KRÁSY ALTIPLANA
PERU A BOLÍVIE
PRAHA – LIMA | pátek 13. 9. 2024
V časném ránu odlétáme do Amsterdamu a dále za oceán do Limy. Po příletu panuje na letišti slunné počasí, což je neobvyklé, Lima je kromě krátkého letního období proslulá mlhami a celkovou šedivostí. Peruánci takovéto počasí nazývají garúa a údajně bývá zdrojem typické místní melancholie, vyjadřované v dílech zdejších slavných literátů. Ponurá šedivost zde panuje po většinu roku, není divu, že se peruánské literatuře tolik daří.
Odjíždíme z letiště, pojmenovaném po prvém peruánském aviatikovi, Jorge Chávezovi, jenž se proslavil roku 1910 prvým přeletem Walliských Alp, při téže příležitosti tam ovšem tehdy zahynul.
Dojíždíme večerním hustým provozem do čtvrti Miraflores a po ubytování vyrážíme do blízké hospůdky Punto Azul, je to vyhlášená lepší cevichería, jež se specializuje na národní pokrm ceviche. Lehce fermentovaná syrová ryba, ochucená citrónem a cibulkou, nezapře inspiraci polynéskou kuchyní. Na polynéských katamaránech při dálkových plavbách obvykle nebývala nouze o čerstvé ryby, zato ohně se nedostávalo, a tak si polynéské vahine vytříbily kuchařský um v oboru syrová ryba. Dnes nevzhledné Callao bývalo za kolonie španělskou bránou k Tichomoří, četné výpravy z nedozírného oceánu zlato nedovezly, i když vlastně ano, peruánské ceviche dnes sbírá zlato na gastronomických soutěžích. Večerní posezení bylo tedy hezkým a chutným začátkem našeho peruánského pobytu.
LIMA - CUZCO | sobota 14. 9. 2024
Ještě za tmy odjíždíme do Callaa na letiště, alespoň se v noci vyhneme oné celodenní dopravní zácpě, předpoklad se nakonec ukazuje téměř správným, doprava v Limě ale neutichá nikdy. Odlétáme, nad Andami se rozednívá a z mraků vystupují zasněžené štíty. Horská termika vyžaduje, aby letadla přistávala nejlépe hned po rozednění, kdy je počasí nejstabilnější. Přistáváme ve svěžím horském ránu a jedeme rovnou na hotel. Pokoje jsou už připraveny, chvíli posedíme v recepci u šálku kokového čaje, to, abychom si zvykli na zdejší vyšší nadmořskou výšku, a pak rychle na procházku do města.
Vycházíme na blízké náměstíčko Plazoleta de San Blas, zrovna zde probíhá fotoseance, a ač to tak zdálky tak vypadá, nejedná se o modelku či foto pro nějaký časopis na lesklém papíře, fotí se tu slečna, co zrovna slaví patnácté narozeniny, quinceañera. Oslavy patnáctých narozenin u dívek jsou v latinskoamerickém prostředí velkou společenskou událostí. Bombastickým oslavám v rodinném a přátelském kruhu, na něž rodina často šetří už od narození malé slečny, tak předchází focení na profesionální úrovni, ať je na událost hezká a estetická vzpomínka, a drobní fotografové i půjčovny šat mají o obživu postaráno. Scházíme z kopce do uličky Hatun Rumiyoq, obří kvádry inckého imperiálního zdiva napovídají, že zdejší budova byla významnou institucí. A také že ano, byl to palác samotného sedmého inky Rumiho; z paláce zbyly pouze základy a nad nimi se tyčí koloniální Arcibiskupský palác.
Docházíme na hlavní náměstí, zrovna tu prochází jakýsi průvod, o barvité fiesty nebývá v Andách nouze. Průvodu dominují klasické cholity, jeden z vizuálních symbolů And. Jedná se o dámy v domorodém kroji, který je založen na středověkém španělském oděvu vesničanek, jehož hlavním prvkem je barevná široká sukně pollera. Hlavu pak nezvykle krášlí pánská anglická buřinka. Tento oděvní doplněk se sem dostal až na počátku dvacátého století, údajně tehdy obří zásilka klobouků omylem dorazila do Bolívie a jelikož bankéřské klobouky u bolivijských señorů na odbyt nešly, chopil se prodeje jakýsi místní podnikavec a začal klobouky nabízet jako zaručený prostředek proti neplodnosti. A po buřinkách se jen zaprášilo. Průvod kamsi odchází, vracíme se na náměstí a zde narážíme před vchodem do jezuitského kostela Iglesia de la Compañía de Jesús na karnevalové maškary. O masky nebývá na peruánských fiestách též nouze. Chodník před křesťanským svatostánkem tedy v dnešní slunné horské poledne vypadá poněkud pekelně a ďábelsky.
Zastavujeme se na oběd v malé a milé hospůdce Jill’s a po návratu do hotelu odjíždíme vzhůru k incké pevnosti Sacsayhuamán nad město. V popisu se běžně používá slůvko pevnost, byť se asi o klasickou vojenskou stavbu nikdy nejednalo, a objekt sloužíval jako náboženské a státní obřadiště.
Zastavujeme se na ústředním náměstíčku, tři klikaté řady obřích, pečlivě opracovaných kamenů jsou symbolem inckého kamenictví, málokterá kultura běžně pracovala s bloky o hmotnosti desítek tun, největší kámen tu má odhadovanou hmotnost dokonce tun dvě stě! Pevnost na místě starší předincké citadely začal budovat největší z inků, Pachacútec Yupanqui; stavba měla symbolizovat hlavu pumy, město Cuzco pak bylo jejím tělem. Puma je v incké mytologii personifikací pozemského světa, což tedy nasvědčuje teorii, že se tu jednalo o jakýsi státní chrám. A půdorys města po vzoru pumy, to jsou ty oblíbené obří symbolické geoglyfy, k nimž andské kultury mívaly vždy blízko. Škoda, že vidíme pouhou pětinu původní stavby, věže, které se nad terasami tyčily byly rozebrány na stavbu objektů v širokém okolí. Zůstaly tedy jen dolní části zdí poctivého imperiálního zdiva, ty se rozebrat holýma rukama osadníkům nepodařilo. Procházíme kolem monumentálních zdí k zajímavému skalnímu výchozu, zvanému kečuánsky Suchuna a španělsky Rodadero, čiže skluzavka. O skalní skluzavce se zmiňuje už slavný domorodý kronikář Inca Garcilaso de la Vega v šestnáctém století, jenž se zde dle jeho vlastních slov sám jako dítě klouzal, takže na vrstvách dioritu se tu klouže už minimálně přes půlstoletí. Ohlazené skály už tedy viděly zadků nespočet. Někdy se tedy říká, že je tedy Suchuna prakticky nejstarším zábavním parkem světa. Je tedy potřeba se také rituálně řádně sklouznout.
Pokračujeme k menším archeologickým lokalitám v okolí. Zastavujeme u pevnosti Puka Pukara, v dobách inckých zde musel povinně zastavit každý kolemjdoucí pocestný, aby byl náležitě prověřen, jednalo se patrně o vojenský kontrolní bod, a Inkové se hodně snažili, aby podezřelé a státu nebezpečné existence včas ze společnosti eliminovali. Tawantinsuyu si rozvracet nedáme! Nás naštěstí prověřuje jen ostražitý hlídač, který kontroluje vstupenky. Incký žalář či nucená práce, tzv. mita, dnes tedy naštěstí nehrozí, a můžeme dojet dále k Tambo Machay.
Opět není jasno, o co tu šlo, mohl to být chrám bohyně vod či luxusní lázně pro inckou elitu. To druhé je pravděpodobnější, neboť kečuánský název tampu mač’aj znamená místo odpočinku a inčtí hodnostáři měli k vodním radovánkám vztah kladný, ostatně samotného posledního inku Atahualpu zastihli Španělé v Cajamarce zrovna na lázeňském pobytu u horkých pramenů. Poté zastavujeme na lamovišti, improvizované výběhy nabízejí možnost zhlédnou lamy a alpaky. Zastavujeme poté u sochy Bílého Krista, monument z roku 1945 zaplatili dle nápisu trochu překvapivě palestinští křesťané. Obří socha není žádným sochařským vrcholným dílem, o to famóznější je pak panorama města hluboko pod námi.
Sjíždíme dolů do města a míříme k hlavnímu chrámu Incké říše, ke Qoricanche, respektive k tomu, co z Qorikanchy zbylo. Nejpozoruhodnější atrakce, zlatá zahrada, plná stromů a živočichů, zhotovená v životní velikosti ze vzácného kovu, bohužel skončila v tavících pecí španělského impéria, stejně jako zlaté pláty, kterými byl chrám obložen. Obří zlaté slunce, které představovalo ústřední božstvo říše, zase ukořistil a hned během téže noci prohrál v kartách ctihodný don Mancio Serra de Leguizano. Na paměť této citelné prohry vzniklo i hezké španělské pořekadlo, popisující obdobné situace: prohrát slunce ještě před svítáním ("juega el sol antes que amanezca“). Ještě tedy, že nám tu zbylo ono incky pečlivě opracované zdivo.
Qorikancha je dnes hezkou směsí inckého náboženského stavitelství nejvyšší kvality a koloniální španělské architektury, srovnání kvality zdiva ovšem nevyznívá pro španělské stavitele zrovna lichotivě. Vycházíme do zaobleného oltářního prostoru, tady asi někde viselo ono prohrané slunce, chybí dnes nejen tady, ale i na obloze, kde se zrovna začaly honit tmavé mraky a lehce poprchává, po ranním slunci je konec. Vracíme se do hotelu a den ukončujeme příjemným posezením v atriu, naštěstí vyhřívaném hořáky, hospůdky El Pisonay na blízkém náměstí San Blas.
CUZCO – AGUAS CALIENTES | neděle 15. 9. 2024
Vyjíždíme časně, včera jsme z drobných archeologických lokalit v okolí Sacsayhuamánu vše nestihli, a tak zastavujeme ve skalním labyrintu Qenqo, což je jedna z nejdůležitějších huak neboli svatých míst v okolí Cuzca. K čemu objekt sloužil, není zcela jasné, tak tomu ovšem u zdejších památek bývá. Patrně se zde uctíval sluneční bůh Inti a bohyně země Pačamama, v labyrintu upoutává jakýsi trůn, kde se údajně prováděly lékařské zákroky, mezi nimiž vévodily trepanace lebek. Inkové s trepanacemi měli velké zkušenosti, při vojenských výbojích docházelo k řadě neléčebných nahodilých trepanacím kyjem či sekerou, lékaři tedy měli dost studijního materiálu, kterak se s touto těžkou chirurgií seznámit. A kupodivu léčebný zákrok i tu a tam někdo přežil. Ale je to jenom pověst, ne každý s touto teorií využití skalních stolců souhlasí. Pokračujeme dále k údolí Vilcanoty, zvanému Valle Sagrado, je to nejúrodnější oblast v blízkém okolí Cuzca, a tudíž si ji zemědělská incká říše náležitě považovala, odtud tedy pramení onen uctivý název. Zastavujeme na vyhlídce, kterou zdobí věru transbizarní struktura jakéhosi rolníka, objímajícího cosi, co vypadá jako kříženec ryby a chmelové šišky, dar pivovaru Cusqeña pro zvelebení veřejného prostoru And. Artefakt utkví v paměti jistě více než údolí a pro završení silného uměleckého dojmu je jej nutno zapít jednou lahví vychlazené Cusqeñy Dorada, to podnikneme ale až u oběda.
Sjíždíme do údolí Vilcanoty, řeky, která se níže mění na řeku romantického jména Urubamba a která nás bude dále provázet až pod incké zříceniny na Machu Picchu. Vyjíždíme strmou silničkou vzhůru do Pisacu. Místo se nazývá dle zdejšího běhavého ptáka tinamy ozdobné (Nothoroprocta ornata). K čemu lokalita sloužila není zcela jasné, postavena byla inkou Pachacútecem, jenž sem patrně jezdíval odpočívat jako na chalupu. Areál se vyznačuje nádherným systémem zemědělských teras pod inckými ruinami.
Sjíždíme poté do stejnojmenného městečka, kde si necháváme čas na ono u monumentu slíbené pivo v hospůdce na nároží na náměstí. Probíhá zde zrovna trh s výpěstky, zaujmou pestrobarevné druhy brambor, prý jich je v Peru přes dva tisíce druhů, a také nevzhledně vyhlížející chuño. To jsou vymražením sušené brambory, které se za inků skladovaly ve státních skladech a tvořily spolu s kukuřicí základní složku strategických zásob, jež se lidu přidělovaly v dobách nouze. Osvěženi pokračujeme údolím po proudu, k obci Lamay, kde zastavujeme v morčaterii na ochutnávku. Hlodavec je dobře vypečený, je vidět, že je čerstvý a vytříbenou chuť mu dodávají i horské bylinky, jež jsou uvnitř pečínky. Rozhodně výrazně lepší pochutnání, než by bylo včera v Cuzcu, kde se pečou morčata zamražená z nějakého peruánského holdingu, pověst zdejších čerstvých lahodných morčat nelhala. K obědu by bylo ale morčete málo, zastavujeme tedy v zájezdní hospůdce za Urubambou na dobrý bufetový oběd s lamím gulášem.
Přejíždíme dále, míjíme ve skále zavěšený hotel Skylodge, dostupný pouze ferratou, a dojíždíme k dalšímu inckému sídlu v Ollantaytambu. Bývalo to soukromé sídlo Pachacúteca, dá se tu tedy očekávat grandióznost, a ta tu vskutku je. Stoupáme po terasách až na vrchol, kde stojí nedokončený chrám Slunce s impresivní Zdí šesti monolitů. Hezký pohled je odtud na ony výše zmíněné státní zásobárny, zvané qullqa, kam musel každý incký občan dodávat velký podíl svých výpěstků, odtud mu ale zase bylo přidělováno dle jeho potřeb. V budování jakési komunistické společnosti došli Inkové věru daleko, pojem soukromého vlastnictví vlastně ani neznali a lid byl zcela na státu závislý. To mají obvykle politici rádi, a nejen v ultratotalitě, jakou byla ta incká.
Zásobárny se obvykle stavěly v prudkých svazích, nejen z důvodu ochrany, ale i z důvodu obměny zásob, svrchu se sypala čerstvá kukuřice či zrovna nasušené brambory, zespodu se odebíraly starší kousky. Prohlídku pevnosti nám komplikuje silný vítr. V podvečer nastupujeme na vlak a odjíždíme s monopolní společností Peru Rail do Aguas Calientes, hlavním podílníkem v Peru Rail je americký Orient Express, legendární úrovně luxusního spoje kvalita vlaku ovšem nedosahuje, i když by tomu cena nasvědčovala. Již za tmy přijíždíme do nepálsky vyhlížejícího Aguas Calientes, ubytováváme se a vydáváme se na Plaza de las Armas s impozantní sochou inky Pachacúteca, o němž panuje přesvědčení, že Machu Picchu nechal postavit, a tak jsou mu místní náležitě vděčni za příkladný rozvoj obce a přínos k prosperitě. V blízké hospůdce sedáme na večeři. A pak již na kutě, zítra musíme vstávat brzy.
AGUAS CALIENTES - CUZCO | pondělí 16. 9. 2024
V noci se rozpršelo. To není v oblasti Machu Picchu nic neobvyklého, vlhký amazonský vzduch se tu setkává s chladným vzduchem náhorních oblastí, výsledkem jsou mlžné mraky a častá deštivost. To se nám moc nehodí, nicméně nedá se nic dělat. O šesté vycházíme k dolní zastávce kyvadlového autobusu, vine se tu věru olbřímí fronta. Zdá se, že nápad vyjet nahoru hned po rozednění měl leckdo. Poprchává, zástup ponuře čekajících návštěvníků v igelitových kápích působí jak jakési podivné a bizarní náboženské procesí. Do areálu dojíždíme v mracích, s viditelností to asi dnes nebude valné. A není. Asi jsme zapomněli po inckém způsobu včera obětovat vypasenou černou lamu. Obětované a zkonzumované morče očividně bohu deště nestačilo.
Vycházíme na horní vyhlídku a marně čekáme, až se panorama zlepší. Vesměs marně, mlha se protrhává pouze na chvilku. Procházíme tedy areál posvátného města, které pro svět objevil americký výzkumník Hiram Bingham, i když slovo objevil je nutno dát do úvozovek, místní obyvatelé o zarostlých zdech na kopci dobře věděli, a také mu tehdy cestu ukázalo jedno z místních dítek. I když pan Bingham nenašel to, co hledal, pátral totiž po ztraceném městě Vilcabamba, do něhož se po neúspěšném povstání proti Španělům uchýlil loutkový vladař Manco Cápac II., tak objev scénické pevnosti Machu Picchu se stal jedním z největších archeologických úspěchů dvacátého století. O účelu areálu se vedou spory, v literatuře panuje hodně dohadů a názorů, často podložených pouze dlouhým pohledem na ruiny a bujnou fantazií, nicméně je nutno přiznat, že Inkové měli smysl pro citlivé a scénické zasazení staveb do okolního prostředí.
Čas běží, a tak se vydáváme k bráně na Huayna Picchu, panuje diskuze, zda má smysl se vůbec nahoru do ostrého kopce trmácet, povolení ale máme vyřízené, tak proč to nezkusit. Nakonec je seshora docela obstojný výhled, byť hlavně do mraků.
Sjezd dolů se pak komplikuje, jeden z autobusů sjel v zatáčce ze silnice, naštěstí se to obešlo bez fatalit, zraněných je ale 23 cestujících. Rozhodnutí šplhat vzhůru na Huayna Picchu do mlhy se tudíž zpětně ukazuje jako správné, kdoví, jak by to dopadlo, kdybychom jeli dříve, zda bychom netrefili zrovna tento nešťastný autobus. Včerejší obětina zkonzumováním morčete tedy zafungovala.
Chvíli posedíme v hospůdce, a pak již odjíždíme vlakem na cuzské předměstí Poroy. Cesta hezky ubíhá klábosením s dvěma brazilskými cestovatelkami, je tu v Peru Brazilců letos mimořádně hodně. Jízda je tudíž o dost příjemnější, než byla cesta sem, kdy s námi ve vagónu cestovala partička puberťaček a dětí, dělajících celou cestu mimořádný virvál. Po dojezdu do hotelu už nezbývá než opět juknout do historického centra a trochu se projít kolem náměstí, abychom si vychutnali onu podmanivou večerní atmosféru koloniálního města.
CUZCO – MARAS – CUZCO | úterý 17. 9. 2024
Těžební oblasti obvykle moc estetického nadšení nevyvolávají. Dávné solanky u městečka Maras jsou výjimkou, takže o sedmé vyrážíme prvně do městečka Chinchero. Předevčírem jsme v Pisacu viděli prázdninovou nemovitost inky Pachacúteca, dnes tedy navštívíme sídlo, které si jako svoji rekreační rezidenci postavil inka Túpac Yupanqui. Zde také kolem roku 1493 náhle zemřel, byv otráven jednou ze svých manželek, jistou Mama Chuqui Ocllo, které se tak nějak nelíbilo, že inka za svého nástupce neurčil zrovna jejího syna. Bylo jí to ale málo platné, na trůn poté nastoupil syn jiné manželky, jménem Mama Ocllo Coya, a to inka Huayna Cápac. Co se s proradnou travičkou stalo není známo, každopádně si v obci budeme muset dát pozor na případné neznámé nápoje, tradice se v horských vesnicích And často dodržují poctivě. Navštěvujeme prvně koloniální kostel Panny Marie Montserratské, interiér je hezky vyzdoben díly cusqueñské školy. Náměstí před kostelem zdobí vysoké bambusové konstrukce, přetrvávající výzdoba z pompézních oslav nedávného svátku narození Panny Marie.
Pokračujeme dále do Maras. Zde se již od nepaměti těží sůl ze solného pramene. Vzniklo zde nějakých pět tisíc solných bazénků, kde se zhruba měsíc nechává opakovaně odpařovat solanka z pramene, čímž se vytvoří několikacentimetrová vrstva kuchyňské soli, jenž se pak ručně pytluje ve třech kvalitách: růžová, bílá a hnědá, kvalita je přesně v tomto pořadí. Z každé nádržky se vyzíská za měsíc asi sto až dvě stě kilogramů soli, výkup zajišťuje družstvo, které patří občanům vesnice. Bazénky fungují na rodinně-kolektivním principu, každá rodina vlastní jeden či více bazénků, průvodce Herwin tvrdí, že je tu zaměstnáno až dva a půl tisíce rodin. Voda ze solného pramene je umně rozváděna po bazéncích a systém tu připomíná balijský subak s kontrolou povodí rýžovišť, stejně jako na Bali a jinde v jihovýchodní Asii se musí všichni dohodnout na kompromisu a voda musí téci všem. Demokratické většinové hlasování by vedlo k hladovění menšiny, na jejíž bazénky by solanka nedotekla a nebylo by tudíž co odpařit a co prodat. Je to hezký příklad kolektivismu, přežívajícího již od inckých dob. Bělavě nahnědlé bazénky tvoří v horské krajině nevšední panorama, je tedy nutno si panorama vychutnat, a i nějakou tu sůl zakoupit. V Bolívii nás však bude čekat soli nedozírný nadbytek, takže je lépe raději u tety ochutnat nabízenou chichu, posvátný nápoj Inků, vyráběný zkvašením kukuřice.
Vracíme se zpátky, u silnice tu stojí zbrusu nový ranč Mountain Experience View, byla by škoda se tu nezastavit na chuťově vytříbený oběd. Posezení je zpestřeno lamami, nenuceně se procházejícími mezi hosty v interiéru restaurace. Po chutném obědě jedeme do blízkého Moray, zdejší kruhové terasy jsou mimořádně oblíbené mezi příznivci konspiračních teorií. Prý to tu postavili mimozemšťané, kruhové stavby jsou mimozemšťanům často přisuzovány, jako by postavit dokonalý kruh bylo něco těžkého. Stačí přece tyč s provázkem, a o provázky nebyla v tkalcovské incké říši rozhodně nouze. Přistávací dráhy pro UFO jsou tedy očividným nesmyslem, který ale vždy pomůže v popularizaci v bulvárních médiích.
Ve skutečnosti lokalita nejspíše sloužila jako jakási zemědělská laboratoř. Inkové společnost řídili do posledního detailu a zde se určovalo jaká odrůda se hodí do té které nadmořské výšky, aby byl výnos co nejvyšší. V kruhových terasách byly naměřeny během téhož okamžiku teplotní rozdíly pět až deset stupňů Celsia a pedologické rozbory odhalily, že se zde vyskytují vzorky půd z různých míst. Plánovaná ekonomika byla u Inků očividně na velmi vysokém stupni rozvoje.
Vracíme se do Cuzca a vydáváme se na procházku do centra. Docházíme na náměstí Cusipata, kečuánský název znamená, že je to místo radosti, a v dnešní podvečer to opravdu platí. Slaví se tu výročí založení jedné z místních škol a na náměstíčku je veselo až až. Pokračujeme kolem rohového domu inckého kronikáře Incy Garcilaso de la Vegy ke kostelu svatého Františka, kde zrovna probíhá mše. Kostel je v duchu františkánské zásady málo zdobný zvenku, o to zdobnější je uvnitř, františkáni totiž tvrdili, že ta pravá krása se skrývá uvnitř. Pokračujeme dále k bazilice de la Merced, kde taktéž probíhá mše, zde za účasti ozbrojených složek, slaví se asi nějaký patron armády. Den pak zakončujeme v příjemné hospůdce Mistura na náměstí.
CUZCO – VINICUNCA – CUZCO | středa 18. 9. 2024
Velehorská turistika si vyžaduje velečasné vstávání, řídíme se pravidlem a o půl páté vyjíždíme k donedávna zcela neznámé atrakci, k Barevným horám Vinicunca. Vysokohorské sedlo vešlo ve známost až po roce 2010 a zpopularizovaly je o pár let později sociální sítě. Silnice z Cusipaty, kde se zastavujeme na snídani, drkotavě šplhá vzhůru, protažena až na parkoviště v nadmořské výšce 4620 metrů byla nedávno, v roce 2019. Do té doby zhlédnutí barevných hor vyžadovalo značného úsilí, dlouhého pochodu či přenocování ve stanu. Tehdy jsme se na horských stezkách setkávali s vyznavači vysokohorské turistiky převážně mužského pohlaví. To je ostatně v horách obvyklé. Na stezce k Vinicunce ale nad větrem ošlehanými zarostlými vousáči převažují načinčané slečny a luxusní dámy spíše kavárenského vzezření, ošlehaných horalů je tu poskrovnu. Dopad instagramové turistiky je značný, Vinicunca je dnes údajně druhou nejnavštěvovanější lokalitou Peru, hned po Machu Picchu.
Olbřímí had vlekoucí se do sedla tomu odpovídá. Touha po apartní fotéčce vyhnala do pětitisícové výšky spoustu typů, které by jinak lézt po horách jistě nenapadlo, takže nakonec zastánci masové tělovýchovy a tělesné zdatnosti by z vlivu sociálních sítí měli radost. Škoda, že se Instagramu nedožil Miroslav Tyrš, to by sokolovny a horské chaty praskaly ve švech. Zde ve velehorském prostředí není masový pohyb v přírodě ale prost rizika, vloni zde bylo pět mrtvých (tři infarkty, jeden zásah bleskem a jeden pád na kámen). O to je pak póza v průsmyku cennější a lajky se jen sypou!
Dorážíme do sedla, výškoměr ukazuje přesně 5001 metrů, na fotéčku u zábrany se stojí dlouhá fronta, povoleny jsou tři pózy a pryč, na pořádek nekompromisně dohlíží uniformovaný regulovčík. Vystupujeme na vyhlídku ve výšce 5036 metrů, parciální fronty stojí u tet s nazdobenými lamami, z vrcholu ale stačí sejít pár metrů na boční hřebínek a horská atmosféra je tu: nikde nikdo. Nastává tedy ta pravá chvíle na vychutnání scenérie zasněženého masívu Ausangate (6384 m.n.m). Sestupujeme z Vinicuncy zpět na parkoviště a sjíždíme dolů do Cusipaty na oběd a pak už rychle zpět do Cuzca. Cuzco nás v podvečer vítá pošmournou oblohou a bouřkou, v dešti je tedy lépe dát krátký odpočinek a den zakončíme v příjemné hospodě Pachapapa na nedalekém náměstíčku San Blas.
CUZCO - PUNO | čtvrtek 19. 9. 2024
Ráno odjíždíme v brzké hodině na terminál, odkud nám deset minut před sedmou odjíždí turistický autobus Wonder Routes. Jedná se o peruánské specifikum, dálkové linky obsluhují tyto velké autobusy s turistickým programem, určené přednostně pro cizí návštěvníky. Jedeme směrem do údolí Vilcanoty, projíždíme kolem kontrolního bodu Rumiqollqa, zde výkonná incká byrokracie prověřovala poutníky, zda jsou vhodní ke vstupu do hlavního města, my máme štěstí, že nás u výstupu nikdo nekontroluje, kdo ví, zda bychom uspěli, na úřadě není nikdy jistota, tenkrát jako dnes.
Autobus zastavuje v Oropese, nakupuje se zdejší pekařská specialita, sladký chlebík se skořicí a anýzem, zvaný pan chuta, a po autobuse probíhá ochutnávka. Za pomlaskávání pokračujeme dále a dojíždíme k vesničce Huaro se zajímavým barokním kostelíkem svatého Jana Křtitele s divokou vnitřní výmalbou zaměřenou na pekelné výjevy. Zajímavé je také malé muzeum na náměstí, kde se nacházejí příklady deformovaných lebek předincké šlechty.
Pokračujeme do chrámu boha Virakočy v Raqchi. Raqchi bývalo důležitou zastávkou při hlavní incké silnice, jež vedla do Qullasuyu, východní čtvrtiny říše, mimořádně zajímavým rysem je tu velký soubor kruhových sýpek, kde se uchovávaly státní zásoby. V Sicuani zastavujeme na oběd v turistické vývařovně a odtud již šplháme do průsmyku La Raya, kde překonáváme čtyřkilometrovou výškovou hranici. Těsně pod průsmykem pramení řeka Vilcanota, dále po toku Urubamba, kolem které se pohybujeme již od Machu Picchu, nyní ji tedy definitivně opouštíme.
Sjíždíme z průsmyku na rozsáhlé pláně, vegetace ubylo a dostali jsme se na nefalšované Altiplano, to bude nyní po řadu dnů našim domovem. Vegetaci tvoří hlavně paja brava (Stipa ichu), andská tráva, která se hodí mimo jiné na tradiční doškové střechy, stromů v následujících dnech uvidíme poskrovnu. Přijíždíme k vesničce Pucará, místní muzeum shromažďuje hezkou sbírku předinckých artefaktů. Symbolem městečka jsou keramičtí býčkové zvaní toritos de Pucará. Obvykle se umisťují na střechu či na sloupek u domu a mají přinášet barevně definovanou prosperitu: bílý pro mír a štěstí, červený pro lásku, zelený pro plodnost, zdraví a materiální hojnost dle barvy: modrý pro manželskou věrnost a párové štěstí, černý proti žárlivosti, oranžový pro zábavu a veselost a hliněný bez glazury pro rodinné štěstí, barevná vysvětlení se u jednotlivých prodejkyň jemně liší, takže kdo ví, jak to vlastně je.
Opouštíme Pucará a jedeme směrem k městu Juliaca. Je to město se špatnou pověstí, proslulé pašováním, mafiánskými praktikami a celkovou zločinností, zkorumpovaností politické reprezentace a z toho vyplývajícími zlořády. Ulice pochopitelně neslují úhledností a atraktivitou, žádná tedy škoda, že zde vůbec nestavíme. Mafiánský oligarchismus v praxi, no není to hezký pohled. Již za šera dojíždíme do Puna, nádraží je hezky položené na břehu Titicacy, po juliackém pekle se Puno zdá být vyloženými klimatickými lázněmi. O čtvrt na osm vyrážíme do centra. Na pěší zóně je mimořádně živo, přes náměstí se sochou národního hrdiny Manuela Pina, udatného civilisty, který zahynul v bitvě o limské Miraflores při chilské invazi roku 1881, docházíme na Plaza Mayor.
Pohled na katedrálu zdobí nasvícení draci. Kdo by měl obavy, že už sem přišli Číňané, bál by se zbytečně, draci jsou symbolem punských (či lépe punenských, ať si pojem nepleteme s Kartaginci) dračích lodí, které se plaví po jezeře Titicaca. Po prohlídce několika hospod zakotvujeme v restaurantu s nevábným názvem Pizza Andina, služby i jídlo je jako obvykle excelentní, bonusem je pak posezení těsně u rozehřáté pizzové pece, to je v chladném andském podvečeru více než příjemné.
PUNO – LA PAZ | pátek 20. 9. 2024
O půl osmé vyjíždíme k přístavišti, naloďujeme se a s kapitánem Oscarem s vyrážíme k ostrovům Uros. Čára ponoru leží v nadmořské výšce 3810 metrů, výše se už na naší planetě plout nedá. Aspoň na běžné civilní plavbě ne.
Hustými porosty totory míříme k plovoucím ostrovům indiánů Uros, přirážíme k jednomu z ostrůvků a vítá nás agilní teta Nelly s obchodním nadáním. Na ostrově žijí tři rodiny. Proslov v aymarštině nás seznamuje se stavbou ostrova a životem na rákosu, celou estrádu sleduje s mimořádně přísným výrazem jedna z dcer, Nikol, zajisté budoucí paní ostrova. Jakožto forma přivýdělku se nám nabízí projížďka totorovým pumím člunem. K původním domorodým člunům má velkoplavidlo s pumími hlavami vskutku dost daleko, inspirací při výstavbě byly nejspíše zažloutlé fotografie ze slavné expedice Kon Tiki. Teorie o návštěvách Indiánů v Tichomoří je dnes vědeckou komunitou zavrhována, bylo to asi přesně naopak, k břehům Jižní Ameriky dorazili spíše Polynésané na svých katamaránech, takže se na plavbu nevydáváme.
Přesedáme raději do našeho motorového člunu a hodinu se plavíme k ostrovu Isla Taquile. Ostrov je znám svým tkalcovstvím a živou původní kulturou, komunitní správa ostrova je dnes pod ochranou UNESCO, a tak původní kultura, jež se od doby Tawantinsuyu příliš neproměnila, je tu stále živá. Základem jsou incké tradiční morální zásady, vtělené do trojitého přikázání: „Ama sua, ama llulla, ama qe’lla“; což značí: „Nekrást, nelhat a nebýt líný“. Odporu k lenosti jsme si již ostatně stačili povšimnout, i tety na trzích se nevěnují lelkování, ale stále něco činorodě kutí, pletou, obrábějí. Asi zafungoval přirozený výběr, lenost bývala v Tawantinsuyu hrdelním zločinem a lenoši tak propadli sítem sociální evoluce. Komunitní pojetí světa je na Taquile velmi živé, všechny příjmy obvykle putují do společné pokladny a odtud se potřebným přiděluje, je to jakási incká varianta nekapitalistického hospodářství, jež tu díky odvěkým tradicím dobře funguje.
Přistáváme u západního pobřeží, po dlážděné stezce docházíme do vsi, cestou nás dva strýci kasírují o vstupné na ostrov, jsou to místní náčelníci. Zároveň nám předvádějí unikátní způsob ostrovního pozdravu. Kokové listí je na Altiplanu základem života, takže když se dva známí potkají, nečekejme žádné potřesy rukou, žádné objímání, ale čistě prozaicky si z příruční taštičky vymění hrst kokových lístků. V lokálním penziónu nás pak čeká malý úvod do problematiky pánských čapek chullo, plně červená má být pro ženatého, bílo-červená pro svobodného. Navíc je důležitý i ohyb, ženatý muž nosí čapku ohnutě skloněnou, asi aby ukázal potencionálním milenkám, že s ním už nic nebude. A pak nás čeká v panoramatické hospůdce San Salvador vytříbený lidový oběd, jemuž vévodí jezerní pstruh. Nejedná se sice o původní druh z Titicacy, byl zde vysazen a je to druh kanadský, chutná ale skvěle.
Po obědě scházíme do přístavu a vracíme se zhruba hodinovou plavbou zpátky do Puna. Vyloďujeme se kolem čtvrté hodiny na punském nábřeží, měli jsme pokračovat do bolívijské Copacabany, bohužel město zrovna oblehlo protestní hnutí Ponchos Rojos, Rudá ponča, která proti současnému prezidentovi Arcemu, kterému předtím pomohl k funkci, poštval bývalý prezident Evo Morales.
Musíme tedy vyjet k přechodu Desaguadero, to je hlavní přechod mezi Bolívií a Peru a hranice tedy vždy vypadala tak, jak tomu na podobných místech bývá: davy šmelinářů a pochybných existencí, kdy bylo radno nepolevit ze střehu. Ukazuje se však, že už byl naštěstí postaven silniční obchvat a pěší přechod, kudy přecházíme, je sice vzhledově poněkud divoký, ale slouží hlavně drobným obchodníkům mezi oběma zeměmi a závadových osob se tu vyskytuje pomálu. Pochválena budiž Panna Maria Copacabanská a všichni svatí!
Setkáváme se s milým panem Ephraimem a uháníme k La Pazu, místní hospůdky působí až příliš lidově, a tak se večeře realizuje formou vynikajících plněných taštiček od prodavačky na ulici, která jich tu má plný vak. Den po dojezdu do La Pazu zakončujeme příjemným posezením v hotelovém baru v prostředí dvorany koloniálního domu.
LA PAZ | sobota 21. 9. 2024
O deváté jedeme na koloniální náměstí Plaza Murillo s vládními budovami parlamentu a prezidentského paláce. Spletitou historii Bolívie ilustruje nenápadný pomník prezidenta Gualberta Villarroela Lópeze, který byl roku 1946 jako zatím poslední hlava státu zde veřejně pověšen na kandelábr. Dle páně prezidentova výrazu a výzoru velká škoda lidstvu asi tenkráte nevznikla. Vůbec má Bolívie za sebou složité dějiny, za 199 let nezávislosti se vystřídalo 67 prezidentů a ještě více vlád. Ostatně název prezidentského sídla Palacio Quemado (Spálený palác) mluví za vše. Koloniální ráz náměstí dnes poněkud narušuje moderní mrakodrap nového prezidentského paláce. V historickém centru se dle předpisů nesmí nic podobného stavět, bývalý prezident Morales ovšem dostal výjimku, jak jinak, budova nese hrdý název Casa Grande del Pueblo, měla by tedy patřit tak nějak všem, a proti takové stavbě by protestovat byla hanba. I když našli se i tací. Za budovou senátu stojí podobný mrakodrap, náměstí má tedy modernizovaný ráz, bez ohledu na milovníky starých pořádků.
Je dnes první jarní den, což je v Bolívii svátek zamilovaných a dobrý den pro svatby. U vchodu do katedrály je živo, svatebčané stojí frontu, probíhá očividně několik svateb po sobě, největší dav se shromažďuje u ženicha v uniformě, žení se zřejmě dobře situovaný voják.
Krátce projdeme kolem vchodu do prezidentského paláce. Poslední pokus o puč zde proběhl nedávno, v červnu letošního roku a realizoval se pouhým poškozením dveří hlavního vchodu do paláce, o obvyklém vypalování sídla a věšení nájemníků na kandelábry nemohla už být ani řeč. Inu, pokrok! On to také byl dost podivný převrat, říká se, že to celé současný prezident Luis Arce zinscenoval pro zvýšení své vlastní popularity. Kdoví tedy, jak to celé bylo, dveře jsou ale už hezky opravené a dveřní proražeč a vůdce puče, generál Juan José Zúñiga, zatčený u dveří paláce běžnou pořádkovou policií, dlí hezky ve státní base.
Náměstí je vyzdobeno vlajkami: kromě dvou státních vlajek, (Bolívie je jedinou zemí světa, která má státní vlajky rovnou dvě) a vlajek jednotlivých bolivijských departmentů, mezi nimiž nechybí vlajka departmentu Atacama, tohoto času v majetku Republiky Chile, též velká modrá námořní vlajka. Nostalgie po moři je tu stále živá.
Pokračujeme vzhůru na vyhlídku Kili Kili s výhledem na město a na zasněžené Illimani v mlhavé dálce, které spíše tušíme, než vidíme. Poté sjíždíme ke stanici lanové dráhy Chuqui Apu. Hlavní dopravou jsou v La Pazu dosud sběrně taxíky, řešit dopravní problémy pomocí metra by šlo asi hodně těžko, vertikální převýšení ve městě je přes 1100 metrů, a to je přeci jen docela stavitelský oříšek. A tak postupně vzniká úctyhodná síť městských lanovek Mi Teleferico, kterých je dnes 11 linek o celkové délce 32 kilometrů. Cestou se ještě stavíme v místní pekárně na nákup lapazské tradiční pochoutky, plněných pirohů salteñas. V krámku je fronta, je vidět, že salteñas jdou na odbyt, paní Tereza tvrdí, že čerstvé jsou k dostání pouze ráno, ke snídani. Balíček ukládáme do vozu, zkonzumujeme ho až v Měsíčním údolí.
Nasedáme do kabinky zelené linie a sjíždíme dolů. V La Pazu platí inverzní sociální stratifikace dle nadmořské výšky; obvykle to je ve světě tak, že čím je kdo bohatší, tím bydlí výše na kopci. V La Pazu je to zcela opačně, bohatší se vyskytují níže, a tak trochu vyvracejí základní poučku, že vzduch je pro všechny zadarmo. V La Pazu je kyslík hlavně pro majetné. Nad luxusními vilami klesáme na stanici Irpawi. Přejíždíme ještě níže k bizarním erozním pyramidám Valle de la Luna a procházíme část skalního labyrintu. Kyslíkem nasycený vzdoušek je tu jako víno!
Vracíme se poté do města do uliček u Mercado de las Brujas, u Ćarodějnického trhu za bazilikou San Francisco. Na oběd se zastavujeme v restauraci Tambo, která vyhlíží poněkud stroze, téměř jako nějaká jídelna v korporátu, jídlo je tu ale vynikající. A poté se projdeme po tržišti. Z nabídky různých lektvarů na cokoliv upoutávají nejvíce sušená lamí embrya. Kromě lam tu mají i embrya dalších kopytníků, morbidní artefakt, zvaný kečuánsky sullu, se ovšem používá k léčebným procesům jen nepřímo. Je to obětina jako poděkování bohyni Země, Pachamamě, za uzdravení či za cokoliv jiného.
Přesouváme se poté do hezky renovovaného areálu hlavního nádraží, vlak v La Pazu již dole ve městě nefunguje, z areálu byl vytvořen luxusní gentrifikovaný komplex. Nastupujeme na stanici Taypi Uta do lanovky a nad hlavním lapazským hřbitovem stoupáme k okraji El Alta. Pod námi se v nekonečné změti cihlových staveb vylupuje malá barevná čtvrť, je to prý zárodek zvelebování chudých čtvrtí, pokud by se podařilo nabarvit celý La Paz, kam se potom budou hrabat pohádková barevná města Indie! Vystupujeme na stanici Jach’a Qhathu a přesedáme na stříbrnou linii (to je barva pro Bolívii charakteristická, jak jinak v zemi, která disponuje největšími zásobami stříbra na světě) a po hraně náhorní plošiny ve výšce kolem 4000 metrů jedeme na stanici Qhana Pata, kde opět přesedáme na linii žlutou a klesáme zpět do centra na stanici Supu Kachi. Do hotelu už docházíme pěšky a den zakončíme posezením v hotelovém baru.
LA PAZ - UYUNI | neděle 22. 9. 2024
Vstáváme časně, již o šesté ráno nás pan Ephraim veze na letiště. Část stoupání do letové hladiny tedy absolvujeme už mikrobusem vzhůru na nejvýše položené mezinárodní letiště planety, El Alto. Na cestujícího obvykle po nástupu do letadla padne únava. Ne tak v La Pazu. Po zavření dveří letadla se snižuje tlak v kabině, klesá kyslík v krvi a cestující obvykle poněkud zmátožní. Při nástupu v nadmořské výšce 4061,5 m.n.m se tlak v kabině po uzavření dveří naopak zvyšuje na obvyklou hodnotu kolem 2800 metrů nad mořem a letadlo tudíž startuje s kabinou plnou rozjařených cestujících místo obvyklých pospávajících a letargických pasažérů.
Boliviana de Aviación také za letu na palubě nic neservíruje, řídíce se názorem, že kyslík navíc je pro cestující službou až až a k nezaplacení. Máme tak šanci si plně vychutnat panoramata špičatého Huayna Potosí a rozsáhlého masívu Illimani. Dolétáme do Uyuni na malé letiště Las Joyas Andinas, u východu nás čekají dva džípy s řidiči Luísem a Sergiem a vyrážíme do hotelu. Je časné dopoledne, není tedy divu, že pokoje ještě nejsou uklizeny, jdeme se tedy projít do centra.
Střed města značí obvykle kostel, zde je to spíše monument Rallye Paříž-Dakar, která se několikrát konala na bolívijském Altiplanu a přitáhla ke zdejším přírodním krásám pozornost potencionálních návštěvníků. Snídaně v La Pazu byla ráno nevydatná, jak už to u hotelových balíčků bývá, sedáme si tedy v milé hospůdce Jalisco na kávu s něčím malým na zub pro osvěžení, chuťově tu vedou avokádové toasty. O jedenácté se vracíme k hotelu a vyrážíme k hřbitovu vlaků, el Cementerio de Trenes. Jinde by zákoutí plné rezavějícího železničního šrotu a harampádí bylo ostudou města, zde je to naopak prvotřídní atrakce. Kontrast rezavějících lokomotiv a nekonečné pusté divočiny vůkol je nesmírně fotogenický, naštěstí tu nejsou ony monstrózní davy instagramerů jako na peruánských lokalitách. Po návratu do hotelu se ubytujeme a zacházíme na oběd do osvědčeného Jalisca. Následuje trocha městské turistiky po uyunských ulicích a den nám zakončuje chuťově vytříbená večeře v hotelové restauraci Tika.
UYUNI – SAN PEDRO DE QUEMES | pondělí 23. 9. 2024
Ráno nakládáme džípy, Sergia vystřídal Tigre se svým vozem. Odjíždíme o desáté do uyunského muzea vlaků, kde se nacházejí lépe dochované železniční vozy než byly ty, co jsme včera zhlédli na vlakovém hřbitově. Bizarním jevem je tu skutečnost, že do povinného seznamu návštěvníků u vchodu se jakýsi Rus zapsal pod jménem Vladimír Lenin, zapečetěný vagón, vhodný na průjezd nepřátelskými liniemi tu ale hledáme marně.
Přejíždíme do Colchani, je to hlavní centrum těžby soli, seznámíme se tu tedy s procesem zpracování soli, v jezeře se jí vytěží skoro 20 000 tun ročně, malou část si nakoupíme jako suvenýry. Doma bude po návratu při rozbalení balíčku jistě radost, vždyť sůl je nad zlato. V jezeře se také skrývá zhruba polovina světových těžitelných zásob lithia, to zatím na prodej není. A pak už vyjíždíme na solnou pláň Salar de Uyuni, největší solnou pánev planety.
Zastavujeme u Ojos de Salar, kde vyvěrá voda, místy tvoří solný povlak pouze krustu na nasyceném solném roztoku. Jedeme k bývalému solnému hotelu s dalším dakarským monumentem a pak dále doprostřed pláně, kde nás čeká piknikový oběd. Posezení v naprosté pustině je zcela uchvacující, zvláště, když necháme džípy se o půl kilometru vzdálit. Perspektiva se ztrácí a nikdo by neřekl, že vrchol vulkánu Tunupa na obzoru je od nás vzdálen plných 70 kilometrů.
Sklízíme stolek, nakládáme džípy a pokračujeme dále k ostrovu Incahuasi, ostrůvek je porostlý obřími kaktusy druhu Trichocereus pasacana. Vycházíme na hodinový okruh s úžasnými výhledy. Zajímavým geologickým rysem jsou typické polštářové lávy, napovídající, že zdejší vysokohorské horniny vznikly kdysi dávno pod mořskou hladinou.
Pohled na nekonečnou pláň nám zpestřuje i prvý viskača alias činčila ušatá (Lagidium viscacia) u nedalekého keříku. O páté vyjíždíme směrem na jih, opouštíme Salar a vjíždíme na prašné cesty jižního Altiplana. U cesty se objevují prvá stáda vikuní. Dojíždíme k jeskyním Las Grutas de las Galaxias, hlavní jeskyně, objevená až v roce 2003 je už v podvečer uzavřená, ve vedlejší jeskyňce se nachází několik indiánských hrobů. O skalních formacích u jeskyně se zde hovoří jako o korálech, jsou to spíše ale lávové útvary. Do San Pedro de Quemes, zhruba pětisethlavé vesničky dojíždíme už za tmy, místní hotel z domorodého řetězce Tayka působí v pustině jako zjevení. Po dobré večeři je čas jít brzy brzy spát, zítra nás toho čeká hodně.
KRÁSY ALTIPLANA
PERU A BOLÍVIE
Fotogalerie zde
SAN PEDRO DE QUEMES – OJO DE PERDIZ | úterý 24. 9. 2024
Vyjíždíme o deváté, vesnička San Pedro de Quemes vyhlíží za světla o poznání přívětivěji než včera v noci, dominantu přízemních domků z vepřovic tvoří zelený stadion a obří hala na squash. Jedeme směrem k lávovým útvarům Ejercito de Piedra, alias kamenné vojsko, bizarní ostré skaliska jsou tvořena lávou aa. Sjíždíme do Salaru Chiguana, soli je tu proti včerejšku o poznání méně, zato se před námi otevírá panorama sopek: Chajra Orkho (4171 m.n.n.), Ollagüe (5868 m.n.m.) a za chilskou hranicí vulkán Aucanqilcha (6174 m.n.m.). Severnímu obzoru pak vévodí Olca (5407 m.n.m.). Máme štěstí, že zrovna jede vlak s rudou do Chile, staví ovšem pro vyřizování hraničních formalit na nádraží v Chiguaně. Počkáme si tedy na něj, docela to trvá, i zde na konci světa bude jistě byrokratického papírování dost. Mezitím nás míjejí dva cyklisté, mířící k chilské hranici, Altiplano rozhodně není nic pro cyklisty salónní, kterých vídáme obvykle plno na cyklostezkách v blízkém okolí velkoměst. Nakonec se ukazuje, že vlak ve stanici čeká na chilskou lokomotivu, jenž přijíždí z druhého směru. Po přepřáhnutí se kýženého vlaku konečně dočkáváme.
Pokračujeme vysokohorskou pouští k jihu. Zastavujeme pod Ollagüe u opuštěné zpracovny síry. Dříve se tu vulkanická síra těžila a pracně snášela z vrcholku, dnes už se těžařský alpinismus kvůli nižším cenám síry nevyplatí. Dojíždíme k panoramatické vyhlídce na vulkán Ollagüe, na chilské straně vulkánu mocně dýmají fumaroly, což je hezky zdálky patrné. Ve zdejší lokální útulně se podává oběd, milý strýc tu nabízí k ochutnávce lamí klobásky, je třeba ochutnat. Kamenná andská útulna byla doplněna mimozemsky vyhlížejícím stanem v horním patře a aby se dojmy mohly hned sdílet po sítích, je zde zaveden i internet, heslo vydává za poplatek automat na bázi starých telefonních veřejných aparátů. Chybí jen vytáčecí číselník.
Pokračujeme k lagunám, u prvé laguny Cañapa stavíme jen krátce, cestu nám tu kříží cestu kříží utíkající vikuně. Zato lagunu Hedionda s obřími hejny plameňáků si vychutnáme. Ze tří druhů plameňáků zde převažují plameňáci Jamesovi (Phoenicoparrus jamesi), vidíme i pár jedinců plameňáka andského (Phoenicoparrus andinus), a v dáli je snad i plameňák chilský (Phoenicopterus chilensis),. Všechny tři jihoamerické druhy tak máme pohromadě. Hodinu se kocháme plameňáčím safari a pak přejíždíme k dalším dvěma lagunám: laguně Chiar Kkhota a laguně Honda.
Poté pozvolna stoupáme pouštní krajinou, dostáváme se do úzkého kaňonu, rozpukání i zabarvení skal připomínají obrázky, co posílají americká vozítka z Marsu, iluzi Rudé planety ale ruší několik viskačů, kteří se objevují přímo u kol našich džípů. Vyjíždíme z kaňonu na rozlehlé pláně pouště Siloli a krátce po páté dojíždíme do hotelu uprostřed pustiny. Panoramata kolem jsou fascinující, hotel působí jako zjevení či jako základna na jiné planetě, nocleh v nadmořské výšce 4530 metrů si užijeme, ale předtím ještě posedíme v panoramatické a navečer velmi dobře vyhřívané restauraci.
OJO DE PERDIZ – UYUNI | středa 25. 9. 2024
Ráno je chladné ale slunečné. Vyjíždíme tedy časně. Míříme přes pláně Siloli ke skalnímu útvaru Árbol de Piedra, hezkému příkladu větrné abraze ve vysokohorské poušti. Potkáváme vikuně, je obdivuhodné, čím se v těchto mrazivých pustinách živí. U laguny Colorada překračujeme hranice přírodní rezervace, pojmenované po Eduardu Avaroovi, padlému hrdinovi boje Bolivie proti Chile, a jedeme na vyhlídkový okruh nad lagunou. Opět se zde vyskytují plameňáci Jamesovi, kteří v ještě stále chladném vzduchu probírají zobáky slané vody laguny a už dochází na prvé hašteření. V laguně žijí malé řasy druhu Dunaliella salina, které se chrání proti ultrafialovým paprskům syntézou beta-karotenů, voda tak získává hnědavý až červenavý nádech. Zmrznutí řasám nehrozí, díky obsahu soli tu voda mrzne až hluboko pod bodem mrazu.
Od laguny stoupáme vzhůru k nejvyššímu bodu naší bolívijské trasy, který leží v nadmořské výšce zhruba 4925 metrů nad mořem, k překonání pětikilometrové hranice by tu stačilo vyběhnout pár metrů do kopce. Nad námi tu ční na chilské hranici sopka Cerro Tocorpuri (5808 m.n.m.), zdá se, že bychom to vyběhli jen tak. Bolívijské Altiplano má věru velké množství mimořádně vysokých hor, jež jsou lehce dostupné technicky nenáročným výstupem.
Zastavujeme u bublajících bahenních sopek Sol de Mañana s vývěry fumarol a solfatar, jedná se tu o jedno z nejvýše položených geotermálních polí naší planety. Do sytosti se nadýcháme sirných výparů a sjíždíme kolem laguny Salar de Chalviri až na samý jižní cíp Bolívie, pod vulkán Lícancabur, kde se rozkládá Laguna Verde s tyrkysovou vodou. Ve vodě je vysoký obsah uhličitanu vápenatého, magnézia a také arzénu. Posledně jmenovaný prvek má na patrně na svědomí, že se na hladině jedovatě zeleného jezera nevyskytují žádní plameňáci.
Vracíme se k Salaru de Chalviri, krátce zastavujeme v pouštní lokalitě Desierto de Salvador Dalí, někomu tu kdysi pouštní krajina s malebně vyčnívajícími skalisky připomínala fantaskní pejzáže z Dalího obrazů, sám surrealista o existenci tohoto koutu Altiplana neměl patrně žádné tušení. Pravdou je, že zvláště Mistrův obraz z roku 1934 Momento de transición zdejší krajinu velmi připomíná.
Zastavujeme u termálních pramenů Polques na piknikový oběd a koupačku v horkých pramenech, výhledy nám zpestřují překvapivě málo plaché vikuně na břehu jezera. Po obědě vyrážíme na dlouhou cestu do Uyuni, krátce zastavujeme u laguny Capina, kde se získává borax, tetraboritan sodný, který je ve zdejších solných jezerech hojný. Zpracovává se ve vysoko položené továrně u fumarol Sol de Mañana, kde nám ráno iluzi odlehlého konce světa trochu narušovaly naložené tahače s vytěženým materiálem, supící do úpravny u chilské hranice. U lokality Río Grande najíždíme na novou asfaltovou silnici a do frčíme po hladkém asfaltu do hornického města San Cristóbal, kde se nachází třetí nejvýnosnější důl na stříbro na světě a šestý nejvýnosnější na zinek, dnes vlastněný japonským koncernem Sumitomo. Po krátké zastávce před místním obchodním domem pokračujeme dále a do Uyuni dojíždíme na večer už za tmy. V hotelové restauraci však na nás čeká večeře a útrapy z hrkání se po cestách je možno smýt v malém hotelovém krytém bazénku.
UYUNI - LIMA | čtvrtek 26. 9. 2024
Dnes nás čeká přeletový den. Odjíždíme na malé letiště v Uyuni a odlétáme do La Pazu, kde po delším čekání nasedáme na let do amazonské metropole Bolivie, Santa Cruz de Sierra. Zde se díky nízké nadmořské výšce nachází nejvytíženější bolivijské letiště, odtud zanedlouho odlétáme do Limy. Přilétáme již za tmy a do hotelu se dostáváme pozdě večer, do větších akcí se již pouštět nebudeme.
LIMA | pátek 27. 9. 2024
O půl desáté odjíždíme na prohlídku Limy. Jedeme jen kousek k vyhlídce Parque de Amor. Lehce gaudíovské zídce s citáty peruánských a jihoamerických spisovatelů vévodí obří socha líbajících se milenců ve stylu uměleckého bizáru. Nad oceánem je šedivo, panuje klasická limeñská garúa. Bylo by dobré se přímo dotknout oceánu, sjíždíme tedy z útesu na surfařskou pláž pod námi. Pokračujeme do centra, k historickému středu přijíždíme po výstavním bulváru Paseo de los Héroes Navales s alejí bust, které by měly představovat ty námořní hrdiny a s mimořádně výstavnými paláci, jimž vévodí po pravici Palacio de Justicia, prý inspirovaný soudním dvorem v Bruselu.
Zastavujeme na nároží a pěšky jdeme ke klášteru svatého Františka z Assisi, náměstíčko před vchodem je zrovna v renovaci, vcházíme tedy do kostela, právě probíhá mše. Překvapuje minimální počet věřících, starý kněz se v honosných gigantických prostorách se svým kázáním poněkud ztrácí. Bývaly časy, kdy polovinu obyvatel Limy tvořili církevní hodnostáři: kněží, mniši a mnišky, a zbytek populace byl příkladně bohabojný a kostely tudíž praskaly ve švech. Dnes je v klášteře asi jen dvacítka mnichů. Hlavní atrakcí objektu jsou dnes kromě dřevěných stropů v mudéjarském slohu a keramických kachlů azulejos na stěnách hlavně podzemní katakomby. Věřící se domnívali, že když budou pohřbeni přímo pod kostelem, tak jim věčný odpočinek budou zpříjemňovat každodenní mešní zpěvy a také odtud bude kratší cesta do nebe, a tudíž snadnější zmrtvýchvstání.
V tom prvém měli asi pravdu, otvorem v podlaze kostela se k nám z poloprázdné chrámové lodě se shora nese zvučné alelujá, o tom druhém aspektu se nedá nijak přesvědčit, ale v tom třetím se patrně mýlili. Mniši byli těžcí systematici a měli rádi věci řádně srovnané. A tak po uplynutí nějaké doby kostry roztřídili: lebky do kraniální sekce, stehenní kosti do sekce femurů a tak dále. Případné zmrtvýchvstání by tak ve zdejší kryptě provázel neskutečný zmatek a přetahování se ve stylu: “Pane kolego, dovolíte, to je ale moje noha!” ; “Neviděl jste někdo lopatku a pánev?”; nebo taky v případě ostřejší povahy zemřelého: “Caramba, dej sem ten obratel ty hajzle!” To by byla mela, takovéto zmrtvýchvstání by nejspíše spustilo opět světovou potopu! Systematizace kostí ovšem vyvolává podezření, zda zodpovědní církevní hodnostáři na takovéto zmrtvýchvstání vůbec věřili a zda to už tehdy nebyla jen bohaprostá propaganda kterak z věřícího vytáhnout další stříbrňák na zajištění žádoucího dostatku mešního vína. To se za kolonie muselo vozit z dalekého Španělska a bylo tudíž drahé. Jaký je to rozdíl od předkolumbovských kultur, které na zmrtvýchvstání věřily též, a aby při události nedošlo k výše popisovanému zmatku, své mrtvé ve formě mumií svazovali do fetální polohy, a ještě je balili do několika vrstev tkanin, tak, aby vše zůstalo hezky pohromadě a nikdo si nemusel hledat třebas pažní kost přehrabováním zbytků jak při nákupu v second handu.
Až tedy nastane onen soudný den, můžeme se v Andách těšit na vizuálně vydatné hemžení zdravě vyhlížejících Indiánů, mezi nimiž se budou mátoživě potácet velebizarní španělští horroroví Frankensteinové s každou končetinou jinou. Tož to bude podívaná!
Pokračujeme poté kolem bývalého nádraží a kolem bočního vchodu prezidentského paláce, kde žije a pracuje peruánská prezidentka, jak ale říkají místní více tam žije než pracuje. Zde stával palác inckého kuraky Taulichusca, a zde si Francisco Pizzaro postavil svůj palác z nepálených cihel, patrně sebraných z okolních domorodých pyramid, a zde byl také almagristy odpraven.
Docházíme na monumentální náměstí Plaza Mayor, kterému vévodí paláce s dřevěnými balkóny. Neobvyklým rysem je tu skutečnost, že vedle obvyklých institucí typu katedrály, prezidentského paláce, radnice a podobně zde v čestné poloze stojí sídlo zednářské lóže. Z náměstí je třeba juknout do památného baru Maury, kde na počátku roku 1931 umíchali barmani Graciano Cabrera a Aquiles Condori národní nápoj Pisco Sour. O nápoj vedou věčné spory Peruánci s Chilany, číže to je vlastně nápoj národní, my zde v Limě budeme věřit verzi peruánské a pisco si dáme rovnou ve formě neředěné. Obsluhuje nás s pobavenou povznešeností nonšalantní číšník, který se vizáží do historického baru doslova hodí.
Vracíme se poté do Miraflores k předincké lokalitě Huaca Pucllana, pyramidě z nepálených cihel, vystavěné patrně kulturou Lima někdy kolem roku 500 našeho letopočtu. V pyramidě bylo odkryto několik pohřebišť, jež spadají patrně k pozdější kultuře Huari. Po prohlídce pyramidy se vracíme k hotelu a na pozdní oběd se stavujeme v nárožní hospůdce Siete Sopas. Vždy zde stojí fronta místních, jídla jsou tu asi vyhlášená, a po ochutnání můžeme říci, že se dobrá pověst restaurantu zakládá na pravdě. Pozdní odpoledne pak máme volné.
LIMA – HUARÁZ | sobota 28. 9. 2024
Naše cesty se dnes rozdělují, část míří na pobřeží k obrazcům v Nazce, horský odřad naopak k severu, do Huarázu. Cesta autobusem společnosti Cruz del Sur zabere celý den, po nekonečném výjezdu z Limy vjíždíme do pouštní krajiny, a nakonec stoupáme přes sedlo Conococha do údolí řeky Rio Santa a klesáme podél řeky až do Huarázu. Počasí není valné, snad se nám to v horách změní. Z nádraží jedeme malý kousek do hotelu, do centra to je navečer už daleko, a tak si dáváme dobrou večeři v peruánské-švýcarském stylu. Majitel je zde peruanizovaný Švýcar, což by vysvětlovalo podivný fakt, že pod bělostnými a elegantními štíty And dominuje výzdobě recepce alpský Matterhorn. Huarázu se ostatně někdy říká peruánské Švýcarsko, je to největší centrum alpinismu a outdoorových sportů v Peru, tak to za světla uvidíme, zda na nás bude u silnice bučet nějaká ta fialová kráva Milka.
HUARÁZ – LLAMACORRAL | neděle 29. 9. 2024
Do hor se obvykle vstává časně. Ani my nebudeme dnes výjimkou a o sedmé již s naším horským vůdcem Alfredem a polním kuchařem Simónem vyjíždíme z Huarázu. Klesáme po proudu řeky Río Santa k městečku Yungay.
Dnes je neděle, stejně jako onoho osudného dne před padesáti čtyřmi lety, 31. května 1970. V 15:23 se v subdukční zóně litosférické desky Nazca, podsouvající se pod jihoamerický kontinent, kousek od peruánského pobřeží uvolnila ohromná energie a vyvolala zemětřesení s magnitudem 7.9. Strašlivé následky otřesů byly ještě zesíleny gigantickou lavinou, utrženou z vrcholku Huascarán Norte. Z vrcholu se utrhlo zhruba 80 miliónů kubických metrů horniny a ledu a výsledná lavina, řítící se rychlostí až 435 km/h, za necelé tři minuty zasypala celé město. Ze zhruba 20 000 obyvatel přežilo jen pár, a to vesměs díky šťastné náhodě.
Jednou z náhod byla skutečnost, že se Peru kvalifikovalo na Světový pohár ve fotbale a kvůli sledování jednoho z prvých zápasů mistrovství (bylo to Mexiko versus Sovětský svaz s výsledkem 0:0) se skupinka dorosteneckých fanoušků shromáždila v domě na pahorku, kde byl lepší radiový signál. Pahorku se lavina vyhnula. Další skupina dětí byla na cirkusovém představení za městem, ty lavina též nezasáhla, a údajně je cirkusový klaun včas vyvedl na chráněnou vyvýšeninu. A nejsymboličtějšími přeživšími byli pozůstalí, kteří přišli v ono nedělní odpoledne přinést květiny na hroby svých příbuzných. Yungay se už před katastrofou vyznačovalo vskutku neobvyklým hřbitovem. Tvoří jej kruhové stupňovité terasy s hrobkami, nad nimiž rozevírá paže Kristus Vykupitel s tváří obrácenou přímo k masívu Huascaránu na východě. A lavina se tenkrát jako by Kristovým přičiněním zastavila přímo na druhé hřbitovní terase, socha stále stojícího Krista uprostřed zkázy se tak stala ikonickým symbolem nejhorší přírodní katastrofy v dějinách Peru.
Zastavujeme u memoriálního areálu Yungay - Ciudad Sepultada. Město i se svými oběťmi zde leží pod několika metry lavinového deluviálního kužele. Vystoupáme i ke Kristovi na blízkém hřbitově a pohlédneme na oba Huascarány, které impresivně čnějí vysoko nad námi. Yungay zasáhlo zhruba čtyřicet procent laviny, zbytek zasypal vedlejší menší městečko Ranahirca. Malá část se pak zřítila do vedlejšího údolí Llanganuco. Pokračujeme přes Yungay Nuevo, postavené o trochu severněji do Carazu, za městem odbočujeme doprava vzhůru do hor Cordillery Blanca. Zde dosahujeme rekordně nízké nadmořské výšky 2200 metrů nad mořem. Stoupáme poté prašnou silnicí vzhůru, na svazích se tu všude pěstují kanadské borůvky, prý výhradně na export, latifundie prý patří jakési chilské firmě. Dojíždíme na konec cesty do osady s nevábným názvem Cashapampa, Trnitá louka.
Na zahradě malého a poněkud ušmudlaného penziónu překládáme věci na oslí karavanu, evakuační kůň dostává též naloženo a señor Marcelo zanedlouho vyráží s karavanou vzhůru. My se loučíme s civilizací jednou vychlazenou Cusqeñou a vyrážíme též. Pochodujeme vzhůru soutěskou Quebrada Santa Cruz až k tábořišti Llamacorral, což znamená Pastviště lam. Lamy tu žádné nevidíme, krav je tu ale dost. Věrný pes, který nás doprovázel až z Cashapampy došel až sem. Večeře je dnes luxusní, expediční kuchař señor Simón připravil pstruha, koupené pstruží filety doprovází malý pstroužek v celku, údajně čerstvě ulovený z horské bystřiny zde v údolí. Počasí se nám k večeru poněkud zhoršilo a v noci přišla drobná přeprška, snad se to zítra spraví.
LLAMACORRAL - TAULLIPAMPA | pondělí 30. 9. 2024
Před šestou nás budí Alfredo s hrnkem horkého kokového čaje, a po snídani ve čtvrt na osm vyrážíme. Cesta je zpočátku rovinatá, jsme již v typicky ledovcovém údolí tvaru U.
Zanedlouho docházíme k laguně Jatuncocha, obcházíme ji po břehu porostlém typickými pokroucenými papírovými stromy rodu Polylepis s pěknou červenavou kůrou, odlupující se v cárech, odtud tedy název, znamenající v řečtině mnohovrstevník. Oficiální český název tomuto taxonu dosud chybí.
Docházíme na rozsáhlou písčitou pláň, která vyvolává dojem dna vyschlého jezera, jsou to ale sedimenty laviny z roku 2012, která tehdy sjela ze svahů masívu Artesonraju nad námi. Pochodu po rovince jsme si už užili dost, v lesíku na tábořišti Jatunquisuar začínáme stoupat vzhůru po serpentině až na louku s výhledem na Quitaraju (6036 m.n.m) a Alpamayo (5947 m.n.m). Výhled tu nepochybně hezký je, nám ho ale zastiňují mraky. Hora Alpamayo z druhé strany tvoří pěknou pyramidu a byla kdysi nazvána nejkrásnější světovou horou, je to věc názoru a každý má preference jiné, podobně jako u volby Miss. Název Alpamayo znamená poněkud překvapivě něco jako Pozemek u řeky, pro horu to je název divný, původní kečuánský název byl Shuyturahu (Úzký sněžník), nový zvukomalebný název dle osady v údolí se uchytil. Slovní základ Alp- totiž navozuje ten správný velehorský dojem a dodatek -mayo dodává jarní představu kvetoucí horské louky. To je pak volba nejkrásnější hory světa jasná.
Pokračujeme údolím k laguně Arhuaycocha, mraky se zvedají, a nakonec vidíme i samotný vrcholek oceňované hory. Přes údolí na nás vykukuje pravidelná špice hory Artesonraju (6025 m.n.m), její dokonalý tvar se stal údajně inspirací pro logo společnosti Paramount Pictures. Jedná se geomorfologicky o typický karling, vzniklý ledovcovou abrazí v karech. Původní masív z několika stran ohlodávaly údolní ledovce až zůstal jen ostrý kužel hornin uprostřed, na němž se pak udrží už jen menší visuté ledovce s daleko menším abrazním potenciálem, ledovcový ohlod se tak zastavil a vzniklá špice se pak stává ozdobou pohoří. Světově nejznámějším příkladem je švýcarský Matterhorn, najdeme jich ale spousty, a nakonec i ta naše krkonošská Sněžka je podobným případem karlingu. Až tedy půjdeme do kina na nějaký americký film z produkce zmíněné hollywoodské společnosti, na dnešní výhled na Artesonraju si při úvodní znělce vzpomeneme už vždy. Na masívy Pucahirca (6039 m.n.m) a Rinrihirca (5888 m.n.m) nad lagunou si naopak nevzpomeneme vůbec, jelikož jsme se jejich vykouknutí z mraků nedočkali.
Ještě, že jsme si alespoň vychutnali poněkud housenkovitou Alpamayo. Vracíme se zpět na obědovou louku, doufáme, že nepotkáme onoho poněkud nadrážděného býka, který kolem nás nasupeně prošel poté, co mu vyhlédnutá kravka na pastvě nebyla zrovna po vůli. Traverzem pak docházíme do ledovcového karu pod masívem Taulliraju (5830 m.n.m) a kemp na tábořišti Taullipampa je už připraven. Název znamená Lupinová louka, dle andského druhu lupiny, která tu na konci období dešťů hojně kvete, stejně jako název hory Taulliraju znamená Lupinový sněžník. Jsme na konci období sucha, květů lupin je tu pomálu, panorama zasněženého Taulliraju je ale v zapadajícím slunci luxusní!
TAULLIPAMPA - HUARIPAMPA | úterý 1. 10. 2024
Ranní rituál s čajem a snídaní probíhá stejně jako včera, nad horami se ale válejí mraky. Podezřelý je spěch s balením tábora, že by místní horalé čekali déšť? Vyrážíme hned krátce po sedmé a hned jde do tuhého, táhlé stoupání do průsmyku Punta Union (4750 m.n.m) dává zabrat. Cesta je ale místy až luxusně dlážděná, prý na údržbě spolupracuje celá vesnice Cachapampa, aby se nahoru a dolů kopytníkům dobře šlo. Je to jako za Inků, sdílená zodpovědnost za stav horské komunikace. V Cachapampě letos pronájem kopytníků podražil, potkáváme tedy výpravy hlavně v protisměru, z Vaqueríe. Tam ceny zůstaly na loňské úrovni. V našem směru jdeme očividně sami. V průsmyku posedíme, čekáme, zda se nám otevře panoráma Taulliraju. Marně. Zahajujeme sestup k srdcovitému horskému plesu a dále níže na horskou louku, kde nám obědový piknik zpestřuje zvědavý opeřenec caracara (čimango horský - Phalcoboenus megalopterus), který očividně čeká, zda něco z obědového balíčku odpadne.
Sestupujeme dále do údolí až k tábořišti Cachinapampa (Louka solného lizu), prý se zde nechávala sůl pro údolní dobytek. Zítra chceme vyjít ještě na Lagunu 69, dohodli jsme se tedy, že to dojdeme až k útulně v Huaripampě. Jméno Huaripampa znamená Louka vikuní, vikuňu zde nevidíme ale ani jednu.
Docházíme k až překvapivě vkusně vyhlížející chalupě s dřevěnými vyřezávanými sloupy, postavené v rámci jakési náboženské nadace, kterou v kraji kdysi založil italský kněz padre Hugo z bratrstva svatého Jana Bosca. Tety před útulnou nabízejí pivo, netradičně v ranci, chladit se moc ve zdejším klimatu nemusí, kupujeme, je dobré dnešní nekonečný sestup zapít. Inkové u svých občanů nesnášeli lenost a nečinnost, incká výchova má své výsledky i po staletích: tety při sezení a povídání stále něco pletou či háčkují. Plná zaměstnanost, to by měl Pachacútec radost.
Menší radost už by měl ze zdejších strýců, ti už očividně vzali za svůj středomořský kulturní import v podobě vydatné siesty. Jak říká Alfredo: „Siesta, to je to jediné to dobré, co přišlo se Španěly do And“. Se Španěly dorazili ale i psi, je jich tu celá smečka, obavy, že noc bude plná štěkotu, jak to večer vypadalo, se naštěstí nenaplnily. A navíc ranní obavy z deště byly naštěstí zcela plané.
HUARIPAMPA - HUARÁZ | středa 2. 10. 2024
Původní myšlenku dojít časně ráno do Vaqueríe, kde nás má vyzvednut mikrobus, jsme s ohledem na náročný denní plán revidovali a do Vaqueríe jedeme místními omšelými taxíky po rozbahněné a kamenité silnici přes gigantické výmoly. Být taxikářem v Huaripampě je nepochybně mimořádně vážená pozice, řidič na každého troubí, zdraví se a pokřikuje, jízda tak připomíná scény legendárního JUDr. Starosty v podání Rudolfa Hrušínského z komedie Kulový blesk. Naštěstí nás ve Vaqueríi nečeká žádný zastlaný operní mistr ale náš mikrobus.
Pokocháme se výhledem na mimořádně ostrou špici Chacraraju Este (6001 m.n.m.), považovanou po právu za vůbec nejstrmější a horolezecky nejobtížnější šestitisícovku v Bílých Kordillerách. Nastupujeme a vydáváme se vzhůru do sedla Portachuelo de Llanganuco v nadmořské výšce 4767 metrů nad mořem. Zastavujeme cestou na vyhlídku na masív hory Chopicalqui (6354 m.n.m.) s charakteristickou sněhovou převějí na vrcholu. Dojíždíme do sedla, kde se ozývá hlahol školní výpravy na jakémsi organizovaném výletu.
Panorama je ale uchvacující, před námi se otevírá hluboké údolí Llanganuco s oběmi Huascarány: Huascarán Sur (6768 m.n.m.) a Huascarán Norte (6652 m.n.m.), masív Huandoy se čtyřmi vrcholky, z nichž tři ční nad 6 kilometrů (Huandoy Norte 6395 m.n.m., Huandoy Oeste 6355 m.n.m. a Huandoy Sur 6160 m.n.m.), štít Pisco (6765 m.n.m) a masív Chacraraju (6108 m.n.m.) jehož ostrý východní vrchol jsme viděli již ráno z Vaqueríe. Pokocháme se výhledy a sjíždíme po serpentinách do jedné ze zatáček, odkud se vychází na trek k Laguně 69. Laguna je díky instagramové turistice mimořádně populární, po této boční trase, která vyžaduje výrazný sestup a opětovný výstup však chodí málokdo. Název horského jezera je poněkud neobvyklý, je to pouhé evidenční číslo v rámci národního parku Huascarán, jezero totiž nikdy nemělo žádný známý domorodý název.
Sestupujeme k malému tyrkysovému jezírku, kde nás při krátkém odpočinku doslova výhružně obkličují pasoucí se kravky, poté nás čeká dlouhý výstup do sedla a dále nahoru po moréně pod zářivými bělostnými svahy Chacraraju až k tyrkysovému jezeru 69. Co jsme se připojili na hlavní stezku z údolů, je zde poměrně rušno a vzhůru míří opět instagramové typy, však se také na břehu laguny fotografuje až do zemdlení, není divu, počasí je dnes vysloveně katalogové: azurová obloha a slunečno.
Sestupujeme poté dolů na planinu s poněkud zvláštním názvem Cebollapampa (Cibulová louka) a přejíždíme k jezerům v údolí Llanganuco. Mezi jezery Orkoncocha a Chinan Cocha stával tábor československé expedice Peru 1970, zasypané lavinou ze severního svahu Huascaránu. Alfredo sice přesvědčivě tvrdí, že osudná lavina spadla z Huandoy, čemuž by nasvědčovalo umístění památníku na relativně čerstvém kamenném osypu na svahu zmíněného Huandoy, při porovnání poslední fotografie tábora, jak ji pořídil famózní fotograf hor Vilém Heckel je jasné, že expediční tábor stál tenkrát na opačné straně říčky mezi jezery, přímo pod svahy Huascaránu, kde se nyní nachází mohutný deluviální kužel, pozůstatek tehdejší laviny.
Památník je tedy umístěn na jiném místě, než stával tehdy tábor. Proč tomu tak je, není zcela jasné. Pietně krátce postojíme u památníku, ozdobeném mimo jiné startovními čísly z Jizerské padesátky, Memoriálu expedice Peru 1970, a poté pokračujeme sjezdem do Yungay.
Sjíždíme dolů, počasí se náhle kazí, začíná pršet. Pachamama a další inčtí bohové při nás po celou dobu pobytu v horách stáli, navzdory nepříznivé předpovědi jsme měli počasí vesměs bez deště a dnešní dopolední azurová obloha byla vysloveně odměnou. Do Huarázu dojíždíme již za tmy, na velkou procházku do města to už nebude, našlapali jsme se dost, a tak dáváme přednost hotelové restauraci a menu v peruánsko-švýcarském stylu s milým žoviálním číšníkem, který je patrně jakýmsi křížencem andského Indiána, Vladimíra Menšíka a Gejzy Gerendáše.
HUARÁZ – LIMA | čtvrtek 3. 10. 2024
Ráno máme chvilku čas, a tak před snídaní zaběhneme do středu města, na náměstí Plaza de las Armas. Dominantou je zde rozestavěná katedrála, původní katedrála se zřítila při zemětřesení 31. 5. 1970, podobně jako většina města. S výstavbou nové katedrály se začalo až kolem roku 1990, až se vyřešily zádrhely s pozemkem, stavební a hlavně majetkové, výstavba ovšem zamrzla na nedostatku peněz. Letos prý slíbila zdejší nadnárodní těžařská společnost Antamina, že stavbu dofinancuje, co ze slibů se bude realizovat, to se teprve uvidí, huarázští věřící na novou katedrálu čekají již plných 54 let, do té doby se musí spokojit s architektonicky bizarním provizorním svatostánkem v těsném sousedství.
Vracíme se ke snídani do hotelu a poté odjíždíme na autobusové nádraží a sedáme do linky Cruz del Sur a míříme do Limy. Počasí je cestou jasnější než minule, a tak se nám otevírají i četná panoramata. Do Limy dojíždíme už za tmy, setkáváme se s přímořskou sekcí a na večeři zacházíme do příjemné hospůdky Pocha u parku Johna Fitzgeralda Kennedyho v barově-hospodské ulici San Ramon.
ODLET Z LIMY | pátek 4. 10. 2024
Letadlo nám dnes letí až v podvečer, máme tedy den na to věnovat se městské turistice v Miraflores. V brzkém odpoledni pak sedáme do autobusu a odjíždíme na Chávezovo letiště v Callau a vracíme se zpět do podzimní Evropy. Limeñská šedivá garúa je dobrou aklimatizací na nadcházející podzimní sychravé středoevropské dny.