele nebude nic, kostel je v renovaci, a mše svatá se odehrává ve školní třídě misijní školy, místo folklórních zpěvů se pan farář vyžívá v kázání, velký a barvitý folklór to tedy není. Rozhodně živěji je v nedalekém lidovém baru.
Projdeme se tedy po hlavním náměstí, před růžovou budovou regionální vlády, na náměstí stojí pomník slavnému rodákovi Marcelu da Veigovi, proč ale musel být pomník uctívaného básníka ozdoben zrovna dvěma kanóny, to těžko říci. Asi by bylo nutno se začíst do díla, byla by to asi četba spíše pro opravdové odborníky. Míříme dále k tržišti, na čerstvé úlovky je radost pohledět, místní nakupující se nějakou podřadnou rybou nenechají obalamutit, spotřeba ryb je na ostrovech vysoká a každý občan souostroví průměrně spořádá kolem 26 kg rybího masa za rok. Na trhu tety zrovna nabízejí hezký úlovek ryb fulu fulu, neboli tuňáka malého (Euthynnus alletteratus), v Atlantiku hojné, ale dle vizáže tet jistě výživné ryby, naproti mají zase v nabídce červenavé ryby pargo neboli pražmana modroskvrného (Pagrus caeruleosticus) a vermelho terra neboli chňapala skaliskového (Lutjanus fulgens).
Ryb a výpěstků jsme si tedy na tržišti užili, jedeme dále do rybářské vesničky Praia Abade, ať si též trochu užijeme lokálního přímořského života. Mezitím se ale rozpršelo, cesta na korbě čínského vozu by tedy nebyla nic moc, a tak přesedáme ještě do druhého vozidla a míříme vzhůru do kopce a na jih. V rybářské vsi panuje uvolněná nedělní odpolední atmosféra, centrem života se jeví nálevna s nabídkou svěžího palmového vína, zvaného lokálně vim pema. Dochází tedy na improvizovanou ochutnávku, ceny jsou tu lidové, nálada veselá a burčákovitá tekutina v zavařovačce velmi osvěžující.
Ale i pracovní zápal tu je, na pláži se opravují sítě a v noci se zřejmě bude zase vyjíždět na moře. Ryby jsou základem zdejší stravy. Opouštíme vesnici a jedeme na vyhlídku Terreiro Velho, okolní porosty tu představují kakaovníkové plantáže, které v devadesátých letech zakoupil Claudio Corallo, odtud pochází většina jeho prvotřídních bobů. Vyhlídka je dramatická, lehce prší a scenérie jsou zamlžené, i tak je tu ale krásně. Na velké kochání výhledy to tu ale zrovna není, nejen kvůli počasí, ale i kvůli hlásícímu se hladu, a tak se vracíme do Santo Antónia, kde nás v domku u Fernanda čeká domácky vytříbený oběd: grilovaná ryba a specialita Fernandovy ženy Jacqueline: výživná pochoutka rancho moda da terra, směs zeleniny, různých exotických koření z okolních lesů a ryby v hustém nálevu fazolí a palmového oleje. Po obědě se vracíme zpátky na Belo Monte a do večeře nás už čeká jen relax.
TROSEČNÍKEM NA PRINCOVĚ OSTROVĚ Fotogalerie zde
PRINCŮV OSTROV | pondělí 27. 9. 2021
Vždy, když se to nejméně hodí, tak vše trvá dlouho. Včerejší směnu v hotelu představovali nedělní náhradníci, a ti mají službu i u snídaně, vše trvá a sotva stíháme odjezd z Belo Monte, nestačíme se ani pořádně na rozloučenou rozhlédnout. Však to nakonec vadit nebude, po delším čekání na letišti nám je oznámeno, že letadlo nepoletí, a že se snad let překládá až na zítra. Vracíme se do hotelu a nyní máme času na porozhlédnutí se po areálu až až. Na pláž Praia Banana dolů je možno vyrazit či výšlapem po pralesní bahnité cestě na liduprázdné pláže Praia Macaco a Praia Boi. Večer žádné zprávy o osudu letadla nejsou, počkáme na ráno.
PRINCŮV OSTROV | úterý 28. 9. 2021
Ráno čekáme na zprávy z letiště. Včera se údajně na ploše srazil traktor s letadlem, nevíme ale, který ze strojů je více poškozený. Při známé pověsti sovětských letců, kteří do vzduchu dokáží zvednout i traktor, tedy čekáme, který ze strojů na Svatém Tomáši opraví dříve a s čím pro nás ukrajinský kapitán vlastně přiletí? Se Saabem či s létajícím traktorem? Bohužel se neopravil ani jeden stroj, zůstáváme tedy odříznuti od světa. Aspoň, že je tu tak hezky. Čas tedy můžeme věnovat zase relaxaci na plážích a v okolí. Večer se dozvídáme, že ani zítra letadlo nedoletí, můžeme tedy naplánovat výlet kolem ostrova.
KOLEM PRINCOVA OSTROVA | středa 29. 9. 2021
Předpověď není zrovna ideální, ale s výletem není radno otálet, co kdyby se nám zítra podařilo odletět. Sjíždíme dolů na Praia Banana a vyrážíme proti směru hodinových ručiček na plavbu kolem ostrova. Míjíme známé pláže Bom Bom, Ribeira Izé a Margarida, počasí se ale pozvolna horší. Naložené udice během plavby nezahálí, a náhle se vlasec napíná, a je ulovena kapitální barakuda. Míjíme divokou rybářskou vesničku na Praia Lapa, odříznutou od světa, kde se čas očividně zastavil, my zase zastavujeme na šnorchlování na nedalekých útesech, a pak vjíždíme do učiněné průtrže mračen. Celou východní stranu ostrova obeplouváme v hustém dešti, takže z mimořádných scenérií pobřeží a divoce rozeklaných hor není prakticky nic. Inu, mořeplavec tvrdý chleba má! Promáčeni doplouváme zpátky na Praia Banana a vyjíždíme na horu do Belo Monte. A ač jsme v tropech, prakticky na rovníku, horká sprcha dnes není úplně k zahození!
PRINCŮV OSTROV | čtvrtek 30. 9. 2021
Dnes opět žádné zprávy z letiště, průzkumná mise do Santo Antonia za účelem zjištění možnosti odplutí kamerunskou nákladní lodí M/V Lucas, která několikrát do měsíce zajišťuje pravidelné spojení Svatého Tomáše s Princovým ostrovem, končí neúspěšně, loď sice má odplouvat v pátek navečer, ale dle sdělení kapitána je také možné, že popluje až po víkendu, spoléhat se na to tedy nedá a o nepohodlnou, byť zážitkově a folkloristicky výživnou dvanáctihodinovou evakuační plavbu v podpalubí mezi žoky budeme tedy ochuzeni. Nezbývá než čekat na zprávy z letiště, počasí je celý den navíc pod psa, v Guinejském zálivu se uchytila jakási tropická okluzní fronta a z šedivých mraků dnes lije a lije. Ještě, že v hospůdce Mira Rio mají dobře vychlazenou Rosemu i jiné nápoje. A večer nám šéfkuchař připravuje upomínku na včerejšek, ulovená barakuda je servírovaná ve výborné úpravě, jak také jinak.
PRINCŮV OSTROV | pátek 1. 10. 2021
Ráno nic potvrzené opět není, naděje ostrovnímu trosečnictvu ale svítá, všichni musíme hned po snídani odjet na povinné testy do Santo Antónia, což bývá obvyklá předzvěst, že opuštění ostrova se blíží, pokud tedy testy dopadnou dobře, což značí negativně. Slůvko pozitivní v posledních měsících získalo po světě výrazně záporné zabarvení. Počasí se ale proti včerejšku zlepšilo, a tak je možno se po návratu vydat zase dolů na naši pláž Praia Banana, snad už naposledy.
Při večerním poklidném posezení na terase najednou běžné zvuky džungle přeruší nezvyklý zvuk. Letecký motor vysoko nad korunami stromů. Letadlo! Převrhnuté židle, rozlité nápoje a výsledné křepčení a mávání směrem vzhůru k neviditelnému letounu na temném nebi připomíná scény z trosečnických filmů, chybí jen ohňové signály a obří nápis HELP! A dopadá to stejně jako ve filmech: radost se brzy mění v tázavou nejistotu a skrývané zklamání, přesně takto by zápletku dávkoval každý dobrý filmový scenárista. Letadlo totiž nad ostrovem zakrouží, ani nepřistává, otáčí se, a nabírá směr zpátky na sever, směrem ke Kamerunu a mizí v dáli za obzorem. Celou dobu se mluvilo o tom, že holandský majitel Belo Monte má v Kamerunu k dispozici své soukromé letadlo a že závisí jen na povolení místních úřadů, aby jej využil pro přesun uvíznuvších hostů do São Tomé, odlet letadla zpátky směrem ke Kamerunu je tedy záhadou, která moc jistoty do našeho dalšího osudu nepřináší. Lépe tedy dopít zbytky nápojů, tedy těch, co se nerozlily při radostném výskání ke korunám palem, a ráno budeme moudřejší. Boa noite!
PRINCŮV OSTROV – SVATÝ TOMÁŠ | sobota 2. 10. 2021
áno nepanuje žádný spěch. V poklidu dosnídáme, a po jedenácté bychom snad měli odjíždět na letiště. Soukromé letadlo z Kamerunu snad přistálo, má přiletět sám pan majitel, a jakási teambuildingová výprava jeho nizozemské firmy, zájem na vystřídání nájemníků v hotelu je tedy oboustranný. Před odjezdem je tedy ještě čas zajít na vyhlídku a rozloučit se pohledem s rajskou banánovou pláží, nakonec padá až určitá nostalgie, za ten týden jsme si tu docela zvykli.
Na letišti čekáme opět dlouho, snad se nebude opakovat pondělní scénář, nakonec tu přistává ono kamerunské letadlo s hotelovými VIP hosty, a krátce po něm dosedá za mohutného aplausu celé čekající odletové haly tryskový Embraer ERJ-14SLR společnosti Cronos Airlines. Pod vlajkou Rovníkové Guiney se příliš často nelétá. Hlášení ve španělštině nám připomíná, že sousední země je jedinou samostatnou africkou zemí, která má za oficiální jazyk právě tuto řeč. Španělsko v závislosti na tordesillaské smlouvě v Africe nikdy žádnou velkou koloniální činnost nevyvíjelo, a ostrov Bioko a přilehlou oblast na pevnině získalo od Portugalska až v dobách pozdějších, roku 1778, na základě smlouvy z El Parda, výměnou za území v oblasti Río de la Plata, což vysvětluje, že dnešní Rovníková Guinea byla za kolonie spravována přes oceán z Buenos Aires. Byla to tehdy taková rozsáhlejší stěhovací akce po vzoru Kulového blesku.
Přistáváme na Svatém Tomáši, jedeme rovnou na kliniku na testy, ty z Princova ostrova zde neuznávají, a odtud rovnou do Mucumbli. Ve městě jsme míjeli několik vládních delegací, u nejlepšího hotelu na ostrově Omali Lodge se to hemží papaláši a limuzínami, proběhla zde zrovna inaugurace nového prezidenta, pana Carlose Vila Novy. Pana prezidenta může těšit, že hned prvý den v úřadě má několik vděčných občanů a obdivovatelů, a to rovnou zahraničních, bez dnešní slávy v São Tomé a nutnosti dopravit ctěné princoostrovní papalášstvo do hlavního města bychom možná na Princově ostrově čekali na náhradní letadlo ještě kdoví jak dlouho. Takže: ať žije senhor presidente, viva a věčná sláva! Projíždíme malá městečka a dojíždíme na západní pobřeží, krajina je tu výrazně sušší a rostou zde scénické baobaby, času není nazbyt, na příjemné terase hotelového areálu v Mucumbli je čas právě tak na cerveju nacional, dobrou grilovanou rybu a scénický západ slunce. A pak o šesté rovnou zpět na letiště a noční tmou odlétáme zpátky na sever po trase Accra – Lisabon - Praha.