IntensiveTravel

2.den

JOHANNESBURG – KASANE – NP CHOBE | neděle 28. 6. 2015

Johannesburg nás vítá podzimním chladným počasím, ještě že už za chvíli odlétáme zase do teplejších severních krajin, i když v útulné loundži Shongololo ten podzim zas až tolik nevadí. V brzkém odpoledni dosedáme na dráhu kasanského letiště, městečko je vskutku africkým zapadákovem, je až s podivem, že i do podobné vesnice se dá na Ruzyni odbavit přímo. Odjíždíme po přes národní park Chobe do naší lodže Elephant Camp, po krátkém lehkém občerstvení a rychlém ubytování odjíždíme k bráně Ngoma a dále do národního parku. Sjíždíme přímo k namibijské hranici a jedeme podél řeky Chobe, která tu odděluje Botswanu od onoho pruhu země, který Německu, tehdejšímu pánu jihozápadní Afriky, zajistil kancléř Leo von Caprivi, Němec jako poleno, byť italsko-slovinského původu, ostatně jméno Caprivi je prý odvozeno od slovinského kopriva, tj. česky kopřiva.

V rámci helgolandské-zanzibarské smlouvy získalo Německo ostrov Helgoland a zároveň tento pruh africké země, který měl vytvořit koridor k řece Zambezi a dále do německé Tanganjiky, Británie naopak získala ostrov Zanzibar a malé kousky pobřeží v Keni. Jedeme podél Capriviho pruhu, setkáváme se s tlupou paviánů, na namibijské straně, obrovských travnatých pláních serengetského typu se pak objevují velká stáda zeber a vodušky. Zajíždíme do malého údolíčka Simwanza, kde se vyjevuje nevšední podívaná, smečka dvou lvic a šesti lvíčat požírá stržené slůně. Není věru časté, aby se lev živil sloninou, slonice dokáží své mladé dobře ochránit a dospělý slon je na lva obvykle moc těžká váha, tady bylo patrně slůně obzvlášť neopatrné či se jednalo o nemocný či neposlušný kus. Ač je nám slůněte líto, tak lvíčci zase vypadají roztomile, inu příroda.

3.den

NP CHOBE | pondělí 29. 6. 2015

Vstáváme o šesté ještě za hluboké tmy, o půl sedmé se ale začíná rozjasňovat. Cestou na snídani se zdá, že včerejší komedie s doprovodem k bungalovu nebyla pro nic za nic, jelikož na cestě k restauraci přes noc přibylo hodně čerstvých sloních bobků. Vyjíždíme o sedmé, jedeme se nejdříve podívat, jak pokročila konzumace zabitého slůněte ze včerejška. Ještě před vjezdem do parku zastihujeme stádo žiraf, kterak se odhodlává k přejití silnice. Vjezd do parku je dnes zpestřen průjezdem bazénku s dezinfekcí, dnes musíme i boty omočit. Prý ve vsi vypukla kulhavka a slintavka.

Dojíždíme k místu včerejších lvích hodů, u napajedla trůní spokojeně dva velcí lvi s impozantní hřívou, přejíždíme k hostině za terénní vlnou, přežraná smečka lvic a lvíčat už sotva kouše, ze slůněte zbylo už jen málo. Několik dnů teď budou lvi jen trávit a spokojeně podřimovat, na větvích trpělivě čeká docela dost supů a opodál se v trávě povalují dva šakali a čekají na šanci k přiživení se z cizího úlovku. Jedna ze lvic se zvedá, míří k napajedlu, vracíme se tedy, abychom viděli, co se bude dít. Lvice prochází kolem samce a chlemtá vodu z jezírka, po mase jeden vyžízniví. Napitá se vydává ke lvovi, lehce se o něj vilně otírá, lev se z odpočinku nenechá svést, buď není lvice zcela v říji anebo si lev spočítal, že po sežrání dvaceti kil sloniny nebude s madam žádná velká divočina, co by se tedy namáhal s nějakým kočkováním. Lvice zklamaně mizí za terénní vlnou a lev si dál hoví a přivírá oči, jak panečku umějí ty velké kočky lenivě odpočívat!

Odjíždíme dále k řece Chobe, míjíme další stádo žiraf pasoucí se na zeleni. Stromy při okusu vylučují jakési chemické sloučeniny, které způsobují, že je list po chvilce pro býložravce nechutný, a tak musí postoupit k dalšímu stromu. Jenže rostliny se ukazují jako daleko rafinovanější, než by kopytník čekal, chemicky varují jiné listnáče v okolí, že nastává spásání a že je na čase začít vylučovat znechucující látky. Tento varovný signál se ovšem šíří jen po větru, zkušený býložravec tedy při okusu postupuje proti větru jako tyto žirafy. Zastavujeme na vyhlídce nad řekou, na namibijské straně se pase ohromné stádo zeber, některé zebry se napájejí z řeky.

Ranní kávička a whisky pro zahřátí je doprovázena několika lidovými příběhy, tak jak to mají v Africe rádi:
O SLONU A JEHO DLOUHÉM CHOBOTU
Kdysi dávno měli sloni jenom malý chobůtek a když se chtěli napít, museli roztáhnout nohy a ohnout krk jak žirafy. I jednoho dne přišel slon k řece, že se napije. Netušil však, že je v řece hladový krokodýl. Vyhlídka na pořádný kus sloního masa krokodýla nalákala a když slon pil, tak vyskočil, sklapl a zakousl se mu do chobůtku. Slon se ale nedal. A jak se tak slon s krokodýlem tahali a přetahovali, chobůtek se natáhl a vznikl z něho pořádný sloní chobot. A ten už slonům zůstal dodnes.

Pokračujeme dále, míjíme velká stáda impal a narážíme na několik býků buvola, buvol je jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Zatímco většina zvířat útočí jen tak, aby zahnali tušené nebezpečí nebo protivníka, buvol, když se rozhodne zaútočit, už musí útok vždy dokončit střetem. A navíc důvod k útoku může být pouze v buvolí hlavě, do níž nikdo pořádně nevidí. Raději tedy odjíždíme, býk se netváří zrovna přátelsky a vzdálenost od džípu se začíná zdát malá. O kus dál sedí na suché větvi orel jasnohlasý, národní pták sousední Zambie a Namibie.

Po další zastávce pod baobabem a protažení se narážíme na ohromné stádo buvolů, jsou zde i buvolí krávy, které vypadají bez rohaté helmy daleko něžněji a malá buvolátka jsou vyloženě roztomilá, nikdo by do nich neřekl, že z nich vyroste ten podmračený buvol. A zanedlouho opět narážíme na lvy, velký samec s impozantní hřívou si hoví ve stínu a lvice lelkují opodál. A o pár stovek metrů leží ve stínu lvice a sleduje pohyb u řeky, prý služba, která dává pozor, jestli se k vodě neblíží chutné rohaté sousto. Pak přivolá další lvice ze smečky a začne lov, bohužel břeh je jako vymetený a žádná dobrota pro lví jazýček se k vodě zrovna neblíží. To o kus dál je u řeky přímo prostřeno, stovky impal, které se pasou, pijí, dovádějí.

To by si lvice pochutnaly! Zastavujeme též my na odpočívadle Serondela a dáváme oběd. Vedle nás vytvářejí afrikánští domorodci ze sousední JAR vozovou hradbu z džípů a začínají grilovat. Odjíždíme pak do Kasane, cestou se setkáváme s prasaty bradavičnatými a s kudu. A zanedlouho vjíždíme do sloního teritoria a konečně se objevuje prvý slon, Chobe je slony vyhlášeno a tak už začala nervozita, zda nějakého slona vůbec spatříme. Dojíždíme do Kasane, je to vskutku zapadákov, nastupujeme na loď a vyplouváme proti proudu řeky Chobe. Krátce vjíždíme i do namibijských vod, na namibijské straně se pase slon, dlouho se však nezdržíme, vždyť slonů bude dost i u nás v Botswaně. Obeplouváme ostrov Sedudu, o který obě země bojovaly, dnes díky rozhodnutí mezinárodního soudního dvora ostrov patří Botswaně. Výklad na lodi se nese v duchu obvyklém při plavbách po pohraničních tocích, země, jejíž vlajka vlaje na zádi má úmysly z těch nejkřištálovějších, kdežto na druhém břehu mají obvykle za lubem obzvlášť vypečenou lotrovinu. Takže zatímco Botswana chtěla ostrov použít k rozšíření národního parku, aby měli sloni kam se chodit pást, zlovolní Namibijci chtěli ostrov vypalovat, zemědělsky využívat a vůbec jinak drancovat. Dobře tedy, že jej v Haagu přiklepli Botswaňanům.

Míjíme dalšího orla jasnohlasého, který se před námi ukázkově snese do vody, ale kořist zřejmě míjí, stádo rochnících se buvolů a pak se už objevují sloni. Putují po břehu, a zřejmě se chystají k plavbě na ostrov, který jim tak těžce v Haagu vybojovali botswanští ochranáři. Jedeme se podívat na obzvlášť velký exemplář krokodýla nilského, který zde odpočívá s otevřenou tlamou a pak se vracíme zpět, právě včas, sloní stádo už plave. První chobotnatci vystupují a válí se v bahně, slon má kůži docela citlivou, prý cítí i usednutí mouchy, a tlustá vrstva bahna tedy působí jako účinný repelent. Nejvíce zaujme skupinka opozdilců, v níž je jakýsi sloní adolescent, očividně s plaváním nemá žádné zkušenosti a ustrašeně drží chobot nahoru, jak kdyby nasál pravítko. Starší sloni plavou uvolněně, choboty potápějí a odfrkují, náš sloník ještě v půlce řeky stále drží chobot rovně vzhůru, pak se ale osmělí a po několika tempech začíná opatrně chobot ponořovat a je až neuvěřitelné, jak s každým dalším metrem k druhému břehu slonu roste sebevědomí. Na druhý břeh už z vody vylézá místo ustrašence namistrovaný slon, pro kterého už je každý africký veletok pouhá brnkačka. Jedeme dál proti proudu, setkáváme se s prvými pěti hrochy, ti jen líně leží a zrovna s nimi moc zábavy není, a ještě dál, bohužel v mělčině, kam se nedostaneme je ohromné hrošiště a jeden z hrochů se dokonce promenuje venku. A za nimi zase spousta slonů, Chobe je vyhlášené velkými stády zvířat a je vidět, že je to pravda.

Úspěšný den na safari pak uzavírá neuvěřitelné setkání se lvem a třemi lvicemi u silnice, jedna ze lvic si ustlala přímo na okraji asfaltu a nenechá se ničím rušit. Do tábora dojíždíme až za tmy, večeře se podává pod širým nebem u ohně a zpestřena je stádem slonů, kteří ve tmě tábor obkličují a procházejí jen pár metrů od nás. Inu Elephant Camp se vším všudy. Je vidět, že zdánlivá taškařice s doprovodem do chatičky nebyla pro nic za nic.

4.den

NP CHOBE | úterý 30. 6. 2015

Ráno vyjíždíme tradičně o sedmé, jedeme k bráně Ngoma a dál do parku, kde v nízkém ranním slunci a ve zvířeném prachu narážíme na ohromné stádo buvolů, převažují samice s mláďaty a impozantních samců je jen pár. Pokračujeme k řece, kde se zrovna hezké stádečko zeber chystá přebrodit kaluž, což činí klusem, je hezky vidět, že všechny zebry, velké i malé, mají stejně dlouhé nohy, má to být obrana před predátory, kteří v dusotu stáda a komíhání nohou nejsou schopni pak mladý a nezkušený kus rozeznat. O kus dál pak narážíme na vodušky, jak jinak než částečně ve vodní kaluži. Mike navrhuje, že se vrátíme k místu strženého slůněte, lvi jsou už pryč, v napajedlu se ovšem pohybuje stádo slonů.

Po osvěžení se sloni vydávají na cestu, směrem k místu, kde včera hodovali lvi, najednou zřejmě chytají pach lva a asi i sloní krve, a stádo se zastavuje a je vidět, že něco není v pořádku. Sloni očividně nejsou ve své kůži, sloní tety zaujímají ochranný postoj kolem mláďat, propátrávají okolí a je vidět, že se jim toto místo vůbec nelíbí. Nervozita by se dala krájet, slona jen tak něčím nepřechytračíme, je jasně vidět, že tady něco není v pořádku. Asi tady dospělé slony straší ono zabité slůně! Nakonec se sloni rozejdou přes cestu, na druhé straně nervozita pomíjí a sloní stádo se uvolněně zase rozchází a věnuje se své hlavní činnosti: pastvě. Po zastávce na kávu a whisky na vyhlídkovém pahorku se vracíme k řece, už zdálky upoutávají kroužící supi. Leží zde mršina kudu s velkými rohy, kterou oklovává hejno dvou druhů supů, menšího supa afrického a většího supa ušatého, jenž je zastoupen pouze dvěma exempláři, je ale vidět, že má v hejnu menšího druhu náležitý respekt, jeho chůze pohádkového černokněžníka budí respekt i u nás.

Vracíme se pak zpět do lodže, při odpolední siestě pozorujeme od bazénu pouze malé stádečko prasat bradavičnatých. Odpoledne vyjíždíme zpět do parku, po jízdě podél namibijské hranice s již nám známým zvířectvem se znovu vracíme do údolíčka u zabitého slůněte, čerstvé lví stopy z rána nedají Mikeovi klid a opravdu, za chvíli narážíme na naši smečku, lvice s lvíčaty jsou už asi zase hladové a pozvolna procházejí údolím, lvíčata si tu a tam pohrají, pokočkujou se a brousí si drápy o strom. Radost na ty velké kočky pohledět! Sledujeme lví smečku až do setmění, v jednu chvíli to vypadá na lovecké drama, stará lvice vycítí impalu a vydává se do lesa, po chvíli se ovšem vrací, impala asi utekla. Začíná být bohužel šero, a tak se vracíme zpět do lodže, bylo to pěkné zakončení pobytu v národním parku Chobe.

5.den

NP CHOBE – DELTA OKAVANGA | středa 1. 7. 2015

O půl deváté míříme na letiště v Kasane, odkud odlétáme malým Airvanem přes nekonečné vyschlé pláně Chobe do delty Okavanga. Nad kotlinou Savuti jsou dokonce i z letadla vidět sloni u napajedel. Krajina se pozvolna začíná měnit, zelenat a po hodině a deseti minutách letu přistáváme v kempu Kwara, těsně před přistáním vidíme na břehu malého ostrůvku stádečko hrochů. Vysazujeme tři pasažéry, ukazuje se, že pilot je Polák z Wroclawi, pokračujeme nízkým vyhlídkovým letem přes meandry delty a přes vyschlé planiny Chief´s Island do Moremi. Z letiště pak následuje deseti minutová jízda lodí a přistáváme v Moremi Crossing, kde budeme následující dva dny jedinými a exkluzivními hosty.

Odpoledne pak vyjíždíme proti proudu řeky Boro, která tvoří hranici mezi přírodní rezervací Moremi Reserve a soukromou koncesí NG27B, na jejímž území se nacházíme, pozorujeme zdálky některé zásadní druhy zvířat, v Chobe jsme neviděli vodušku červenou, jako zde, jinak výlet je zaměřen hlavně na ptactvo (ledňáček malachitový) a na plazy, které zastupuje mimořádně velký kus krokodýla nilského a několik varanů. Den pak korunuje impresivní západ slunce nad okavanžskými mokřady.

6.den

DELTA OKAVANGA | čtvrtek 2. 7. 2015

Ráno vyjíždíme tradičními dlabanými mokoro na druhý břeh, na území přírodní rezervace Moremi a na suchý lalok pevniny, zvaný Chief´s Island, na počest náčelníkovi Moremiho z kmene BaTawana, který zde zřídil královskou loveckou rezervaci, de facto jedno z prvých chráněných území v Africe. Vystupujeme z mokora a vycházíme na pěší safari, pomalu postupujeme po zvířecích stezkách, v dálce se objevují dvě rozvážné žirafy, ty mají trochu větší výhled na okolí než my. Vzhledem k tomu, že v noci byl z druhého břehu slyšet řev hladového lva, a dnes ráno nikde nekrouží supi nad ztrženou kořistí, tak je větší výhled žiraf do okolí v tomto prostředí hladového lva výraznou evoluční výhodou. Potkáváme dále impaly, vodušky, paviány a zebry, na stromě vidíme kočkodany. Zajímavé jsou stopy, které obvykle z džípu nevidíme, časté jsou otisky pracek menšího lva, dojem ovšem udělají i žirafí bobky: takový velký živočich a tak malé bobky! Téměř až na závěr narážíme na dva buvoly, naštěstí je Shakapira zpozoruje dříve než oni nás, takže dvojici buvolů obcházíme velkým obloukem po větru. U buvolů platí, že stádo je obvykle poklidné, ale samotářské kusy bývají náladové a buvol ve špatném rozmaru není věru nic příjemného. Jak známo, buvol, když zaútočí, tak pokračuje v útoku do konce, doporučené uskakování do strany těsně před skloněným buvolím čelem si raději odpustíme. V pořádku tedy docházíme do mokora a vracíme se zpět do lodže na oběd. Poobědní siestu zpestřuje stádečko prasat bradavičnatých s bachyní s velkými kly, potulující se kolem chatiček v bahně.

Odpoledne pak vyjíždíme po proudy řeky Boro, slíbeni jsou hroši. Prvně narážíme na samotářského slona na pravém břehu, a pak dojíždíme do hroší tůně, kde se v poklidu povaluje deset hrochů, odfrkují a vypadají poklidně. Což je dobře, hroch obojživelný je též velmi nevyzpytatelné zvíře, které má v africké statistice usmrcených lidí mezi savci druhé místo v počtu zářezů (prvé místo zaujímá s opravdu velkým náskokem jeden více než důvěrně známý druh primáta). Když se hrochů nabažíme, vracíme se na hlavní tok, jeden hroch, patrně samec, právě plave ke stádu od druhého břehu a hrozí zkřížit dráhu lodi, zvyšujeme rychlost, abychom se s tlustokožcem nesetkali uprostřed toku. Ještě že jsme na motorovém člunu a ne na dlabaném mokoru, to bychom byli snadnou hroší kořistí. Pokračujeme po meandrech, lemovaných porosty papyru, do velké tůně, kde se najednou na okraji objevuje hroší hlava. A tady u hrochů platí totéž pravidlo co u buvolů, stádo bývá v pohodě, zatímco samotářský jedinec může být problematický. Ostatně, u nás u lidí to začasto bývá totéž. Hroch se rozeplouvá k naší lodi, Shakapira zvyšuje otáčky motoru na maximum, je ovšem obdivuhodné, jak velkou rychlost zdánlivě nemotorné zvíře dokáže vyvinout. Hroch zanedlouho vidí, že nás nedohoní, tak aspoň vyskakuje po vzoru keporkaků nad hladinu, na to, že v tůni nedostoupne, je výskok impozantní, je vidět, že převracení lodí by bylo jeho oblíbenou zábavou. Ostatně, dle hroší DNA jsou nejbližšími žijícími příbuznými hrochů velryby a nikoliv prasata, jak se na základě vizuální podobnosti donedávna soudilo. Zajíždíme do bočního ramene, zanedlouho loď obracíme a budeme se muset vrátit, a to zase přes tůňku rozezleného hrocha. Jedeme opatrně, hroch se už rozeplouvá k ústí kanálu, je vidět, že se vyzná, zatarasení výtoku z tůně by nás zastavilo a hroch by měl konečně svoji loďku na hraní, bezvýchodně chycenou v tůni, naštěstí je motor lodi silný a do kanálu v rákosí vplouváme malou chvilku před před hrochem. Obojživelného tlustokožce tak necháváme o samotě jeho rozmarům a vracíme se proti proudu, s malou zastávkou na obligátní západ slunce nad deltou, doprovázeném řvaním hrochů z rákosí a výhledem na dva pasoucí se slony na protějším břehu. Den korunuje výborná volská oháňka z nabídky botswanského hovězího a dobré červené šírázské z jihoafrického Stellenbosche.

7.den

DELTA OKAVANGA | pátek 3. 7. 2015

Ráno se nese ve znamení slonů. Z terasy při snídani pozorujeme mladého slona, kterak se pase na druhém břehu řeky ve šťavnatém porostu. O desáté vyjíždíme ke kempu Gunn´s, cestou je nutno zastavit u stále se pasoucího slona, který o loď nejeví nejmenší zájem. Během krátké plavby do Gunn´s ještě potkáváme 2 další slony na témže břehu, po prohlídce malého kempu pak posedíme s kávičkou na vyvýšené terase, odkud se otevírají obzory okavanžské delty. A v dálce se objevuje další slon. Vracíme se lodí zpět a těsně u břehu vidíme slona, který se pase, je to jeden z těch dvou, co jsme viděli už ráno. A za chvíli se do vody osměluje i druhý slon, rozvážně postupuje proti proudu, místy trochu plave a nakonec vylézá do travin. Dnešní ranní zkrácené safari se co do slonů vydařilo.

Během polední siesty se v kempu opět objevují prasata a nakonec mezi chatičkami prochází i slon! Odpoledne vyplouváme proti proudu Bora, podél břehu se setkáváme s pěkným varanem a s několika sloními jedinci i se stádečkem slonů. Dojíždíme až k právě renovovanému Eagle Island, poté se pozvolna vracíme a po západu slunce na klidné tůni, tentokráte bez hrochů, se kolem stále pasoucích chobotnatců pozvolna navracíme do tábora. Již se šeří a za jednou terénní kupkou se objevuje temná silueta hrocha. Hroch se pase na jemné travičce, začíná noční hroší hostina, kdy hroši vylézají individuálně z vody a tak může být kolem afrických vodních toků nebezpečno. Hroch je sice považován za ohrožený druh, jejich počty jsou ale stále relativně vysoké a hrochům se dokonce nedávno podařil nečekaný kolonizační výsadek na jiný kontinent: již zhruba dvacet let žije neznámý počet hrochů v daleké kolumbijské řece Río Magdalena, jedná se o uprchlé tlustokožce ze soukromé zoo kokainového magnáta Pabla Escóbara, o které se po zastřelení drogového bosse v roce 1993 nikdo nestaral a kteří si v ideálních podmínkách tropické řeky tedy pomohli sami. Podobné výsadky hrochů do pražské Vltavy či zcela nedávno v gruzínském Tbilisi ovšem pro hrochy tak úspěšně

nedopadly. Chvíli po dojezdu zaslechneme mohutné šplouchnutí a řekou po proudu ohromnou rychlostí proplavou dva hroši, jeden samec se chystá dát za vyučenou druhému, což se také kousek od tábora stane. Opodál hrošímu souboji přihlíží stále se pasoucí slon a až do noci se nese z rákosí hroší chrochtání a pobekávání. A o jedné ráno se v měsíčním světle jeden z hrochů pase s mohutným čvachtáním a pomlaskáváním přímo před stany. Afrika jak má být!

8.den

DELTA OKAVANGA – MAUN – JOHANNESBURG | sobota 4. 7. 2015

Po pravé divoké africké noci už ráno jsou po hroších a slonech vidět jen široké stopy v rákosí. Lenivé africké ráno s botswanskou kávičkou a výhledem do divočiny je kouzelné i bez velkých býložravců v těsné blízkosti, jak tomu bylo včera. Pár minut před jedenáctou odjíždíme lodí k polnímu letišťátku a opět nízkým vyhlídkovým letem letíme do Maunu, kdysi malé lovecké osady, dnes branou k deltě Okavanga. U pouličního stánku neuspějeme s žádostí o chibuku, místní kvašené čirokové kalné pivo, po britském vzoru se alkohol prodává pouze v licencovaných obchodech, byť se jedná o záležitost s obsahem často jen do půl procenta. Pořádek musí být a i letmý pohled na botswanské dějiny, jakož i rozhlédnutí se kolem, ukazuje, že se v případě Botswany jedná o vcelku velmi spořádanou a dobře vedenou zemi, z které si mohou brát příklad nejen okolní africké státy. Byť ideální země asi na světě neexistuje a i v ukázkovém přírodním ráji, jako je ten zdejší, je tu a tam občas nějaké roztomilé slůně roztrháno lvy, tak jak jsme viděli před pár dny u řeky Chobe a jinde zase číhá v tůni pod hladinou neviditelný vzteklý hroch. Ale tak už to na světě chodí od nepaměti. Konec přírodní pohádky a zpět přes podzimní Johannesburg do letně rozpálené Evropy!